ECLI:CZ:US:2024:4.US.2472.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2472/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Jana Wintra (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Kamila Hromádky, zastoupeného Mgr. Vladimirem Churcevem, advokátem, sídlem Kolínská 1964/12, Praha 3 - Vinohrady, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. července 2023 č. j. 6 As 130/2022-32 a rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích ze dne 19. května 2022 č. j. 66 A 10/2021-77, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích, jako účastníků řízení, a Krajského úřadu Pardubického kraje, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočky v Pardubicích (dále jen "krajský soud") a usnesení Nejvyššího správního soudu s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného práva podle čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel byl rozhodnutím Městského úřadu Holice (dále jen "městský úřad") ze dne 27. 7. 2021 uznán vinným ze spáchání přestupku podle §125c odst. 1 písm. f) bodu 3 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "rozhodnutí o přestupku"). V průběhu přestupkového řízení městský úřad nařídil ústní jednání na den 20. 7. 2021 od 8:00 hod. V předvolání stěžovatele poučil o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí ve smyslu §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších předpisů, a to do pěti dnů ode dne konání ústního jednání. Dodal, že bude-li mít po provedeném ústním jednání shromážděny veškeré podklady pro vydání rozhodnutí, bude ve věci vydáno rozhodnutí, aniž by byl obviněný v tomto směru opětovně poučován. Městský úřad současně stěžovatele poučil pro případ omluvy z ústního jednání o náležitostech řádné omluvy, která musí být uplatněna včas, musí obsahovat konkrétní důležitý důvod a musí být doložena tak, aby mohla být ověřena její pravdivost. To znamená, že například z lékařské zprávy musí vyplývat konkrétní diagnóza nebo že doklad o pracovní neschopnosti obvykle nepostačuje. Konečně stěžovatele informoval o možnosti ověřit si, zda byla jeho omluva přijata, k čemuž nedochází automaticky. Stěžovatel se podáním datovaným 18. 7. 2021, doručeným městskému úřadu dne 20. 7. 2021 (v den konání ústního jednání) omluvil. K omluvě přiložil doklad o dočasné pracovní neschopnosti od 13. 11. 2019. Městský úřad tuto omluvu neakceptoval, ústní jednání konal a následně vydal rozhodnutí o přestupku. V něm jako důvod nepřijetí stěžovatelovy omluvy uvedl, že ze stěžovatelova podání nevyplývá žádná skutečnost, pro kterou by se stěžovatel ústního jednání nemohl zúčastnit.
3. Proti rozhodnutí o přestupku podal stěžovatel odvolání, k němuž přiložil lékařskou zprávu ze dne 16. 7. 2021, podle které si téhož dne stěžovatel poranil nohu a byl omezen v chůzi. Krajský úřad Pardubického kraje (dále jen "krajský úřad") rozhodnutím ze dne 19. 11. 2021 zamítl stěžovatelovo odvolání proti rozhodnutí o přestupku, které potvrdil (dále jen "rozhodnutí krajského úřadu").
4. Stěžovatel neuspěl ani u krajského soudu, ani u Nejvyššího správního soudu. Krajský soud stěžovatelovu žalobu zamítl, protože neshledal, že by v přestupkovém řízení došlo k porušení §80 odst. 4 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, podle něhož ústní jednání lze konat bez přítomnosti obviněného jen tehdy, jestliže byl řádně předvolán a souhlasí s konáním ústního jednání bez přítomnosti nebo pokud se na předvolání nedostaví bez náležité omluvy nebo bez dostatečného důvodu. Z judikatury plynou tři kumulativní podmínky náležité omluvy: její bezodkladnost, uvedení důvodu a doložení důvodu. Podle krajského soudu na stěžovatelovu omluvu nelze nahlížet jako na bezodkladnou, byla-li opřena o dočasnou pracovní neschopnost, o níž stěžovatel věděl již při doručení předvolání dne 9. 7. 2021. Úraz ze dne 16. 7. 2021 stěžovatel uplatnil jako důvod omluvy až v odvolacím řízení, přestože lékařskou zprávou disponoval už před konáním ústního jednání. Rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti pak samo o sobě neznamená, že by se stěžovatel nemohl ústního jednání zúčastnit. Krajský soud stěžovateli nepřisvědčil ani v tom, že by bylo porušeno jeho právo seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí. Stěžovatel byl k ústnímu jednání řádně předvolán a byl poučen o tomto právu v jednoznačně stanovené lhůtě. Po ústním jednání již spis nebyl doplňován o další podklady.
5. Nejvyšší správní soud stěžovatelovu kasační stížnost odmítl jako nepřijatelnou ve smyslu §104a zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů. V odůvodnění usnesení se ztotožnil s posouzením krajského soudu. Nevyrozumění o nepřijetí omluvy nezpůsobuje bez dalšího nezákonnost postupu městského úřadu. Stěžovatel si mohl a měl ověřit, zda jeho omluvu městský úřad považoval za náležitou. Pochybením samo o sobě není ani to, že městský úřad stěžovatele o právu seznámit se s podklady pro vydání rozhodnutí vyrozuměl s nařízením ústního jednání. Vždy je třeba zkoumat, zda poté, co tak účastník učinil či učinit mohl, byl správní spis doplňován. Kdyby stěžovatel svého práva využil, seznámil by se se všemi podklady, které spis obsahoval, včetně protokolu o ústním jednání.
6. Stěžovatel považuje napadená rozhodnutí za projevy libovůle obecných soudů a dovolává se práva na řádné odůvodnění. Je přesvědčen, že obecné soudy se s jeho argumentací adekvátně nevypořádaly a nevysvětlily, proč považovaly jím uvedenou judikaturu za nepřiléhavou. Stěžovatel podotkl, že městský úřad jeho omluvu považoval za včasnou. Stěžovateli svědčí ústavně garantované právo vyjádřit se k věci, jež je projevem zásady kontradiktornosti řízení. Ta má své místo i ve správním řízení. Jejím smyslem je dle stěžovatele zabránit tomu, že se účastník řízení poprvé může vyjádřit k rozhodné skutečnosti až v rámci řízení o opravném prostředku, respektive že tuto příležitost nedostane vůbec. Tím, že správní orgány (ani soudy) neuznaly jeho omluvu a rozhodly v jeho nepřítomnosti bez nařízení nového jednání nebo informování stěžovatele, došlo k porušení jeho základních práv. Stěžovatel v ústavní stížnosti vysvětluje, že omluvu z jednání odeslal jeho syn (19. 7. 2021) tak, že byla městskému úřadu doručena včas (20. 7. 2021) a měl za to, že stále aktuální rozhodnutí o dočasné pracovní neschopnosti bude dostačujícím dokladem do doby, než k výzvě městského úřadu předloží na jednání lékařskou zprávu. Doložil ji tedy k odvolání a správní orgány (ani soudy) se nevypořádaly s tím, že právě úraz ze dne 16. 7. 2021 byl důvodem pro jeho omluvu. Postup správních orgánů (a soudů) je vzhledem ke stěžovatelově bolestivé indispozici přehnaně formalistický a nepřiměřený. Stěžovatel mohl na ústním jednání přednést polehčující okolnosti, které by vedly k uložení jiného správního trestu či dokonce k neuložení žádného správního trestu. Protože nevěděl, že jeho omluvu městský úřad nepřijal, nemohl vědět, že mu běží lhůta na seznámení se s podklady pro rozhodnutí. Během této doby navíc musel dodržovat pohybová a jiná omezení a poslední den této lhůty měl dorazit na zdravotní kontrolu. Navíc by porušil lékařem stanovené vycházky, pokud by na ústní jednání cestoval.
7. Ústavní soud považoval ústavní stížnost za včasnou, přípustnou a splňující veškeré požadované náležitosti. Ústavní stížnost podal oprávněný stěžovatel, který byl účastníkem řízení, v nichž byla vydána napadená rozhodnutí, byl řádně zastoupen advokátem v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a vyčerpal zákonné procesní prostředky ochrany práv, jež měl k dispozici.
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a svoji působnost vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Ústavní soud není součástí soustavy soudů, proto není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc podle uvedeného čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebyla dotčena ústavně chráněná základní práva nebo svobody. K zásahu do rozhodovací činnosti obecných soudů nepovede jakýkoliv dílčí nedostatek v rovině zákonných nebo podzákonných předpisů.
9. Postup ve správním řízení a navazujícím soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze správních soudů. Z hlediska ústavněprávního může být pouze posouzeno, zda skutková zjištění mají dostatečnou a rozumnou základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 262/06 (N 132/46 SbNU 237); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz)]. Z těchto důvodů se při posuzování stěžovatelovy ústavní stížnosti zaměřil Ústavní soud na otázku, zda výklad práva podaný správními orgány i soudy je ústavně souladný.
10. Jde-li o výklad a použití předpisů podústavního práva, lze je hodnotit jako neústavní, postihují-li nepřípustně některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí-li možný výklad jiný, ústavně souladný, nebo jsou-li výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. jenž odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), případně je v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti - tzv. přepjatý formalismus [srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
11. V nyní posuzované věci postup krajského soudu i Nejvyššího správního soudu dostál naznačeným limitům. Z napadených rozhodnutí vyplývá, že Nejvyšší správní soud své rozhodnutí adekvátně podrobně a srozumitelně odůvodnil, což platí i pro rozhodnutí krajského soudu. Oba soudy se přitom vypořádaly i se stěžovatelem odkazovanou judikaturou a vysvětlily, proč podle nich není přiléhavá. Jakkoliv se při jejich prvním čtení může zdát, že (na rozdíl od správních orgánů) nepovažovaly stěžovatelovu omluvu nejen za důvodnou, ale ani za včasnou, při jejich podrobnějším studiu je zřejmé, že oba soudy celou věc posoudily optikou ustálené judikatury ve svém souhrnu a neshledaly přitom nezákonnost postupu v přestupkovém řízení stěžovatele. Dospěly naopak k závěru, že stěžovatelova omluva nenaplňovala všechny zákonné náležitosti pro to, aby městský úřad ústní jednání za jeho nepřítomnosti nekonal. Vzhledem k podrobnému poučení, které se stěžovateli dostalo v předvolání k ústnímu jednání, soudy nepovažovaly za problematické ani to, že stěžovatel nebyl informován o neakceptaci omluvy nebo znovu poučován o možnosti seznámit se s podklady. Nešlo-li o vady, které by vedly k nezákonnosti rozhodnutí o přestupku, stěží může jít o vady s vlivem na ústavnost řízení o stěžovatelově přestupku.
12. Právě celistvý pohled na posuzovanou věc stěžovatel pomíjí a je to on, kdo trvá na formalistickém přístupu. Tvrdí-li, že mu náleželo právo se vyjádřit k rozhodným skutečnostem dříve než v odvolacím řízení, měl (a vzhledem k časové ose, která plyne z rekapitulace shora i zjevně mohl) o veškerých důvodech své omluvy městský úřad informovat ještě před vydáním rozhodnutí o přestupku. Ani stěžovatel si nicméně dle argumentace v ústavní stížnosti není jistý, zda svou omluvu opřel o svou déletrvající pracovní neschopnost, nebo byl jejím hlavním důvodem až pozdější úraz. Co je podstatné, nikde ve správním řízení ani v navazujícím soudním řízení netvrdil konkrétní důvody, proč by v jeho věci případně nesprávný postup správních orgánů v přestupkovém řízení vedl k jeho nezákonnému výsledku. A netvrdí je ani v ústavní stížnosti. Ačkoliv stěžovatel nyní namítá zásah do svých ústavně zaručených práv v rovině procesních práv, už nepřináší hájitelnou argumentaci, která by svědčila o vadách dosahujících ústavněprávní dimenze. Skutečnost, že obecné soudy svá rozhodnutí opřely o právní názor, se kterým se stěžovatel neztotožňuje, sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti nezakládá. Ústavní soud dodává, že stěžovateli byla uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a zákaz řízení na dobu jednoho měsíce, takže nic nenasvědčuje tomu, že by správní orgány stěžovatele připravily o možnost zvrátit drakonické správní tresty. Žádné argumenty, které by býval uvedl, ani stěžovatel nespecifikoval v ústavní stížnosti.
13. Ústavní soud z těchto důvodů mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2024
Josef Fiala, v. r.
předseda senátu