ECLI:CZ:US:2024:4.US.24.24.1
sp. zn. IV. ÚS 24/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Zdeňkem Kühnem o ústavní stížnosti stěžovatelky: SUOPELOS s. r. o., Tyršova 885/24, Ostrava, zastoupené advokátem Mgr. Petrem Slepičkou, Palackého 715/15, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 11. 4. 2023, č. j. 84 Co 61/2023-82, a rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. 12. 2022, č. j. 24 C 86/2022-70, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Okresní soud v Teplicích zrušil podílové spoluvlastnictví stěžovatelky a paní Evy Klečkové k pozemkům a stavbě (výrok I). Okresní soud dále zrušené spoluvlastnictví vypořádal tak, že nařídil prodej nemovitých věcí s tím, že se výtěžek z něj rozdělí mezi stěžovatelku a vedlejší účastnici rovným dílem, tj. každému připadne polovina výtěžku (výrok II). Posledním výrokem okresní soud uložil stěžovatelce, aby zaplatila vedlejší účastnici řízení náhradu nákladů řízení ve výši 60 742 Kč (výrok III). Svůj postup odůvodnil šikanózním jednání stěžovatelky. Jedná se o situaci, kdy soud může výjimečně uložit povinnost nahradit náklady řízení (§142 odst. 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád).
2. Proti poslednímu výroku rozsudku okresního soudu se stěžovatelka bez úspěchu odvolala. Krajský soud v Ústí nad Labem potvrdil výrok o náhradě nákladů řízení. Stěžovatelka se nakonec kvůli nákladovému výroku obrátila na Nejvyšší soud. Ani tam neuspěla, Nejvyšší soud její dovolání odmítl usnesením Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2023, č. j. 2 Cdo 2947/2023-98, pro nepřípustnost podle §243c odst. 1 ve spojení s §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu.
3. V ústavní stížnosti stěžovatelka tvrdí, že všechna výše citovaná soudní rozhodnutí jsou v rozporu s judikaturou Ústavního soudu, která se týká otázky zrušení spoluvlastnictví a náhrady nákladů řízení. Stěžovatelka nesouhlasí ani s výší náhrady nákladů řízení.
4. Ústavní soud musí nejprve posoudit, zda nynější ústavní stížnost splňuje všechny procesní předpoklady řízení. Nesplňuje. Zatímco ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je podána formálně včas (viz však níže), u zbývajících rozhodnutí obecných soudů tomu tak není. Protože dovolání jen proti výroku o nákladech řízení není vůbec přípustné [§238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu], musí být ústavní stížnost podána přímo proti rozhodnutí odvolacího soudu, v této věci tedy proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem [shodně již usnesení ze dne 12. 5. 2004 sp. zn. IV. ÚS 45/04 (U 32/33 SbNU 523)]. To však stěžovatelka neučinila; naopak podala ještě dovolání. Proto je její ústavní stížnost proti rozhodnutí okresního a odvolacího soudu opožděná (rozsudek krajského soudu byl stěžovatelce doručen dne 17. 5. 2023, ústavní stížnost byla podána až dne 2. 1. 2024, tedy zhruba pět měsíců po zákonné lhůtě).
5. Ústavní stížnost proti usnesení Nejvyššího soudu je pak podána jen zcela zjevně formálně, stěžovatelka totiž v ústavní stížnosti se závěry Nejvyššího soudu vůbec nepolemizuje, neříká, v čem Nejvyšší soud pochybil, když její dovolání neprojednal. Fakticky její argumentace směřuje jen proti závěrům okresního a krajského soudu, usnesení Nejvyššího soudu dodává jen jako jakýsi "přívěšek" pro zachování lhůty pro podání ústavní stížnosti. To však není akceptovatelné. Ústavní soud proto vyhodnotil, že stěžovatelka fakticky napadá jen rozhodnutí obecných soudů nižšího stupně, činí tak však opožděně.
6. Ústavní stížnost je tedy opožděná, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl (§43 odst. 1 písm. b) zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2024
Zdeněk Kühn v. r.
soudce zpravodaj