ECLI:CZ:US:2024:3.US.395.24.1
sp. zn. III. ÚS 395/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Daniely Zemanové, soudkyně zpravodajky Lucie Dolanské Bányaiové a Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Z. Š., zastoupeného JUDr. Lukášem Slaninou, advokátem, se sídlem Plzeňská 3350/18, Praha 5, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 1. listopadu 2023 č. j. 21 Co 318/2023-425 a rozsudku Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ze dne 15. května 2023 č. j. 0 Nc 1582/2022-369, za účasti Krajského soudu v Hradci Králové a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou, jako účastníků řízení, a M. M. a nezletilé K. Š., jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu) a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] brojí stěžovatel proti v záhlaví označeným rozsudkům Krajského soudu v Hradci Králové ("krajský soud") a Okresního soudu v Rychnově nad Kněžnou ("okresní soud"), neboť má za to, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 10 odst. 2, čl. 32 odst. 4, čl. 36 odst. 1 a čl. 41 Listiny základních práv a svobod ("Listina") a čl. 2, čl. 6 odst. 1 a čl. 8 odst. 2 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, ve spojení s čl. 3 odst. 1, čl. 12 odst. 1 a čl. 18 odst. 1 Úmluvy o právech dítěte a čl. 89 odst. 2 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky ("Ústava").
2. Pro vypořádání ústavní stížnosti není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí nezbytná, protože samotným účastníkům jsou všechny relevantní okolnosti známy. Postačí uvést, že obecné soudy v nyní posuzovaném řízení rozhodovaly o výchovných a vyživovacích poměrech nezletilé K. Š.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, ústavní stížností napadeným rozsudkem okresní soud svěřil nezletilou do asymetrické střídavé péče obou rodičů dle harmonogramu specifikovaného ve výroku I. tohoto rozhodnutí. Okresní soud dále stanovil zvláštní úpravu péče v době letních, jarních, velikonočních a vánočních prázdnin. Současně určil stěžovateli i matce vyživovací povinnost (výroky II. a III.), zamítl návrh matky na úpravu styku stěžovatele s nezletilou (výrok IV.) a nahradil jeho souhlas s přijetím a docházkou do mateřské školy v Č. (výrok V.).
4. K odvolání obou účastníků ve věci rozhodoval krajský soud, který napadeným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil, vyjma části výroku I. týkající se úpravy péče rodičů o nezletilou v době vánočních prázdnin, kterou změnil.
5. Stěžovatel se závěry okresního a krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých shora uvedených základních práv. Předkládá přitom obdobnou argumentaci, kterou uplatnil již v průběhu předchozího řízení, tj. v jím podaném odvolání. Opětovně namítá, že obecné soudy nesprávně zjistily skutkový stav věci. V tomto ohledu poukazuje zejména na neprovedení jím navrhovaných důkazů (revizního znaleckého posudku), a to - dle jeho názoru - bez jakéhokoliv odůvodnění. Má rovněž za to, že obecné soudy řádně nezkoumaly vhodnost výchovného prostředí rodičů (zejména matky) a nezajistily si dostatek důkazů pro rozhodnutí v otázce výběru mateřské školy. Ve vztahu k posledně uvedenému aspektu pak opakuje, že výběr mateřské školy nepovažuje za tzv. významnou záležitost dítěte ve smyslu §877 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník ("občanský zákoník"). Stěžovatel namítá, že obecné soudy zaujaly rozdílný přístup v hodnocení důkazních návrhů a tvrzení obou rodičů, přičemž upřednostnily matku. Je přesvědčen, že v nyní posuzovaném případě nebyly splněny podmínky pro zamítnutí jeho návrhu na svěření dcery do symetrické střídavé péče; rozhodnutí o asymetrické střídavé péči považuje za neodůvodněné.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského či okresního soudu Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Podstata stěžovatelovy polemiky se závěry napadených soudních rozhodnutí je založena především na nesouhlasu se zamítnutím jeho návrhu na svěření nezletilé do symetrické střídavé péče.
8. Ústavní soud předně připomíná, že k možnosti přehodnocování závěrů obecných soudů v rodinných věcech přistupuje obzvláště zdrženlivě, neboť obecné soudy provádějí a hodnotí důkazy, komunikují s účastníky a dalšími osobami relevantními pro řízení a obecně vzato rozhodují na základě bezprostřední znalosti osob i poměrů v dané věci. Ústavní soud vzhledem ke své povaze i úpravě řízení nemůže obecné soudy v popsaných aspektech nahrazovat. Tyto premisy platí o to více v řízeních ve věcech nezletilých dětí, která jsou vyvolána vyhrocenými rodičovskými konflikty.
9. Pokud tedy stěžovatel v ústavní stížnosti nesouhlasí se způsobem, jakým krajský soud a před ním též okresní soud rozhodly o úpravě výchovných poměrů jeho nezletilé dcery, Ústavní soud připomíná, že ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů týkajících se problematiky úpravy výchovných poměrů k nezletilým dětem je jeho úkolem především posoudit, zda obecné soudy neporušily základní práva stěžovatele, kupříkladu tím, že by excesivním způsobem nerespektovaly již samotná ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná též na https://nalus.usoud.cz). V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy a jimi přijatá opatření dostojí požadavku souladu s nejlepším zájmem dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodněna.
10. Ústavní soud připomíná, že ve své judikatuře za tímto účelem vymezil ústavněprávní kritéria pro svěřování dětí do péče, jejichž naplnění v rámci přezkumu rozhodnutí obecných soudů s ohledem na konkrétní okolnosti daného individuálního případu vždy zkoumá. Mezi tato kritéria, která musí obecné soudy z hlediska nutnosti rozhodovat v nejlepším zájmu dítěte v řízení o úpravě výchovných poměrů vzít v potaz, patří zejména: (1) existence pokrevního pouta mezi dítětem a o jeho svěření do péče usilující osobou; (2) míra zachování identity dítěte a jeho rodinných vazeb v případě jeho svěření do péče té které osoby; (3) schopnost osoby usilující o svěření dítěte do péče zajistit jeho vývoj a fyzické, vzdělávací, emocionální, materiální a jiné potřeby; a (4) přání dítěte (srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13, body 19 a 21, a tam citovanou judikaturu). V případě, že jeden z rodičů naplňuje tato kritéria výrazně lépe, je zpravidla v zájmu dítěte, aby bylo svěřeno do péče tohoto rodiče; naopak v případě, že oba rodiče naplňují tato kritéria zhruba stejnou měrou, je třeba vycházet z premisy, že zájmem dítěte je, aby bylo především v péči obou rodičů (srov. např. citovaný nález sp. zn. III. ÚS 1206/09).
11. Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadená rozhodnutí rovněž prizmatem těchto kritérií, přičemž dospěl k závěru, že obecné soudy při svém rozhodování vzaly uvedené ústavní požadavky do úvahy a konfrontovaly je s konkrétními skutkovými okolnostmi posuzovaného případu. Právní závěry, v nichž, jak již bylo zdůrazněno, shledaly předpoklady pro svěření nezletilé do asymetrické střídavé péče, s nimi dle názoru Ústavního soudu plně korespondují, resp. nelze je považovat za ústavněprávně excesivní, což teprve by bylo způsobilé založit potřebu kasačního zásahu Ústavního soudu.
12. Jak totiž vyplývá z odůvodnění napadených rozhodnutí, okresní i krajský soud kladly důraz především právě na splnění výše uvedeného základního postulátu řízení o úpravě poměrů k nezletilým, tj. aby řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna vždy v nejlepším zájmu dítěte. Není přitom relevantní, že stěžovatel se s hodnocením obecných soudů neztotožňuje a nadále předkládá vlastní verzi toho, co je a není v zájmu jeho dcery.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti rozporuje zejména rozsah střídavé péče, čímž se snaží přimět Ústavní soud k nepřípustnému instančnímu přezkumu napadeného rozsudku krajského soudu. Ústavní soud ovšem - na rozdíl od stěžovatele - považuje rozhodnutí ohledně nerovnoměrného rozsahu střídavé péče za ústavně konformní. Odůvodnily-li obecné soudy asymetričnost rozsahu péče odkazem na závěry znaleckého posudku, z něhož vyplynulo, že stěžovatel matku před dcerou zpochybňuje, resp. že ji mnohdy svou ironií znejišťuje, přičemž takové chování nebylo u matky vůči stěžovateli a dceři zaznamenáno, nelze takový závěr považovat za ústavně extrémní ve výše uvedeném smyslu (srov. rozsudek krajského soudu, bod 27). Krajský soud vzal v potaz rovněž předchozí svévolné chování otce, na nějž ostatně upozornil již okresní soud (srov. rozsudek okresního soudu, s. 16 a zde popisovaná "podzimní epizoda", kdy nezletilá pobývala u stěžovatele bez dohody s matkou skoro měsíc v kuse, aniž by jí umožnil osobní kontakt s matkou, jakož i moment nedostatečné součinnosti se znalkyní ze strany stěžovatele). Asymetrická střídavá péče navíc navazuje na předchozí výchovné uspořádání stanovené předběžným opatřením z října roku 2022. Ústavní soud má dále za to, že nedošlo ani k situaci, obvykle označované jako "opomenutý důkaz", která znamená, že soudy neprovedou důkaz navržený účastníkem řízení, a současně ani řádně neodůvodní, proč tak neučinily. Okresní soud totiž dostatečně vysvětlil, proč považoval stěžovatelův návrh na provedení revizního znaleckého posudku za nadbytečný (srov. rozsudek okresního soudu, bod 23). Obecné soudy se též velmi podrobně zabývaly vhodností výchovného prostředí obou rodičů, a to zejména s ohledem na stěžovatelem opakovaně vznášená podezření z údajně incestního jednání matky, která s odkazem na závěry šetření provedeného orgány činnými v trestním řízení označily za rozptýlená a vyvrácená (srov. rozsudek okresního soudu, s. 16-17). Lze shrnout, že obecné soudy při rozhodování o formě péče o nezletilou provedly v průběhu celého řízení značné množství důkazů (srov. rozsudek okresního soudu, bod 26), které řádně vyhodnotily a Ústavní soud, s vědomím shora zmíněné zásadě zdrženlivosti zásahů do jejich rozhodovací činnosti, v jejich závěrech neshledal nic, co by odůvodnilo jeho kasační zásah.
14. Co se týká nahrazení souhlasu stěžovatele s přijetím a docházkou nezletilé do mateřské školy v Č., lze předně uvést, že výběr mateřské školy navzdory odlišnému názoru stěžovatele bezpochyby představuje významnou záležitost, jíž lze podřadit pod §877 občanského zákoníku (obdobně srov. např. usnesení I. ÚS 783/23 ze dne 11. 4. 2023). Pro Ústavní soud je s ohledem na stěžovatelovy námitky podstatné, že obecné soudy nahrazení jeho souhlasu dostatečně odůvodnily (srov. rozsudek okresního soudu, bod 30). Ústavní soud považuje tyto důvody za zcela přiléhavé.
15. Ústavní soud závěrem považuje za vhodné připomenout, byť pouze ve formě obiter dicta, že možnost rozšíření stávající výchovy nezletilé ve prospěch stěžovatele není do budoucna v žádném případě vyloučena, neboť rozhodnutí obecných soudů o úpravě výchovných poměrů rodičů s nezletilými dětmi nemají povahu rozhodnutí absolutně konečných, a tedy nezměnitelných, jak vyplývá rovněž z ustanovení §909 občanského zákoníku, který změnu rozhodnutí podmiňuje změnou poměrů. Jak navíc zdůraznil Ústavní soud v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13, v tomto ohledu je podstatné vážit, "zda je v souvislosti s touto změnou poměrů nutné ochránit nejlepší zájmy dítěte změnou dosavadních výchovných poměrů, a zda se posouzením možné nutnosti přehodnotit stávající výchovné poměry v důsledku změny okolností obecné soudy dostatečně zabývaly. Nezmění-li totiž soud úpravu výchovných poměrů tehdy, kdy nad zájmem dítěte na stabilním výchovném prostředí převáží významnost nastalé změny okolností, a označí-li bez dalšího změnu okolností za nepodstatnou, může dojít k porušení práva dítěte i jeho rodičů na respektování rodinného života." Bude tak na obecných soudech, aby v budoucnu posoudily, zda zájmy a potřeby nezletilé nevyžadují změnu jejích výchovných poměrů. To samozřejmě za situace, že předtím nedojde ke vzájemné shodě rodičů na potřebě nově upravit podmínky výkonu rodičovské odpovědnosti ve vztahu ke své dceři, a to i bez případné ingerence soudu, což je samozřejmě s ohledem na psychickou zátěž nezletilého dítěte spojenou s nutností absolvovat soudní řízení žádoucí.
16. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal, že by napadenými rozsudky krajského soudu a okresního soudu došlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Daniela Zemanová v. r.
předsedkyně senátu