ECLI:CZ:US:2024:4.US.2147.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2147/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2023 č. j. 25 Cdo 875/2022-379, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. obchodní společnosti DER Touristik CZ, a. s., sídlem Babákova 2390/2, Praha 11 - Chodov, zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, sídlem Malá Skála 397, a 2. J. S., zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, stěžovatelka se na jaře roku 2005 zúčastnila se svým manželem (druhým vedlejším účastníkem) zájezdu do Egypta organizovaného cestovní kanceláří Cestovní kancelář FISCHER, a. s., (právní předchůdkyní první vedlejší účastnice, dále též jen "žalovaná"). Na jednodenním výletě do Káhiry, zakoupeném od cestovní kanceláře, došlo během cesty autobusem k nehodě, v důsledku čehož stěžovatelka utrpěla poranění, její zdraví a kvalita života byly velmi závažně poškozeny, stěžovatelka je zcela odkázána na péči a pomoc druhých.
3. Soudy v rámci jiných řízení vedených mezi stěžovatelkou, druhým vedlejším účastníkem a žalovanou dospěly pravomocně k závěru, že za újmu způsobenou úrazem stěžovatelky a jeho následky odpovídá žalovaná. Zároveň ovšem také soudy dospěly k závěru, že právní úprava neumožňuje stěžovatelce vůči žalované přiznat do budoucna nárok na rentu, tedy pravidelně vyplácenou částku. Proto stěžovatelka vede řadu řízení, v nichž se vždy za určité období zpětně domáhá náhrady nákladů na léčení a na péči o svou osobu. V jednom z takových řízení bylo vydáno napadené usnesení.
4. Stěžovatelka spolu s druhým vedlejším účastníkem se žalobou podanou k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhali na žalované zaplacení nákladů na léčení a péči o stěžovatelku za období od 1. 1. do 30. 6. 2017 v celkové výši 342 700 Kč. Obvodní soud rozsudkem ze dne 20. 12. 2018 č. j. 42 C 269/2017-193 uložil žalované povinnost uhradit oběma žalobcům částku 6 070 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady nákladů na léčení (výrok I) a částku 250 000 Kč s příslušenstvím z titulu majetkové újmy vzniklé vynaložením prostředků na zajištění základní obsluhy stěžovatelky (výrok II). Obvodní soud dále žalobu zamítl co do částky 86 660 Kč s příslušenstvím (výrok III), uložil žalované zaplatit žalobcům náhradu nákladů řízení (výrok IV) a státu soudní poplatek (výrok V).
5. Proti rozsudku obvodního soudu podaly obě strany odvolání, jež následně každá ze stran částečně vzala zpět. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 12. 3. 2020 č. j. 20 Co 416/2019-246 zastavil řízení o odvolání proti výrokům I a III rozsudku obvodního soudu (výrok I), potvrdil vyhovující výrok II rozsudku obvodního soudu ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou v rozsahu částky 105 600 Kč (výrok II). Ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou městský soud změnil vyhovující výrok II rozsudku obvodního soudu tak, že žalobu ohledně částky 144 400 Kč s příslušenstvím zamítl, a ve vztahu mezi druhým vedlejším účastníkem a žalovanou změnil vyhovující výrok tak, že žalobu zamítl zcela (vše výrok III). Dále městský soud korigoval výši soudního poplatku ve výroku V rozsudku obvodního soudu a jinak v tomto výroku rozsudek potvrdil (výrok IV), uložil žalované zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok V) a ve vztahu mezi druhým vedlejším účastníkem a žalovanou žalované nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok VI).
6. K dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 29. 4. 2021 č. j. 25 Cdo 5/2021-280 zrušil výrok III rozsudku městského soudu v části, jíž byl změněn původně vyhovující výrok II rozsudku obvodního soudu tak, že žaloba se co do částky 144 400 Kč zamítá a v tomto rozsahu věc vrátil městskému soudu k dalšímu řízení. Nejvyšší soud rovněž zrušil závislé výroky IV a V rozsudku městského soudu.
7. V dalším řízení městský soud doplnil dokazování a rozsudkem ze dne 22. 7. 2021 č. j. 20 Co 416/2019-300 rozhodl, že vyhovující výrok II rozsudku obvodního soudu se potvrzuje co do částky 74 340 Kč a co do částky 70 060 Kč se tento výrok mění tak, že žaloba se zamítá (výrok I). Dále městský soud přiznal stěžovatelce nárok na náhradu nákladů řízení před soudy všech stupňů (výrok II) a uložil žalované zaplatit státu soudní poplatek (výrok III).
8. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka i žalovaná dovoláními. Po podání dovolání došlo k zániku žalované fúzí sloučením s první vedlejší účastnicí. Nejvyšší soud proto rozhodl usnesením ze dne 23. 3. 2023 č. j. 25 Cdo 875/2022-375 tak, že v řízení bude namísto žalované pokračovat s první vedlejší účastnicí.
9. Napadeným usnesením Nejvyšší soud odmítl dovolání stěžovatelky i první vedlejší účastnice (výrok I) a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (výrok II).
II.
Argumentace stěžovatelky
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání, ač v něm předestřela argumentaci založenou též na nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 4. 2020 sp. zn. II. ÚS 664/19 (N 74/99 SbNU 406).
11. Dále stěžovatelka předkládá argumenty, které fakticky míří proti tomu, jak v její věci rozhodl městský soud. S ohledem na to, jak stěžovatelka vymezila předmět řízení tím, že napadla jen usnesení Nejvyššího soudu, není třeba tuto argumentaci podrobněji reprodukovat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas - s dále uvedenou výjimkou - oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
13. Napadá-li stěžovatelka ústavní stížností výrok I usnesení Nejvyššího soudu jako celek, ač jím bylo odmítnuto nejen její dovolání, ale i dovolání první vedlejší účastnice, jde v rozsahu, v němž bylo rozhodnuto o odmítnutí dovolání první vedlejší účastnice, o ústavní stížnost podanou někým zjevně neoprávněným.
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
14. Soudkyně zpravodajka postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu a oběma vedlejším účastníkům.
15. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že část stěžovatelčiny argumentace obsažené v ústavní stížnosti se vztahuje k rozhodnutím, jež předcházela ústavní stížností napadenému usnesení Nejvyššího soudu, či k jiným sporům, které stěžovatelka s první vedlejší účastnicí vedou. Pokud jde o napadené usnesení, jímž bylo odmítnuto stěžovatelčino dovolání, uvedl Nejvyšší soud, že toto dovolání nepředestřelo právní polemiku, která by vyhovovala požadavkům §237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud proto vyjádřil přesvědčení, že vydáním napadeného usnesení nezasáhl do stěžovatelčiných ústavně zaručených práv. Proto Nejvyšší soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný, nebo zamítnuta.
16. První vedlejší účastnice poukázala na to, že stěžovatelka svou ústavní stížností napadá výlučně usnesení Nejvyššího soudu a nikoliv předcházející rozsudek městského soudu. Stěžovatelčiny námitky proti tomuto rozsudku se tak míjí s předmětem řízení o ústavní stížnosti. Dále první vedlejší účastnice poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle něhož není porušením ústavně zaručených základních práv stěžovatele, je-li dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti, odmítnuto pro vady. První vedlejší účastnice proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, případně zamítnuta jako nedůvodná.
17. Druhý vedlejší účastník se ve svém vyjádření ztotožnil s námitkami stěžovatelky. Uvedl dále, že Nejvyšší soud nenaplnil svou roli sjednotitele rozhodovací praxe obecných soudů, když stěžovatelčino dovolání odmítl.
18. Vyjádření Nejvyššího soudu a obou vedlejších účastníků zaslal Ústavní soud na vědomí a k případné replice stěžovatelce. Této možnosti stěžovatelka nevyužila.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
19. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím i) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připustil (např. usnesení ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 506/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), že právní úprava klade na účastníky řízení relativně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (k tomu blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). Stejný názor ohledně nároků na dovolání a úkoly právního zastoupení zastává i Evropský soud pro lidská práva (viz rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, č. 32610/07). Účastníci dovolacího řízení (potažmo jejich advokáti) mají ostatně k dispozici obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, která se obsahovými náležitostmi dovolání a konkrétně problematikou vymezení jeho přípustnosti podrobně zabývá. Jestliže přesto dovolatelé svým povinnostem nedostojí, je podle uvedené judikatury odmítnutí dovolání jako vadného souladné s ústavním pořádkem. Ústavní soud v minulosti i ve vztahu k jiným procesním povinnostem konstatoval, že "[p]akliže má občanské soudní řízení sloužit k [nalézání hmotného práva a spravedlivému řešení sporů mezi účastníky], musí být civilní soudnictví funkční jako celek, což v prvé řadě předpokládá, že zákonodárce stanoví procesní pravidla, kterými se musí soudy i účastníci řízení řídit. Pokud tak účastníci v konkrétním případě nečiní, logickým a ústavně konformním důsledkem může být neúspěch ve sporu, a to bez ohledu na hmotné právo" [nález ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 1944/15 (N 176/78 SbNU 617)].
20. Ústavní soud také vymezil pět "kroků" pro první fázi přezkumu dovolání Nejvyšším soudem (srov. např. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23, bod 16). Jako čtvrtý krok vymezil uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Konkrétně, zda z dovolání plyne (krok 4a) otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, následuje zhodnocení, zda dovolatel (krok 4b) vysvětlil, který z předpokladů přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu a jak konkrétně je naplněn. Jedná-li se o odchýlení od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval. Jinak řečeno, z právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku (krok 4a) a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon (krok 4b) [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 (N 47/88 SbNU 633)].
21. Ústavní soud také ve svých rozhodnutích konstatoval, že zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části. Není proto nezbytně nutné, aby dovolatel výslovně použil určitou uvozující formulaci, z níž by vyplynulo, že se zabývá otázkou přípustnosti dovolání. Tento údaj může být v dovolání formulován v jakékoliv jeho části a může mít jakoukoliv formu, jestliže z ní bude jednoznačně vyplývat, v čem dovolatel naplnění podmínek dovolání spatřuje. Jinými slovy, při posuzování obsahových náležitostí nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně [nález ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16 (N 70/85 SbNU 247), bod 19].
22. Dovolání je určeno pouze pro řešení právních otázek. Za vodítko pro posouzení, zda je určitá otázka otázkou právní či skutkovou, přitom Ústavní soud považuje možnost zobecnění v případě otázek právních na rozdíl od otázek skutkových, jež jsou jedinečné pro každý jednotlivý případ [nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 1441/17 (N 234/87 SbNU 801), bod 24].
23. Ústavní soud se seznámil se spisem vedeným obvodním soudem a v něm zejména se stěžovatelčiným dovoláním založeným na č. l. 315 až 321 a dospěl k závěru, že odmítnutí stěžovatelčina dovolání není zásahem do jejích ústavně zaručených práv. Z hlediska jednotlivých kroků výše popsaného algoritmu přezkumu lze konstatovat, že stěžovatelka ve svém dovolání identifikovala napadené rozhodnutí odvolacího soudu (krok 1) a uvedla rozsah, v němž je napadá (krok 2). Rovněž formulovala dovolací návrh (krok 5). K přípustnosti (krok 4) však uplatnila argumenty způsobem, který neumožnil na dovolání hledět jako na přípustné.
24. Ústavní soud nepřehlédl, že velmi podobně koncipované dovolání založené ve spise na č. l. 264 až 269 Nejvyšší soud ve svém rozsudku č. j. 25 Cdo 5/2021-280 shledal jako přípustné a důvodné. V případě tohoto dřívějšího, v pořadí prvního dovolání v něm Nejvyšší soud identifikoval právní otázku, jak má být oceněna jedna hodina péče o stěžovatelku, přičemž tato otázka byla podle stěžovatelky městským soudem vyřešena rozporně s nálezem Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 664/19. Nejvyšší soud stěžovatelce přisvědčil a zavázal městský soud svým právním názorem, aby hodinová sazba odměny reflektovala vyhlášku č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních službách.
25. V dalším řízení městský soud tento závazný právní názor následoval. Doplnil však dokazování a dospěl k závěru, že stěžovatelčin stav vyžaduje méně hodin péče denně (byť lépe honorovaných), a proto stěžovatelce přiznal jen o něco více než polovinu z částky 144 400 Kč, o které městský soud v dané fázi řízení rozhodoval.
26. Stěžovatelčino nové dovolání, které bylo odmítnuto napadeným usnesením Nejvyššího soudu, tak již nemohlo být přípustné pro řešení stejné otázky, jako dovolání původní, neboť rozhodnutí městského soudu sice bylo na této právní otázce založeno, avšak tato otázka byla již vyřešena v souladu s rozhodovací praxí Nejvyššího soudu i Ústavního soudu.
27. Dovozovala-li stěžovatelka, že z nálezu sp. zn. II. ÚS 664/19 vyplývá nejen závěr o tom, jak má být péče o stěžovatelku honorována, ale též závěr, kolik hodin péče denně stěžovatelka potřebuje, je třeba poukázat na to, že určení rozsahu potřebné péče je otázkou skutkovou (k tomu srov. i bod 33 odůvodnění nálezu sp. zn. II. ÚS 664/19). K řešení takové otázky není Nejvyšší soud povolán, a proto pro řešení takové otázky nemůže být dovolání přípustné.
28. Podle stanoviska pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 předložení skutkové otázky namísto otázky právní v dovolání na jedné straně vede k odmítnutí dovolání (neboť nebyla předložena žádná právní otázka, pro jejíž řešení by dovolání bylo přípustné), na druhé straně nejde o vadu, na kterou míří výroky I a II tohoto stanoviska (bod 57 odůvodnění). Jinými slovy, je-li z tohoto důvodu dovolání odmítnuto, nepůsobí to nepřípustnost ústavní stížnosti proti rozhodnutím, která předcházela podání dovolání. Stěžovatelka ovšem svou ústavní stížností napadla výlučně usnesení Nejvyššího soudu. Přezkum rozsudku městského soudu tak není namístě, neboť Ústavní soud je vázán tím, jak předmět řízení vymezila stěžovatelka ve své ústavní stížnosti.
29. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl dílem podle §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným (srov. sub 13) a dílem podle §43 odst. 2 písm. a) téhož zákona jako návrh zjevně neopodstatněný, když neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu