ECLI:CZ:US:2024:4.US.2350.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2350/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele P.T., zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 30 Cdo 1109/2023-131 ze dne 28. června 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 12 Co 28/2021-104 ze dne 15. listopadu 2022, a s ní spojeném návrhu na zrušení §12 odst. 1 písm. b) ve slovech "není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný" zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), za účasti Nejvyššího soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 424/16, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a s ní spojený návrh se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva zaručená podle čl. 11 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. S ústavní stížností spojil návrh na zrušení části §12 odst. 1 písm. b) zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), (dále jen "zákon o odpovědnosti státu za škodu"), ve slovech "není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný".
2. Z ústavní stížnosti a přiložených dokumentů plyne, že stěžovatel se po vedlejší účastnici domáhal zaplacení částky 58 261,50 Kč, představující odměnu advokáta, který jej zastupoval v trestním řízení. V průběhu trestního řízení byl stěžovatel dvakrát shledán vinným, až v důsledku usnesení Nejvyššího soudu č. j. 5 Tdo 759/2018-45 ze dne 26. 9. 2018 byl odsuzující trestní rozsudek zrušen a věc vrácena Městskému soudu v Praze (dále jen "městský soud") se závazným právním názorem, že jde od počátku o promlčenou věc. Trestní řízení tak skončilo vydáním usnesení městského soudu sp. zn. 6 To 22/2018 ze dne 30. 1. 2019, kterým bylo trestní stíhání stěžovatele zastaveno z důvodu promlčení trestní odpovědnosti.
3. Obvodní soud pro Prahu 10 (dále jen "obvodní soud") rozsudkem č. j. 5 C 260/2019-46 ze dne 14. 10. 2020 uložil vedlejší účastnici zaplatit stěžovateli částku 58 261,50 Kč s příslušenstvím (výrok I.) a nahradit stěžovateli náklady řízení (výrok II.)
4. Městský soud napadeným rozsudkem výrok I. rozsudku obvodního soudu změnil tak, že se žalobu zamítl. Zároveň uložil stěžovateli povinnost zaplatit žalované vedlejší účastnici náklady řízení před soudy všech stupňů. Městský soud v odůvodnění uvedl, že ve stěžovatelově věci bylo namístě aplikovat §12 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti státu za škodu, když zahájení trestního stíhání nebylo projevem svévole orgánů činných v trestním řízení.
5. Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání odmítl s odkazem na §237, §241a odst. 1 a §243c odst. 1 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud shledal, že se městský soud neodchýlil od závěrů judikatury Nejvyššího soudu vyjádřených v předchozím kasačním rozhodnutí v této věci, a proto daná otázka nemůže založit přípustnost dovolání podle §237 o. s. ř.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Stěžovatel namítá, že byl trestně stíhán pro skutek, který byl od samého počátku trestního stíhání promlčen, přičemž byl nucen se proti takovému nezákonnému postupu orgánů činných v trestním řízení bránit a s obhajobou mu vznikly náklady. Napadaná rozhodnutí považuje za extrémně nespravedlivá. Konstatuje, že v trestním řízení stojí proti jednotlivci vysoce specializovaní odborníci s úzkým zaměřením, jednotlivec navíc není schopen ovlivnit svou účast v trestním řízení. Dovozuje, že pokud zákon stanoví promlčecí dobu pro trestné činy, tedy zákonnou úpravu zániku odpovědnosti za trestný čin, musí mít stíhání za promlčený trestný čin své následky. Je toho názoru, že pokud je postup proti zákonu, jde o deliktní chování, které je z hlediska civilního práva upraveno §2894 občanského zákoníku, a že stát by v případě stíhání promlčených trestných činů měl nahradit škodu, kterou způsobil.
7. Stěžovatel napadá část §12 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti státu za škodu ve slovech "není za spáchaný trestný čin trestně odpovědný". Stěžovatel má za to, že napadené ustanovení a jeho obecně přijímaný výklad je v rozporu se základními principy (pozn. neuvádí však blíže jakými) i v rozporu se základní funkcí státu, který má dodržovat právo v jeho ideální podobě a dávat příklad ostatním subjektům, jak právo dodržovat.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost podal včas oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí. Ústavní soud je projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Pravomoc Ústavního soudu je v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněné práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
10. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti opakuje námitky, které již uvedl v předchozím řízení, a se kterými se vypořádal městský soud. Ústavní soud shledal, že městský soud v napadeném rozsudku podrobně popsal, jakými principy je třeba poměřovat případné nároky na náhradu škody z titulu nezákonného rozhodnutí o zahájení trestního stíhání ve věcech, ve kterých bylo shledáno promlčení trestní odpovědnosti. Zároveň logicky a srozumitelně odůvodnil, proč stěžovatelův nárok zamítl. Městský soud popsal, proč ve stěžovatelově věci nebylo zahájení trestního stíhání projevem svévole orgánů činných v trestním řízení a proč bylo namístě aplikovat §12 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti státu za škodu. Zdůraznil, že ze zjištěného skutkového stavu nevyplývá, že by zahájení trestního stíhání bylo projevem svévole orgánů činných v trestním řízení, tj. že by muselo být orgánům činným v trestním řízení od počátku jasné, že proti stěžovateli nelze z důvodu promlčení trestní stíhání vést. Dodal, že právní kvalifikace doznala zásadní změny až rozhodnutím dovolacího soudu, přičemž ani v dovolacím řízení a ani v konečném rozhodnutí soudu druhého stupně nebylo nijak zpochybněno, že se stěžovatel dopustil předmětného jednání, které lze kvalifikovat podle trestních předpisů (bod 29 rozsudku městského soudu). Připomněl, že stěžovatel neprohlásil, ač mohl, že na projednání věci trvá, kdy by bylo vedeno řízení, ve kterém by mohl prokázat svou nevinu (bod 30 rozsudku městského soudu). Okolnost, že pozdní reakce státu na čin určité osoby má za následek, že státu zaniklo oprávnění pachateli trestného činu uložit přiměřený trest a pachateli zanikla povinnost přiměřený trest strpět, by podle městského soudu sama o sobě neměla zakládat právo pachatele na náhradu nákladů trestního řízení, neboť to bylo právě jeho protiprávní jednání, jež si vynutilo tuto, byť z hlediska uložení trestněprávní sankce opožděnou, reakci státu.
11. V závěrech napadených rozhodnutí Ústavní soud neshledal nic, co by představovalo důvod pro jeho kasační zásah. Uvedené hodnocení městského soudu odpovídá závěrům judikatury Ústavního soudu, který setrvale judikuje (viz např. nález sp. zn. III. ÚS 1391/15 ze dne 19. 1. 2016; veškerá judikatura zdejšího soudu je dostupná na https://nalus.usoud.cz), že ustanovení §12 zákona o odpovědnosti státu za škodu "nelze aplikovat formalisticky, bez ohledu na konkrétní okolnosti daného případu, toliko podle výsledku trestního stíhání, nýbrž je třeba vždy zkoumat, zda stěžovatelem tvrzená újma není důsledkem svévolného postupu orgánů činných v trestním řízení, ve kterém nebyly respektovány požadavky čl. 2 odst. 2 a čl. 8 odst. 2 Listiny". Najít spravedlivá kritéria pro určení hranice mezi svévolí, kde nárok na odškodnění vzniká, a toliko nakonec odmítnutým názorem, který nemusí s ohledem na důvody jeho odmítnutí představovat protizákonný postup, je úkolem soudu rozhodujícího v kompenzačním řízení (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3644/15 ze dne 15. 11. 2016).
12. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný. Návrh na zrušení §12 odst. 1 písm. b) zákona o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci s ní spojený je návrhem akcesorickým, který sdílí osud ústavní stížnosti [§43 odst. 2 písm. b) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu