ECLI:CZ:US:2024:4.US.2209.23.3
sp. zn. IV. ÚS 2209/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele V. G., zastoupeného Mgr. Marinou Musilovou, advokátkou, sídlem Sukova 49/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. června 2023 č. j. 10 Azs 129/2023-34, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. května 2023 č. j. 4 Az 23/2022-59 a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 4. července 2022 č. j. OAM-96/LE-LE05-PD1-2019, za účasti Nejvyššího správního soudu, Městského soudu v Praze a Ministerstva vnitra, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva podle čl. 1 odst. 2 a čl. 2 odst. 3 Ústavy, čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 2 odst. 2, čl. 3, čl. 36 odst. 2 a čl. 43 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným rozhodnutím Ministerstvo vnitra (dále jen "ministerstvo") zamítlo stěžovatelův návrh na prodloužení doplňkové ochrany, jež mu byla udělena rozhodnutím ministerstva ze dne 20. 1. 2021 č. j. OAM-96/LE-LE05-LE05-R2-2019 na dobu 12 měsíců. Ministerstvo své rozhodnutí zdůvodnilo tak, že vedle ruského občanství má stěžovatel též občanství Státu Izrael a může tak využít ochrany tohoto státu.
3. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl stěžovatelovu žalobu. Stěžovatelovu námitku, že Stát Izrael rozlišuje různé kategorie svých občanů, městský soud vyhodnotil jako opožděně uplatněný žalobní bod (bod 50 odůvodnění rozsudku městského soudu).
4. Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl stěžovatelovu kasační stížnost pro nepřijatelnost. Shledal, že městský soud se odmítl stěžovatelovými námitkami zabývat oprávněně, neboť byly opožděné (bod 13 odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu). Dále se Nejvyšší správní soud odmítl zabývat dalšími stěžovatelovými námitkami ohledně situace ve Státě Izrael, neboť měl za to, že je nepřípustné je předkládat v kasační stížnosti, nebyly-li předloženy v řízení o žalobě (bod 12 odůvodnění usnesení Nejvyššího správního soudu).
II.
Argumentace stěžovatele
5. Vůči napadeným rozhodnutím stěžovatel ve své ústavní stížnosti formuluje tři okruhy námitek. Předně vytýká soudům, že některé jeho argumenty opomněly vypořádat, neboť je měly za opožděně předložené.
6. Dále stěžovatel obecným soudům vytýká, že vycházejí z nedostatečně zjištěného skutkového stavu. Stěžovatel poukazuje na své zdravotní obtíže (trpí nevyléčitelným degenerativním onemocněním sítnice a byla mu rovněž nalezena cysta v plicích) a na to, že hrozí zhoršení jeho stavu, musel-li by opustit území České republiky.
7. Konečně soudům stěžovatel vytýká, že řízení o jeho žalobě nebylo přerušeno do rozhodnutí ministerstva o jeho žádosti o azyl.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení. Dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, ve kterých byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny zákonné prostředky k ochraně svého práva.
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
9. Stěžovatel spolu s ústavní stížností podal návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí podle §79 odst. 2 zákona o Ústavním soudu. Tomuto návrhu Ústavní soud vyhověl usnesením ze dne 29. 8. 2023, neboť naznal, že bude zapotřebí vyžádat si spisy vedené účastníky a též jejich vyjádření, což znemožňuje, aby o stěžovatelově ústavní stížnosti rozhodl ihned.
10. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a jejich spisy a stěžovateli vyjádření zaslal na vědomí a poskytl mu možnost repliky.
11. Nejvyšší správní soud ve vyjádření označil za zavádějící stěžovatelovo tvrzení, že jeho zdravotní stav byl důvodem k udělení doplňkové ochrany. Stěžovatelovy zdravotní potíže (oční vada a cysta v plicích) vyžadují pouze dodržování určitého životního stylu a při původním rozhodování o doplňkové ochraně měly relevanci pouze v kombinaci s hrozícím vydáním stěžovatele do Ruska. Pokud jde o řízení před správními soudy, Nejvyšší správní soud zdůraznil, že jde o řízení sporné, přičemž je odpovědností žalobce, aby tvrdil a prokázal rozhodné skutečnosti. Orgánům veřejné moci proto nelze klást k tíži, že by nedostatečně zjistily skutkový stav, neboť soudy v daném procesním rámci mohly reagovat pouze v mezích, které stěžovatel vytyčil svými žalobními body. Argumenty, které stěžovatel nově předložil v průběhu řízení o žalobě či v kasační stížnosti, se soudy nemohly zabývat, neboť byly uplatněny opožděně. Ohledně námitky, že řízení před soudem mělo být přerušeno do rozhodnutí ministerstva o stěžovatelově žádosti o azyl, Nejvyšší správní soud uvedl, že mu není zřejmé, jak by absencí přerušení řízení mohlo dojít k zásahu do stěžovatelových ústavně zaručených základních práv. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zřejmou neopodstatněnost.
12. Městský soud ve vyjádření podrobně reagoval na všechny tři okruhy stěžovatelových námitek. Rozebral judikaturu vymezující podmínky, za nichž lze výjimečně prolomit pravidlo, že všechny žalobní body musí být uvedeny ve lhůtě k podání žaloby, a dospěl k závěru, že žádná z těchto výjimek se na stěžovatelovu situaci nevztahuje. Dále pak městský soud konstatoval, že stěžovatelovy argumenty, o něž v nynější věci jde, skutečně byly uplatněny opožděně. Pokud jde o námitku nedostatečně zjištěného skutkového stavu, poznamenal městský soud, že stěžovatel měl v řízení povinnost tvrzení, což plyne i z judikatury, jíž se stěžovatel dovolával v ústavní stížnosti. Orgány veřejné moci se podle městského soudu okolnostmi stěžovatelovy věci zabývaly v rozsahu adekvátnímu argumentům, které jim stěžovatel předestřel. Konečně pokud jde o stěžovatelovu námitku, že řízení před soudem mělo být přerušeno do rozhodnutí ministerstva o stěžovatelově žádosti o azyl, městský soud připustil, že stěžovatel v řízení před městským soudem takový návrh podal, avšak městský soud této žádosti nevyhověl, neboť nebyl dán žádný ze zákonných důvodů pro přerušení řízení. Jakkoliv řízení o žádostech o azyl a o doplňkovou ochranu zpravidla probíhá společně, rozhodnutí o jedné z žádostí nepodmiňuje druhé rozhodnutí. Ve stěžovatelově věci jde navíc o přezkum rozhodnutí ministerstva o žádosti o prodloužení doplňkové ochrany. Ministerstvo tak zkoumalo jiné otázky, než jaké jsou posuzovány v žádosti o azyl a rozhodnutí ministerstva o azylu by tak nemělo žádný vliv na rozhodnutí městského soudu o žalobě proti rozhodnutí ministerstva o neprodloužení doplňkové ochrany. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl pro zřejmou neopodstatněnost, nebo ji zamítl jako nedůvodnou.
13. Ministerstvo ve vyjádření uvedlo, že stěžovatel původně získal doplňkovou ochranu proto, že zatímco ve vztahu k Ruské federaci existují obavy z toho, že by stěžovateli mohlo hrozit nelidské zacházení, ochranu Státu Izrael, jehož je rovněž občanem, nemohl využít proto, že v době původního rozhodování ministerstva byl stěžovatel v České republice držen ve vazbě. V době rozhodování ministerstva o stěžovatelově žádosti o prodloužení doplňkové ochrany již tato překážka odpadla, neboť stěžovatel již byl z vazby propuštěn. Stěžovatelovy výhrady ohledně stavu ve Státě Izrael obsažené v ústavní stížnosti nekorespondují podle ministerstva se skutkovým stavem, jak jím byl zjištěn, ani se stěžovatelovou výpovědí během pohovoru, který s ním ministerstvo vedlo dne 18. 1. 2022. Stěžovatel po propuštění z vazby cestoval po Evropě a strávil rovněž asi jeden měsíc ve Státě Izrael. Stěžovatel ani po návratu ze Státu Izrael nesdělil nic, z čeho by bylo možno usuzovat na to, že mu v tomto státě hrozí závažná újma, jež by měla být důvodem prodloužení doplňkové ochrany. Závěrem navrhl, aby Ústavní soud
neshledá-li důvod již pro odmítnutí návrhu pro zřejmou neopodstatněnost, ústavní stížnost zamítl.
14. Stěžovatel v replice krátce polemizoval s vyjádřeními účastníků a uzavřel, že nadále trvá na argumentech obsažených v ústavní stížnosti, kterou pokládá za důvodnou.
15. Ústavní soud dále dospěl k závěru, že od ústního jednání nelze očekávat další objasnění věci, a proto podle §44 zákona o Ústavním soudu rozhodl ve věci bez jeho nařízení.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
16. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
17. Výklad a aplikace podústavního práva bývají stiženy takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. např. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
18. Stěžejní stěžovatelovou námitkou bylo, že soudy některé jeho argumenty nevypořádaly a označily je za opožděně uplatněné. Z hlediska přezkumu soudních rozhodnutí v řízení o ústavní stížnosti je v takové situaci třeba předně posoudit, zda skutečně šlo o opožděně uplatněné argumenty či například jen rozšíření včas uplatněného žalobního bodu. Dále pak je třeba se zabývat posouzením, zda nebyla dána některá z výjimečných situací, v nichž mají soudy povinnost přihlédnout i k opožděně uplatněné argumentaci. Konečně pak je vždy třeba posoudit, zda případné pochybení ze strany soudů má ústavní relevanci a zda vyžaduje kasační zásah ze strany Ústavního soudu.
19. V nynější věci jsou rozhodné §75 odst. 2 soudního řádu správního ve spojení s §71 odst. 1 písm. d) téhož zákona, které upravují věcná hlediska pro rozsah přezkumné a kontrolní činnosti uskutečňované ze strany soudů ve správním soudnictví. Jde o projev dispoziční zásady, jejímž výrazem je skutečnost, že přezkumná pravomoc soudu se pohybuje výlučně v intencích tvrzení uvedených v podané žalobě. Soud je v řízení vázán žalobními body, přičemž není povinen, ale ani oprávněn, dovozovat za žalobce jakákoliv tvrzení, což platí zejména, pokud jde o rozsah napadení správního rozhodnutí, vymezení namítaných důvodů jeho nezákonnosti a odůvodnění v žalobě uváděných tvrzení. Obdobně §104 odst. 4 soudního řádu správního stanoví, že kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 téhož zákona, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Dotčené ustanovení tak brání tomu, aby stěžovatel v kasační stížnosti uplatňoval právní důvody, které neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáváno, ač tak učinit mohl. Ústavní soud přitom ve své rozhodovací praxi dispoziční zásadu a také princip koncentrace řízení ve správním soudnictví neshledal za protiústavní [viz nález ze dne 27. 6. 2000 sp. zn. Pl. ÚS 12/99 (N 98/18 SbNU 355; 232/2000 Sb.)], neboť i když tento princip může být kritizován za to, že se vzdaluje zásadě materiální pravdy, je třeba vidět, že především a zcela nepochybně napomáhá k naplnění ústavního práva na projednání a rozhodnutí věci v přiměřené lhůtě, resp. bez zbytečných průtahů (čl. 6 odst. 1 Úmluvy, čl. 38 odst. 2 Listiny). Po aktivně legitimovaných účastnících předcházejícího žalobního řízení lze tedy spravedlivě žádat, aby uplatnili veškeré důvody nezákonnosti správního rozhodnutí již v řízení před krajským soudem. Pokud tak neučiní, je legitimní, že z hlediska možnosti uplatnění argumentace v dalším stupni ponesou případné nepříznivé následky s tím spojené, neboť správní soudnictví je založeno na zásadě, že správní soud z vlastní iniciativy nepřezkoumává správní rozhodnutí nad rámec vymezený žalobcem a nenahrazuje žalobcovu iniciativu.
20. Z popsaných zásad judikatura dovodila některé výjimky, přičemž řada z nich je relevantní právě v řízení ve věcech mezinárodní ochrany. Tato řízení se totiž vyznačují tím, že je zde riziko, že bude-li cizinec nucen opustit území České republiky, může dojít k porušení zásady non-refoulement. Tato zásada vyžaduje, aby orgány veřejné moci nedopustily možnost, že by na území cizího státu došlo k závažnému porušení základních práv cizince. Těmto judikaturním výjimkám je přitom společné to, že jejich uplatnění přichází v úvahu vždy až v situaci, kdy není možné lidskoprávní závazky (ať už plynou z ústavního pořádku, mezinárodních smluv o lidských právech či z unijního práva) splnit jinak. V posuzované věci ovšem stěžovateli bezprostředně nehrozí nucené opuštění území České republiky. Jednak dosud podle všeho stále probíhá řízení o stěžovatelově žádosti o azyl (proti němuž bude mít v případě neúspěchu v řízení před ministerstvem stěžovatel k dispozici soudní přezkum) a jednak má stěžovatel možnost své argumenty předložit v žádosti o vízum za účelem strpění, neboť fakticky odpovídají důvodům znemožňujícím vycestování podle §179 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů.
21. Stěžovatelovy námitky předložené v ústavní stížnosti by tak mohly být úspěšné, pouze pokud by předmětné argumenty byly uplatněny včas a jejich nezohlednění by představovalo porušení stěžovatelových ústavně zaručených práv a tím i důvod k zásahu Ústavního soudu. Po prostudování spisového materiálu ovšem Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatelovy argumenty skutečně byly předloženy opožděně.
22. Ústavní soud ze spisu městského soudu ověřil, že námitka, že ve Státě Izrael existují různé úrovně ochrany práv, neboť tento stát rozlišuje mezi svými občany podle toho, jakým způsobem své občanství nabyli, se v řízení poprvé objevila až v replice stěžovatele k vyjádření vedlejšího účastníka k žalobě (tedy již po uplynutí lhůty k podání správní žaloby). Tato námitka přitom šla zřetelně nad rámec žalobních bodů uplatněných stěžovatelem v samotné žalobě.
23. Námitky, že ministerstvo mělo zkoumat, zda stěžovateli ve Státě Izrael nehrozí vzetí do vydávací vazby nebo neposkytnutí náležité zdravotní péče a že se mělo ministerstvo zabývat bezpečnostní situací a stavem izraelského zdravotnictví, stěžovatel poprvé předložil v kasační stížnosti. Tyto námitky tak nebyly předmětem přezkumu ze strany městského soudu. Nadto z protokolu o pohovoru se stěžovatelem ze dne 18. 1. 2022 je zřejmé, že stěžovatel opakovaně uvedl, že ve Státě Izrael mu nic nehrozí, naopak zmínil, že zde byl na lékařském vyšetření a předložil lékařské zprávy.
24. Ústavní soud tak uzavírá, že soudy neporušily stěžovatelova ústavně zaručená základní práva, pokud dospěly k závěru, že shora rekapitulované námitky byly předloženy opožděně, a meritorně se jimi nezabývaly.
25. Nelze přisvědčit ani stěžovatelově námitce, že by v řízení nebyl dostatečně zjištěn skutkový stav. Podrobně se k této otázce vyjádřil zejména městský soud, a to v rozsudku (body 32 až 49) a ve vyjádření k ústavní stížnosti (body 17 až 41). Ústavní soud shledal, že ministerstvo i soudy se okolnostmi zabývaly v míře adekvátní stěžovatelovým argumentům. Za významný má Ústavní soud zejména pohovor, který se stěžovatelem provedlo ministerstvo. Tento pohovor se uskutečnil na stěžovatelovo přání v ruském jazyce a účastnila se ho rovněž stěžovatelova advokátka, která následně potvrdila, že protokol o pohovoru odpovídá skutečnému průběhu pohovoru. Při pohovoru stěžovatel uvedl, že důvody pro udělení doplňkové ochrany spojuje výlučně s Ruskou federací, ve Státě Izrael nikdy neměl žádné potíže, nic mu tam nehrozí. Na opakovanou otázku, zda mu něco brání v cestě do Státu Izrael, stěžovatel odpověděl, že v návratu do Izraele mu nic nebrání. V dalším průběhu řízení před soudy ani v ústavní stížnosti a v replice k vyjádření účastníků stěžovatel neuvedl nic, čím by relevantně zpochybnil to, co uvedl v pohovoru na ministerstvu.
26. Pokud jde o námitku, že řízení o stěžovatelově žalobě mělo být přerušeno do rozhodnutí ministerstva o azylu, nepředkládá stěžovatel žádné argumenty, proč by mělo dojít k porušení jeho ústavně zaručených základních práv tím, že řízení nebylo přerušeno. Předmětem přezkumu ve správním soudnictví bylo rozhodnutí ministerstva o neprodloužení doplňkové ochrany. Jakkoliv případné udělení azylu stěžovateli nepochybně bude mít vliv na jeho možnost legálně pobývat na území České republiky, není třeba vyčkávat na toto rozhodnutí, neboť nebude mít vliv na posouzení, zda byla porušena stěžovatelova veřejná subjektivní práva v řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí ministerstva o neprodloužení doplňkové ochrany, což bylo předmětem řízení, v němž byla vydána napadená soudní rozhodnutí.
27. Ústavní soud posoudil ústavní stížnost z hlediska kompetence dané mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti. Protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatele, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu