ECLI:CZ:US:2024:4.US.110.24.1
sp. zn. IV. ÚS 110/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Zdeňka Kühna (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele JUDr. Josefa Čejky, zastoupeného advokátem JUDr. Jiřím Svozilem, sídlem třída Tomáše Bati 180, Zlín, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 21. listopadu 2023, č. j. 8 Afs 194/2023-13, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Finančního úřadu pro Zlínský kraj, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného rozsudku Nejvyššího správního soudu. Tvrdí, že Nejvyšší správní soud porušil jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 Listiny základních práv a svobod, neboť stěžovateli odepřel přístup k soudu.
2. Z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí plyne, že Finanční úřad pro Zlínský kraj vydal tři dodatečné platební výměry, kterými stěžovateli doměřil daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období let 2015, 2016 a 2017. Stěžovatel napadl platební výměry žalobou u Krajského soudu v Brně, krajský soud však žalobu odmítl pro nepřípustnost podle §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, jelikož stěžovatel nevyčerpal řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem. Stěžovatel se proti tomu bránil kasační stížností, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Nejvyšší správní soud upozornil, že stěžovatel byl finančním úřadem řádně poučen o možnosti podat proti dodatečným platebním výměrům odvolání. Odvolání však nepodal, jak výslovně potvrdil v průběhu řízení před krajským soudem.
3. Stěžovatel ve stručné ústavní stížnosti napadá rozsudek Nejvyššího správního soudu. Kritizuje zákonnost platebních výměrů a počínání daňových orgánů. Soudy pak stručně kritizuje za to, že se vyhnuly meritu věci a jen zkoumaly, zda stěžovatel sám "neporušil zákon". Soudy prý nerespektovaly zákonná ustanovení (stěžovatel však neuvádí, jaká zákonná ustanovení, krom obecných ústavních principů).
4. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona).
5. K samotné ústavní stížnosti lze jen stručně uvést, že se míjí s rozhodovacími důvody Nejvyššího správního soudu. Stěžovatel kritizuje soudy za to, že věcně jeho žalobu neprojednaly, pomíjí ale, že žaloba byla nepřípustná. Jak mu vysvětlily oba správní soudy, podle §68 písm. a) soudního řádu správního je žaloba nepřípustná také tehdy, nevyčerpal-li žalobce řádné opravné prostředky v řízení před správním orgánem. V nynější věci není sporu, že stěžovatel řádné opravné prostředky vskutku nevyčerpal. Proti tomuto závěru správních soudů stěžovatel žádné argumenty nesnáší, tím méně argumenty ústavní povahy.
6. Ústavní soud nezjistil žádné porušení stěžovatelových základních práv. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu