ECLI:CZ:US:2024:3.US.3305.23.2
sp. zn. III. ÚS 3305/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném předsedkyně Daniely Zemanové (soudkyně zpravodajky), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele V. Z., t. č. Vazební věznice a ústav pro vykonávání zabezpečovací detence Brno, zastoupeného JUDr. Jakubem Křížem, Ph.D., advokátem, se sídlem Na Podkovce 281/10, Praha 4, proti postupu Krajského soudu v Brně, spočívajícím ve vyrozumění stěžovatele o nemožnosti jeho propuštění na svobodu z výkonu trestu odnětí svobody, vykonávaného na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. června 2021, č. j. 8 PP 158/2014-624, a v nevydání příkazu k propuštění stěžovatele na svobodu, a postupu Vězeňské služby České republiky, spočívajícím v trvajícím omezování osobní svobody výkonem uvedeného trestu odnětí svobody, za účasti Krajského soudu v Brně a Vězeňské služby České republiky, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Vymezení předmětu o ústavní stížnosti
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), evidovanou pod sp. zn. III. ÚS 3305/23, se stěžovatel domáhá toho, aby Ústavní soud zakázal po termínu 18. 1. 2024 Vězeňské službě České republiky pokračovat v porušování práva stěžovatele na osobní svobodu. Žádal též, aby Ústavní soud přikázal Vězeňské službě České republiky (dále jen "vězeňská služba") opravit evidenci data výstupu stěžovatele z výkonu trestu na 18. 1. 2024, a aby vězeňské službě nařídil propustit stěžovatele z výkonu trestu na svobodu. Dále se domáhá toho, aby Ústavní soud zakázal Krajskému soudu v Brně (dále jen "krajský soud") po termínu 18. 1. 2024 pokračovat v porušování práva stěžovatele na osobní svobodu spočívajícím v nevydání příkazu k propuštění stěžovatele na svobodu po termínu 18. 1. 2024. Navrhuje, aby Ústavní soud přikázal krajskému soudu vydat příkaz k propuštění stěžovatele z výkonu trestu a přikázal opravit evidenci data výstupu stěžovatele z výkonu trestu na 18. 1. 2024. Zároveň navrhl, aby Ústavní soud konstatoval, že postupem krajského soudu ve věci sp. zn. 39 T 5/2008, spočívajícím ve sdělení o nemožnosti propuštění stěžovatele z výkonu trestu před termínem 11. 5. 2024, jsou porušována základní práva stěžovatele na osobní svobodu a spravedlivý proces zaručená v ustanovení čl. 8 odst. 1, 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 5 odst. 1 a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Uvedenou ústavní stížnost podal stěžovatel dne 12. 12. 2023 s tím, že zásah do jeho ústavních práv nastane v budoucnu, a sice dne 18. 1. 2024.
2. Ústavní stížností, evidovanou pod sp. zn. II. ÚS 195/24 a doručenou Ústavnímu soudu dne 19. 1. 2024, stěžovatel zpochybňuje výše popsaný postup účastníků řízení s tím, že k porušení stěžovatelových ústavních práv již došlo. Navrhuje v ní, aby Ústavní soud konstatoval, že jiným zásahem krajského soudu spočívajícím v nevydání příkazu k propuštění stěžovatele z výkonu trestu odnětí svobody byla porušena ústavně zaručená základní práva stěžovatele podle čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 odst. 1 Listiny. Dále se domáhá toho, aby Ústavní soud zakázal krajskému soudu pokračovat v tomto zásahu. Rovněž žádá, aby Ústavní soud konstatoval, že se vězeňské službě zakazuje pokračovat v porušování práva stěžovatele na osobní svobodu spočívajícím ve faktickém zbavení osobní svobody na základě usnesení Městského soudu v Brně ze dne 28. června 2021, č. j. 8 PP 158/2014-624. Domáhá se i toho, aby Ústavní soud přikázal vězeňské službě propustit stěžovatele na svobodu a opravit evidenci data výstupu stěžovatele z výkonu trestu na 18. 1. 2024.
3. Vzhledem k tomu, že obě ústavní stížnosti spolu personálně i věcně souvisely, rozhodlo plénum Ústavního soudu usnesením ze dne 14. 2. 2024, č. j. III. ÚS 3305/23-1, že se obě ústavní stížnosti spojí a řízení o nich bude nadále vedeno pod sp. zn. III. ÚS 3305/23.
II.
Skutkové okolnosti posuzované věci
4. Z ústavní stížnosti a jejích příloh vyplývá, že stěžovatel byl v trestní věci vedené krajským soudem pod sp. zn. 39 T 5/2008 (dále též "první trestní řízení") odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 4 let a 10 měsíců. Usnesením Městského soudu v Brně ze dne 4. 2. 2015, č. j. 8 PP 158/2014-119, byl stěžovatel podmíněně propuštěn z výkonu tohoto trestu. Následně byl stěžovatel ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") pod sp. zn. 5 T 37/2018 (dále též "druhé trestní řízení") odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 2 let. Tento trest začal vykonávat dne 24. 2. 2020. Usnesením krajského soudu ze dne 26. 2. 2020 bylo pravomocně rozhodnuto, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody uloženého v prvním trestním řízení.
5. Nejvyšší soud usnesením ze dne 18. 6. 2020, č. j. 5 Tdo 462/2020-2471, zrušil odsuzující rozhodnutí z druhého trestního řízení, jakož i rozhodnutí na ně obsahově navazující, a zároveň nevzal stěžovatele do vazby. V odůvodnění usnesení (bod 43) výslovně uvedl, že obsahově navazujícími rozhodnutími jsou usnesení, jimiž bylo rozhodnuto, že stěžovatel má vykonat zbytek trestu odnětí svobody z prvního řízení. Následně Městský soud v Praze vydal v druhém trestním řízení druhý odsuzující rozsudek, jímž stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 1 roku, jehož výkon podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání 2 let. Poté Městský soud v Brně usnesením ze dne 28. 6. 2021, č. j. 8 PP 158/2014-624, znovu rozhodl, že stěžovatel vykoná zbytek trestu odnětí svobody uloženého v prvním trestním řízení. Jeho výkon stěžovatel zahájil dne 6. 2. 2023.
6. Po nástupu výkonu trestu Vězeňská služba České republiky stěžovateli sdělila, že datum výstupu z výkonu trestu má stanoveno na 11. 5. 2024. Proti tomu se stěžovatel ohradil s tím, že do délky výkonu trestu by mělo být započítáno období (zhruba čtyř měsíců), během nichž stěžovatel vykonával trest odnětí svobody před kasačním zásahem Nejvyššího soudu. Na to Vězeňská služba reagovala přípisem, že uvedené období nebylo do trestu z prvního trestního řízení započítáno, pročež pro vyjasnění věci učinila dotaz ke krajskému soudu. Na něj se se stejným dotazem obrátil rovněž stěžovatel.
7. Přípisem ze dne 27. 4. 2023 krajský soud (prostřednictvím asistenta soudce) stěžovateli sdělil, že uvedené čtyřměsíční období bylo výkonem trestu uloženého v druhém trestním řízení a v rámci výkonu trestu z prvního trestního řízení jej nelze započíst. Oba tresty nemají žádnou souvislost kromě osoby odsouzeného. Právní předpisy podle soudu neumožňují započítání trestů z různých nesouvisejících trestních řízení. Tento právní názor následně stěžovateli potvrdil rovněž předseda senátu krajského soudu v neformálním emailu.
8. V říjnu 2023 se stěžovatel na krajský soud obrátil s obsáhlejší argumentací ohledně nutnosti započíst uvedené období. Krajský soud v odpovědi setrval na svém předchozím názoru. Započítání vykonaného trestu je možné pouze u téhož skutku. K opačnému závěru nelze dospět ani při aplikaci závěrů nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 2148/21, který se týkal zcela odlišné situace. V dané věci byla zřejmá souvislost mezi jednotlivými odsouzeními. Tak tomu ve stěžovatelově případu nebylo. Stěžovatel se naopak nachází v situaci, kterou Ústavní soud popsal v bodech 49 až 54 uvedeného nálezu a v níž není započtení de lege lata možné. Zároveň krajský soud odmítl argument, že by pobyt stěžovatele ve věznici v uvedeném čtyřměsíčním období byl bezdůvodný, protiústavní a nezákonný. Šlo totiž o výkon pravomocně uloženého trestu. Toto období mohl a měl zohlednit soud ukládající trest v druhém trestním řízení. S ohledem na skutečnost, že stěžovatel byl v tomto řízení nově odsouzen k trestu s podmíněným odkladem lze usuzovat, že tak soud učinil. Naproti tomu soud v prvním trestním řízení nemá žádnou zákonnou možnost zápočet provést.
9. Na tento přípis stěžovatel reagoval nesouhlasným dopisem s tím, že vyjádření soudu nereagovalo na jeho námitku o nutnosti zohlednění §77 zákona č. 169/1999 Sb., o výkonu trestu odnětí svobody a o změně některých souvisejících zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o výkonu trestu odnětí svobody"). Soud stěžovateli obratem odpověděl, že dané ustanovení na jeho závěrech nic nemění. Uvedené ustanovení podle komentáře řeší situace navazujících trestů, avšak výkony trestů z prvního a druhého trestního řízení na sebe nenavazovaly. Dále z uvedeného ustanovení neplyne žádná možnost soudu započíst trest vykonaný v jiné trestní věci. Bylo-li by na jeho základě možné započítání provést, byly by klíčové pasáže uvedeného nálezu zcela nadbytečné.
10. Na toto vyrozumění reagoval stěžovatel podáním, v němž upozorňuje na nesprávnost závěru soudu, že o výkonu trestu v prvním trestním řízení bylo pravomocně rozhodnuto až 31. 8. 2021. Tento závěr nezohledňuje skutečnost, že i v prvním trestním řízení před zásahem Nejvyššího soudu rozhodly soudy (pravomocně dne 26. 2. 2020), že stěžovatel vykoná zbytek trestu z prvního řízení. Krajský soud na tento dopis reagoval tak, že daná skutečnost na jeho závěrech nic nemění. Vyrozuměním ze dne 22. 11. 2023 krajský soud uvedl, že se ztotožňuje s názorem věznice o konci trestu odnětí svobody dne 11. 5. 2024.
III.
Argumentace stěžovatele
11. Stěžovatel namítá, že postup soudů je v rozporu se zásadou jednotnosti výkonu postupně uložených trestů. Přestože o obou trestech bylo rozhodnuto před nástupem stěžovatele do věznice dne 24. 2. 2020, odmítají soudy zahrnout toto období do výkonu trestu první trestní věci. Zásada jednotnosti výkonu trestů přitom vyplývá z §77 zákona o výkonu trestu odnětí svobody a §320 odst. 3 trestního řádu, jakož i §6a odst. 9 vyhlášky č. 345/1999. Obsah uvedené zásady rovněž popsal Ústavní soud v nálezu sp. zn. II. ÚS 2148/21. Soudy postupovaly v rozporu se závěry tohoto nálezu, jestliže upřednostnily prostou evidenci zaznamenání výkonů trestů před jeho faktickým výkonem. K obdobným závěrům dospěla rovněž ustálená česká judikatura při posuzování kompenzace nezákonné vazby a judikatura Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel je toho názoru, že v dané věci nelze využít řízení podle §334 odst. 1 trestního řádu.
IV.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jehož právního postavení se týkal namítaný zásah. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu.
13. Jde-li o otázku přípustnosti ústavní stížnosti, dospěl Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je přípustná, ačkoliv stěžovatel nevyužil zvláštního řízení podle §334 trestního řádu. V něm soudy mimo jiné rozhodují o naplnění podmínek zápočtu vykonaného trestu podle §92 odst. 2 trestního zákoníku. Ač se stěžovatel výslovně zápočtu trestu nedovolává, jím popsaná situace (zohlednění údajného výkonu trestu na základě následně zrušeného rozhodnutí) uvedenému postupu odpovídá (v řízení o započítání soudy rovněž "fakticky uznávají, že odsouzený vykonal trest v téže věci", jak namítá stěžovatel). Stěžovatel v ústavní stížnosti bez podrobné argumentace pouze uvedl, že aplikace §334 odst. 1 trestního řádu není v jeho věci možná. Ústavní soud naopak neshledal žádnou právní překážku takového postupu, zvláště tehdy, pokud krajský soud zjevně na spornou otázku nahlížel optikou (ne)možnosti započítání vykonaného trestu. V takové situaci by Ústavní soud musel zásadně odmítnout ústavní stížnosti pro nepřípustnost, neboť stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práv poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu). V dané věci však k tomu Ústavní soud nepřistoupil. Prvním důvodem je skutečnost, že z obsáhlé a skoro rok trvající komunikace mezi stěžovatelem a krajským soudem (asistentem soudce a předsedou senátu) je právní názor krajského soudu zřejmý. Trvat v takové situaci na formálním vyčerpání opravných prostředků by Ústavní soud považoval za přepjatý formalismus. Ostatně krajskému soudu, který celou dobu předkládá stěžovateli argumenty o (ne)možnosti započítání trestu, podle Ústavního soudu nic nebránilo vyhodnotit stěžovatelovy přípisy podle jejich obsahu (§59 odst. 1 trestního řádu) jako žádost o započtení trestu, kterou by podle §334 odst. 1 trestního řádu a contrario zamítnul (srov. např. usnesení ze dne 3. 1. 2023, sp. zn. IV. ÚS 3275/22, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 10. 1997, sp. zn. 2 Tzn 84/97). Ústavní soud tedy přistoupil k posouzení toho, zda jsou námitky v ústavní stížnosti opodstatněné.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
14. Po zvážení všech výše uvedených okolností dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh je zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. Těžištěm stěžovatelových námitek je tvrzení, že během výše uvedeného čtyřměsíčního období vykonával trest odnětí svobody "nadarmo", tedy bez právního důvodu a nezákonně. Již s tímto tvrzením se však Ústavní soud nemůže ztotožnit. Byl-li stěžovateli v druhém trestním řízení uložen trest odnětí svobody, jehož výkon byl následně nařízen, což je v dané věci nesporné, a byl-li následně výrok o uložení tohoto trestu zrušen, bylo povinností soudu při novém posouzení věci tento vykonaný trest buď započítat (§92 odst. 2 trestního zákoníku) anebo "přihlédnout" při určení druhu trestu k tomu, že započítání není možné (§92 odst. 3 trestního zákoníku).
16. Započítání nebo (slovy stěžovatele) "uznání" takto vykonaného trestu v jiném trestním řízení není zákonem předpokládaným postupem a jeho nutnost nelze dovodit ani z ústavních principů. Skutečnost, že stěžovateli byla v průběhu dané čtyřměsíční doby uložena rovněž povinnost vykonat trest z prvního trestního řízení, je podle Ústavního soudu nerozhodná, neboť stěžovatel byl následně v druhém trestním řízení znovu odsouzen a byl mu uložen nový trest, čímž došlo k "aktivaci" výše uvedených alternativních postupů podle §92 trestního zákoníku. Z toho důvodu není nutné ve stěžovatelově věci vést jakoukoliv polemiku s názorem, který Ústavní soud vyjádřil v nálezu ze dne 7. 10. 2021 sp. zn. II. ÚS 2148/21 (např. v bodech 52 a 54) o (ne)možnosti aplikace §92 trestního zákoníku na situace započítání trestu vykonaného v řízení, v němž je následně obžalovaný zproštěn obžaloby. Taková situace ve stěžovatelově věci zjevně nenastala.
17. Z výše uvedeného popisu průběhu obou trestních řízení vyplývá, že uložený a vykonaný trest v rámci druhého trestního řízení mohl být relevantní skutečností pouze pro nové rozhodování soudů v druhém trestním řízení. V rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 1. 2021, sp. zn. 67 To 360/2019, kterým byl stěžovateli (po vrácení věci Nejvyšším soudem) uložen podmíněný trest odnětí svobody, soud okolnost již vykonaného trestu výslovně neadresoval. Ve svých úvahách zohlednil, že tímto (v pořadí druhým rozsudkem) již neukládá souhrnný trest, v mezidobí nabyla účinnosti novela trestního zákoníku, a dále přihlédl k časovému odstupu od spáchání trestné činnosti. Naopak z rozsudku (jakož i předchozího rozhodnutí Nejvyššího soudu) nelze dovodit, že by předchozí trest byl nezákonně uložen. Z uvedeného podle Ústavního soudu vyplývá, že Městský soud v Praze zřejmě nepovažoval za splněné podmínky postupu podle §92 odst. 3 trestního zákoníku (tedy zohlednění již vykonaného trestu při úvahách o uložení nového trestu, není-li započítání možné), byť se této okolnosti výslovně nevěnuje. Z toho důvodu bylo namístě již vykonaný trest započíst. Tomu žádná skutečnost a priori nebránila. Za obecně přijímaný lze považovat názor, že započítat je možné nejen tresty stejného druhu, nýbrž i tresty "stejného obsahu", tedy tresty sledující stejný účel a působící v tomto směru podobně na pachatele [srov. ŠČERBA, F. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: C. H. Beck, 2020, komentář k §92, body 34 až 37, ŠÁMAL, Pavel. Trestní zákoník: komentář. I, §1-139. 3. vydání. Velké komentáře. Praha: C.H. Beck, 2023. str. 1455 a DRAŠTÍK, A. a kol. Trestní zákoník. Komentář. Praha: Wolters Kluwer, 2015, str. 767]. Ani Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by nebylo (vzhledem k podobnosti účelu obou trestů) možné přiměřeně započítat již vykonaný trest odnětí svobody do výkonu trestu odnětí svobody s podmíněným odkladem.
18. Zda Městský soud v Praze považoval v druhém trestním řízení započítání již vykonaného trestu za možné (§92 odst. 2 trestního zákoníku), anebo jej naopak považoval za vyloučené (§92 odst. 3 trestního zákoníku) nelze z jeho rozhodnutí jednoznačně seznat. Vzhledem k petitu ústavní stížnosti, kterým se stěžovatel domáhá zásahu Ústavního soudu pouze do prvního trestního řízení, je však tato otázka pro posouzení předmětu řízení o ústavní stížnosti irelevantní. Z výše uvedeného totiž vyplývá, že soudy v prvním trestním řízení neměly de lege lata povinnost (tím méně ústavní) zohlednit nedostatky druhého trestního řízení.
19. Zásada jednotnosti výkonu trestu nemůže na tomto závěru nic změnit. Jakkoliv Ústavní soud souhlasí, že výkon více trestů nemá jen evidenční funkci, nelze z této zásady dovodit jakékoliv zvýhodnění pachatelů násobné trestné činnosti v tom směru, že by se jim výkon trestu fakticky započítal ve více trestním řízeních. K tomu je důležité znovu připomenout, že na výkon trestu v uvedeném čtyřměsíčním období nelze nahlížet jako na trest nezákonný nebo dokonce vykonaný "bez právního důvodu". Jde o okolnost, kterou mohl a měl soud v druhém trestním řízení zohlednit způsobem, jaký předvídá zákon. Proto je nerozhodná skutečnost, že v průběhu uvedené čtyřměsíční doby došlo k rozhodnutí o povinnosti stěžovatele vykonat zbytek trestu z prvního trestního řízení.
20. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu