ECLI:CZ:US:2024:3.US.3210.23.1
sp. zn. III. ÚS 3210/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně senátu Daniely Zemanové a soudců Tomáše Lichovníka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Vítka, zastoupeného Mgr. Pavlem Mollerem, advokátem se sídlem Haštalská 27, Praha 1 - Staré Město, proti sdělení Městského soudu v Praze ze dne 13. října 2023 č. j. MSPH 77 INS 14732/2022-B-72, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného sdělení s tvrzením, že jím byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti, napadeného sdělení insolvenčního soudu a veřejně přístupného insolvenčního rejstříku (www.justice.cz) se podává, že předmětem nyní posuzovaného řízení je podnět stěžovatele k přezkumu činnosti insolvenčního správce ze dne 18. 9. 2023. Insolvenční soud na majetek stěžovatele pravomocně prohlásil ke dni 6. 9. 2023 konkurs [usnesení Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 6. 2023 č. j. MSPH 77 INS 1432/2022-B-38 bylo potvrzeno usnesením Vrchního soudu v Praze č. j. 6 VSPH 717/2023-B-58], jako insolvenční správce byla ke dni 30. 5. 2023 jmenována společnost ISALIS, v. o. s. V jiném insolvenčním řízení dlužníka SEOMAN, a. s. (insolvenční správce JUDr. Ing. Ivan Rott), které je vedeno u Městského soudu v Praze pod sp. zn. MSPH 77 INS 6228/2018, stěžovatel vystupuje jako věřitel č. 9 s řádně přihlášenou pohledávkou. Vzhledem k prohlášení konkursu na majetek stěžovatele vstoupil jeho insolvenční správce ze zákona do práv insolvenčního věřitele č. 9 (tedy stěžovatele) v insolvenčním řízení dlužníka SEOMAN, a. s., a stal se namísto něj účastníkem řízení. O této skutečnosti soud učinil v přihlášce pohledávky záznam.
3. Insolvenční soud napadeným sdělením po shrnutí podstatných skutečností (a též s poukazem na sdělení insolvenčního správce) konstatoval, že v činnosti insolvenčního správce, který činí úkony v insolvenčním řízení dlužníka SEOMAN, a. s., neshledává žádná pochybení.
II.
Argumentace stěžovatele
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti "pokusu vyšachovat jej z dotčeného (insolvenčního) řízení". Celý text ústavní stížnosti je přitom spíše projevem nesouhlasu se způsobem vedení konkursu a zastupování insolvenčním správcem. Nesouhlasí s "výměnou" insolvenčního správce, tvrdí, že jej "dosadil" dlužník SEOMAN, a. s. a jedná se tudíž o "střet zájmů". Insolvenční správce údajně řádně nezastupuje jeho zájmy jakožto věřitele dlužníka SEOMAN, a. s.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel nedisponuje žádnými přípustnými zákonnými procesními prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud předesílá, že není součástí soustavy soudů, nýbrž je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy), který není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Ústavní soud současně nelze považovat za další "superrevizní" instanci v systému justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivou věc je v zásadě na obecných soudech. O zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady). O takový případ se však nyní nejedná.
7. V nyní posuzovaném případě stěžovatel brojí proti postupu insolvenčního soudu při dohlédací činnosti podle §11 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon). Uvedená činnost je přitom samotným zákonem koncipována poměrně široce, pokud insolvenční soud v rámci ní rozhoduje o záležitostech týkajících se insolvenčního řízení a činí opatření k naplnění jeho účelu (srov. usnesení ze dne 17. 7. 2019 sp. zn. III. ÚS 1857/19). Právě povaha této činnosti odůvodňuje omezení přípustnosti odvolání proti rozhodnutím vydaným při ní a je i důvodem pro minimalizaci zásahu Ústavního soudu (srov. např. usnesení ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. III. ÚS 405/17, ze dne 19. 9. 2017 sp. zn. I. ÚS 2380/17 či ze dne 26. 5. 2020 sp. zn. II. ÚS 1335/20).
8. Stěžovatel své námitky opírá o "střet zájmů". Takové závěry však nelze dovozovat pouze z toho, že v rámci insolvenčního řízení došlo ke změně insolvenčního správce. K této změně bylo nadto přistoupeno po řádném hlasování a nelze tudíž hovořit o protiprávnosti postupu jako takového. Je tudíž možně uzavřít, že postup insolvenčního správce se nejeví nepřiměřeným či svévolným. Stěžovatel totiž neuvádí žádné relevantní protizákonné úkony či jednání insolvenčního správce; jeho námitky jsou spíše pokračující polemikou s celou situací, která je důsledkem vyhlášení úpadku jak jeho, tak i společnosti, v níž byl jediným akcionářem. V případě, kdy by stěžovatel setrvával na svých tvrzeních o pochybení insolvenčního správce, lze poukázat na eventuální možnost požadovat náhradu újmy v souvislosti s postupem insolvenčního správce u obecného soudu. Takové úvahy Ústavnímu soudu však nyní za dané procesní situace nepřísluší.
9. Jde-li o ústavněprávní požadavky odůvodnění činnosti orgánů veřejné moci, platí, že u posuzování "adekvátnosti" vypořádání jednotlivých tvrzení (prizmatem práva na řádně vedené soudní řízení) je rozsah reakce na konkrétní námitky co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští [viz nález ze dne 27. 3. 2012 sp. zn. IV. ÚS 3441/11 (N 61/64 SbNU 723)]. Vztaženo na posuzovanou věc, Ústavní soud neshledal pochybení insolvenčního soudu co se týče obsahu odůvodnění, jeho rozsahu či snad formy, s jakou se s podáním stěžovatele vypořádal. Postup insolvenčního soudu je v daném případě v souladu se zákonem, o jeho úkonech byly učiněny příslušné záznamy do insolvenčního spisu a stěžovatel byl seznámen se změnou v osobě insolvenčního správce. Ústavní soud nadto nezjistil ani žádný prvek svévole v postupu insolvenčního soudu. Jeho postup byl - jak je již výše uvedeno - v mezích příslušné zákonné úpravy, jakkoliv ve svém sdělení neuvádí žádné konkrétní ustanovení; to ostatně nečiní ani stěžovatel, jehož argumentace o porušení jeho základních práv postrádá náležitou ústavněprávní relevanci.
10. Z těchto důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu