ECLI:CZ:US:2024:4.US.1267.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1267/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Josefa Baxy a soudce zpravodaje Jaromíra Jirsy o ústavní stížnosti stěžovatelky Zdenky Šillerové, zastoupené Mgr. Ondřejem Novákem, advokátem se sídlem Farní 19, Frýdek-Místek, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 42/2022-41 ze dne 10. března 2023 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě č. j. 25 A 135/2019-62 ze dne 13. ledna 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Městského úřadu X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozsudků; tvrdí, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") ústavní stížností napadeným rozsudkem (ve věci samé již druhým) zamítl žalobu stěžovatelky proti společnému územnímu souhlasu a souhlasu s provedením stavby rodinného domu, vydaným vedlejším účastníkem dne 11. 5. 2018 pod sp. zn. X. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud (dále jen "NSS") zamítl ústavní stížností napadeným rozsudkem jako nedůvodnou.
3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá následující: 1) stěžovatelka nebyla účastníkem předmětného stavebního řízení, byť byla dotčenou osobou podle §96 odst. 3 písm. d) zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), ve znění pozdějších předpisů; 2) stavební úřad nezohlednil námitky stěžovatelky ze dne 18. 9. 2017, ačkoli s nimi byl seznámen; 3) stěžovatelce nebylo umožněno nahlížení do spisu a následně jí bylo vytčeno nepodání konkrétních námitek proti stavebnímu záměru; 4) stěžovatelce byla vytčena nedostatečná procesní aktivita, přestože se od začátku proti stavebnímu záměru aktivně bránila.
4. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána ústavní stížností napadená rozhodnutí. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
5. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
6. Ústavní soud zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci, neboť je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a správních soudů. Je to právě NSS, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
7. Žádné ústavněprávní vady v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal. Předně, stěžovatelka ve správní žalobě sice námitky sub 1), 2) a 3) uvedla či alespoň naznačila, avšak žádnou výslovně neformulovala ve své kasační stížnosti ani v jejím doplnění (které si Ústavní soud vyžádal spolu se spisem krajského soudu). V kasační stížnosti se stěžovatelka zaměřila především na otázku hydrogeologického posouzení, se kterou se NSS v napadeném rozsudku ústavně konformním způsobem vypořádal.
8. Jsou-li stěžovatelé před podáním ústavní stížnosti povinni vyčerpat všechny procesní prostředky k ochraně práv, které jim zákon poskytuje (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), předpokládá to, že v rámci všech těchto prostředků řádně přednesou argumentaci, která umožní rozhodujícímu orgánu ochranu práv stěžovatelů skutečně poskytnout; z převážné části argumentace uplatněné v ústavní stížnosti tak stěžovatelka neučinila (z pohledu řízení před NSS). Ústavní soud přesto k jejím námitkám uvádí ve stručnosti následující:
9. Jde-li o námitku sub 1), z ústavního pořádku nevyplývá právo na účastenství ve správním řízení [nález ze dne 27. 6. 2017 sp. zn. Pl. ÚS 21/16 (N 110/85 SbNU 793; 282/2017 Sb.), bod 77; nebo nález ze dne 15. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 2634/18 (N 7/92 SbNU 52)] ani právo na účast na postupech správního orgánu, které nejsou správním řízením (viz usnesení ze dne 1. 12. 2020 sp. zn. IV. ÚS 3199/20; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). Není proto porušením ústavně zaručených práv stěžovatelky, nebyl-li k oznámení stavebního záměru přiložen její souhlas. Souhlas potenciálně přímo dotčených sousedů podle §96 odst. 3 písm. d) stavebního zákona je totiž vyjádřením účasti na postupu správního orgánu vedoucího k vydání územního souhlasu.
10. Opodstatněná není ani námitka sub 2), neboť stěžovatelka podáním ze dne 18. 9. 2017 brojila proti návrhu na uzavření veřejnoprávní smlouvy, jejímž předmětem byla stavba jiného rodinného domu (byť ve stejném katastrálním území); šlo tedy o jinou věc. Přestože podstata nesouhlasu stěžovatelky se záměry je obdobná (obava z podmáčení jejích pozemků), nelze podání v jedné věci považovat za apriorní nesouhlas se všemi věcmi budoucími. Každý záměr je totiž třeba posuzovat individuálně vzhledem ke konkrétním okolnostem. Není proto ani neústavní konstatace NSS, že před vydáním předmětného společného souhlasu stěžovatelka žádnou procesní aktivitu nevyvinula [námitka sub 4)].
11. Námitky sub 3) a 4) souvisí primárně s tím, že příslušný stavební úřad neshledal, že by se posuzovaný záměr mohl dotýkat práv stěžovatelky. Správní soudy v napadených rozhodnutích uzavřely, že společný souhlas implicitně obsahuje úvahu, podle níž záměrem nejsou dotčeni jiní vlastníci než vlastníci se společnou (přímou) hranicí s pozemkem, na kterém se stavební záměr nachází. Neshledal-li stavební úřad, že by byla dotčena práva stěžovatelky, nebylo povinností stavebníků předložit její souhlas s ohlášeným záměrem [viz námitka sub 1)]. Krajský soud vysvětlil, že součástí stavební dokumentace byl hydrogeologický posudek ze srpna 2017, z něhož vedlejší účastník při posuzování záměru vycházel. Nemožnost přímého dotčení práv stěžovatelky založil vedlejší účastník také na rozboru místních poměrů.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu