ECLI:CZ:US:2024:4.US.1836.23.1
sp. zn. IV. ÚS 1836/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Josefa Baxy a Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti obchodní společnosti TERANO CZ s.r.o., sídlem Neustupného 1831/24, Praha 13 - Stodůlky, zastoupené Mgr. Alenou Tlapovou, advokátkou, sídlem Lublaňská 1731/19, Praha 2 - Vinohrady, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 4. 2023 č. j. 5 VSPH 430/2023-A-11 a usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 28. 3. 2023 č. j. KSPH 60 INS 4846/2023-A-5, a o s ní spojeném návrhu na zrušení §100a odst. 2 a §107 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon), ve znění pozdějších předpisů, za účasti Vrchního soudu v Praze a Krajského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Patrika Pokorného, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), doručenou dne 10. 7. 2023, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka podala dne 28. 3. 2023 insolvenční návrh proti vedlejšímu účastníkovi. V záhlaví označeným usnesením Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozhodl, že tento návrh ani jiné dokumenty se v insolvenčním spise v insolvenčním rejstříku nezveřejňují (výrok I). Dále toto řízení zastavil (výrok II), rozhodl o nákladech řízení (výrok III) a o vrácení zálohy stěžovatelce (výrok IV).
3. Odvolání stěžovatelky i dlužníka proti I. výroku usnesení krajského soudu Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") v záhlaví uvedeným usnesením odmítl (výrok I). Výroky II až IV usnesení krajského soudu vrchní soud zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Vrchní soud konstatoval, že proti I. výroku usnesení krajského soudu nebylo ze zákona ani podle poučení daného krajským soudem přípustné odvolání, proto v této části odvolání odmítl. Ve zbylé části dospěl (na rozdíl od krajského soudu) k závěru, že podání insolvenčního návrhu stěžovatelkou nebránila překážka věci zahájené, neboť jde podle zákona o přistoupení k řízení vedenému krajským soudem pod sp. zn. 60 KSPH 3858/2023, zahájenému návrhem věřitele CTX Praha s.r.o., které v době podání návrhu nebylo pravomocně skončeno, pročež nebyl důvod k zastavení řízení o návrhu stěžovatelky. K tomu vrchní soud podotkl, že pro stěžovatelku jako navrhujícího věřitele platí stav řízení v době jejího přistoupení, tedy stav, kdy dříve zahájené insolvenční řízení bylo ukončeno odmítnutím návrhu.
4. Stěžovatelka zejména v ústavní stížnosti namítá, že důsledkem napadených rozhodnutí je, že její bezvadný návrh na zahájení insolvenčního řízení se ocitl v insolvenčním řízení dříve (jiným věřitelem) zahájeném (sp. zn. 60 KSPH 3858/2023), avšak již pravomocně skončeném odmítnutím insolvenčního návrhu. Považuje-li se později podaný insolvenční návrh za přistoupení k insolvenčnímu řízení dříve zahájenému, bylo stěžovatelce bráněno v přístupu k soudu, připojily-li soudy její návrh k návrhu již odmítnutému. Jde o argumentaci kruhem. Usnesení o odmítnutí dřívějšího insolvenčního návrhu jiného věřitele stěžovatelce nebylo doručeno, tudíž se proti němu nemohla odvolat. Napadená rozhodnutí mají být v rozporu se smyslem §107 odst. 1 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (dále jen "insolvenční zákon"), neboť základem insolvenčního řízení má být první účinně podaný insolvenční návrh. Jelikož ale dříve podaný návrh kvůli jeho odmítnutí účinný nebyl, neměl být ani návrh stěžovatelky k tomuto původnímu návrhu připojen. Stěžovatelka proto považuje §107 insolvenčního zákona za nekoncepční; jelikož proti usnesení o nezveřejnění insolvenčního návrhu v insolvenčním rejstříku není podle §100a odst. 2 téhož zákona přípustné odvolání, navrhuje Ústavnímu soudu také zrušení těchto zákonných ustanovení.
5. Dříve než se Ústavní soud mohl zabývat věcí samou, musel posoudit splnění procesních předpokladů řízení. Ústavní stížnost byla podána osobou oprávněnou, která se účastnila řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Ústavní soud se dále zabýval včasností, přípustností a opodstatněností ústavní stížnosti a dospěl k následujícím závěrům.
6. Ústavní stížnost lze podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně práva poskytuje. Proti I. výroku usnesení krajského soudu nebylo (podle zákona i příslušného poučení) přípustné odvolání a dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti tak započala doručením usnesení krajského soudu, nikoli vrchního soudu. Usnesení krajského soudu tedy v jeho I. výroku představuje podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovatelce k ochraně práva poskytuje. Usnesení krajského soudu bylo vydáno 28. 3. 2023, usnesení vrchního soudu dne 27. 4. 2023 a bylo stěžovatelce podle jejího tvrzení doručeno dne 9. 5. 2023. Ústavní stížnost byla podána dne 10. 7. 2023. Z časových souvislostí věci je nepochybné, že dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížností proti I. výroku usnesení krajského soudu ke dni podání ústavní stížnosti již marně uplynula, a ústavní stížnost je proto opožděná.
7. Podle §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost oprávněna podat fyzická nebo právnická osoba, tvrdí-li, že pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla účastníkem, opatřením nebo jiným zásahem orgánu veřejné moci bylo porušeno její základní právo nebo svoboda zaručené ústavním zákonem. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, nevyčerpala-li osoba všechny procesní prostředky, které jí zákon k ochraně práva poskytuje (viz §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu).
8. V citovaných zákonných ustanoveních má svůj právní základ zásada subsidiarity ústavní stížnosti, z níž plyne pravidlo minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti orgánů veřejné moci. Ústavní stížnost je krajním prostředkem k ochraně práva nastupujícím až tehdy, není-li náprava před ostatními orgány již možná.
9. V posuzované věci byla ústavní stížnost podána za situace, kdy v řízení nebylo dosud vydáno konečné rozhodnutí. Věc se nyní nachází ve fázi řízení před krajským soudem poté, co byly výroky II až IV usnesení krajského soudu vrchním soudem zrušeny. V daném procesním stadiu není Ústavní soud v rámci své Ústavou a zákonem o Ústavním soudu stanovené pravomoci, jíž musí bedlivě dbát, povolán k námitkám předestřeným stěžovatelkou v ústavní stížnosti vyvozovat žádné závěry. Proto i v části, v níž byla ústavní stížnost podána včas, ani není dáno pravomocné rozhodnutí podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu, které by bylo schopno samo o sobě zasáhnout do základních práv nebo svobod stěžovatelky, a bylo tak způsobilé k přezkumu Ústavním soudem v mezích jeho pravomoci.
10. Stěžovatelka namítá nelogičnost rozhodnutí krajského soudu, viz výše bod 4. Konstrukce napadeného rozhodnutí se může jevit zvláštní a konstatování vrchního soudu, že "pro navrhujícího věřitele platí stav řízení v době jeho přistoupení, tedy stav, kdy insolvenční řízení vedené s dlužníkem pod sp. zn. 60 KSPH 3858/2023 bylo ukončeno odmítnutím insolvenčního návrhu" (viz bod 12 usnesení vrchního soudu) může působit jako matoucí. Vrchní soud totiž nerozporuje, že návrh stěžovatelky měl být považován za přistoupení k původnímu řízení - pouze neshledal důvod k zastavení řízení, byl-li již původní návrh (nepravomocně) odmítnut. Z hlediska ústavněprávního přezkumu a jeho zákonných procesních předpokladů je však prvořadé, že vrchní soud II. výrokem v daném rozsahu usnesení krajského soudu zrušil. Vzhledem k výše uvedenému proto Ústavní soud není oprávněn jakkoli předjímat výsledek dalšího řízení. Vůči II. výroku usnesení vrchního soudu a II. až IV. výroku usnesení krajského soudu je proto ústavní stížnost nepřípustná.
11. Ústavní stížnost proti I. výroku usnesení vrchního soudu byla podána včas a stěžovatelka vůči němu vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva. Vzhledem k jasné zákonné úpravě a logickému postupu vrchního soudu je však v tomto rozsahu ústavní stížnost zjevně neopodstatněná.
12. Pro výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný po lhůtě stanovené pro jeho podání, zčásti podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) jako návrh zjevně neopodstatněný. Jde-li o návrh na zrušení §100a odst. 2 a §107 insolvenčního zákona, Ústavní soud konstatuje, že je-li ústavní stížnost odmítnuta, a tedy ji nelze věcně projednat, nelze ani projednat návrh na zrušení zákona nebo jiného právního předpisu nebo jejich jednotlivých ustanovení, neboť akcesorický návrh podle §74 zákona o Ústavním soudu sdílí právní osud ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud tento návrh odmítl podle §43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu ve spojení s §43 odst. 2 písm. a).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. ledna 2024
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu