ECLI:CZ:US:2024:3.US.443.24.1
sp. zn. III. ÚS 443/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Tomášem Lichovníkem o ústavní stížnosti společnosti Chládek a Tintěra, Pardubice a.s., sídlem K Vápence 2677, Zelené Předměstí, Pardubice, zastoupené Mgr. Jakubem Šotníkem, sídlem Šikulova 17, Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. prosince 2023 č. j. 4 Afs 398/2021-96, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení a Odvolacího finančního ředitelství, sídlem Masarykova 427/31, Brno, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 14. 2. 2024 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatelka domáhala zrušení v záhlaví citovaného rozsudku Nejvyššího správního soudu, a to pro tvrzený rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Stěžovateli byla dodatečnými platebními výměry na daň z přidané hodnoty doměřena daň za zdaňovací období leden - říjen 2016 a dále za zdaňovací období červenec - srpen 2017. Proti těmto výměrům podal stěžovatel odvolání, které Odvolací finanční ředitelství zamítlo. Následně podaná žaloba byla rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 3. 11. 2021 č. j. 52 Af 13/2021-391 zamítnuta. O podané kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Stěžovatel v ústavní stížnosti konstatoval, že má za to, že tato je přípustná, neboť v důsledku vázanosti krajského soudu názorem Nejvyššího správního soudu je mu citelně zasahováno do ústavně zaručených základních práv a svobod a současně tento zásah nemůže být v rámci dalšího řízení efektivně odstraněn.
III.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní stížnost pak podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy tvoří procesní prostředek k ochraně ústavně zaručených základních práv a svobod, který je vůči ostatním prostředkům, jež jednotlivci slouží k ochraně jeho práv, ve vztahu subsidiarity. Ze zásady subsidiarity ústavní stížnosti a principu minimalizace zásahů do činnosti obecných soudů vyplývá, že rozhodovací činnost Ústavního soudu je primárně zaměřena na přezkum věcí skončených, v nichž případný zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod již nelze napravit odpovídajícími procesními prostředky v rámci řízení samotného či cestou obecného (v tomto případě správního) soudnictví.
Na základě výše uvedeného pak Ústavní soud činí opakovaně závěr, že zásadně nelze připustit ústavní stížnost proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu ani Nejvyššího správního soudu [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.) nebo ze dne 18. 9. 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], přičemž tyto závěry lze bezpochyby aplikovat i na kasační rozhodnutí správních soudů vydané ve správním soudnictví, kterými se posuzovaná věc "vrací zpět" správním orgánům k dalšímu řízení (srov. např. za všechny usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2021 sp. zn. IV. ÚS 2366/21). Ve věcech, kdy Ústavní soud připustil ústavní stížnost proti nepravomocně skončené věci, se týkaly skutkově a právně zcela odlišných a velmi specifických situací (vrácení neprávem zkonfiskovaného zemědělského majetku podle zákona o půdě; absence soudní kontroly návrhového oprávnění nejvyššího státního zástupce k ochraně veřejného zájmu či porušení práva na zákonného soudce neodůvodněným nařízením změny senátu), tudíž jsou v nyní posuzované věci neaplikovatelné.
Procesním důsledkem napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu je, že věc se vrací zpět příslušnému krajskému soudu, který bude o ní znovu rozhodovat, přičemž bude v takto otevřeném řízení vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu zřetelně vyjádřeným v odůvodnění napadeného rozsudku. Nejde proto o věc pravomocně skončenou z hlediska §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Z těchto důvodů je ústavní stížnost stěžovatelky nepřípustná.
Ústavní soud pro úplnost dodává, že v posuzované věci nedochází k odepření spravedlnosti (denegationis iustitiae), jelikož Ústavní soud bude případně povolán zabývat se zásahem do ústavně zaručených práv stěžovatelky (teprve) v rámci přezkumu pravomocného rozhodnutí, kterým bude řízení definitivně pravomocně skončeno a ohledně kterého tedy budou vyčerpány veškeré zákonem garantované procesní prostředky obrany (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 22. 6. 2009 sp. zn. IV. ÚS 1353/09). Ústavní soud na tomto místě připomíná, že ačkoliv je ústavní stížnost zásadně přípustná jen proti konečnému rozhodnutí (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), není tím vyloučeno, aby se v rámci jeho přezkumu uplatnily námitky směřující nejen k tomuto rozhodnutí, nýbrž i k celému dosavadnímu průběhu řízení. Vlastní ústavněprávní posouzení se tak může týkat i všech předchozích rozhodnutí, jež byla v tomto řízení vydána.
Na základě výše uvedených důvodů byla ústavní stížnost Ústavním soudem podle §75 odst. 1 ve spojení s §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítnuta jako návrh, který je nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 29. února 2024
Tomáš Lichovník v. r.
soudce zpravodaj