ECLI:CZ:US:2024:4.US.1515.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1515/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. D., zastoupeného Mgr. Ondřejem Líbalem, advokátem, sídlem Kostelní 172, Štětí, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2023 č. j. 7 Tdo 195/2023-400, rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 28. června 2022 č. j. 5 To 135/2022-368 a rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 7. února 2022 č. j. 6 T 59/2021-317, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Krajského státního zastupitelství v Ústí nad Labem a Okresního státního zastupitelství v Litoměřicích, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jeho práv ve smyslu čl. 36 a čl. 40 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh Ústavní soud zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 2. 2022 č. j. 6 T 59/2021-317 byl stěžovatel shledán vinným ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví podle §146 odst. 1, odst. 3 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, a odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 24 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání 36 měsíců. Trestného činu se stěžovatel dopustil tím, že po slovním a fyzickém incidentu hodil skleněný půllitr po F. G. (dále jen "svědek"), který mu uhnul a půllitr tak zasáhl do obličeje poškozeného, který utrpěl vážné zranění oka blíže specifikované ve výroku tohoto rozsudku, s omezením v obvyklém způsobu života a dobou léčení přesahující 6 týdnů, přičemž není možné vyloučit trvalé následky. Proti rozsudku okresního soudu podali stěžovatel a poškozený odvolání. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 28. 6. 2022 č. j. 5 To 135/2022-368 z podnětu obou odvolání zrušil rozsudek okresního soudu toliko ve výroku o náhradě škody a nemajetkové újmy poškozenému. Výroky o vině a trestu ponechal beze změny. Stěžovatel podal dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 21. 3. 2023 č. j. 7 Tdo 195/2023-400.
3. Stěžovatel v průběhu řízení před obecnými soudy namítal, že půllitr nehodil a poukazoval na to, že jeho obvinění a následné odsouzení je založeno na výpovědi jediného svědka, se kterým byl zároveň v potyčce. Obecné soudy však na jeho obhajobu nepřistoupily. Nejvyšší soud shrnul, že s ohledem na provedené důkazy lze učinit skutkový závěr, že to byl právě stěžovatel, kdo hodil půllitrem, což zapříčinilo těžkou újmu na zdraví poškozeného. Výpověď svědka nestojí osamoceně, nýbrž je podpořena řadou dalších důkazů. Tento svědek označil stěžovatele jako osobu, která hodila půllitr. Svědkyně Z., ač neviděla, kdo půllitr hodil, uvedla, že to byl stěžovatel, kdo měl půllitr v ruce a dále i to, že jí svědek na otázku, proč volal policii, když byl účastníkem rvačky, řekl, že on je v tom hodu půllitrem nevinně. I znalecký posudek potvrdil, že mechanismus vzniku poranění poškozeného odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Svědek navíc incident oznámil na tísňovou linku policie, přestože se ho sám zúčastnil, přičemž sdělil, že "někdo někoho nechtěně trefil", což odpovídá i jeho pozdější výpovědi. Vypovídal shodně v přípravném řízení i při hlavním líčení. Stěžovatele jako pachatele označil ihned na místě ještě před příjezdem policejní hlídky svědkyni Z. a později i policejní hlídce. Jeho trestní minulost nemůže způsobit jeho absolutní nevěrohodnost, neboť není pochyb o tom, že v průběhu večera došlo k opakovaným potyčkám mezi ním a stěžovatelem, nicméně šlo o vzájemné potyčky. Ani z výpovědi stěžovatele přitom neplyne, že by půllitrem hodil svědek. Stěžovatel uváděl, že si incident moc nepamatuje.
4. Nejvyšší soud konstatoval, že skutková zjištění se opírají zejména o výpověď svědka, která koresponduje s dalšími ve věci provedenými důkazy, a to zejména dalšími výpověďmi svědků, oznámením na tísňovou linku svědkem a znaleckým posudkem. Jde o důkazy, které ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu vzájemně se doplňujících a na sebe navazujících důkazů ve svém celku shodně a spolehlivě prokazujících skutečnost, že se stěžovatel dopustil stíhaného jednání. Existence zjevného rozporu mezi učiněnými skutkovými zjištěními soudů a provedenými důkazy nemůže být založena jen na tom, že obviněný předloží vlastní hodnocení důkazů a dovozuje z toho jiné skutkové, popř. i právní závěry. Okresní soud a krajský soud hodnotily důkazy ve shodě s jejich obsahem, nedopustily se žádné deformace důkazů a ani jinak nevybočily z mezí volného hodnocení důkazů. Protože ve věci nevznikly pochybnosti o průběhu skutkového děje, nemohlo být ani porušeno pravidlo in dubio pro reo. Nedošlo tak k porušení presumpce neviny a nemohlo být zasaženo do základního práva stěžovatele na spravedlivé řízení.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že jediným přímým zdrojem informací o jeho vině je svědek, s nímž byl ve fyzické potyčce, během níž došlo k poranění poškozeného. Svědek byl v minulosti několikrát odsouzen, mimo jiné za trestný čin výtržnictví a měl zájem na odvedení pozornosti od sebe, neboť připadal v úvahu jako pachatel. Ostatní svědci potyčku přímo neviděli a informace získali zprostředkovaně od něj. Tito svědci tak nemohli posléze usvědčit stěžovatele. Z definice svědka má jít o osoby, které přímo vnímaly okolnosti trestného činu svými smysly, a nelze se spokojit s tím, že uvedené osoby pouze pasivně předávají informace získané od jiné osoby. Stěžovatel poukazuje na judikaturu Ústavního soudu k posuzování svědecké výpovědi v případech "tvrzení proti tvrzení", k rozhodování soudu za situace, kdy existuje několik možných verzí skutkového děje a k zásadě presumpce neviny za situace, kdy existuje pouze jediný usvědčující důkaz.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
8. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů. Zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jen on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy. Ústavní soud posuzuje, zda řízení jako celek, bylo řádně vedené a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu vyvodit ústavněprávní důsledky.
9. Základním předpokladem přezkumu ústavní konformity právního názoru obecného soudu, a současně podmínkou řádně vedeného soudního řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je existence řádného odůvodnění soudem vydaného rozhodnutí. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud ve věci existují výrazné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je takové rozhodnutí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález ze dne 12. 9. 2016 sp. zn. I. ÚS 1356/16 (N 170/82 SbNU 647); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
10. Princip presumpce neviny vyžaduje, aby to byl stát, kdo nese konkrétní důkazní břemeno. Existují-li jakékoli rozumné pochybnosti, nelze je vyložit v neprospěch obviněného, resp. obžalovaného, ale naopak je nutno je vyložit v jeho prospěch. Pravidla trestního řízení jsou proto primárně zaměřena na zjištění a potvrzení toho, zda je to skutečně obviněný, resp. obžalovaný, který je vinen. Z principu presumpce neviny plyne pravidlo in dubio pro reo, dle kterého, není-li v důkazním řízení dosaženo praktické jistoty o existenci relevantních skutkových okolností, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu, je nutno rozhodnout ve prospěch obviněného. Ani vysoký stupeň podezření sám o sobě není s to vytvořit zákonný podklad pro odsuzující výrok. Trestní řízení proto vyžaduje v tomto ohledu ten nejvyšší možný stupeň jistoty, který je možno od lidského poznání požadovat, alespoň tedy na úrovni obecného pravidla "prokázání mimo jakoukoli rozumnou pochybnost" [např. nález ze dne 30. 7. 2015 sp. zn.
I. ÚS 1095/15 (N 135/78 SbNU 115), bod 20].
11. V českém trestním řádu není zakotvena zásada, z níž by vyplývalo, že stojí-li proti sobě dvě protikladné výpovědi, je soud vždy povinen rozhodnout ve prospěch obžalovaného. Soud má nicméně povinnost za této důkazní situace věnovat hodnocení důkazů zvýšenou pozornost a svůj závěr pečlivě a vyčerpávajícím způsobem odůvodnit [nález ze dne 11. 11. 2002 sp. zn. IV. ÚS 154/02 (U 37/28 SbNU 447)]. Pokud lze na základě provedeného dokazování dospět k několika, co do pravděpodobnosti rovnocenným skutkovým verzím, tak má soud povinnost přiklonit se k té z nich, která je pro obžalovaného příznivější. V opačném případě by soud postupoval v rozporu s pravidlem in dubio pro reo [nález ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08
(N 247/55 SbNU 377)].
12. Uplatnění zásady presumpce neviny a z ní vyvozené zásady in dubio pro reo je tedy namístě, dospěje-li soud po vyhodnocení všech v úvahu přicházejících důkazů k závěru, že není možné se jednoznačně přiklonit k žádné ze skupiny odporujících si důkazů, takže zůstávají pochybnosti o tom, jak se skutkový děj odehrál. Pokud soud ale po vyhodnocení důkazní situace dospěje k závěru, že skutkový stav byl provedeným dokazováním bez důvodných (rozumných) pochybností prokázán a úvahy vedoucí k tomuto závěru zahrne do odůvodnění svého rozhodnutí, nejsou splněny podmínky pro uplatnění zásady "v pochybnostech ve prospěch", neboť soud tyto pochybnosti nemá (např. usnesení ze dne 7. 12. 2023 sp. zn. I. ÚS 1754/23, ze dne 29. 11. 2023 sp. zn. II. ÚS 2919/23 či ze dne 14. 11. 2023 sp. zn. II. ÚS 2719/23).
13. Stěžovatel staví Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Svou ústavní stížnost zakládá na tom, že výpověď svědka byla jediným usvědčujícím důkazem, že jde o situaci tvrzení proti tvrzení a ve věci existuje několik verzí skutkového děje. Stěžovatel alternativní verzi skutkového děje nepopisuje, sám si ostatně na událost kvůli množství požitého alkoholu nepamatoval, pouze opakuje, že trvá na své nevině a poukazuje na nevěrohodnost svědka. Tuto argumentaci předkládal už během řízení před obecnými soudy, které na ni opakovaně reagovaly. Z jejich odůvodnění přitom vyplývá, že výpověď svědka nebyla jediným důkazem, který vedl k odsouzení stěžovatele. Svědkyně Z. uvedla, že půllitr držel v ruce stěžovatel, způsob vzniku poranění poškozeného potvrdil znalecký posudek a svědek byl ten, který volal na tísňovou linku s informací, že někdo někoho jiného nechtěně trefil. Jak již uvedl Nejvyšší soud v napadeném usnesení, jakkoli se skutková zjištění opírají zejména o výpověď svědka, ta koresponduje i s dalšími provedenými důkazy (výpovědi dalších svědků, znalecký posudek, telefonát na tísňovou linku). Provedené důkazy ve svém souhrnu tvoří logickou soustavu - vzájemně se doplňují a navazují na sebe a ve svém celku shodně a spolehlivě prokazují skutečnost, že se stěžovatel stíhaného jednání dopustil.
14. Obecné soudy se zabývaly i věrohodností svědka, přičemž dostatečně vysvětlily, proč jeho výpověď za věrohodnou považují. Opakovaně zdůraznily, že stěžovatel ani svědka za pachatele v průběhu řízení neoznačil. Ústavní soud nepřehlédl, že z provedeného dokazování rovněž vyplynulo, že poškozený neměl žádný ani předchozí konflikt ani se stěžovatelem, ani se svědkem, naproti tomu konflikt mezi stěžovatelem a svědkem probíhal během celého večera. Jak již uvedl Nejvyšší soud, okresní soud a krajský soud nepostupovaly v rozporu se pravidlem in dubio pro reo, neboť neměly žádné relevantní pochybnosti o skutkovém ději. Ústavní soud podotýká, že ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by kdokoli za pachatele označil svědka, nečiní tak ani stěžovatel v ústavní stížnosti, když uvádí, že svědek by pachatelem mohl být, nikoli, že jím byl. Soudy tak nepochybily, když se přiklonily k verzi podpořené řádně vyhodnocenými důkazy a nelze jim vytýkat, že nepřistoupily k uplatnění zásady in dubio pro reo.
15. Podle Ústavního soudu závěry obecných soudů nelze označit za extrémně rozporné (tedy bez jakéhokoli racionálního propojení) s obsahem provedených důkazů ani za projev libovůle. Obecné soudy jasně vyložily, o které důkazy svá skutková zjištění opřely, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídily a jak se vypořádaly s obhajobou stěžovatele. Ústavní soud neshledal žádný exces či jiný nepřípustný odklon od zákonných zásad trestního řízení, stejně jako vybočení z pravidel ústavnosti, jež by odůvodňovaly případný kasační zásah z jeho strany. V postupu a napadených rozhodnutích obecných soudů, a to včetně provádění hodnocení důkazů, tedy nelze spatřovat tvrzený zásah do základních práv a svobod stěžovatele. Právo na spravedlivý (řádný) proces negarantuje úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno "toliko" právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatel se závěry soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit (např. usnesení ze dne 8. 11. 2023 sp. zn. I. ÚS 2893/23).
V.
Závěr
16. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu