ECLI:CZ:US:2024:4.US.2158.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2158/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti PHOENIX lékárenský velkoobchod, s.r.o., sídlem K Pérovně 945/7, Praha 10 - Hostivař, zastoupené Mgr. Martinem Francem, advokátem, sídlem Platnéřská 191/2, Praha 1 - Staré Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2023 č. j. 29 ICdo 12/2022-1108 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. září 2021 č. j. 103 VSPH 334/2021-1017, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ing. Jakuba Harvana, sídlem Sobotecká 455, Turnov, insolvenčního správce dlužnice obchodní společnosti LÉKÁRNA ARNIKA ČT s.r.o., sídlem Masarykova 1293, Česká Třebová, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo na soudní ochranu zaručené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že v posuzované věci vedl vedlejší účastník (insolvenční správce) incidenční spor o určení neúčinnosti právních úkonů obchodní společnosti LÉKÁRNA ARNIKA ČT s.r.o. (dlužnice) ve prospěch stěžovatelky a o zaplacení částky 2 479 687,28 Kč do majetkové podstaty dlužnice.
3. Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích (dále jen "krajský soud") rozsudkem ze dne 30. 11. 2020 č. j. 60 ICm 3040/2019-985 odpůrčí žalobu insolvenčního správce zamítl (I. výrok) a uložil mu povinnost zaplatit stěžovatelce náhradu nákladů řízení (II. výrok). Konstatoval mimo jiné, že nešlo o neúčinné právní úkony, neboť postoupení pohledávek sloužilo jako úhrada za dodané zboží, přičemž dodání tohoto zboží sloužilo k udržení chodu podniku dlužnice, a že nejde ani o zvýhodňující právní úkon ve smyslu §241 zákona č. 182/2006 Sb., o úpadku a způsobech jeho řešení (insolvenční zákon).
4. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem potvrdil výroky krajského soudu toliko v části I. výroku v rozsahu 10 408,90 Kč. Ve zbylém rozsahu I. výrok rozsudku krajského soudu změnil tak, že určil, že právní jednání dlužnice a stěžovatelky spočívající v postoupení pohledávek dlužnice za zdravotními pojišťovnami jsou neúčinnými právními úkony, a uložil stěžovatelce zaplatit do majetkové podstaty dlužnice částku 2 469 278,28 Kč. Stěžovatelce uložil povinnost zaplatit insolvenčnímu správci náhradu nákladů řízení (II. výrok). Vrchní soud se neztotožnil s hodnocením důkazů a skutkovými zjištěními krajského soudu. Zároveň krajskému soudu vytknul, že žádným způsobem nereflektoval ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu namítanou insolvenčním správcem. Uzavřel, že posuzované smlouvy o postoupení pohledávek jsou právními úkony bez přiměřeného protiplnění ve smyslu §240 insolvenčního zákona.
5. Nejvyšší soud dovolání stěžovatelky odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu jako nepřípustné. V odůvodnění konstatoval, že závěry vrchního soudu jsou v souladu s jeho ustálenou soudní praxí a lze je beze zbytku použít i na skutkovou verzi předestřenou stěžovatelkou.
II.
Argumentace stěžovatelky
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že vrchní soud v posuzované věci aplikoval podústavní právo svévolně a Nejvyšší soud tomuto postupu přisvědčil. Namítá, že mezi krajským soudem provedeným dokazováním a vrchním soudem učiněnými skutkovými závěry a na ně navazujícími právními hodnoceními je extrémní nesoulad.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, ve kterém byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
8. K tomu Ústavní soud dodává, že poměřováno obsahem ústavní stížnosti, stěžovatelka ústavní stížností nenapadá tu část rozsudku vrchního soudu, kterou bylo potvrzeno zamítnutí žaloby v částce 10 408,90 Kč (srov. obdobně závěr Nejvyššího soudu v bodu 12 odůvodnění napadeného usnesení k rozsahu dovolání).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly porušeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Žádná pochybení ve shora naznačeném směru přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Ústavní soud v minulosti již také mnohokrát zdůraznil, že zásadně není oprávněn zasahovat do rozhodovací činnosti obecných soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 odst. 1 Ústavy). Pokud proto soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako v nyní posuzované věci, Ústavní soud na sebe nemůže atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Zpochybňuje-li stěžovatelka postup obecných soudů v procesu dokazování, Ústavní soud zdůrazňuje, že ve své ustálené judikatuře jasně vymezil, za jakých podmínek teprve přistupuje k posouzení toho, zda hodnocením důkazů provedeným obecnými soudy došlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele.
11. Je tomu tak pouze za situace, v níž lze usuzovat na extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními, která z provedených důkazů soud učinil, což v důsledku vedlo k vadnému právnímu posouzení věci. Respektují-li však obecné soudy kautely dané procesními předpisy stran dokazování a hodnocení důkazů, nespadá do pravomoci Ústavního soudu "hodnotit" toto hodnocení důkazů, respektive znovu posuzovat skutkový stav zjištěný obecnými soudy [srov. k tomu např. nálezy ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405) nebo ze dne 20. 9. 2006 sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz]. Naznačený extrémní nesoulad mezi prováděnými důkazy a skutkovými zjištěními však - navzdory odlišnému názoru stěžovatelky - podle Ústavního soudu v nyní posuzované věci nenastal.
12. Ústavní soud dále upřesňuje, že k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními obvykle dospívá v případech, v nichž je zjištění skutkového stavu prima facie natolik vadné, že by k němu obecný soud nemohl při respektování základních zásad hodnocení důkazů (srov. §132 a násl. občanského soudního řádu) nikdy dospět. Podstatou přezkumu v těchto případech přitom nebývá přehodnocování skutkového stavu, nýbrž kontrola postupu soudů při procesu jeho zjišťování.
13. V nyní posuzované věci však výše popsané vady Ústavní soud v postupu vrchního soudu neshledal. Vrchní soud dostatečným způsobem odůvodnil, na základě jakých úvah se řídil při právním posouzení skutkového stavu zjištěného krajským soudem. Stěžovatelka se pouze snaží prostřednictvím ústavní stížnosti revidovat pro ni nepříznivý výsledek soudního řízení, což ale nelze zaměňovat s ústavními zárukami soudní ochrany, a logicky proto ani nemůže požívat taková snaha ústavní ochrany.
14. Ústavní soud proto toliko odkazuje na odůvodnění napadeného rozhodnutí vrchního soudu, z něhož vyplývá, že důvodem pro změnu rozhodnutí krajského soudu je, že se krajský soud žádným způsobem nevypořádal s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu (na kterou přitom insolvenční správce poukazoval). Právní závěry krajského soudu učiněné na podkladě zjištěného skutkového stavu proto vrchní soud považoval za nesprávné a toto právní posouzení změnil. Své závěry vrchní soud řádně, logicky a srozumitelně odůvodnil. Ústavní soud nemá postupu vrchního soudu co vytknout, v jeho rozhodnutí neshledal prvky svévole či libovůle ani přílišný formalistický přístup.
15. Neústavnost Ústavní soud neshledal ani v postupu a rozhodnutí Nejvyššího soudu, jímž došlo k odmítnutí stěžovatelkou podaného dovolání. Nejvyšší soud v odůvodnění napadeného rozhodnutí náležitým způsobem odůvodnil, že právní závěry vrchního soudu učiněné na podkladě krajským soudem zjištěného skutkového stavu jsou v souladu s jeho ustálenou rozhodovací praxí a srozumitelně vysvětlil, proč nemá důvod se od této praxe, a to ani na základě argumentace přednesené stěžovatelkou, odchýlit (srov. body 20 až 24 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
16. S ohledem na shora uvedené Ústavní soud mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, neboť nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu