ECLI:CZ:US:2024:4.US.132.24.1
sp. zn. IV. ÚS 132/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Hrdličky, zastoupeného Mgr. Dianou Koťovou, advokátkou, sídlem Kollárova 1879/11, Teplice, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 14. listopadu 2023 č. j. 5 Afs 266/2022-37, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. srpna 2022 č. j. 22 Af 60/2020-71, a rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 26. srpna 2020 č. j. 32907/20/5200-10422-706807, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Ostravě a Odvolacího finančního ředitelství, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že účastníci řízení postupovali v rozporu se zásadou legality (čl. 2 odst. 2 Ústavy) a porušili jeho právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 a 5 Listiny základních práv a svobod). Správní soudy porušily jeho práva vyplývající z čl. 36 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a nerespektovaly jeho právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny).
2. Z ústavní stížnosti a vyžádaného spisu Nejvyššího správního soudu plyne, že stěžovatel uplatnil za zdaňovací období 2014 výdaje ve výši 2 mil. Kč na dosažení, zajištění a udržení zdanitelných příjmů (§24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů). Finanční úřad pro Jihomoravský kraj měl pochybnost, zda stěžovatelem uplatněný výdaj je správný, zahájil proto daňovou kontrolu za zdaňovací období 2014. Pochybnost se týkala faktury ve výši 2 mil. korun za údržbu a čištění areálu lakovny, kterou stěžovateli vystavila obchodní společnost STARK Technologies s. r. o. Během daňové kontroly finanční úřad zjistil mnoho nesrovnalostí. Protože stěžovatel pochybnosti nevyvrátil a neprokázal správnost uplatněných výdajů, vydal finanční úřad dodatečný platební výměr. Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatel odvolal, Odvolací finanční ředitelství nicméně odvolání zamítlo. Stěžovatel se proto obrátil na Krajský soud v Ostravě, který poprvé rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Ovšem i po doplněném dokazování přetrvaly pochybnosti o správnosti uplatněných výdajů. Odvolací finanční ředitelství proto stěžovateli doměřilo pomocí pomůcek (§98 zákona č. 280/2009 Sb., daňový řád) daň z příjmů fyzických osob, daňový bonus a současně mu uložilo povinnost uhradit penále.
3. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel správní žalobu. Krajský soud v Ostravě tentokrát žalobu zamítl. Nejvyšší správní soud pak zamítl stěžovatelovu kasační stížnost. Ztotožnil se s názorem, že na oblast daně z příjmů fyzických osob nelze přenést právní závěry z oblasti daně z přidané hodnoty (DPH) v souvislosti s daňovým podvodem. Stěžovateli byla daň doměřena nikoli z důvodu účasti na daňovém podvodu, ale z důvodu neunesení důkazního břemene. Stěžovatelem odkazovaná judikatura nepodporuje jeho názor, že při rozhodování o dani z příjmů se vždy vychází z judikatury, jež se týká daňových podvodů. Není proto třeba zohledňovat stěžovatelovu dobrou víru.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel předkládá tři okruhy argumentace. Nejprve namítá, že účastníci řízení neprokázali jeho účast na daňovém podvodu. Stěžovatel se proto opětovně domáhá aplikace judikatury ve věcech podvodu na DPH. Správní soudy ani neodůvodnily, proč tato judikatura není v nynější věci použitelná. Podle stěžovatele tato judikatura použitelná je, i když neprokázal správnost daňově uznatelného výdaje. Závěrem stěžovatel namítá, že judikatura není v této otázce jednotná. Nejvyšší správní soud proto měl předložit věc rozšířenému senátu (§17 odst. 1 soudního řádu správního).
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je tedy přípustná.
6. V nynější věci se stěžovatel v podstatě domáhá toho, aby Ústavní soud rozšířil působnost judikatury, která se týká podvodu na DPH, na oblast daní z příjmů fyzických osob. Ústavní soud takovému požadavku nemůže vyhovět.
7. Ústavní soud připomíná, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti správních soudů. Není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 83, čl. 90 až 92 Ústavy). Nepřísluší mu přehodnocovat skutkové a právní závěry správních soudů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Ústavní soud zasahuje do výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy jen tehdy, pokud aplikace práva v daném konkrétním případě byla neústavní [srov. již nález ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 504/03 (N 138/31 SbNU 227) a na něj navazující judikaturu]. O takovou situaci však v posuzované věci nejde.
8. Na závěru správních soudů, že se v oblasti daně z příjmů nepoužije judikatura v oblasti podvodu na DPH, není nic neústavního. Předmět regulace je u obou daní přece odlišný. Ve stěžovatelově věci jde o daň z příjmů, nikoli o DPH (srov. bod 25 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Logika obou daní není srovnatelná, proto nelze vycházet judikatury, jíž se stěžovatel dovolává.
9. V nynější věci stěžovatel uplatnil fakturu ve výši 2 mil. Kč jako doklad o výdaji podle §24 zákona o daních z příjmů. V takovém případě jej ovšem tížila povinnost prokázat vše, co tvrdil v daňovém přiznání (§92 odst. 3 daňového řádu). I když tedy stěžovatel předložil spornou fakturu, splnil svou povinnost jen do doby, než daňové orgány prokázaly, že předložený daňový doklad byl nevěrohodný, neprůkazný či nesprávný [nález ze dne 29. 10. 2002 sp. zn. II. ÚS 232/02 (N 134/28 SbNU 143); podobně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 30. 1. 2008, č. j. 2 Afs 24/2007-119, č. 1572/2008 Sb. NSS, EURO PRIM, část V. a)]. Bylo proto na stěžovateli, aby daňové orgány jinými důkazy přesvědčil o opaku.
10. Stěžovatel však nepředložil žádné jiné důkazy, proto neunesl důkazní břemeno. Tento důsledek stěžovatel nemůže zvrátit tím, že se bude dovolávat judikatury, která na jeho věc nedopadá. Neunesl-li stěžovatel důkazní břemeno, nezakládá to povinnost daňových orgánů, aby relevantní důkazy vyhledaly samy. Nesplnění zákonné povinnosti nelze přičítat k tíži daňového orgánu (shodně např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 2. 2010, čj. 1 Afs 3/2010-76). Je pravda, že pochybnosti panovaly též o stěžovatelově dodavateli, obchodní společnosti STARK Technologies. Tato okolnost však nebyla jediným ani určujícím argumentem pro neuznání výdaje (pro shrnutí srov. bod 9 rozsudku krajského soudu a bod 21 rozsudku Nejvyššího správního soudu). Stěžovatel proto nemůže být úspěšný ani s odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 5. 2016, č. j. 4 Afs 23/2016-52. Proč tento rozsudek není v nynější věci použitelný, srozumitelně vysvětlil Nejvyšší správní soud v bodě 27 napadeného rozsudku.
11. Není tedy pravda, že se správní soudy nezabývaly stěžovatelovou klíčovou argumentací. Naopak, věnovaly jí dostatečnou pozornost a vysvětlily, proč nelze dovodit obecnou použitelnost judikatury z oblasti daňových podvodů na problematiku daně z příjmů (blíže body 24 až 27 napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Správní soudy tak dostály povinnosti řádně odůvodnit svá rozhodnutí [srov. nález ze dne 24. 11. 2016 sp. zn. II. ÚS 2588/16 (N 223/83 SbNU 481), body 9 až 14 a tam cit. judikatura].
12. Nejvyšší správní soud neporušil ani stěžovatelovo právo na zákonného soudce. V této věci neexistoval žádný judikaturní rozkol a Nejvyšší správní soud nemusel věc postupovat rozšířenému senátu podle §17 odst. 1 soudního řádu správního [k tomu např. nález ze dne 18. 5. 2021 sp. zn. IV. ÚS 690/21 (N 101/106 SbNU 148), bod 26].
13. Ústavní soud žádné porušení stěžovatelových základních práv nezjistil. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, který Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu