ECLI:CZ:US:2024:4.US.1712.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1712/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy (soudce zpravodaje) a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele A. N., zastoupeného JUDr. Miroslavem Valou, advokátem, sídlem Jesenická 1757/5, Bruntál, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2023 č. j. 11 Tdo 215/2023-723 a proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 19. dubna 2022 sp. zn. 4 To 96/2021, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Ostravě, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Krajského státního zastupitelství v Ostravě, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a z připojených listin, rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále jen "okresní soud") ze dne 7. 1. 2021 č. j. 1 T 202/2019-427 byl stěžovatel shledán vinným z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník. Přečinu se stěžovatel dopustil tím, že řídil motorové vozidlo, přestože mu byl uložen zákaz řízení motorových vozidel. Stěžovatel podal odvolání. Namítal, že ve věci rozhodovala podjatá samosoudkyně a rozporoval spáchání přečinu. Tvrdil, že mu správní orgán nedoručil rozhodnutí, kterým rozhodl o zamítnutí odvolání proti správnímu rozhodnutí o spáchání přestupku a uložení zákazu řízení motorových vozidel. Krajský soud v Ostravě ("krajský soud") rozsudkem ze dne 19. 4. 2022 sp. zn. 4 To 96/2021 rozsudek okresního soudu zrušil a nově rozhodl tak, že stěžovatele rovněž shledal vinným z přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání podle §337 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku, ale snížil mu trest na trest odnětí svobody v trvání sedmi měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu dvaceti měsíců a trest zákazu řízení motorových vozidel na dobu dvaceti čtyř měsíců.
3. Krajský soud uvedl, že ve věci nerozhodovala vyloučená soudkyně, neboť usnesením ze dne 11. 3. 2022 č. j. 4 To 17/2022-561 rozhodl, že samosoudkyně JUDr. Vladimíra Kikerlová není vyloučena z vykonávání úkonů trestního řízení ve věci stěžovatele. Rozhodnutí založil na tom, že samosoudkyně má ke stěžovateli pouze pracovní poměr, neboť opakovaně projednávala jeho trestnou činnost. Informace o tom, že by měl stěžovatel nějak usilovat o její život, se dozvěděla až z usnesení krajského soudu. Komunikace mezi soudcem, který vydal příkaz k zatčení, a soudcem, který rozhoduje o vazbě, není v obecné rovině na závadu. Samosoudkyně podle příkazu k zatčení shledala, že je zde důvod k vazbě a vyjádřila se, že na tomto stanovisku trvá. Ke stejnému závěru došla i soudkyně rozhodující o vazbě.
4. Podle krajského soudu okresní soud provedl veškeré dostupné důkazy v nezbytném rozsahu pro rozhodnutí. Doplnění dokazování vyžádáním materiálů, které by objasnily okolnosti doručování zamítavého rozhodnutí o odvolání proti správnímu rozhodnutí o spáchání přestupku a uložení zákazu řízení motorových vozidel, by nemohlo mít žádný vliv na výrok o vině stěžovatele. Stěžovatel si byl vědom toho, že jeho jednání bylo předmětem trestního stíhání a následně se stalo předmětem přestupkového řízení. Rozhodnutím Městského úřadu Bruntál ze dne 12. 4. 2018 č. j. MUBR/14084-18/sti-SO-3203/2018/sti byl stěžovatel shledán vinným přestupkem podle §120c odst. 1 písm. e) bod 1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích, který spočíval v tom, že stěžovatel řídil motorové vozidlo bez platného řidičského oprávnění. Za tento přestupek mu byla uložena pokuta ve výši 30 000 Kč a zákaz řízení všech motorových vozidel na čtrnáct měsíců.
5. Stěžovatel podal odvolání, v němž výslovně uvedl, že napadá rozhodnutí, které mu bylo doručeno fikcí vhozením do schránky dne 9. 5. 2018. Z toho je podle krajského soudu zřejmé, že stěžovateli byla zásilka nejen doručena, ale že se i seznámil s jejím obsahem. Usnesením městského úřadu ze dne 24. 5. 2018 č. j. MUBR/34893-18/mor-SO-3203/2018/sti, byla stěžovateli určena lhůta pět dní k odstranění vad podání. Toto usnesení bylo stěžovateli rovněž doručeno fikcí dne 8. 6. 2018 a stěžovatel proti němu rovněž podal odvolání. Rozhodnutím ze dne 10. 9. 2018 č. j. MSK 94108/2018 Krajský úřad Moravskoslezského kraje, zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil napadené rozhodnutí stran spáchání přestupku a uložení trestu zákazu řízení všech motorových vozidel a rozhodnutím ze dne 10. 9. 2018 č. j. MSK 127310/2018 zamítl odvolání stěžovatele proti výzvě k odstranění vad. Rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o přestupku a trestu zákazu řízení bylo stěžovateli doručeno fikcí dne 24. 9. 2018 a nabylo právní moci. To vyplývá z řádně označené doručenky, kde je označena i doručovaná písemnost číslem jednacím a spisovou značkou. O obsahu zásilky tak podle krajského soudu nemůže být pochyb.
6. Stěžovateli bylo prokázáno, že o zákazu řízení motorových vozidel věděl, a to vzhledem k jím podaným opravným prostředkům. Samotné řízení motorového vozidla pak bylo prokázáno výpovědí dvou zasahujících policistů, které krajský soud považoval za věrohodné. Okolnost, že se stěžovatel neseznámil s obsahem rozhodnutí, nemá žádný právní vliv na právní moc a vykonatelnost. Lhostejnost stěžovatele nebo záměrné ignorování obsahu rozhodnutí nevylučuje subjektivní stránku přečinu maření výkonu úředního rozhodnutí a vykázání. O existenci eventuálního úmyslu podle §15 odst. 1 písm. b) trestního zákoníku mohou svědčit též obstrukce stěžovatele. Podobně jako ve věci II. ÚS 1854/12 stěžovatel věděl o probíhajícím správním řízení a aniž si zjistil výsledek odvolání, řídil motorové vozidlo. Byl tak smířen i s existencí pro něj negativního rozhodnutí a jednal v nepřímém úmyslu.
7. Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel dovolání, které Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 12. 4. 2023 č. j. 11 Tdo 215/2023-723. K namítané podjatosti samosoudkyně Nejvyšší soud uvedl, že námitky stěžovatele je třeba považovat za nepodloženou spekulaci a za projev jeho nespokojenosti s postupem soudu prvního stupně a odvolacího soudu, což však nemůže být důvodem pro vyloučení určitého soudce z rozhodování. V procesním postupu samosoudkyně neshledal žádné pochybení a měl za to, že je nutno vyloučit jakékoli pochybnosti o její nestrannosti. Nejvyšší soud dále uvedl, že skutečnost, že nebyly provedeny důkazy originály správních spisů, nepředstavuje opomenutý důkaz. Krajský soud důkladně zdůvodnil, proč by nemohly mít žádný vliv na výrok o vině stěžovatele. Není pochybením, pokud oba soudy pracovaly se stěžovatelem zpochybňovanými důkazy jako se spolehlivými usvědčujícími důkazy, neboť jednotlivé usvědčující důkazy nestojí osamoceně, ale naopak v klíčových bodech spolu navzájem korespondují. Skutková zjištění z těchto důkazů nepochybně vyplynula, přičemž mezi nimi neexistuje žádný rozpor. Stěžovatelova námitka o nenaplnění subjektivní stránky přečinu byla dostatečně vypořádána krajským soudem. Stěžovatel věděl, že o jeho odvolání je rozhodováno a aniž si zjistil způsob rozhodnutí odvolacího orgánu, které mu bylo doručeno fikcí, nadále i s vědomím, že odvolání mohlo být zamítnuto a uložení sankce zákazu činnosti je pravomocné, vykonával zakázanou činnost.
II.
Argumentace stěžovatele
8. Stěžovatel v prvé řadě napadá průběh vazebního řízení a své umístění do vazby. Dále namítá, že v jeho věci v prvním stupni rozhodovala podjatá samosoudkyně okresního soudu. Stěžovatel si na samosoudkyni kvůli jinému řízení dříve stěžoval u vedení okresního soudu, což se odrazilo na jejich vzájemném vztahu. Policie vyšetřovala údajnou pohrůžku stěžovatele zabitím vůči samosoudkyni a v této souvislosti byla okresním soudem povolena domovní prohlídka v jeho bytě. Policie se samosoudkyní sepsala úřední záznam, takže se dozvěděla o výhružném výroku stěžovatele a měla důvod se mu při rozhodování pomstít. I kdyby se tuto informaci nedozvěděla od policie, byla o tomto šetření informována kolegy či úředníky trestního oddělení bruntálského soudu, neboť je těžko myslitelné, že by před ní tuto skutečnost někdo tajil.
9. Samosoudkyně se vůči stěžovateli vyjadřovala u hlavního líčení a nedala mu možnost se k věci řádně a bez zasahování vyjádřit. Rovněž požadovala, aby byl stěžovatel vzat do vazby za všech okolností. Námitku podjatosti a žádost o propuštění z vazby navíc neprojednala urychleně bez zbytečných průtahů. O námitce podjatosti poprvé rozhodla až po dvanácti měsících a navíc šest měsíců po konání hlavního líčení, kde stěžovatele odsoudila. Její podjatost potvrzuje i to, že samosoudkyně v rozporu s návrhem státního zastupitelství a s §38 trestního zákoníku ještě o rok zvýšila trest zákazu činnosti. Krajský soud se při rozhodování o nepodjatosti samosoudkyně neřídil důsledně judikaturou Nejvyššího soudu a nepřihlédl k ní ani Nejvyšší soud při rozhodování o dovolání.
10. Stěžovatel rovněž namítá, že okresní soud ani krajský soud si nevyžádaly správní spisy, aby prověřily, kdy mu byla doručena jednotlivá rozhodnutí o jeho dvou opravných prostředcích. V dovolání stěžovatel poukázal na to, že z doručovací obálky krajského úřadu není vůbec zřejmé, která listina měla být dne 24. 9. 2018 v obálce vložena. Tvrdí, že mu bylo doručeno pouze rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti výzvě k odstranění vad. Nebylo prokázáno, že rozhodnutí o zamítnutí odvolání proti rozhodnutí o přestupku a sankci zákazu činnosti mu bylo fikcí doručeno. Stěžovatel dále namítá, že k vyznačení zákazu řízení do registru řidičů došlo až poté, co policie obdržela dopis od správního orgánu ze dne 5. 11. 2018, neboť 6. 10. 2018 jej policie podrobila silniční kontrole a nesdělila mu, že má zákaz řízení. To je významné pro posouzení subjektivní stránky jednání stěžovatele, který předpokládal, že o jeho odvolání ještě nebylo rozhodnuto. Šlo o vědomou nedbalost. Soudy rezignovaly na prověření této obhajoby a nevyžádaly si od policie úřední záznam o provedené lustraci.
11. Mimo doslechnutí stěžovatele krajský soud nijak důkazní řízení nedoplnil a s odkazem na nepřiléhavou judikaturu konstatoval, že se okresní soud až na vyhodnocení subjektivní stránky vytýkané trestné činnosti a úvah o výměře ukládané sankce správně vypořádal se všemi okolnostmi významnými pro rozhodnutí. To je přímo v rozporu s §125 odst. 1 trestního řádu, neboť rozsudek okresního soudu neobsahuje důvody, na základě kterých neuznal obhajobu stěžovatele a dostatečně neodůvodnil výrok o vině. Chybí i konkrétní poukaz na důkazy, o které okresní soud své rozhodnutí opřel.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. V řízení o ústavní stížnosti Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) není další instancí v soustavě soudů, která by byla oprávněna vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů. Při svém rozhodování přezkoumává výlučně ústavnost napadených soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto je nutno vycházet (mimo jiné) z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití v konkrétní věci jsou v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je dané rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti.
14. Základním předpokladem přezkumu ústavní konformity právního názoru obecného soudu, a současně podmínkou řádně vedeného soudního řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, je existence náležitého odůvodnění soudem vydaného rozhodnutí. Nezávislost rozhodování obecných soudů se uskutečňuje v ústavním a zákonném procesněprávním a hmotněprávním rámci. Procesněprávní rámec představují především principy řádného a spravedlivého procesu. Jedním z těchto principů je i povinnost soudů své rozsudky odůvodnit. Z odůvodnění musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé. Pokud ve věci existují výrazné rozpory mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními nebo jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, je takové rozhodnutí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [např. nález ze dne 12. 9. 2016 sp. zn.
I. ÚS 1356/16-2 (N 170/82 SbNU 647); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
15. Účastníkovi řízení musí být dána možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům a k věci samé, ale také označit a navrhnout důkazy, jejichž provedení pro prokázání svých tvrzení pokládá za potřebné. Tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také, v případě, že jim nevyhoví, ve svém rozhodnutí vyložit vyčerpávajícím a přesvědčivým způsobem nepotřebnost či nadbytečnost takového dokazování [nález ze dne 27. 8. 2001 sp. zn. IV. ÚS 463/2000 (N 122/23 SbNU 191)].
16. Řízení o ústavní stížnosti není pokračováním trestního řízení, nýbrž samostatným specializovaným řízením, jehož předmětem je v posuzované věci přezkum napadených soudních rozhodnutí toliko v rovině porušení základních práv či svobod zaručených ústavním pořádkem. Ústavnímu soudu tak nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejde-li o otázky ústavněprávního významu [např. nález ze dne 8. 7. 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98 (N 98/15 SbNU 17)]. Zpochybnění skutkových závěrů obecných soudů na pozadí vlastní verze skutkového děje se v řízení o ústavní stížnosti s ohledem na postavení Ústavního soudu nelze úspěšně domáhat, jelikož jen (obecný) soud je oprávněn rozhodovat o vině a trestu za trestné činy (čl. 40 odst. 1 Listiny), a proto jen on je za tím účelem oprávněn provádět a hodnotit důkazy (např. usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 2. 2020 sp. zn. I. ÚS 170/20). Ústavní soud posuzuje spravedlivost řízení jako celku a přihlíží k závažnosti případných pochybení v postupu soudů a k jejich dopadu na celkový výsledek řízení, přičemž až velmi vážné vady vyvolávají potřebu vyvodit ústavněprávní důsledky (např. usnesení ze dne
21. 11. 2023 sp. zn. IV. ÚS 2405/23).
17. Právo na zákonného soudce představuje neopominutelnou podmínku řádného výkonu soudní moci. Je nezbytnou podmínkou soudcovské nezávislosti a účastníkům řízení vytváří záruku, že k rozhodnutí jejich věcí jsou povoláváni soudci, resp. soudy, podle předem daných pravidel [např. nález ze dne 1. 12. 2015 sp. zn. II. ÚS 2766/14 (N 202/79 SbNU 281), bod 17]. Soudce je pak možno odvolat jen z předem daných důvodů (např. usnesení ze dne 13. 11. 2018 sp. zn. IV. ÚS 3169/18, bod 16).
18. Soudce může být vyloučen jen tehdy, jeví-li se objektivně (nestrannému pozorovateli), že jeho vztah k věci, účastníkům nebo jejich zástupcům, může dosahovat povahy a intenzity, která znemožňuje (snižuje) jeho schopnost rozhodovat podle zákonem stanovené povinnosti nezávisle a nestranně [např. nález ze dne 4. 8. 2020 sp. zn.
I. ÚS 629/20 (N 158/101 SbNU 105), bod 16]. Ústavní soud tak ustáleně považuje za rozhodující tzv. objektivní kritérium hodnocení osobní nestrannosti [např. nález ze dne 7. 3. 2007 sp. zn. I. ÚS 722/05 (N 42/44 SbNU 533) či nález ze dne 6. 12. 2016 sp. zn. III. ÚS 2759/16 (N 236/83 SbNU 667), bod 18]. To znamená, že případná podjatost nemůže být postavena nikdy najisto; nelze ovšem vycházet pouze ze subjektivních pochybností osob zúčastněných na řízení, nýbrž i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedou [srov. nález ze dne 3. 7. 2001 sp. zn. II. ÚS 105/01 (N 98/23 SbNU 11). Z obdobných východisek vychází i judikatura Evropského soudu pro lidská práva ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy (např. rozsudek ze dne 21. 12. 2000 ve věci Wettstein proti Švýcarsku č. 33958/96, §42 či rozsudek ze dne 3. 10. 2019 ve věci Pastörs proti Německu č. 55225/14, §55).
19. Stěžovatel v ústavní stížnosti v zásadě jen opakuje námitky, které vznesl již v průběhu trestního řízení. Přestože na základě výzvy Ústavního soudu napadl i rozhodnutí o dovolání, jako poslední dostupný prostředek k ochraně svých práv, učinil tak pouze formálně, neboť z obsahu stížnosti vyplývá, že věcně většinově napadá toliko rozhodnutí krajského soudu a svou ústavní stížnost nijak nedoplnil. O tom svědčí i to, že z dovolání, které stěžovatel k ústavní stížnosti přiložil, vyplývá, že ústavní stížnost je zčásti okopírované dovolání a žádným způsobem se nevypořádává s odůvodněním Nejvyššího soudu, kromě jedné věty, kde uvádí, že Nejvyšší soud se nevypořádal s relevantní judikaturou k podjatosti. Ústavnímu soudu přitom nepřísluší, aby za stěžovatele, který je povinně zastoupen advokátem, argumentaci proti usnesení Nejvyššího soudu domýšlel.
20. Obecné soudy se argumentací stěžovatele zabývaly a dostatečně se s ní vypořádaly. Pokud tedy stěžovatel tyto námitky znovu uplatňuje v ústavní stížnosti, staví tak Ústavní soud do role další soudní instance, která Ústavnímu soudu nepřísluší. Stěžovatel dovozuje podjatost soudkyně z několika okolností, které Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí vypořádal a učinil tak i krajský soud ve svém usnesení. Oba soudy stěžovateli vysvětlily, že samosoudkyně má ke stěžovatelově věci pouze pracovní vztah, nikoli osobní. Reagovaly na stěžovatelovu námitku, že samosoudkyně trvala na jeho umístění do vazby i na to, kdy se dozvěděla o stěžovatelových výhružkách vůči její osobě. Stěžovatel se závěry soudů žádným způsobem nepolemizuje a pouze opakuje svůj náhled na věc. Nelze pominout, že sám stěžovatel některá svá tvrzení formuluje pouze jako domněnky, když například popisuje, kdy se samosoudkyně měla dozvědět o výhrůžkách vůči její osobě, aniž by svá tvrzení jakýmkoli způsobem doložil. Stejně tak žádným způsobem nevysvětluje, k čemu přesně se během hlavního líčení nemohl vyjádřit a jaký vliv by taková skutečnost mohla mít na spravedlivost řízení jako celku. Zároveň v ústavní stížnosti ani nijak nerozvádí, jakým způsobem se k němu samosoudkyně měla vyjadřovat během hlavního líčení. K argumentaci stěžovatele ohledně délky rozhodování o námitce podjatosti Ústavní soud uvádí, že samotná délka rozhodování nevede k závěru o podjatosti samosoudkyně. Podjatost soudce nelze dovozovat z postupu v řízení a rozhodnutí ve věci, které jsou výrazem jeho nezávislé rozhodovací činnosti a nelze ji tak dovozovat ani z výše uloženého trestu.
21. Co se týče skutkových zjištění, která vedla k odsouzení stěžovatele, obecné soudy dostatečně vysvětlily, z jakých důvodů bylo nadbytečné provádět důkazy správními spisy. Už krajský soud uvedl, že vyšel z doručenky, kde je řádně označena i doručovaná písemnost číslem jednacím a spisovou značkou a tudíž nemůže být pochyb o obsahu zásilky. Na tuto skutečnost stěžovatel v ústavní stížnosti nijak nereaguje a pouze opakuje svou verzi skutkového děje bez ohledu na odůvodnění obecných soudů. Jak krajský soud, tak Nejvyšší soud ve svých rozhodnutích vysvětlily, že stěžovatel věděl, že o jeho odvolání je rozhodováno a aniž si zjistil způsob rozhodnutí odvolacího orgánu, které mu bylo doručeno fikcí, nadále i s vědomím, že odvolání mohlo být zamítnuto a uložení sankce zákazu činnosti je pravomocné, vykonával zakázanou činnost (podobně usnesení ze dne 23. 5. 2013 sp. zn. II. ÚS 1854/12). Nad rámec výše uvedeného Ústavní soud podotýká, že skutečnost, že stěžovatel měl být kontrolován policejní hlídkou více než měsíc před kontrolou, která vedla k zahájení trestního řízení, na tomto závěru nic nemění.
22. Co se týče stěžovatelových námitek ohledně vazebního řízení, Ústavní soud jej upozorňuje, že předmětem řízení v této věci není vazební řízení, ale trestní řízení. Ostatně sám stěžovatel napadá pouze rozhodnutí o vině a trestu. Pokud měl výtky k vazebnímu řízení, mohl je uplatnit v samostatné ústavní stížnosti proti rozhodnutím o vazbě. To stejné platí i o jeho námitkách týkajících se přeposlání odůvodnění odvolání ve správním řízení (za předpokladu, že by stěžovatel nebyl úspěšný u správních soudů).
V.
Závěr
23. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud uzavírá, že napadenými rozhodnutími nebyla porušena základní práva stěžovatele, a proto jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu