ECLI:CZ:US:2024:4.US.1463.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1463/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Josefa Baxy a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele R. K., t. č. Věznice Kynšperk nad Ohří, zastoupeného Mgr. Zdeňkem Píclem, advokátem, sídlem Poštovní 783/1, Plzeň, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. února 2023 č. j. 3 Tdo 1172/2022-1011, ve znění opravného usnesení ze dne 18. května 2023 č. j. 3 Tdo 1172/2022-1171, a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 10. května 2023 č. j. 5 To 31/2022-1115, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená základní práva podle čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 a 3, čl. 39 a čl. 40 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Současně stěžovatel navrhl odložení vykonatelnosti dvou rozsudků Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") a rozhodnutí, aby mu náklady na právní zastoupení zcela zaplatil stát.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 21. 4. 2022 č. j. 34 T 1/2022-782 uznal stěžovatele vinným přečinem ublížení na zdraví podle §146 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, spáchaným ve stadiu pokusu, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) téhož zákoníku. Za uvedené přečiny ho podle §146 odst. 1 trestního zákoníku odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou.
3. Proti uvedenému rozsudku krajského soudu podali odvolání stěžovatel a v jeho neprospěch státní zástupce Krajského státního zastupitelství v Plzni. O odvoláních rozhodl vrchní soud rozsudkem ze dne 29. 6. 2022 sp. zn. 5 To 31/2022 tak, že podle §258 odst. 1 písm. d) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 trestního řádu znovu stěžovatele uznal vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, spáchaným ve stadiu pokusu, přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a přečinem maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Za tyto trestné činy vrchní soud odsoudil stěžovatele podle §145 odst. 2 trestního zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 6 téhož zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou. Odvolání stěžovatele vrchní soud podle §256 trestního řádu zamítl. Uvedených přečinů se stěžovatel podle vrchního soudu (podobně též podle zjištění krajského soudu) dopustil tím, že dne 20. 10. 2020 kolem 09:00 hodin na parkovací ploše u prodejny Lidl v obci T. řídil osobní motorové vozidlo, kterým v rychlosti nejméně 35 km/h najížděl na tři zaměstnankyně prodejny, které mu společně chtěly zabránit v odjezdu z parkoviště pro podezření ze spáchání krádeže zboží, jíž se měl dopustit bezprostředně předtím v prodejně. Vlivem jeho agresivní jízdy, kdy se nesnažil zastavit či jinak vyhnout střetu, musely uskočit, aby se nedostaly do střetu s vozidlem. Díky tomu nedošlo k jejich zranění, ačkoliv při čelním nárazu v rychlosti 35 km/h hrozilo jejich zranění v podobě zhmoždění měkkých tkání, tržně zhmožděných ran či zlomenin předloktí, což odpovídá zraněním s nutností lékařského ošetření a s délkou léčby přesahující týden a nedosahující šesti týdnů, jakož i dalších zranění vyžadujících léčbu přesahující dobu šesti týdnů. Tohoto jednání se stěžovatel dopustil i přesto, že rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 21. 2. 2017 sp. zn. 10 T 138/2015, ve spojení s rozsudkem krajského soudu ze dne 1. 11. 2017 sp. zn. 50 To 446/2017, byl uznán vinným ze spáchání přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a odsouzen k souhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání čtyřiceti sedmi měsíců se zařazením do věznice s ostrahou, a současně na daném místě a dále po silnici směrem k obci Z. řídil uvedené osobní motorové vozidlo, ačkoliv rozsudkem Okresního soudu v Příbrami ze dne 12. 10. 2006 sp. zn. 4 T 93/2006 mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel na dobu čtyř roků, od jehož výkonu bylo nejprve podmíněně upuštěno usnesením Okresního soudu v Příbrami ze dne 9. 2. 2010 sp. zn. 4 T 93/2006, avšak usnesením téhož soudu ze dne 22. 1. 2012 sp. zn. 4 T 93/2006, bylo rozhodnuto, že se trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení všech motorových vozidel vykoná, přičemž s ohledem na běh dalších trestů téhož druhu a výkon trestů odnětí svobody stěžovateli dne 20. 10. 2020 uvedený trest zákazu činnosti stále plynul.
4. Nejvyšší soud napadeným usnesením, ve znění opravného usnesení, podle §265k odst. 1 a 2 trestního řádu z podnětu dovolání nejvyššího státního zástupce částečně zrušil rozsudek vrchního soudu ze dne 29. 6. 2022 sp. zn. 5 To 31/2022, a to ve výroku o trestu (I. výrok), podle §265k odst. 2 trestního řádu zrušil také všechna rozhodnutí na zrušenou část rozsudku obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu (II. výrok), podle §265l odst. 1 trestního řádu vrchnímu soudu přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl (III. výrok), a podle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu dovolání stěžovatele jako opožděné odmítl (IV. výrok).
5. Posléze vrchní soud napadeným rozsudkem odsoudil stěžovatele za uvedený zločin a přečiny podle §43 odst. 1, §145 odst. 2 trestního zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků a zařadil ho pro výkon trestu do věznice s ostrahou. Vrchní soud s poukazem na §256 trestního řádu odvolání stěžovatele zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel polemizuje se závěry Nejvyššího soudu o opožděnosti jeho dovolání. Rozsudek vrchního soudu ze dne 29. 6. 2022 sp. zn. 5 To 31/2022 mu byl doručen dne 19. 9. 2022 a současně s ním si vyzvedl výzvu k nástupu trestu odnětí svobody ve lhůtě sedmi pracovních dnů. Následně telefonicky požádal soud o prodloužení lhůty ze zdravotních důvodů, čemuž krajský soud vyhověl. Stěžovatel nastoupil do výkonu trestu odnětí svobody dne 4. 10. 2022. Stěžovateli nebylo známo, že jeho původně ustanovenému obhájci Mgr. Romanu Šolcovi (dále jen "původní obhájce") byl rozsudek vrchního soudu doručen již dne 2. 9. 2022. Dne 24. 10. 2022 zaslal krajský soud dovolání nejvyššího státního zástupce datovou schránkou původnímu obhájci, který si datovou schránku neotevřel, a proto došlo k doručení fikcí dne 3. 11. 2022. Přípisem doručeným krajskému soudu dne 3. 11. 2022 se stěžovatel domáhal, aby tento soud kontaktoval původního obhájce z důvodu, že se s ním chce poradit o dovolání nejvyššího státního zástupce. Dne 7. 11. 2022 se krajský soud stupně telefonicky dozvěděl od původního obhájce, že má pozastaven výkon advokacie. Důvod ani den, od kdy byl výkon advokacie původnímu obhájci pozastaven, není ze soudního spisu zjistitelný. Dne 11. 11. 2022 stěžovatel požádal krajský soud o ustanovení nového obhájce.
7. Ustanovení (novým) obhájcem obdržel Mgr. Zdeněk Pícl (dále jen "obhájce") do své datové schránky v pátek dne 11. 11. 2022 ve večerních hodinách. Reálně tak měl obhájce pět pracovních dnů na sepis dovolání. Je však nutné vzít v úvahu, že toto nemohl v dané době vědět. Navíc obhájce si nemusel otevřít datovou schránku hned, v daném případě na počátku víkendu, nýbrž až například za deset dnů (pak nastává fikce doručení i v případě neotevření datové schránky), přičemž v takovém případě by už rovněž reálně nestihl podat včas dovolání. Krajský soud jej o naléhavosti věci neinformoval. Přitom situace naléhavá byla, neboť krajský soud věděl o pozastavení výkonu advokacie původního obhájce, který si nevyzvedával svou "profesní" datovou schránku. S těmito skutečnostmi krajský soud obhájce neobeznámil, přičemž ho průvodním dopisem k ustanovení obhájcem vyrozuměl o tom, že mu zasílá dovolání nejvyššího státního zástupce a že má stěžovatel možnost se k němu vyjádřit v určité lhůtě, popř. je oprávněn požádat soud o její prodloužení. Současně krajský soud obhájce informoval, že jej stěžovatel opakovaně žádá o návštěvu. Tato informace krajského soudu byla zavádějící, protože obhájce se se stěžovatelem do té doby neznal, nebyl s ním v žádném kontaktu, proto je nelogické, že by jej mohl stěžovatel, natož pak opakovaně, žádat o navštívení ve věznici. Krajský soud obhájce neinformoval ani o tom, že stěžovatel míní ve věci pravomocného rozhodnutí ještě něco po právní stránce konat.
8. Otázkou je, dovozuje dále stěžovatel, zda bylo povinností krajského soudu upozorňovat obhájce na nebezpečí z prodlení a na to, do jak prekérní situace z hlediska časového jej staví. Oznámil-li však krajský soud obhájci méně důležitou informaci, že se může stěžovatel vyjádřit k dovolání nejvyššího státního zástupce, tak po něm bylo lze v rámci korektního a rovného přístupu požadovat, aby obhájci sdělil skutečnosti, které mu jsou známé (zejména informaci, kdy končí stěžovateli lhůta k podání dovolání, a že "už to bude velice záhy").
9. Obhájce (vykonávající advokacii samostatně) měl v pracovním týdnu, v němž navíc na den 17. 11. 2022 připadal státní svátek, bezprostředně následujícím po doručení ustanovení naplánované jiné pracovní povinnosti, které nemohl zrušit, aby se ihned věnoval kauze, v níž mu bylo v pátek večer dne 11. 11. 2022 doručeno ustanovení. Navíc byl v tomto týdnu nachlazený, pročež dne 16. 11. 2022 požádal soud o prodloužení lhůty k vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce do 2. 12. 2022, což krajský soud obratem písemně akceptoval, aniž by jej upozornil na "nebezpečí prodlení", které mělo nastat za pět dní. Z těchto důvodů uskutečnil obhájce poradu se stěžovatelem ve Věznici Jiřice až dne 23. 11. 2022, při níž zjistil, že stěžovateli nejde jen o vyjádření k dovolání nejvyššího státního zástupce, nýbrž i o podání vlastního dovolání, přičemž lhůta k podání již podle všeho uplynula. Bez významu není ani nezanedbatelná vzdálenost mezi Věznicí Jiřice, kde se stěžovatel v době ustanovení nacházel, a sídlem obhájce v Plzni, jež činí 145 km. Po návratu z Jiřic do Plzně obhájce požádal o nahlédnutí do spisu, což 25. 11. 2022 učinil a následně doplnil dovolání učiněné samotným stěžovatelem v poslední den zákonné lhůty.
10. Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí o odmítnutí dovolání stěžovatele neshledal pochybení obecných soudů. Podle stěžovatele nešťastná souhra okolností, když navíc krajský soud nepřispěl, přestože mohl, k zamezení prodlení při podávání dovolání, vyústila v znemožnění meritorního projednání jeho dovolání, a na podporu své argumentace připomíná nález Ústavního soudu ze dne 27. 11. 2018 sp. zn. II. ÚS 1967/18 (N 194/91 SbNU 403).
11. Stěžovatel do petitu ústavní stížnosti zahrnul též rozsudek vrchního soudu procesně navazující na usnesení Nejvyššího soudu, nicméně neuplatnil proti němu konkrétní námitky. V době podání ústavní stížnosti stěžovatel nedisponoval opisem rozsudku a ústavní stížnost později nedoplnil. Návrh na odložení jeho vykonatelnosti, stejně jako vykonatelnosti rozsudku vrchního soudu ze dne den 29. 6. 2022 sp. zn. 5 To 31/2022, stěžovatel neodůvodnil.
12. Požadavek, aby mu stát zcela zaplatil náklady na právní zastoupení, odůvodnil stěžovatel nedostatkem finančních prostředků, neboť je v insolvenci, když mu bylo povoleno oddlužení, které je v současné době přerušeno.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud nejprve zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost v části směřující (bez bližšího odůvodnění) proti rozsudku vrchního soudu ze dne 10. 5. 2023 č. j. 5 To 31/2022-1115 není přípustná. Ústavní soud stanovil, že "ústavní stížnost je nepřípustná, jestliže stěžovatel v trestním řízení nepodá zákonem předepsaným způsobem dovolání (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu)" [stanovisko ze dne 4. 3. 2014 sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599; 40/2014 Sb)]. Jinými slovy, Ústavní soud je principiálně oprávněn rozhodovat meritorně jen o takové ústavní stížnosti, která směřuje proti rozhodnutím "konečným", tj. zpravidla těm, jimiž se soudní či jiné řízení končí, a kdy jeho účastník nemá možnost jiné právní obrany než cestou ústavní stížnosti. Stěžovatel dovolání proti rozsudku vrchního soudu nepodal, a tedy z logiky věci ani nemohl napadnout rozhodnutí Nejvyššího soudu o něm ústavní stížností.
14. Ustanovení §75 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu zakotvuje výjimku z nepřípustnosti ústavní stížnosti, neboť Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když není splněna podmínka podle předchozího odstavce, jestliže v řízení o opravném prostředku podle odst. 1 dochází ke značným průtahům, z nichž stěžovateli vzniká nebo může vzniknout vážná a neodvratitelná újma. Stěžovatel však ani netvrdí, že podmínky pro uplatnění této výjimky jsou splněny.
15. Jde-li o část ústavní stížnosti směřující proti usnesení Nejvyššího soudu, resp. podle odůvodnění návrhu proti výroku, kterým uvedený soud podle §265i odst. 1 písm. c) trestního řádu dovolání stěžovatele jako opožděné odmítl, Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (v navazujícím řízení vrchní soud nerozhodoval o vině stěžovatele).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud následně posoudil stěžovatelovu ústavní stížnost v její shora specifikované části (§42 odst. 1 a 2 zákona o Ústavním soudu) v souladu s uvedenými obecnými východisky. Nejprve připomíná, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, představuje-li takové porušení zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)], v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
17. Ústavní soud mnohokrát konstatoval, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a použití podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli Ústavnímu soudu. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda výklad použitého práva je i ústavně souladný; nedostatek takového adekvátního posouzení plyne z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, odpovídá ustáleným závěrům soudní praxe, není výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně přijímaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (viz teze "přepjatého formalizmu"). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
18. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde o posouzení, zda se Nejvyšší soud nedopustil pochybení způsobilého založit nepřijatelné ústavněprávní následky, tj. zda jeho usnesení nepředstavuje nepřípustný zásah do základních práv stěžovatele, zejména do práva na soudní ochranu podle čl. 36 a násl. Listiny ve spojení s čl. 8 odst. 2 Listiny.
19. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť ústavněprávně relevantními pochybeními dovolací řízení a jeho výsledek postiženo není.
20. Nejvyššímu soudu lze přisvědčit v závěru, že situace stěžovatele týkající se opožděnosti dovolání byla v podstatných aspektech odlišná od situace posuzované v odkazovaném nálezu sp. zn. II. ÚS 1967/18, v níž stěžovatel mohl dovolání podat již prostřednictvím své původní obhájkyně podle §41 odst. 5 věty druhé trestního řádu, na což však nebyl soudem prvního stupně upozorněn a byl jím naopak nesprávně utvrzován v tom, že za účelem podání dovolání je třeba ustanovit obhájce nového, přičemž důsledkem tohoto nesprávného postupu bylo ustanovení nového obhájce a opožděné podání dovolání. O srovnatelnou situaci ve stěžovatelově věci nešlo, neboť původnímu obhájci byla přerušena advokátní činnost a nového obhájce bylo pro účely podání dovolání zapotřebí ustanovit.
21. Krajský soud stěžovateli ustanovil obhájce neprodleně (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2019 sp. zn. 8 Tdo 142/2019). Přerušení advokátní činnosti původního obhájce bylo krajskému soudu oznámeno dne 7. 11. 2022 a ihned poté byl stěžovatel vyzván ke zvolení obhájce, na což reagoval sdělením doručeným krajskému soudu dne 11. 11. 2022, ve kterém požádal, aby mu byl obhájce soudem ustanoven. Krajský soud tak učinil ještě tentýž den, tedy usnesením ze dne 11. 11. 2022, kterým stěžovateli ustanovil obhájcem Mgr. Zdeňka Pícla, přičemž téhož dne bylo toto usnesení novému obhájci prostřednictvím datové schránky doručeno. Vyřízení změny obhájce tak krajskému soudu trvalo pouze pět dní, přičemž nově ustanovenému obhájci zbývalo v den doručení usnesení o jeho ustanovení k podání dovolání ještě deset dnů. Ústavní soud nepovažuje za věcně neudržitelné konstatování Nejvyššího soudu, podle kterého nelze klást k tíži soudu skutečnost, že obhájce až dne 23. 11. 2022, tedy již po uplynutí lhůty k podání dovolání, požádal o nahlédnutí do spisu, což společně s dalšími okolnostmi nakonec vedlo k opožděnému podání dovolání (dne 28. 11. 2022). Nejvyšší soud dále uvedl, že stěžovatel mohl dovolání podat i prostřednictvím původního obhájce ještě v době před přerušením jeho advokátní činnosti.
22. Ústavní soud v těchto souvislostech připomíná, že ve své judikatuře dlouhodobě vychází ze zásady odpovědnosti účastníka za ochranu jeho práv "vigilantibus iura scripta sunt" (bdělým náležejí práva), jež předpokládá odpovědnost účastníků za ochranu jejich práv, která je plně v jejich dispozici. Uplatnění této zásady nelze zaměňovat s přepjatým formalismem, který stěžovatel přičítá Nejvyššímu soudu. Nepřiměřeně "paternalistický" přístup státu ke vztahu mezi obhájcem a obhajovaným Ústavní soud odmítl též kupříkladu v nálezu ze dne 25. 9. 1996 sp. zn. III. ÚS 83/96 (N 87/6 SbNU 123; 293/1996 Sb.) a usneseních ze dne 7. 9. 2006 sp. zn. II. ÚS 688/05, ze dne 9. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 3785/14, ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. III. ÚS 977/15 a ze dne 22. 1. 2019 sp. zn. III. ÚS 3929/18 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz), a to i s odkazy na rozsudky Evropského soudu pro lidská práva ze dne 24. 11. 1993 ve věci Imbrioscia v. Švýcarsko, stížnost č. 13972/88, a ze dne 22. 2. 1994 ve věci Tripodi v. Itálie, stížnost č. 13743/88.
23. Z uvedených důvodů proto Ústavní soud mimo ústavní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost zčásti (ohledně návrhu na zrušení rozsudku vrchního soudu) jako návrh nepřípustný podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a dílem (co do výše specifikovaného usnesení Nejvyššího soudu, ve znění opravného usnesení), po zjištění, že do ústavně chráněných základních práv a svobod stěžovatele zasaženo nebylo, jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona.
24. Vzhledem k danému výsledku řízení nemohl Ústavní soud vyhovět návrhu stěžovatele na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem (srov. §62 odst. 4 a §83 odst. 1 zákona o Ústavním soudu) a samostatného výroku o tom netřeba. O návrhu na odložení vykonatelnosti dvou rozsudků vrchního soudu Ústavní soud nerozhodoval, neboť rozhodl o ústavní stížnosti bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu