ECLI:CZ:US:2024:4.US.2456.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2456/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Jana Salajky, zastoupeného JUDr. Jaromírem Štůskem, LL.M., Ph.D., advokátem, sídlem Jandova 185/6, Praha 9 - Vysočany, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 As 421/2021-47 ze dne 14. června 2023 a rozsudku Krajského soudu v Plzni č. j. 17 A 101/2020-76 ze dne 24. července 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Karlovarského kraje, sídlem Závodní 353/88, Karlovy Vary, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Tvrdí, že jimi byla porušena jeho základní práva zaručená čl. 36 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Rovněž tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena vázanost soudu zákonem plynoucí z čl. 95 odst. 2 Ústavy.
2. Z obsahu ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí a vyžádaného spisového materiálu se podává, že stěžovatel byl rozhodnutím Magistrátu města Karlovy Vary č. j. 2883/OVV-P/20 ze dne 13. srpna 2020 shledán vinným přestupkem proti veřejnému pořádku podle §5 odst. 1 písm. a) zákona č. 251/2016 Sb., o některých přestupcích, neboť neuposlechl výzvy úřední osoby při výkonu její pravomoci. Tohoto přestupku se žalobce měl dopustit stručně řečeno tím, že dne 28. prosince 2019 po hokejovém zápasu mezi týmy HC Energie Karlovy Vary a HC Škoda Plzeň v reakci na vulgární pokřik plzeňských fanoušků taktéž vulgárně pokřikoval a následně neuposlechl opakovaných výzev zasahujících policistů, aby svého jednání zanechal a opustil střežený prostor.
3. Stěžovatelovo odvolání zamítl vedlejší účastník rozhodnutím č. j. KK/2887/LP/20-3 ze dne 2. října 2020.
4. Ke stěžovatelově žalobě Krajský soud v Plzni (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 17 A 101/2020 ze dne 27. října 2021 zrušil rozhodnutí vedlejšího účastníka. Dospěl totiž k závěru, že v řízení nebylo prokázáno, zda stěžovatel slyšel pokyn policistů a zda ho mohl považovat za výzvu úřední osoby při výkonu její pravomoci. Jediným podkladem rozhodnutí, který o této skutečnosti vypovídal, byl úřední záznam o podání vysvětlení, který nebyl důkazně použitelný. Policista o této skutečnosti vůbec nevypovídal a žalobce tuto skutečnost spíše popíral.
5. Na základě kasační stížnosti vedlejšího účastníka Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že skutkový stav, který vzaly správní orgány za podklad svého rozhodnutí, měl oporu ve správním spisu. Výsledky provedeného dokazování přitom vypovídají o naplnění všech znaků skutkové podstaty přestupku podle §5 odst. 1 písm. a) zákona o některých přestupcích. Krajský soud tedy v napadeném rozsudku dospěl k nesprávnému závěru a pochybil, zrušil-li rozhodnutí vedlejšího účastníka. Nejvyšší správní soud proto napadeným rozsudkem zrušil rozsudek krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
6. Po vydání rozsudku Nejvyššího správního soudu vyzval krajský soud stěžovatele a vedlejšího účastníka k vyjádření, zda souhlasí s rozhodnutím bez nařízení jednání. Současně je poučil, že nevyjádří-li se do dvou týdnů, bude mít za to, že s rozhodnutím bez nařízení jednání souhlasí. Po marném uplynutí lhůty napadeným rozsudkem krajský soud stěžovatelovu žalobu zamítl.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel napadeným rozhodnutím vytýká, že nesprávně došly k závěru, že rozhodnutí správních orgánů o tom, že se dopustil přestupku, obstojí.
8. Vadí mu, že Nejvyšší správní soud ve svém rozhodnutí vyšel z listiny (podání stěžovatele ze dne 25. června 2020), která sice byla založena ve spise, avšak nebyla zmíněna v rozhodnutí správních orgánů, nepracoval s ní krajský soud a nebyla ani zmíněna v kasační stížnosti vedlejšího účastníka.
9. Napadená rozhodnutí považuje stěžovatel za překvapivá, neboť nemohl jakkoliv polemizovat s postupem Nejvyššího správního soudu. Ve vyjádření ke kasační stížnosti na tuto listinu stěžovatel reagovat nemohl (když na ni kasační stížnost neodkazovala) a v dalším řízení již byl krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu.
10. Konečně stěžovatel namítá, že rozhodnutí správních orgánů mají být ve správním soudnictví pouze přezkoumávána, soudy však svou činností fakticky správní orgány nahradily a posuzovaly původní skutek, a to i na základě důkazu, se kterým správní orgány nijak nepracovaly.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
12. K přípustnosti Ústavní soud dodává, že je-li ústavní stížností napaden též rozsudek Nejvyššího správního soudu, kterým došlo ke zrušení předchozího rozhodnutí krajského soudu, a nejde tak o konečné rozhodnutí ve věci, nic to na závěru o přípustnosti stížnosti nemění. Ústavní soud sice není oprávněn přezkoumávat kasační rozhodnutí soudů v rámci probíhajících řízení, ovšem jiná situace nastává, jde-li o řízení již skončené [srov. nález sp. zn. II. ÚS 2429/12 ze dne 6. června 2013 (N 101/69 SbNU 675); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
IV.
Průběh řízení před Ústavním soudem
13. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka, která následně zaslal stěžovateli na vědomí a poskytl mu možnost repliky.
14. Nejvyšší správní soud upozornil, že listina ze dne 25. června 2020 nepředstavovala "stavební kámen" jeho rozhodnutí. Nejvyšší správní soud vycházel z toho, že skutkový stav bylo možno uspokojivě zjistit na základě úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 29. prosince 2019, výpovědi stěžovatele ze dne 3. června 2020 a výpovědi zasahujícího policisty ze dne 29. června 2020, jež považoval za vzájemně souladné. Stanovisko stěžovatele (jež bylo obsahem oné listiny ze dne 25. června 2020) nelze považovat za důkaz, šlo o vlastní stanovisko stěžovatele ke skutkovému stavu, jež správnímu orgánu zaslal z vlastní iniciativy. Nejvyšší správní soud navrhl, aby byla ústavní stížnost odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný.
15. Krajský soud v podrobném vyjádření uvedl, že ústavní stížnost považuje za přípustnou a důvodnou. Z hlediska standardu přezkumu v řízení před Ústavním soudem krajský soud poukázal na to, že judikatura Ústavního soudu není jednotná v tom, zda lze na přezkum rozhodnutí ukládajících správní tresty vztáhnout judikaturu týkající se přezkumu bagatelních rozhodnutí vydávaných v občanském soudním řízení, neboť v tomto řízení je kategorie bagatelnosti vymezena v zákoně tím, že v určitých kategoriích řízení nejsou k dispozici opravné prostředky (dovolání, případně též odvolání, jehož přípustnost se odvozuje od výše hodnoty penězi ocenitelného předmětu řízení), a rovněž zákon počítá s odlišnými (mírnějšími) nároky na odůvodnění takových rozhodnutí. Krajský soud se ztotožnil s tím, že posouzení věci na základě listiny ze dne 25. června 2020 bylo překvapivé. Závěr, že se stěžovatel dopustil přestupku, přitom bylo podle krajského soudu možno učinit pouze na základě této listiny, neboť úřední záznam o podání vysvětlení je (samostatně) důkazně nepoužitelný, policista vypověděl, že nic neslyšel, a z výpovědi stěžovatele ze dne 3. června 2020 nevyplývá, že by slyšel výzvu zasahujícího policisty. Podle krajského soudu navíc chyběly relevantní důvody pro zrušení jeho předchozího (pro stěžovatele příznivého) rozsudku. Podle krajského soudu totiž nebyl dán žádný důvod, proč by měla kasační stížnost vedlejšího účastníka splnit požadavky na přijatelnost podle §104a soudního řádu správního.
16. Vedlejší účastník zdůraznil, že skutkový stav byl správními orgány řádně zjištěn, což bylo následně konstatováno i Nejvyšším správním soudem. Napadená rozhodnutí podle vedlejšího účastníka nijak neporušila základní práva stěžovatele.
17. Stěžovatel možnosti podat k vyjádřením repliku nevyužil.
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
18. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutím vydaným v soudním řízení správním či ve správním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jejich věcná nesprávnost, neboť Ústavní soud není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí správních orgánů a soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních (rozhodnutími v nich vydanými) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
19. V posuzované věci byl stěžovateli správním orgánem uložen trest napomenutí a zároveň mu bylo uloženo, aby nahradil náklady přestupkového řízení v paušální výši 1 000 Kč. Je tak nepochybné, že řízení pro stěžovatele mělo jen marginální význam z hlediska jeho právního postavení. Jakkoliv krajský soud ve svém vyjádření k ústavní stížnosti oprávněně poznamenal, že přístup Ústavního soudu ke kategorii bagatelních rozhodnutí v případě ukládání správních trestů není zcela konzistentní, nepředstavuje nynější věc vhodnou příležitost pro sjednocování rozhodovací praxe Ústavního soudu, neboť to, že závažnost této konkrétní věci v rovině kvantitativní je zanedbatelná, je zřejmé, což uznává i krajský soud (str. 3 vyjádření krajského soudu k ústavní stížnosti).
20. Skutečnost, že určitá věc je pro stěžovatele zanedbatelného významu z kvantitativní hledisko, sice nevylučuje, že má vyšší význam z hlediska principů, o které z povahy věci jde (kvalitativní hledisko), a i to může vést ke kasačnímu zásahu Ústavního soudu. Ani takové důvody však Ústavní soud neshledal.
21. Stěžovateli lze přisvědčit potud, že Nejvyšší správní soud mohl stěžovateli svým přípisem poskytnout procesní prostor pro vyjádření k významu listiny ze dne 25. června 2020. Skutečnost, že tak Nejvyšší správní soud neučinil, ovšem nepředstavuje porušení ústavně zaručených základních práv stěžovatele. K tomuto závěru vede Ústavní soud několik důvodů.
22. Předně šlo o listinu, kterou správnímu orgánu zaslal sám stěžovatel jako své podání. Je proto nepochybné, že stěžovatel o existenci listiny i o jejím obsahu věděl. Překvapivým pro něj tak mohl být nanejvýš význam, který Nejvyšší správní soud obsahu listiny přisoudil. Zde je však třeba poukázat na to, že podle Nejvyššího správního soudu bylo možno učinit závěr, že se stěžovatel dopustil přestupku již na základě kombinace úředního záznamu o podání vysvětlení ze dne 29. prosince 2019, výpovědi stěžovatele ze dne 3. června 2020 a výpovědi zasahujícího policisty ze dne 29. června 2020 (body 38 a 39 odůvodnění rozsudku Nejvyššího správního soudu). Listina ze dne 25. června 2020 tak měla význam pouze podpůrný (což koneckonců Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku výslovně uvedl) a nešlo o rozhodující důkaz, jak tvrdil stěžovatel.
23. Dále je třeba zohlednit, že stěžovatel měl možnost se k postupu Nejvyššího správního soudu vyjádřit potom, co mu byl jeho rozsudek doručen a krajský soud ho vyzval, zda souhlasí s rozhodnutím bez ústního jednání. Stěžovatel měl možnost své argumenty předestřít krajskému soudu a též požadovat, aby bylo nařízeno jednání.
24. Krajský soud se mýlí, že by stěžovatel vyjádřením nemohl zvrátit názor krajského soudu z důvodu jeho vázanosti kasačním rozhodnutím (bod 29 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Krajský soud měl možnost při jednání důkazy zopakovat, případně provést další. Bylo přitom možné, že by došel ke zjištění jiného skutkového stavu, než z jakého vycházel Nejvyšší správní soud. Pak by již krajský soud nebyl právním názorem vysloveným v kasačním rozhodnutí vázán. Tím, že stěžovatel takový postup nenavrhl a zůstal pasivní, zbavil se možnosti zvrátit rozhodnutí krajského soudu ve svůj prospěch.
25. Napadená rozhodnutí z ústavního hlediska obstojí. Závěr Nejvyššího správního soudu, že ze správního spisu vyplývá, že stěžovatel svým jednáním naplnil skutkovou podstatu přestupku, jenž zopakoval i krajský soud, podle Ústavního soudu není v extrémním rozporu s tím, jak řízení proběhlo, ani s obsahem spisového materiálu, který si Ústavní soud vyžádal.
26. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu