ECLI:CZ:US:2024:4.US.246.24.1
sp. zn. IV. ÚS 246/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele RNDr. Reného Zugara, zastoupeného JUDr. Janem Walterem, advokátem, sídlem Volyňských Čechů 837, Žatec, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. listopadu 2023, č. j. 33 Cdo 1631/2023-505, usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. listopadu 2022, č. j. 10 Co 26/2022-394, a usnesení Okresního soudu v Lounech ze dne 19. listopadu 2021, č. j. 36 EXE 4224/2011-343, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti CompuGroup Medical Česká republika s. r. o., sídlem Bucharova 2657/12, Praha 5, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že soudy porušily jeho ústavně zaručené právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených rozhodnutí plyne, že Okresní soud v Lounech zamítl návrh stěžovatele na zastavení exekuce. Návrh podal stěžovatel podle §268 odst. 1 písm. g) občanského soudního řádu, a to z důvodu zániku v exekuci vymáhané pohledávky započtením. Započtenou pohledávkou měl být nárok na odškodnění za získání nových zákazníků, který stěžovatel uplatnil jako obchodní zástupce proti vedlejší účastnici (v řízení před obecnými soudy oprávněné) v celkové výši 1 377 952,80 Kč. Okresní soud dokazováním zjistil, že stěžovatel s právním předchůdcem vedlejší účastnice uzavřel v roce 2001 smlouvu. Byť byla smlouva formálně označena jako smlouva o obchodním zastoupení, o takovou smlouvu nešlo. Ze smlouvy neplynulo, že by stěžovatel jako zástupce vykonával svou činnost jménem zastoupeného a jeho jménem uzavíral obchody, nebo sjednával možnosti k uzavření obchodů přímo zastoupenému, za což by od zastoupeného dostával provize. Stěžovatel totiž nakupoval u právního předchůdce vedlejší účastnice licence software, které pak následně svým jménem a na vlastní účet prodával koncovým zákazníkům. Za licence právnímu předchůdci vedlejší účastnice sám platil (nedostával tedy žádné provize). Proto mu nemohl vzniknout nárok na odškodnění podle §669 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Není tu tedy žádná pohledávka stěžovatele proti vedlejší účastnici a nejsou tu důvody pro zastavení exekuce.
3. K odvolání stěžovatele Krajský soud v Ústí nad Labem usnesení okresního soudu potvrdil. Podle krajského soudu sporná smlouva kombinuje prvky smlouvy kupní a smlouvy o obchodním zastoupení a dodal, že svým obsahem se smlouva blíží tzv. smlouvě dealerské (dealer vystupuje vlastním jménem a na svůj účet, když nakupuje a svým zákazníkům prodává produkty jiného subjektu při respektování jeho obchodních pravidel). Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl pro nepřípustnost. Dovolací důvody podřadil Nejvyšší soud pod námitky nesprávného skutkového stavu, který však v daném případě není v extrémním rozporu s provedenými důkazy.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že Nejvyšší soud se logicky nevypořádal s jím uplatněnou argumentací zpochybňující skutkové závěry obecných soudů. Nadto některé dovolací důvody se týkaly i právního hodnocení. Otázka, zda je možné za jednání komitenta považovat získávání zákazníků a provádění inkasa plateb, není v rozporu s učiněnými skutkovými zjištěními obecných soudů. Proto na ni Nejvyšší soud odpovědět měl. Nakonec stěžovatel namítá, že obecné soudy neuplatnily při výkladu právního jednání principy autonomie vůle a ochrany slabší strany. Účelem přiznání odškodnění podle §669 odst. 1 obchodního zákoníku je ochrana obchodního zástupce, jež je existenčně navázán na zastoupeného, tím způsobem, že mu bude poskytnut spravedlivý podíl na výhodách, které zastoupenému opatřil. Stěžovatel přitom vedlejší účastnici získal cca 600 nových klientů, a tedy významně přispěl k jejímu obchodnímu úspěchu. Za to stěžovateli náleží spravedlivé odškodnění. Výklad, že nešlo o smlouvu o obchodním zastoupení, odporuje vůli stran a účelu zákona.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen (§29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona). Ústavní stížnost je proto přípustná.
6. Ústavní soud připomíná, že zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad běžných zákonů a jejich aplikace na jednotlivé případy je v zásadě věcí obecných soudů. Ústavní soud jejich rozhodnutí zruší pouze tehdy, jsou-li neústavní. K tomu však v posuzované věci nedošlo.
7. Obecné soudy v napadených rozhodnutích stěžovateli řádně objasnily, proč jím uzavřená smlouva s právním předchůdcem vedlejší účastnice nenaplňuje znaky smlouvy o obchodním zastoupení, a proč tedy stěžovateli nárok na odškodnění za získání nových zákazníků nevznikl (srov. nejenom detailní rozbor sporné smlouvy, ale též následné praxe obou stran na s. 6 usnesení okresního soudu a na s. 4 usnesení krajského soudu).
8. Nejvyššímu soudu nelze vyčítat, že se nevypořádal jednotlivě se všemi argumenty stěžovatele. Všechny dovolací důvody, včetně toho postaveného na skutkové verzi, že stěžovatel prováděl inkaso plateb od zákazníků, souvisely vždy s nějakou změnou skutkového stavu oproti stavu zjištěnému obecnými soudy. Skutkové otázky však Nejvyšší soud nepřezkoumává, nejde-li o extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními [stanovisko ze dne 28. 11. 2017 sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 (ST 45/87 SbNU 905; 460/2017 Sb.), bod 54, shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2019 sp. zn. 33 Cdo 2502/2018]. O takový extrémní rozpor v projednávané věci nešlo.
9. Nelze souhlasit se stěžovatelem, že obecné soudy zvolily takový výklad smlouvy, který by byl v rozporu s účelem zákona či vůlí stran. Vedlejší účastnice s předestřeným výkladem stěžovatele od počátku nesouhlasila. Účelem §669 obchodního zákoníku vskutku byla ochrana obchodního zástupce. Stěžovatel však v tomto případě činnost obchodního zástupce nevykonával, a již jen proto mu nenáleží ani odškodnění podle §669 obchodního zákoníku.
10. Na závěru obecných soudů, že stěžovatel proti vedlejší účastnici pohledávku podle §669 obchodního zákoníku neměl, a není tak dán důvod pro zastavení exekuce, není proto nic neústavního. Soudy dostatečně vysvětlily též závěr, proč nemohlo jít ani o smlouvu komisionářskou (a stěžovatel se tedy nemohl odvolat na §590 obchodního zákoníku).
11. Protože Ústavní soud žádné porušení stěžovatelových základních práv nezjistil, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu