ECLI:CZ:US:2024:4.US.162.24.1
sp. zn. IV. ÚS 162/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Zdeňka Kühna (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Slezáka, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. ledna 2024, č. j. 28 Cdo 3427/2023-105, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. června 2023, č. j. 69 Co 120/2023-90, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 19. ledna 2023, č. j. 26 C 159/2022-46, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že soudy porušily jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 a 3 a čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne následující. Stěžovatel nejprve uplatnil v květnu 2019 u vedlejší účastnice nárok ve výši 200 000 Kč na zaplacení nemajetkové újmy podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon o odpovědnosti za škodu"), a to z důvodu nesprávného úředního postupu spočívajícího v nepřiměřené délce jiného soudního řízení. Poté, co u vedlejší účastnice se svým nárokem neuspěl, podal v listopadu 2019 žalobu u Obvodního soudu pro Prahu 2 (v té době ještě stále běželo stěžovatelem kritizované řízení, kvůli kterému uplatnil svůj nárok). V únoru 2020 obvodní soud žalobu na zaplacení nemajetkové újmy zamítl. Městský soud v Praze rozsudkem z června 2020 změnil rozsudek obvodního soudu tak, že přiznal stěžovateli částku 14 062,50 Kč. Nejvyšší soud v únoru 2021 k dovolání stěžovatele zrušil rozsudek městského soudu v rozsahu, kterým potvrdil rozsudek obvodního soudu. Městský soud podruhé rozhodl rozsudkem z května 2021, kterým přiznal stěžovateli další částku 38 437,50 Kč. I proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dovolání, kterému Nejvyšší soud dílem vyhověl (uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli dalších 10 500 Kč) a dílem ho odmítl. Rozsudek Nejvyššího soudu z května 2022, kterým byla první kompenzační věc skončena, nabyl právní moci 8. 7. 2022.
3. Stěžovatel v září 2022 podal novou žalobu podle zákona o odpovědnosti za škodu, v níž se domáhal nemajetkové újmy 200 000 Kč za průtahy s kompenzačním řízením popsaným v předchozím bodě. Obvodní soud rozsudkem žalobu zamítl, neboť v kompenzační věci žádné průtahy nevznikly. Městský soud k odvolání stěžovatele rozsudek obvodního soudu potvrdil, Nejvyšší soud pak dovolání stěžovatele odmítl jako nepřípustné podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu, neboť nejsou dány podmínky přípustnosti dovolání podle §237 občanského soudního řádu (oba rozsudky i usnesení Nejvyššího soudu jsou uvedeny v záhlaví tohoto usnesení).
II.
Argumentace stěžovatele
4. V ústavní stížnosti stěžovatel kritizuje obecné soudy za to, že ignorovaly judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Tuto judikaturu (respektive její obecné pasáže) cituje, podobně cituje též judikaturu Ústavního soudu. Stěžovatel poté rekapituluje průběh řízení, v němž mu měla vzniknout újma (viz bod 2 shora), upozorňuje, že řízení trvalo (včetně mimosoudního uplatnění práva u vedlejší účastnice) tři roky a půldruhého měsíce. Z judikatury ESLP přitom plyne, že přiměřenou délkou v kompenzačních řízeních tohoto typu je doba maximálně 2 roky. Řízení, z něhož odvozuje stěžovatel újmu, nebylo ani nijak komplikované. Stěžovatel upozorňuje, že "stát se musí vyvarovat toho, aby se délka kompenzačního řízení za nepřiměřenou délku jiného kompenzačního řízení dostala do stavu nepřiměřené délky řízení". Do předchozího řízení přitom dvakrát zasáhl Nejvyšší soud jako soud dovolací, čemuž podle stěžovatele obecné soudy v nynějším řízení nevěnovaly patřičnou pozornost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svých práv.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud především uvádí, že valná část ústavní stížnosti je jen přehledem obecných citací rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu, které však stěžovatel nijak nespojuje s nynější věcí. Ústavní soud se proto zaměřil jen na ty pasáže ústavní stížnosti, které jsou konkrétní kritikou napadaných rozhodnutí obecných soudů (tj. části IV. až VII. ústavní stížnosti).
7. Předně není pravda, že by obecné soudy ignorovaly judikaturu Evropského soudu pro lidská práva a Ústavního soudu. Naopak, s touto judikaturou přinejmenším městský soud a Nejvyšší soud poctivě pracují a se zřetelem na všechny detaily nynějšího případu ji pečlivě analyzují (srov. body 19 a 20 rozsudku městského soudu nebo bod 5 a body 7 až 9 usnesení Nejvyššího soudu).
8. Stěžovatel též nesprávně vykládá judikaturu Evropského soudu pro lidská práva. Z této judikatury rozhodně neplyne, že jakékoli kompenzační řízení delší než dva roky zakládá porušení Úmluvy. Ústavní soud k tomu předně upozorňuje na specifika věci, kterou Evropský soud pro lidská práva řešil. Šlo totiž o řadu kompenzačních řízení trvajících šest let a deset měsíců, osm let a devět měsíců, pět let a osm měsíců, osm let a pět měsíců, čtyři roky a tři měsíce, devět let a čtyři měsíce, to vše na třech až čtyřech stupních soudní soustavy (rozsudek ESLP ze dne 8. 2. 2018, Žirovnický proti České republice, č. 10092/13, §135 až §141).
9. Evropský soud pro lidská práva prohlásil též v jiných věcech za nepřiměřenou délku trvání kompenzačního řízení doby s nynější věcí nesrovnatelnou, např. dobu pěti let a deseti měsíců, po kterou trvalo soudní řízení o nároku na náhradu škody způsobené průtahy v předcházejícím řízení ve slovinském případě (rozsudek ze dne 21. 5. 2015, Hajrudinović proti Slovinsku, č. 69319/12, na který upozorňuje Evropský soud v §150 rozsudku Žirovnický).
10. Stěžovatel má pravdu, že pro rozhodování o přiměřenosti délky řízení o odškodnění újmy způsobené délkou předcházejícího řízení neplatí tatáž kritéria jako pro posuzování přiměřenosti délky původního řízení. Otázka délky řízení by totiž "za normálních okolností" neměla být považována za zvlášť složitou. Kromě toho platí, že při projednávání případů, v nichž se účastníci řízení domáhají náhrady škody způsobené nepřiměřenou délkou řízení, se od státu vyžaduje zvláštní péče (Žirovnický, §148).
11. Evropský soud dále uvedl, "že v souvislosti s prostředky nápravy za nepřiměřenou délku řízení poskytovanými podle italského ‚Pintova zákona' již dříve rozhodl, že řízení na jednom stupni soudní soustavy by v zásadě nemělo trvat déle než jeden rok a šest měsíců a na dvou stupních déle než dva roky, ledaže by větší délka řízení byla odůvodněna zvláštními okolnostmi." (tamtéž, §149). Jde o pasáž, z níž dovozuje stěžovatel zásadu maximálně dvou let pro rozhodnutí kompenzační žaloby proti státu. Lze ale vidět, že Evropský soud pro lidská práva vztahuje nepřiměřenou délku řízení k jednomu, respektive dvěma stupňům soudní soustavy. Ve věci, z níž dovozuje újmu stěžovatel, šlo o tři stupně soudní soustavy (plus uplatnění nároku u vedlejší účastnice), kde celková doba uplatnění nároku trvala něco málo přes tři roky.
12. Ústavní soud dále zdůrazňuje, že Evropský soud pro lidská práva připouští, že delší doba řízení může být odůvodněna "zvláštními okolnostmi" (viz pasáž cit. v předchozím bodě).
13. Obecné soudy se pečlivě zabývaly všemi specifickými okolnostmi této věci. K tomu lze stěžovatele odkázat například na bod 9 usnesení Nejvyššího soudu, kde je pečlivě analyzován časový harmonogram předchozí kompenzační věci a všechna její specifika (ještě detailněji pak bod 4 rozsudku obvodního soudu).
14. Stěžovatel tvrdí, že kompenzační řízení bylo jednoduché, jeho délku ale prodloužilo opakované rušení rozhodnutí odvolacího soudu soudem dovolacím. Ústavní soud k tomu v předchozí judikatuře vysvětlil, že "složitost" řízení zahrnuje ve své konkretizaci jednak počet instancí, v nichž byla věc řešena, a dále složitost věci samé, tedy okolnosti skutkové, právní a procesní. Jednotlivé důvody složitosti věci je třeba vnímat pro účely posouzení, zda došlo k porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě, samostatně, neboť každý z nich sám přispívá k prodloužení délky projednávání [nález ze dne 17. 8. 2021 sp. zn. III. ÚS 1303/21, bod 35].
15. Obecné soudy upozornily, že předchozí kompenzační věc byla specifická v tom, že v době jejího vedení ještě běželo řízení, ze kterého stěžovatel svůj původní kompenzační nárok odvozoval, neboť právě z průtahů v tomto - tehdy ještě neskončeném řízení - mu měla vzniknout újma. Dva rušící rozsudky Nejvyššího soudu, které podstatnou měrou přispěly k prodloužení celkové doby řízení na tři roky a necelé dva měsíce, nebyly dány tím, že by snad soudy nižšího stupně nerespektovaly judikaturu. Důvodem byla tehdy ještě judikaturně nevyřešená otázka, jak mají soudy postupovat u kompenzační žaloby ve vztahu k "živému" řízení (k tomu poprvé až rozsudek NS ze dne 15. 12. 2021, sp. zn. 30 Cdo 267/2021, se kterým sice byl rozsudek městského soudu v prvním kompenzačním řízení v rozporu, ovšem tento rozsudek dovolacího soudu přišel až poté, co městský soud věc podruhé bez odkladu rozhodl - a Nejvyšší soud právě tento judikát ve druhém zrušovacím rozsudku aplikoval). Oba zrušovací rozsudky Nejvyššího soudu tak byly součástí přirozeného procesu nalézání práva a sjednocování judikatury civilních soudů soudem dovolacím. V takovýchto případech tři roky a dva měsíce celkové doby řízení (včetně uplatnění nároku u vedlejší účastnice) nepřiměřenou délku řízení rozhodně nezakládají.
16. Nynější věc se zjevně liší od případů, kde Ústavní soud v kompenzačních věcech nepřiměřenou délku řízení shledal. Například ve shora citovaném nálezu III. ÚS 1303/21 Ústavní soud řešil situaci, kdy kompenzační řízení trvalo téměř jedenáct let, došlo k poměrně extrémnímu tzv. soudnímu ping-pongu, který se zásadně promítl do délky řízení. Soud nalézací totiž ve věci rozhodoval celkem pětkrát, odvolací soud taktéž celkem pětkrát, dovolací soud rozhodoval třikrát. Bez zřetele na případnou komplikovanost celé věci chyba nastala především u soudů, které nerespektovaly judikaturu Nejvyššího soudu (III. ÚS 1303/21, bod 37). Ústavní soud proto uzavřel, že "popsaný soudní "ping-pong" nelze podřadit pod kritérium tzv. instančnosti řízení, které spadá pod kritérium složitosti věci, nýbrž že opakovaným rušením soudních rozhodnutí na základě nesprávného použití hmotného práva obvodním soudem a následně městským soudem (což vedlo ke dvěma zrušujícím rozsudkům Nejvyššího soudu), je nepřiměřená délka řízení přičitatelná státu" (III. ÚS 1303/21, bod 39).
17. Ústavní soud proto žádná porušení ústavně chráněných práv stěžovatele v této věci neshledal. Protože ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu