ECLI:CZ:US:2024:4.US.2280.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2280/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky A. S., zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. června 2023 č. j. 25 Cdo 953/2023-329, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a 1. obchodní společnosti DER Touristik CZ, a. s., sídlem Babákova 2390/2, Praha 11 - Chodov, zastoupené JUDr. Martinem Mikyskou, advokátem, sídlem Malá Skála 397, a 2. J. S., zastoupeného JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 11/6, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá, aby bylo zrušeno v záhlaví označené rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Jak vyplývá z ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí a vyžádaného soudního spisu, stěžovatelka se na jaře roku 2005 zúčastnila se svým manželem (druhým vedlejším účastníkem) zájezdu do Egypta organizovaného cestovní kanceláří Cestovní kancelář FISCHER, a. s., (právní předchůdkyní první vedlejší účastnice, dále též jen "žalovaná"). Na jednodenním výletě do Káhiry, zakoupeném od cestovní kanceláře, došlo během cesty autobusem k nehodě, v důsledku čehož stěžovatelka utrpěla poranění, její zdraví a kvalita života byly velmi závažně poškozeny, stěžovatelka je zcela odkázána na péči a pomoc druhých.
3. Soudy v rámci jiných řízení vedených mezi stěžovatelkou, druhým vedlejším účastníkem a žalovanou dospěly pravomocně k závěru, že za újmu způsobenou úrazem stěžovatelky a jeho následky odpovídá žalovaná. Zároveň ovšem také soudy dospěly k závěru, že právní úprava neumožňuje stěžovatelce vůči žalované přiznat do budoucna nárok na rentu, tedy pravidelně vyplácenou částku. Proto stěžovatelka vede řadu řízení, v nichž se vždy za určité období zpětně domáhá náhrady nákladů na léčení a na péči o svou osobu. V jednom z takových řízení bylo vydáno napadené usnesení.
4. Stěžovatelka spolu s druhým vedlejším účastníkem se žalobami podanými k Obvodnímu soudu pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud") domáhali na žalované zaplacení nákladů na léčení a péči o stěžovatelku za období od 1. 1. 2018 do 30. 6. 2018 a od 1. 1. 2020 do 30. 6. 2020. Za první období stěžovatelka a druhý vedlejší účastník požadovali částku 340 021 Kč, za druhé období částku 212 146 Kč. Usnesením obvodního soudu ze dne 11. 1. 2022 č. j. 28 C 315/2018-176 (28 C 179/2020-71) byla řízení o obou žalobách spojena ke společnému projednání a nadále byla vedena pod sp. zn. 28 C 315/2018.
5. Obvodní soud rozsudkem ze dne 19. 1. 2022 č. j. 28 C 315/2018-209, ve znění opravného usnesení ze dne 14. 2. 2022 č. j. 28 C 315/2018-221, uložil první žalované povinnost uhradit stěžovatelce částku 320 215 Kč spolu s úrokem z prodlení z titulu náhrady majetkové újmy vzniklé vynaložením prostředků na zajištění základní obsluhy stěžovatelky v prvním období (výrok I), dále uložil žalované povinnost uhradit stěžovatelce a druhému vedlejšímu účastníkovi společně částku 3 361 Kč spolu s úrokem z prodlení z titulu náhrady nákladů spojených s léčením stěžovatelky v prvním období (výrok II), ve vztahu mezi stěžovatelkou a žalovanou soud žalobu zamítl co do částky 44 500 Kč spolu s úrokem z prodlení požadované z titulu náhrady majetkové újmy vzniklé vynaložením prostředků na zajištění základní obsluhy stěžovatelky v prvním období (výrok III). Dále obvodní soud uložil žalované povinnost uhradit stěžovatelce částku 209 280 Kč spolu s úrokem z prodlení z titulu náhrady majetkové újmy vzniklé vynaložením prostředků na zajištění základní obsluhy stěžovatelky ve druhém období (výrok IV), dále obvodní soud uložil žalované povinnost uhradit stěžovatelce a druhému vedlejšímu účastníkovi úrok z prodlení z částky 2 866 Kč (samotná jistina byla žalovanou v průběhu řízení dobrovolně uhrazena a v tomto rozsahu byla žaloba vzata zpět a řízení zastaveno) požadované z titulu náhrady nákladů spojených s léčením stěžovatelky ve druhém období (výrok V). O nákladech řízení rozhodl obvodní soud tak, že uložil žalované zaplatit stěžovatelce plnou náhradu nákladů řízení podle §142 odst. 3 občanského soudního řádu (výrok VI), ve vztahu mezi druhým vedlejším účastníkem a žalovanou soud žalované nepřiznal náhradu nákladů za použití §150 občanského soudního řádu (výrok VII) a žalované uložil povinnost zaplatit soudní poplatek (výrok VIII).
6. Proti vyhovujícím výrokům II a V a zamítavému výroku III nebylo podáno odvolání a tyto výroky nabyly samostatně právní moci. Proti vyhovujícímu výroku I podala odvolání žalovaná v rozsahu částky 181 905 Kč, ve zbývajícím rozsahu nabyl právní moci i tento výrok. Žalovaná dále podala odvolání proti výroku IV v celém rozsahu.
7. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") k odvolání žalované rozsudkem ze dne 26. 10. 2022 č. j. 28 Co 199/2022-295 změnil výrok I rozsudku obvodního soudu tak, že v rozsahu částky 181 905 Kč žalobu zamítl (výrok I). Ve výroku IV byl rozsudek obvodního soudu změněn tak, že žaloba se zamítá v rozsahu jistiny a úroku z prodlení za dobu od 22. 10. 2020. V rozsahu úroku z prodlení za dobu od 29. 9. do 21. 10. 2020 byl rozsudek obvodního soudu zrušen a řízení bylo zastaveno (vše výrok II). Dále městský soud rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů (výroky III a IV) a uložil žalované zaplatit soudní poplatek (výrok V).
8. Potom, co stěžovatelka podala dovolání, došlo k zániku žalované fúzí sloučením s první vedlejší účastnicí. Nejvyšší soud proto rozhodl usnesením ze dne 29. 3. 2023 č. j. 25 Cdo 953/2023-325 tak, že v řízení bude namísto žalované pokračovat s první vedlejší účastnicí.
9. Dovolání stěžovatelky proti výrokům I a II rozsudku městského soudu Nejvyšší soud jako vadné odmítl napadeným usnesením. Shledal, že postrádá vymezení toho, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a občanského soudního řádu), i dovolací důvod.
II.
Argumentace stěžovatelky
10. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání pro vady, ač ve své podrobné argumentaci jednoznačně vymezila právní otázku, jež byla řešena odchylně od dosavadní rozhodovací praxe.
11. Dále stěžovatelka předkládá argumenty, které fakticky míří proti tomu, jak v její věci rozhodly obvodní soud a městský soud. S ohledem na to, jak stěžovatelka vymezila předmět řízení tím, že napadla jen usnesení Nejvyššího soudu, není třeba tuto argumentaci podrobněji reprodukovat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
12. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla včas podána oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
13. Soudkyně zpravodajka postupem podle §42 odst. 4 zákona o Ústavním soudu zaslala ústavní stížnost k vyjádření Nejvyššímu soudu a oběma vedlejším účastníkům.
14. Nejvyšší soud ve vyjádření uvedl, že stěžovatelčino dovolání neobsahovalo zákonem stanovené náležitosti, a proto bylo odmítnuto. Tento závěr Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí rovněž v přiměřeném rozsahu odůvodnil. Nejvyšší soud proto navrhl ústavní stížnost odmítnout.
15. První vedlejší účastnice poukázala na to, že stěžovatelčino dovolání bylo odmítnuto pro vady. První vedlejší účastnice poukazuje na stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, podle něhož není porušením ústavně zaručených základních práv stěžovatele, je-li dovolání, které neobsahuje vymezení předpokladů přípustnosti, odmítnuto pro vady. První vedlejší účastnice proto navrhuje, aby ústavní stížnost byla odmítnuta, případně zamítnuta jako nedůvodná.
16. Druhý vedlejší účastník se ve svém vyjádření ztotožnil s námitkami stěžovatelky. Uvedl dále, že Nejvyšší soud nenaplnil svou roli sjednotitele rozhodovací praxe obecných soudů, když stěžovatelčino dovolání odmítl.
17. Vyjádření Nejvyššího soudu a obou vedlejších účastníků zaslal Ústavní soud na vědomí a k případné replice stěžovatelce. Této možnosti stěžovatelka nevyužila.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Ústavní soud ve své judikatuře vychází z toho, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž je v zásadě věcí zákonodárce, k nápravě jakých vad jej určí, a také (v určité souvislosti s tím i) to, zda stanoví přísnější požadavky na jeho "kvalitu", s čímž souvisí povinnost být v dovolacím řízení zastoupen kvalifikovanou osobou (advokátem), není-li dostatečně kvalifikován samotný dovolatel. Ústavní soud připustil (např. usnesení ze dne 28. 3. 2017 sp. zn. III. ÚS 506/17; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), že právní úprava klade na účastníky řízení relativně vysoké nároky, jde-li o řádné naplnění obsahových náležitostí dovolání; je ovšem třeba vzít v úvahu, že tomu tak není bezdůvodně (k tomu blíže např. usnesení ze dne 26. 6. 2014 sp. zn. III. ÚS 1675/14). Stejný názor ohledně nároků na dovolání a úkoly právního zastoupení zastává i Evropský soud pro lidská práva (viz rozsudek ze dne 15. 9. 2016 ve věci Trevisanato proti Itálii, č. 32610/07). Účastníci dovolacího řízení (potažmo jejich advokáti) mají ostatně k dispozici obsáhlou judikaturu Nejvyššího soudu, která se obsahovými náležitostmi dovolání a konkrétně problematikou vymezení jeho přípustnosti podrobně zabývá. Jestliže přesto dovolatelé svým povinnostem nedostojí, je podle uvedené judikatury odmítnutí dovolání jako vadného souladné s ústavním pořádkem. Ústavní soud v minulosti i ve vztahu k jiným procesním povinnostem konstatoval, že "[p]akliže má občanské soudní řízení sloužit k [nalézání hmotného práva a spravedlivému řešení sporů mezi účastníky], musí být civilní soudnictví funkční jako celek, což v prvé řadě předpokládá, že zákonodárce stanoví procesní pravidla, kterými se musí soudy i účastníci řízení řídit. Pokud tak účastníci v konkrétním případě nečiní, logickým a ústavně konformním důsledkem může být neúspěch ve sporu, a to bez ohledu na hmotné právo" [nález ze dne 22. 9. 2015 sp. zn. I. ÚS 1944/15 (N 176/78 SbNU 617)].
19. Ústavní soud také vymezil pět "kroků" pro první fázi přezkumu dovolání Nejvyšším soudem (srov. např. nález ze dne 29. 8. 2023 sp. zn. I. ÚS 1564/23, bod 16). Jako třetí krok označil vymezení dovolacího důvodu, tudíž nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem. Dovolací důvod proto musí být vymezen tak, že dovolatel (krok 3a) uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a (krok 3b) vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení. Půjde především o polemiku dovolatele s právními závěry odvolacího soudu. Jako čtvrtý krok vymezil uvedení toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Konkrétně, zda z dovolání plyne (krok 4a) otázka hmotného nebo procesního práva, kterou má Nejvyšší soud řešit. Je-li v dovolání přítomna, následuje zhodnocení, zda dovolatel (krok 4b) vysvětlil, který z předpokladů přípustnosti podle §237 občanského soudního řádu a jak konkrétně je naplněn. Jedná-li se o odchýlení od ustálené rozhodovací praxe, vymezí, která konkrétní rozhodnutí odvolací soud nerespektoval. Jinak řečeno z právní úpravy vyplývá, že dovolatel je povinen formulovat relevantní otázku (krok 4a) a posléze ji zařadit pod některý ze čtyř typových předpokladů přípustnosti podle vazby na judikaturu Nejvyššího soudu, konkrétně jde o diformitu, o chybějící prejudikaturu, potřebu sjednocení dovolací judikatury a požadavek na judikaturní odklon (krok 4b) [viz též nález ze dne 13. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 3045/17 (N 47/88 SbNU 633)].
20. Ústavní soud také ve svých rozhodnutích konstatoval, že zákon nestanoví konkrétní způsob, jakým má být v dovolání uvedeno, v čem dovolatel spatřuje naplnění předpokladů přípustnosti dovolání. Tyto skutečnosti z něj musí být seznatelné, mohou však být vyjádřeny v kterékoliv jeho části. Není proto nezbytně nutné, aby dovolatel výslovně použil určitou uvozující formulaci, z níž by vyplynulo, že se zabývá otázkou přípustnosti dovolání. Tento údaj může být v dovolání formulován v jakékoliv jeho části a může mít jakoukoliv formu, jestliže z ní bude jednoznačně vyplývat, v čem dovolatel naplnění podmínek dovolání spatřuje. Jinými slovy, při posuzování obsahových náležitostí nesmí Nejvyšší soud postupovat přepjatě formalisticky a odmítnout dovolání jen z toho důvodu, že dovolatel určitou náležitost nevyjádřil zcela pregnantně [nález ze dne 3. 5. 2017 sp. zn. I. ÚS 2135/16 (N 70/85 SbNU 247), bod 19].
21. Dovolání je určeno pouze pro řešení právních otázek. Za vodítko pro posouzení, zda je určitá otázka otázkou právní či skutkovou, přitom Ústavní soud považuje možnost zobecnění v případě otázek právních na rozdíl od otázek skutkových, jež jsou jedinečné pro každý jednotlivý případ [nález ze dne 19. 12. 2017 sp. zn. III. ÚS 1441/17 (N 234/87 SbNU 801), bod 24].
22. Ústavní soud si vyžádal spis a seznámil se s dovoláním stěžovatelky založeným na č. l. 309 až 314, posoudil ho z hlediska východisek uvedených výše a dospěl k závěru, že nedošlo k porušení stěžovatelčina práva na přístup k soudu. Z hlediska přezkumného algoritmu shrnutého výše je nesporné, že stěžovatelka v dovolání označila napadené rozhodnutí odvolacího soudu a uvedla dovolací návrh (kroky 1 a 5). Z posledního odstavce části I dovolání je rovněž zřejmé, že dovoláním byl napaden rozsudek městského soudu v rozsahu výroků I a II (krok 2). Zbývá posoudit, zda v dovolání byl vymezen dovolací důvod a předpoklad přípustnosti dovolání (kroky 3 a 4).
23. Stěžovatelka na závěr části I svého dovolání uvedla, že dovolání považuje za přípustné proto, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na řešení právní otázky, která byla řešena v rozporu s dosavadní rozhodovací praxí Nejvyššího soudu. Ve svém dovolání však explicitně neformuluje žádnou právní otázku a neuvádí žádná rozhodnutí Nejvyššího soudu, s nimiž by mělo být rozhodnutí městského soudu v rozporu. Jakkoliv se nevyžaduje, aby v dovolání byly uváděny konkrétní spisové značky rozhodnutí Nejvyššího soudu, je třeba vždy danou judikaturu, na níž se dovolatel odvolává, srozumitelně identifikovat. Taková identifikace však v dovolání obsažena není.
24. Ústavní soud nepřehlédl, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení chybně uvádí, že stěžovatelka přípustnost dovolání odvozovala z jiného důvodu uvedeného v §237 občanského soudního řádu (otázka byla řešena, ale má být řešena jinak). Tato vada však sama o sobě není důvodem pro kasační zásah Ústavního soudu, neboť stěžovatelčino dovolání nenaplnilo požadavky ani pro důvod přípustnosti uváděný Nejvyšším soudem, ani pro důvod, který se podává z textu samotného dovolání. Samotný závěr, že dovolání bylo podáno vadně, neboť v něm chybělo vymezení právní otázky, a odůvodnění, proč má být dovolání přípustné pro řešení takové otázky, tedy z ústavního hlediska obstojí.
25. Stěžovatelka se v části IV dovolání (č. l. 313) vymezuje vůči postupu městského soudu, který v rámci odvolacího řízení provedl důkaz přečtením znaleckého posudku Mgr. Juřeny, avšak tohoto znalce nevyslechl, ač to stěžovatelka navrhovala. Stěžovatelka namítala, že znalec se ve svém posudku vyjadřoval pouze k otázkám z oblasti své odbornosti, tedy ošetřovatelství, avšak městský soud z tohoto posudku učinil závěr o celkovém časovém rozsahu nutné péče o stěžovatelku, ač tento čas není tvořen výlučně úkony ošetřovatelskými. Výslech znalce mohl tuto otázku vyjasnit, jak k tomu ostatně došlo v jiné stěžovatelčině věci vedené u obvodního soudu pod sp. zn. 42 C 304/2019. Tuto námitku stěžovatelka podpořila odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2007 sp. zn. 33 Odo 324/2005. Tento rozsudek byl ovšem vydán za účinnosti jiné právní úpravy dovolání a jeho závěr je založen na naplnění jiného dovolacího důvodu než nesprávného právního posouzení věci, tedy jediného možného dovolacího důvodu podle znění občanského soudního řádu rozhodného pro posouzení stěžovatelčina dovolání.
26. Ani pokud by Nejvyšší soud z dovolání podle jeho obsahu dovodil, že v části IV stěžovatelka předložila právní otázku, zda mohlo být rozhodnuto, aniž byl znalec vyslechnut, nemohl by shledat dovolání přípustným, neboť na řešení této otázky rozhodnutí odvolacího soudu nezáviselo. Námitka, kterou stěžovatelka v průběhu řízení uplatňovala, totiž byla, že znalecké zkoumání není třeba, neboť posouzení rozsahu péče, který stěžovatelčin zdravotní stav vyžaduje, je otázkou právní. Popřípadě stěžovatelka namítala, že odbornost znalce Mgr. Juřeny neumožňuje učinit závěr o rozsahu potřebné péče, neboť znalec Mgr. Juřena je znalcem z oboru ošetřovatelství a ne všechny úkony, které stěžovatelka požadovala uhradit, jsou úkony ošetřovatelskými. Uvedené námitky sice lze formulovat jako právní otázky procesního práva, jež mohou být řešeny na podkladě podaného dovolání, ze spisu je však zřejmé, že to stěžovatelka, ač byla zastoupena advokátem, neučinila, a neuvedla ani argumentaci ve prospěch teze, že by dovolání bylo pro řešení takových otázek přípustné.
27. Ústavní soud ze shora uvedených důvodů ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný, když neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu