ECLI:CZ:US:2024:3.US.447.24.1
sp. zn. III. ÚS 447/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti stěžovatelky Jarmily Svozilové, zastoupené Mgr. Elenou Pospíšilovou, advokátkou, sídlem Dolní náměstí, 112/26, Olomouc, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2023, č. j. 23 Cdo 397/2023-779, rozsudkům Vrchního soudu v Olomouci ze dne 28. 7. 2022, č. j. 7 Co 45/2018-693, a ze dne 18. 4. 2019, č. j. 7 Co 45/2018-481, a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 4. 2018, č. j. 7 C 87/2014-346, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Olomouci a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Ivany Hejnyšové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, se stěžovatelka žalobou domáhala ochrany svého autorského práva k vitrážové dekoraci anděla (Anděl Štístko). Po žalované (vedlejší účastnici) požadovala náhradu nemajetkové újmy způsobené jí porušením autorských práv. Žalovaná se měla zdržet dalšího zhotovování vitráže anděla, kterého stěžovatelka považovala za kopii či napodobeninu jí vytvořeného originálu, měla se zdržet výroby, prodeje, vystavování či jiného zveřejňování napodobenin andělů, měla stáhnout již vytvořené kopie ze všech míst prodeje a zničit všechny stávající výtvory. Nadto měla stěžovatelce písemně oznámit všechna místa prodeje těchto děl. Stěžovatelka se také domáhala určení, že je autorkou předmětné vitrážové dekorace.
2. Žalobu stěžovatelky zamítl Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") nyní napadeným rozsudkem. Odvolání stěžovatelky následně zamítl Vrchní soud v Olomouci ("vrchní soud"); toto rozhodnutí však zrušil Nejvyšší soud a vrátil věc zpět vrchnímu soudu k dalšímu řízení. Vrchní soud po doplnění dokazování o věci znovu rozhodl nyní napadeným rozsudkem tak, že rozsudek krajského soudu opět potvrdil. Vrchní soud konstatoval, že vzor vitráže zhotovený stěžovatelkou postrádá znak jedinečnosti tvůrčí činnosti a nejsou splněny podmínky stanovené §2 odst. 1 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), a tudíž se nejedná o autorské dílo ve smyslu tohoto zákona, nýbrž o dílo v obecném smyslu. Stěžovatelce proto nepřiznal uplatněné nároky vyplývající z §40 odst. 1 autorského zákona.
3. Dovolání stěžovatelky odmítl Nejvyšší soud dle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, jako nepřípustné. Uvedl, že žádná z otázek či námitek formulovaných stěžovatelkou není způsobilá založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř. Proti výroku o nákladech řízení pak není dovolání přípustné podle §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
4. Nejvyšší soud se vyjádřil k předložené otázce výkladu pojmu jedinečnosti výsledku tvůrčí činnosti autora jako podmínky vzniku autorského díla. Závěry vrchního soudu přitom shledal odpovídajícími ustálené judikaturní praxi. Nejvyšší soud se ztotožnil s názorem, že vzor vitráže zhotovený žalobkyní spočívá ve tvarech charakteristických pro vypodobnění anděla a způsob realizace je zvoleným tématem objektivně determinován (postavou složenou z hlavy, křídel a řízy atd.) a tudíž lze vzor zařadit do využití volných prvků spadajících do "obecného fondu" daného uměleckého oboru. Výtvor žalobkyně i žalované postrádá individualizační rysy vylučující možnost, aby ke stejnému popř. téměř stejnému tvůrčímu výsledku dospělo nezávisle vícero osob.
5. Stěžovatelka v rozsáhlé ústavní stížnosti dopodrobna rekapituluje průběh řízení před obecnými soudy, a to včetně obsahu uskutečněných soudních jednání (viz rekapitulace otázek při nich pokládaných a odpovědí na ně) a některých podání k soudům. Stěžovatelka popisuje rovněž vývoj její tvorby, vztah ke svému dílu, které ji určuje ve společnosti, a je stěžovatelkou považováno za součást jí samotné. Stěžovatelka poukazuje na význam jednotlivých prvků díla, neboť vycházejí z jejích vnitřních pocitů a vysvětluje použitou techniku či symboliku díla. Jelikož jsou andělé imaginární bytosti, jejichž podobu neznáme, stěžovatelka vylučuje, že by mohla mít vedlejší účastnice o podobě anděla stejnou představu. Popisuje rovněž, jak jednání vedlejší účastnice ohrozilo její dobré jméno, neboť mohla být sama považována za tu, která autorská práva nerespektuje (např. str. 7 a 15). Jde-li o samotné námitky vůči napadeným rozhodnutím, týkají se v prvé řadě vad při dokazování - stěžovatelka namítá neprovedení navrhovaných důkazů ve smyslu opomenutých důkazů, zejména těch, které měly prokázat falšování dat na nákresech vedlejší účastnice. Zpochybňuje totiž pravost důkazů poskytnutých vedlejší účastnicí a namítá nesprávnost při hodnocení důkazů
6. Stěžovatelka přitom zpochybňuje znalecké dokazování a srovnává závěry a přístupy obou soudních znalkyň. Nesouhlasí s odmítnutím znaleckého posudku jedné z nich a vymezuje se proti závěrům znalkyně, z jejíhož znaleckého posudku soudy vyšly. Současně označuje závěry, které soudy od znalkyně přejaly, aniž by je prý však znalkyně ve skutečnosti před soudy uvedla a upozorňuje rovněž na nepochopení závěrů znalkyně. V této souvislosti brojí i proti postupu vrchního soudu, který po provedení důkazu znaleckým posudkem nesdělil účastnicím svá dílčí skutková zjištění a stěžovatelka tak neměla možnost se proti nim bránit; to považuje za vadu řízení. Odkazuje přitom na judikaturu Ústavního soudu k zákazu rozhodnutí založených na skutkových zjištěních a právním posouzení, ke kterým se strany nemohly vyjádřit a které znamenají zásadní obrat v řízení.
7. Vady řízení spatřuje rovněž v provedení důkazu na návrh žalované až po koncentraci řízení. Stěžovatelka sama přitom označila důkazy, které byly soudy odmítnuty bez adekvátního odůvodnění či byly zcela opomenuty. Stěžovatelka připomíná, že jsou-li procesní pochybení natolik zásadní, že je v nich možné spatřovat porušení práva na spravedlivý proces, může taková vada řízení obstát jako samostatný a relevantní důvod. Dle nálezu ze dne 5. 11. 2015, sp. zn. III. ÚS 1339/14, jde o protiústavnost, vybočuje-li procesní postup ze zákonných pravidel, která řízení upravují, a toto vybočení bylo způsobilé se negativně promítnout do výsledku.
8. Odvolací soud se podle stěžovatelky odchýlil od interpretace §2 bodu 6 autorského zákona, neboť z něj nelze dovodit, že je volným prvkem konkrétní tvar lidské hlavy, křídel, roucha. Za právní otázku považuje právní posouzení zjištěných částí jako volné prvky. Kresba vzoru není mechanickým sestavením volných prvků; současně podle stěžovatelky nelze ani dovozovat, že dílo jako celek může být chráněno právem pouze tehdy, budou-li všechny části výsledkem tvůrčí činnosti jedince. Stěžovatelka dále připomíná, že v souvislosti s užitím jejího vzoru žalovanou neprovedly obecné soudy třístupňový test pro výjimky z autorského práva dle §29 odst. 1 autorského zákona.
9. Ve skutečnosti, že vrchnímu soudu předložila rozhodnutí Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci v obdobné věci, ve které soudy rozhodly odlišně, avšak vrchní soud se s tímto návrhem nijak nevypořádal, spatřuje stěžovatelka porušení principu předvídatelnosti rozhodnutí. Stěžovatelka dále namítá nedostatečná odůvodnění rozhodnutí obecnými soudy, a tvrdí, že právní závěry soudů (např. že shoda realizací andělů je důsledkem objektivní determinace) jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními.
10. Stěžovatelka se proto domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí Nejvyššího soudu, vrchního soudu i krajského soudu, a to pro porušení jejích základních práv zaručených čl. 26 odst. 3, čl. 34 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
11. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů ("zákon o Ústavním soudu"). Institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve které Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
12. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc jako soudního orgánu ochrany ústavnosti je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Oproti tomu postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. To je výrazem zásady minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud je tedy oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Takové zásahy či pochybení krajského, vrchního ani Nejvyššího soudu však Ústavní soud neshledal.
13. Jak bylo již výše naznačeno, v nyní posuzované věci odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky jako nepřípustné. Předně je zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat z moci úřední správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při jakékoliv pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241 a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž z rozhodnutí zákonodárce záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
14. Z obsahu ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí přitom vyplývá, že stěžovatelka opakovaně vznáší obdobné námitky, jako učinila již v řízení před obecnými soudy, zaměřila se přitom na polemiku s rozhodnutími nalézacího a odvolacího soudu, a to zejména se zjištěným skutkovým stavem, z něhož tyto soudy vycházely.
15. Plénum Ústavního soudu přitom ve stanovisku ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), uvedlo, že primárním úkolem Nejvyššího soudu je sjednocování judikatury, ke kterému v otázkách skutkových dochází z povahy věci jen omezeně. Zároveň není pochyb, že v souladu se základními zásadami soudního řízení jsou nalézací, případně odvolací soudy nejlépe vybaveny a předurčeny ke zjišťování skutkového stavu. Dovolací řízení, které je obvykle neveřejné, tedy zásadně ke zjišťování a přehodnocování skutkového stavu neslouží a ani sloužit nemůže. Ústavní soud přesto ve své judikatuře dovodil, že zcela výjimečně mohou nastat případy, kdy právě skutková zjištění soudů jsou natolik vadná, že ve svém důsledku představují porušení práv zaručených čl. 36 odst. 1 Listiny (jde o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními). V takovém případě Ústavní soud kasačním nálezem poskytuje ochranu těchto práv.
16. Ústavní soud tím však nenahrazuje činnost nalézacích a odvolacích soudů, neboť důvodem pro kasační zásah není sama o sobě skutečnost, že by s učiněnými skutkovými zjištěními nesouhlasil. Jde obvykle o situace, kdy je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 občanského soudního řádu a násl.) nikdy dospět. Podstatou přezkumu tedy nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování. Otázka, zda soudy při zjišťování skutkového stavu respektovaly procesní zásady, je přitom již otázkou právní (otázkou procesního práva) a jako taková může být prezentována i Nejvyššímu soudu v dovolání s náležitostmi uvedenými v §241a odst. 2 a §237 občanského soudního řádu.
17. V nyní posuzované věci však výše popsané vady, které by (zcela výjimečně) Ústavní soud opravňovaly ke kasačnímu zásahu namísto konstatování neopodstatněnosti ústavní stížnosti, nenastaly. Obecné soudy totiž v odůvodnění napadených rozhodnutí velmi podrobně popsaly a přesvědčivě vysvětlily, na základě jakých skutkových zjištění dospěly k závěrům o skutkovém stavu věci, který považovaly za prokázaný, a ani Ústavní soud nezaznamenal, že by snad skutková zjištění byla rozporu s provedenými důkazy. Jak vyplývá z napadeného usnesení, i Nejvyšší soud se již otázkou, zda hodnocení důkazů krajským a vrchním soudem nebylo v extrémním rozporu s jimi vyvozenými skutkovými závěry (což by byl právě případ vady, která by mohla přípustnost dovolání založit), zabýval a dospěl k závěru, se tak v daném případě nestalo. Jak se ostatně podává ze shora provedené narace, o pečlivosti postupu Nejvyššího soudu svědčí též okolnost, že předchozí rozhodnutí vrchního soudu v této věci zrušil, a to právě i z důvodu výhrad, které měl ve vztahu k provádění důkazů a jejich hodnocení. Po odstranění těchto vad, na které v kasačním rozhodnutí poukázal, následně konstatoval, že napadená rozhodnutí vrchního a krajského soudu již žádnými deficity netrpí a tento závěr považuje Ústavní soud za zcela logický a ústavně souladný. Pochybení přitom Ústavní soud neshledal ani ve vztahu k tvrzeným opomenutým důkazům. Z napadených rozhodnutí totiž vyplývá, že neprovedení dalšího dokazování krajský či vrchní soud dostatečně odůvodnily.
18. Podrobně se pak Nejvyšší soud vyjádřil k tvrzenému odklonu vrchního soudu od ustálené rozhodovací praxe při posouzení otázky výkladu pojmu jedinečnosti výsledku tvůrčí činnosti autora jako podmínky vzniku autorského díla. V prvé řadě konstatoval, že vždy záleží na konkrétních okolnostech té které věci, jež budou pro soud individuálním a do jiných věcí těžko přenositelným východiskem pro posouzení, zda se bude v dané věci jednat o dílo, které je jedinečným výsledkem tvůrčí činnosti autora ve smyslu §2 odst. 1 autorského zákona či nikoli. Shledal-li Nejvyšší soud, že vrchní soud své závěry založil na individuálním posouzení zjištěných skutečností a dospěl přitom k závěrům, které jsou v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, nelze mít proti tomu ústavněprávních výhrad.
19. Ústavní soud akceptuje rovněž právní názor Nejvyššího soudu, že předmětem autorského práva nemůže být to, co existuje bez ohledu na tvůrčí činnost autora, nebo to, co je předem do té míry objektivně determinováno, že pro autorskou tvůrčí činnost nezbývá již dostatečný prostor, takže při splnění určitých podmínek by mohly nezávisle na sobě k témuž výsledku dospět různé osoby. Rovněž není možné přiznat samostatnou autorskoprávní ochranu volným prvkům, které spadají do "obecného fondu". Mezi "obecný fond" přitom patří vše, co je obecně užíváno z hlediska obsahu, formy i vyjadřovacích prostředků, jakož i vše, co je již objektivně předurčeno (např. přírodními zákony). Není přitom významné, zda si autor plně uvědomuje, že čerpá z "obecného fondu", anebo zde působí kolektivní nevědomí, různá informační pole apod.
20. Dospěly-li tedy obecné soudy při hodnocení díla stěžovatelky k závěru, že jsou naplněny výše uvedené znaky, které vylučují jeho ochranu autorským právem, a zároveň dílo postrádá znak jedinečnosti tvůrčí činnosti a nejsou splněny podmínky stanovené §2 odst. 1 autorského zákona, a tudíž se nejedná o autorské dílo ve smyslu autorského zákona, nýbrž o dílo v obecném smyslu, nepokládá Ústavní soud takové hodnocení za nepřiléhavé či v dané věci nepřiměřené (ústavněprávně excesivní). Za této situace pak lze současně odmítnout i námitku neprovedení třístupňového testu, neboť ten bývá aplikován pro výjimky z autorského práva, které však, jak bylo právě řečeno, dílo stěžovatelky nechrání.
21. Pro úplnost lze doplnit, že stěžovatelka zpochybňuje hodnocení kresby vzoru nikoliv jako celku, ale jako souboru či spojení dílů (volných prvků - hlavy, křídel a roucha), když předmětem řízení je právě kresba jako celek. Ústavní soud nicméně konstatuje, že z napadených rozhodnutí nevyplynulo, že by své závěry soudy postavily právě na rozdělení celku na díly, jejichž opětovné spojení jako spojení volných prvků předurčilo posouzení povahy celého vzoru stěžovatelky jako díla nepodléhající autorskému zákonu. Naopak, závěr o nejedinečnosti stěžovatelčina vzoru anděla, který postrádá jakékoliv individualizační rysy, vycházel z posouzení vzoru jako celku, jehož podoba je předurčena obecnou představou o podobě anděla, základními tvary charakteristickými pro jeho vyobrazení, použitým materiálem a technikou, a který se neodlišuje od jiných výrobků tohoto typu.
22. Jde-li o další námitky stěžovatelky včetně namítaných vad řízení, Ústavní soud konstatuje, že již byly vypořádány v řízení před obecnými soudy (například tvrzené porušení koncentrační zásady objasnil vrchní soud v bodu 9. napadeného rozsudku, připojené odkazy na judikaturu viz str. 4 usnesení Nejvyššího soudu). Ústavní soud přitom neshledal, že by Nejvyšší soud při hodnocení jejich přípustnosti pochybil.
23. Ústavní tedy soud konstatuje, že v nyní posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují; ústavní stížností napadená rozhodnutí současně nejsou ani projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, jelikož odpovídají aplikované zákonné úpravě.
24. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodl-li proto krajský, vrchní a později i Nejvyšší soud jinak, než stěžovatelka očekávala, nejde o porušení jeho základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá (a ani zakládat nemůže) důvodnost ústavní stížnosti.
25. Závěr Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost je z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelný, odpovídající standardu stanovenému v citovaném stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu. V postupu obecných soudů tak nelze spatřovat zásah do základních práv stěžovatelky.
26. Jde-li o požadavek stěžovatelky na zrušení rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 4. 2019, č. j. 7 Co 45/2018-481, který byl již zrušen rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2021, č. j. 27 Cdo 150/2020-558, Ústavní soud není k projednání této části ústavní stížnosti příslušný, protože nemůže zrušit rozhodnutí, které již bylo zrušeno.
27. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl v části podle §43 odst. 2 písm. a) a v části podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. března 2024
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu