ECLI:CZ:US:2024:4.US.2566.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2566/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky JUDr. Věnceslavy Holubové, zastoupené Mgr. Petrou Krauss, LL.M, advokátkou, sídlem Šumavská 991/31, Praha 2 - Vinohrady, proti výroku II a III usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 14 Cmo 252/2022-485 ze dne 28. června 2023 a výroku II usnesení Městského soudu v Praze č. j. 78 Cm 3/2014-446 ze dne 1. dubna 2022, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a 1) obchodní společnosti IREKO stavební, s.r.o., posledně sídlem Štichova 648/40, Praha 4 - Háje, 2) Jany Kubenkové, 3) Ing. Vojtěcha Holého, 4) Vratislava Kozlera, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených výroků rozhodnutí
1. Stěžovatelka ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tvrdí, že povinnost nahradit náklady řízení vedlejším účastníkům 2) až 4), která jí byla v napadených výrocích v záhlaví uvedených rozhodnutí uložena, porušila její práva plynoucí z čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Stěžovatelka vedla soudní spor s obchodní společností IREKO stavební, s.r.o. [v řízení před Ústavním soudem vedlejší účastnice 1), dále také jen "společnost"] před Obvodním soudem pro Prahu 4 (dále jen "obvodní soud"). Stěžovatelka se po společnosti domáhala zaplacení částky 422 849 Kč jako slevy z ceny díla zhotoveného společností pro jeho vady. V průběhu tohoto řízení před obvodním soudem, konkrétně dne 19. 5. 2014, nabylo právní moci usnesení o výmazu společnosti z obchodního rejstříku.
3. Stěžovatelka měla za to, že se po skončení likvidace společnosti objevil další společnosti patřící majetek, sestávající se z vymožené pohledávky ve výši 132 116,40 Kč a náhrady nákladů exekuce ve výši 12 741,30 Kč, z nichž by mohla být jako věřitelka společnosti uspokojena. Navrhla proto, aby Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zrušil výmaz společnosti z obchodního rejstříku, zrušil rozhodnutí o její likvidaci, nařídil její likvidaci a jmenoval likvidátora; dále jen jako "návrh na zrušení výmazu". Vedlejší účastníci 2) až 4) v řízení o tomto návrhu vedeném pod sp. zn. 78 Cm 3/2014 vystupovali jako účastníci, protože byli společníky společnosti [tedy vedlejší účastnice 1)]. Obvodní soud řízení o stěžovatelčině žalobě po dobu řízení o návrhu na zrušení výmazu přerušil.
4. První rozhodnutí městského soudu o návrhu stěžovatelky na zrušení výmazu zrušil Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") kvůli nesprávnému vymezení okruhu účastníků řízení. Druhé rozhodnutí městského soudu vrchní soud zrušil se závazným právním názorem, aby se městský soud vypořádal s námitkami stěžovatelky týkajícími se vyvedení majetku likvidované obchodní společnosti a řádného účtování a zabýval se tím, zda zjištěné pohledávky společnosti představují neznámý majetek ve smyslu §209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, nebo zda má stěžovatelka zájem na obnovení společnosti hodný právní ochrany ve smyslu téhož ustanovení.
5. Napadeným usnesením, které tak představuje již třetí rozhodnutí městského soudu ve věci o návrhu stěžovatelky na zrušení výmazu, městský soud návrh výrokem I zamítl s odůvodněním, že stěžovatelkou zjištěný majetek nepředstavuje neznámý majetek zrušené společnosti, jímž by bylo možno uspokojit pohledávky jejích věřitelů. Výrokem II stěžovatelce uložil uhradit společníkům společnosti, tzn. vedlejším účastníkům 2) až 4), na náhradě nákladů řízení částku 96 880 Kč. Dalším výrokem pak rozhodl o nepřiznání náhrady nákladů vedlejší účastnici 1) a jejímu dřívějšímu likvidátorovi. Ve výroku II vycházel městský soud ze zásady úspěchu ve věci podle §142 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a aplikoval §12 odst. 4 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů. Za společné úkony při zastupování vedlejších účastníků 2) až 4) tedy přiznal odměnu za zastupování každého zvlášť, ale ve výši snížené o 20 %.
6. V odvolání proti usnesení městského soudu stěžovatelka mimo jiné namítla, že je "absurdní", aby byla náhrada nákladů přiznána každému z vedlejších účastníků 2) až 4) zvlášť, když byli společně zastoupeni jedinou advokátkou činící společné úkony za všechny z nich a sám byl v řízení aktivní jen vedlejší účastník 3). Dále se podrobněji věnovala důvodům, proč měl být při stanovení náhrady nákladů aplikován §150 občanského soudního řádu.
7. Vrchní soud napadeným usnesením potvrdil usnesení městského soudu v plném rozsahu (výrok II) a stěžovatelce uložil nahradit vedlejším účastníkům 2) až 4) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 15 480 Kč (výrok III). Vrchní soud neshledal důvody aplikovat §150 občanského soudního řádu, jak se stěžovatelka v odvolání domáhala. Jako výjimku ze zásady úspěchu ve věci je třeba toto ustanovení interpretovat restriktivně. Významné jsou jednak majetkové, osobní a další poměry účastníků řízení, ale i okolnosti vedoucí k uplatnění nároku u soudu, postoj účastníků během řízení a další. Žádné takové okolnosti hodné zvláštního zřetele vrchní soud v dané věci neshledal. Ve světle rozhodnutí a obsahu spisů jimi nejsou skutečnosti, že vedlejší účastníci 2) až 4) řízení o návrhu na zrušení výmazu údajně protahovali, dopustili se tvrzeného nezákonného postupu a nejevili snahu o smírné řešení, ani že městský soud o nákladech rozhodl z pohledu stěžovatelky formalisticky.
II.
Argumentace stěžovatelky
8. Stěžovatelka napadá ústavní stížností jen uložení povinnosti nahradit náklady prvostupňového a druhostupňového řízení procesně úspěšným vedlejším účastníkům 2) až 4). Tvrdí, že obě napadená usnesení obsahují k nákladovým výrokům jen formalistické zdůvodnění založené na zásadě úspěchu ve věci. Domáhala se toho, aby byl aplikován §150 občanského soudního řádu, neboť existovaly důvody hodné zvláštního zřetele [k tomu odkázala mj. na nálezy sp. zn. I. ÚS 1030/08 ze dne 12. 1. 2010 (N 4/56 SbNU 33) a sp. zn. I. ÚS 2899/10 ze dne 8. 3. 2011 (N 38/60 SbNU 455); všechna odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz]. Městský soud její argumentaci opomenul a vrchní soud jen odkázal na nepřiléhavou judikaturu Nejvyššího soudu.
9. Důvody hodné zvláštního zřetele spatřuje stěžovatelka v tom, že vedlejší účastníci 2) až 4) v průběhu řízení před obvodním soudem rozhodli o zrušení společnosti, aniž by o tom informovali obvodní soud nebo stěžovatelku jakožto žalobkyni. Tím znemožnili, aby obvodní soud spravedlivě rozhodl o žalobě na slevu z ceny provedeného díla, a zasáhli tak do majetkové sféry stěžovatelky, která musela vynaložit další prostředky na opravu vadně provedeného díla. Důvod, proč v řízení neuspěla, vyjádřil vrchní soud až ve svém třetím (nyní napadeném) rozhodnutí. Přitom bylo podle jejího názoru od počátku nesporné, že vedlejší účastníci 2) až 4) věděli o majetku, kterým podložila svůj návrh na postup podle §209 odst. 1 občanského zákoníku, což podle vrchního soudu vylučovalo, aby šlo o neznámý majetek zdůvodňující zrušení výmazu. I přes to, že právní řešení věci bylo podle pravomocného rozhodnutí takto jednoduché, řízení o návrhu na zrušení výmazu trvalo osm let. Stěžovatelka to klade za vinu vedlejším účastníkům 2) až 4), kteří ho měli protahovat svými neurčitými tvrzeními o skartovaném účetnictví a neochotou předložit účetní doklady. Vedlejší účastníci 2) až 4) tak porušili své povinnosti jednak ve vztahu ke zrušení obchodní společnosti, jednak v souvislosti s uchováváním účetních dokladů. V doplnění ústavní stížnosti stěžovatelka blíže rozvedla své tvrzení, že účetní doklady společnosti předložené vedlejšími účastníky 2) až 4) byly zcela neprůkazné. Vedlejší účastníci 2) až 4) ani nebyli ochotní vyřešit spor smírně. Tímto postojem a svým protiprávním jednáním ji donutili podat neúspěšný návrh. Uložení povinnosti, aby jim stěžovatelka nahradila náklady řízení o návrhu na zrušení výmazu, je v takové situaci projevem přepjatého formalismu a extrémní nespravedlnosti.
10. Stěžovatelka také namítla, že městský soud a vrchní soud nedůvodně přiznaly vedlejším účastníkům řízení 2) až 4) náhradu nákladů každému samostatně, ačkoli byli zastoupeni stejnou advokátkou, jejich procesní úkony byly obsahově totožné a zastoupení více účastníků nezvyšovalo náročnost poskytnutí právní služby.
III.
Předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí předcházejícího řízení, v němž byla napadená rozhodnutí vydána. Je zastoupena advokátkou v souladu s §29 až §31 zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelka vyčerpala zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva [srov. §238 odst. 1 písm. h) občanského soudního řádu], ústavní stížnost je tedy přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario) a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti vymezila, že usnesení vrchního soudu napadá pouze ve výroku III k náhradě nákladů odvolacího řízení mezi stěžovatelkou a vedlejšími účastníky 2) až 4). Protože však zpochybňuje i rozhodnutí o náhradě nákladů prvostupňového řízení (tedy výrok II usnesení městského soudu), dospěl Ústavní soud k závěru, že stěžovatelka napadá též výrok II usnesení vrchního soudu, jímž bylo usnesení městského soudu jako celek potvrzeno, avšak porušení svých práv spatřuje pouze v potvrzení výroku II městského soudu.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
13. Jak Ústavní soud již mnohokrát zdůraznil, není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 91 Ústavy) a jako orgán ochrany ústavnosti (viz čl. 83 Ústavy) zasahuje do rozhodovací činnosti jiných orgánů veřejné moci jen tehdy, byla-li jejich rozhodnutími porušena stěžovatelova základní práva či svobody.
14. K rozhodování soudů o náhradě nákladů řízení z hlediska zachování práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny) Ústavní soud opakovaně konstatoval, že tato problematika zpravidla nedosahuje intenzity zakládající porušení základních práv a svobod. Rozhodnutí o náhradě nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko při extrémním vybočení z pravidel upravujících toto řízení. To by mohlo nastat za situace, pokud by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení občanského soudního řádu obecnými soudy byl obsažen prvek svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy nebo přepjatého formalismu, anebo tehdy, jestliže by příslušné závěry obecného soudu nebyly odůvodněny vůbec či zcela nedostatečně (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 3517/22 ze dne 9. 5. 2023, body 12 a násl., nebo stěžovatelkou citovaný nález sp. zn. I. ÚS 1030/08). Takové pochybení v této věci Ústavní soud neshledal.
15. Ustanovení §150 občanského soudního řádu umožňuje soudu výjimečně nepřiznat náhradu nákladů podle zásady úspěchu ve věci (§142 odst. 1 téhož předpisu). Ústavní soud konstantně uvádí, že posouzení použití §150 občanského soudního řádu v konkrétní věci je výlučnou záležitostí obecného soudu ? jde o jeho nezávislé diskreční oprávnění. Na obecném soudu je, aby uvážil, které z ustanovení občanského soudního řádu upravujících náhradu nákladů řízení je v dané věci nejvhodnější a z hlediska zákona aplikovatelné. Soud nemá jen mechanicky přiznat náhradu nákladů podle výsledku sporu, nýbrž zvážit, zda neexistují okolnosti mající podstatný vliv na přiznání či nepřiznání náhrady nákladů účelně vynaložených jednou ze stran. Úvaha soudu o tom, zda výjimečně existují důvody hodné zvláštního zřetele, musí vycházet z posouzení všech okolností konkrétní věci [srov. nález sp. zn. I. ÚS 191/06 ze dne 13. 9. 2006 (N 162/42 SbNU 339)]. Ačkoli zásada úspěchu ve věci (§142 odst. 1 občanského soudního řádu) představuje pravidlo a §150 občanského soudního řádu výjimku, soud ji má využít tehdy, kdy by důsledná aplikace §142 odst. 1 občanského soudního řádu vedla k nepřiměřeným tvrdostem. K těmto závěrům blíže viz např. nálezy sp. zn. III. ÚS 3138/22 ze dne 26. 4. 2023 nebo sp. zn. I. ÚS 72/22 ze dne 16. 6. 2022. Nejvyšší soud vymezil, že soud má při aplikaci §150 občanského soudního řádu přihlížet k majetkovým, sociálním, osobním a dalším poměrům všech účastníků řízení; je třeba přitom vzít na zřetel nejen poměry toho, kdo by měl hradit náklady řízení, ale je nutno také uvážit, jak by se takové rozhodnutí dotklo majetkových poměrů oprávněného účastníka. Významné jsou rovněž okolnosti, které vedly k soudnímu uplatnění nároku, postoj účastníků v průběhu řízení a další okolnosti mající skutečný vliv na spravedlivost rozhodnutí o náhradě nákladů řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 33 Cdo 1529/2017 ze dne 29. 8. 2018).
16. Ústavní soud, vědom si tohoto rámce ústavního přezkumu, konstatuje, že vlastní odůvodnění, proč vrchní soud odmítl aplikaci §150 občanského soudního řádu, je sice relativně stručné, avšak v kontextu věci jako celku obstojí. Je nutno ho zasadit do zbývajícího odůvodnění rozhodnutí. Z něj jako z celku plyne, že vrchní soud nepovažoval skutečnosti uváděné stěžovatelkou za hodné zvláštního zřetele, protože mají jen nepřímou souvislost s řízením, v němž byla vydána napadená rozhodnutí.
17. Takové posouzení v přezkumu Ústavního soudu obstojí. Ústavní soud si je vědom, proč shledává stěžovatelka řízení o slevě z ceny díla a řízení o návrhu na zrušení výmazu jako úzce souvisejí. Nejsou však propojena tak, že by soudy rozhodující o návrhu na zrušení výmazu musely samy posoudit stěžovatelčina tvrzení o tom, že její práva byla vedlejšími účastníky 2) až 4) poškozena ve zcela jiném soudním řízení. I pokud do jejích práv zasaženo bylo, neznamená to, že nyní musejí vedlejší účastníci 2) až 4) nést náklady jakýchkoli soudních řízení, které stěžovatelka v rámci obrany svých práv zahájí, bez ohledu na procesní výsledek, k němuž tato řízení dospějí. Stěžovatelka, která byla v řízení před soudy téměř od počátku řízení zastoupena advokátkou (a sama advokátkou je, jak plyne z aktuálního seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou) ), mohla a měla zvažovat šanci svého návrhu na úspěch, považovala-li sama za nesporné, že jí dodatečně objevený majetek byl v době likvidace objektivně znám ? vrchní soud pouze poukázal na ustálený právní názor existující už v době podání návrhu. Tvrdila, že se bránila protiprávnímu postupu vedlejších účastníků 2) až 4). To však nevylučovalo možnost, že bude-li v řízení stěžovatelka procesně neúspěšná, ponese nejen své vlastní náklady řízení, ale i náklady procesně úspěšných účastníků řízení. Ani skutečnost, že řízení trvalo osm let, není důvodem pro aplikaci §150 občanského soudního řádu. Stěžovatelka přitom netvrdí, že vedlejším účastníkům 2) až 4) byla přiznána náhrada nákladů za úkony, které byly neúčelné, nýbrž "jen" to, že pro důvody hodné zvláštního zřetele jim neměla být přiznána náhrada (ač jim na ni tedy vzniklo právo). Žádné další okolnosti zvláštního zřetele hodné týkající se přímo daného soudního řízení ? např. ke svým osobním a majetkovým poměrům ? stěžovatelka v řízení před obecnými soudy netvrdila.
18. Z odůvodnění napadených rozhodnutí také plyne, jak městský soud a vrchní soud postupovaly při výpočtu výše náhrady nákladů, tedy i to, že náhradu přiznaly za zastoupení každého z vedlejších účastníků 2) až 4) zvlášť z důvodu aplikace §12 odst. 4 advokátního tarifu, který upravuje odměnu za společné úkony při zastupování více účastníků řízení. Ústavní soud nemá za to, že by soudy napadenými výroky vyložily advokátní tarif excesivním (či, jak stěžovatelka uvedla, absurdním) způsobem, a tím porušily stěžovatelčino právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny).
19. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti jen obecně namítla, že vrchní soud odkázal na nepřiléhavou judikaturu Ústavního soudu a Nejvyššího soudu. Ústavní soud proto také jen obecně konstatuje, že judikaturu, na niž vrchní soud odkázal, považuje za relevantní pro interpretaci §150 občanského soudního řádu. K porušení čl. 38 odst. 2 Listiny stěžovatelka neuvedla žádnou konkrétní argumentaci. Námitku porušení čl. 11 odst. 1 Listiny vznesla jen stručně ve smyslu, že v důsledku postupu vedlejších účastníků 2) až 4) musela zaplatit opravu díla a nedomohla se slevy z jeho ceny. Takovou argumentaci k čl. 11 odst. 1 Listiny však nelze vztáhnout k rozhodnutím o náhradě nákladů řízení, jež jsou předmětem ústavní stížnosti. Stěžovatelka tak žádný aktuální a bezprostřední zásah do svého práva na ochranu vlastnictví netvrdí.
20. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
21. Stěžovatelka navrhla, aby jí Ústavní soud přiznal náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti. Náklady řízení před Ústavním soudem, které vzniknou účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, hradí účastník nebo vedlejší účastník, nestanoví-li zákon o Ústavním soudu jinak; v odůvodněných případech může Ústavní soud podle výsledku řízení usnesením uložit některému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi, aby zcela nebo zčásti nahradil jinému účastníkovi nebo vedlejšímu účastníkovi jeho náklady řízení (§62 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu). Vzhledem ke skutečnosti, že ústavní stížnost Ústavní soud shledal zjevně neopodstatněnou, není důvod přiznat stěžovatelce náhradu nákladů řízení o ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu