ECLI:CZ:US:2024:4.US.2620.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2620/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatele T. U., t. č. ve Vazební věznici Praha Pankrác, zastoupeného Mgr. Radkem Jilgem, advokátem, sídlem Ladova 2044/3, Praha 2 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 11 Tdo 393/2023-3875 ze dne 31. května 2023, výroku I. rozsudku Vrchního soudu v Praze č. j. 15 To 66/2022-3660 ze dne 7. října 2022 a rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 2 T 11/2021 ze dne 10. června 2022 v části, v níž rozhodl o stěžovatelově vině pod bodem I. a v celém výroku o trestu, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství, Vrchního státního zastupitelství v Praze a Městského státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") v napadeném rozsudku shledal stěžovatele vinným ze dvou trestných činů. Za ně byl odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let, trestu propadnutí věcí podle specifikace v rozsudku a současně mu bylo uloženo i ochranné opatření zabrání věcí specifikovaných v rozsudku. Porušení svých základních práv stěžovatel spojuje jen s odsouzením za skutek, který byl vymezen pod bodem I. rozsudku městského soudu. Skutek vymezený pod bodem I. rozsudku městského soudu spočívá v tom, že stěžovatel neoprávněně prodal a pro jiného přechovával omamnou a psychotropní látku (konkrétně kokain, konopí, extázi/MDMA a pervitin/metamfetamin) ve značném rozsahu, čímž spáchal zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 a odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník.
2. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") napadeným rozsudkem k odvolání státního zástupce v neprospěch stěžovatele zrušil rozsudek městského soudu v části týkající se stěžovatele ve výroku o vině pod bodem I. a v celém výroku o uloženém trestu a ochranném opatření a rozhodl sám (výrok I.), dále doplnil chybějící výrok o zproštění obžaloby druhého obžalovaného (výrok II.) a zamítl odvolání stěžovatele a třetího obžalovaného (výrok III.). Ve výroku I. sám rozhodl tak, že stěžovatel spáchal zvlášť závažný zločin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku, za což (ve spojení se skutkem pod bodem II.) stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v délce osmi let spolu s trestem propadnutí věcí a nařídil ochranné opatření zabrání věcí. Podle názoru vrchního soudu městský soud skutek pod bodem I. nesprávně kvalifikoval. Ke zpřísnění kvalifikace a souvisejícímu zvýšení trestu přistoupil vrchní soud proto, že na množství jednotlivých druhů drog, s nimiž stěžovatel nakládal, nelze hledět izolovaně, ale v jejich souhrnu. Stěžovatel jinému přenechal 785,7 g kokainu a držel kokain s 49,02 g účinné látky, což naplňuje ze dvou třetin hranici velkého rozsahu stanoveného podle judikatury Nejvyššího soudu. U pervitinu byl velký rozsah naplněn z více než poloviny (269,53 g účinné látky). Už to v souhrnu představuje velký rozsah, k čemuž však ještě přistupuje nakládání s extází a konopím, ačkoli jejich množství bylo zanedbatelné.
3. Nejvyšší soud dovolání stěžovatele odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád") jako zjevně neopodstatněné. Námitky týkající se porušení zásady obžalovací a změny právní kvalifikace označil za ryze procesního charakteru. Jednání stěžovatele popsané pod bodem I. obžaloby bylo kvalifikováno jako zvlášť závažný zločin podle §283 odst. 1 a odst. 3 písm. c) trestního zákoníku [a dokonce podle §283 odst. 4 písm. c) trestního zákoníku] už v počátku trestního stíhání, kdy skutek podle popisu zahrnoval i dovoz omamné látky ze Španělského království. Ačkoli byla tato část jednání z výroku o vině vypuštěna pro zánik trestnosti, měl stěžovatel dostatečný prostor se k právní kvalifikaci vyjádřit a oponovat jí. Postup vrchního soudu nemohl ani porušit zákaz reformationis in peius, neboť státní zástupce podal odvolání v neprospěch stěžovatele.
4. Vrchní soud nepochybil ani tím, jak stanovil rozsah trestné činnosti. Nevycházel pouze z množství distribuovaného kokainu, který se svou celkovou hmotností bezprostředně blížil hranici velkého rozsahu určené podle stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. Tpjn 301/2013 ze dne 13. 3. 2014 (zveřejněného pod č. 15/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) ve spojení s usnesením velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 15 Tdo 1003/2012 ze dne 27. 2. 2013 (zveřejněného pod č. 44/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Primárním kritériem je množství účinné látky. Sekundárně, nelze-li účinnou látku zjistit, se rozsah určuje pomocí celkového množství drogy, s níž pachatel nakládal. Určení rozsahu však nelze redukovat jen na množství vyrobené či distribuované drogy. U hraničních hodnot proto přistupují i terciální kritéria, jako jsou výše utržené úplaty, okruh osob, jimž byla distribuována, intenzita újmy, doba spáchání skutku apod. Izolovaně nahlíženo, při posouzení podle primárního nebo sekundárního kritéria stěžovatel u žádného druhu drogy nenakládal s množstvím postačujícím pro závěr o velkém rozsahu spáchaného trestného činu. U kokainu však šlo o hraniční závěr (do splnění sekundárního kritéria pro velký rozsah chybělo 53,5 g z 1 000 g), a proto vrchní soud zohlednil v rámci terciálních kritérií zejména skutečnost, že stěžovatel distribuoval a pro jiného držel rovněž další druhy omamných a psychotropních látek. V případě pervitinu šlo o množství, které by s ohledem na obsah účinné látky samo naplňovalo z poloviny velký rozsah. Dále šlo o konopí a extázi v množství nikoli nezanedbatelném. Terciální kritéria tak byla naplněna natolik intenzivně, že závěr o velkém rozsahu obstojí, ačkoli se vrchní soud nevěnoval hodnocení dalších okolností.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel spatřuje porušení svého práva na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; dále jen "Listina") a práva na obhajobu (čl. 40 odst. 3 Listiny) v tom, že vrchní soud až v samém závěru veřejného zasedání při vynesení rozsudku zpřísnil právní kvalifikaci skutku, o němž rozhodl městský soud pod bodem I. Překvalifikování skutku bylo pro stěžovatele překvapivé; nepředcházelo mu upozornění, které by mu poskytlo příležitost vést odpovídajícím způsobem svoji obhajobu. Tímto vrchní soud dovršil nepřehledné vymezení skutku a jeho právní kvalifikace, provázející trestní stíhání od samého počátku. Takové porušení obžalovací zásady (§2 odst. 8 trestního řádu) znemožnilo stěžovateli účinnou obhajobu.
6. Stěžovatel dále namítl, že se obecné soudy dostatečně nevěnovaly zjištění a zhodnocení dalších podstatných okolností trestného činu, což ostatně Nejvyšší soud připustil v bodě 42 svého usnesení. Na rozdíl od Nejvyššího soudu má ovšem stěžovatel za to, že tento postup je nutné hodnotit jako porušení práva na soudní ochranu. Rozhodnutí o vině a trestu totiž vyžaduje zhodnocení všech relevantních okolností, ať už svědčí ve prospěch, nebo neprospěch obžalovaného.
7. Nejvyšší soud také nesprávně uvedl, že stěžovatel neoprávněně nakládal s marihuanou a extází a distribuoval je, a to v množství "nikoli zanedbatelném", čímž podpořil závěr o velkém rozsahu trestného činu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy. Skutečnost, že nakládal s těmito látkami, nadto v množství nikoli zanedbatelném, však nebyla u nižších soudů prokázána a ani Nejvyšší soud dokazování neprovedl.
8. Stěžovatel zpochybnil závěry vrchního soudu i ve vztahu k množství distribuovaného a přechovávaného kokainu. Soudy nemají oporu pro odhady, že množství účinné látky v již distribuovaném kokainu bylo stejné, či dokonce vyšší než v kokainu zajištěném ve stěžovatelově domově. V souhrnu tak má stěžovatel za to, že závěr městského soudu o značném rozsahu spáchaného trestného činu byl správný, zatímco závěr vrchního soudu o velkém rozsahu nesprávný.
9. Navíc obecným soudům vytkl, že při stanovení druhu a výměry trestu přihlédly ke skutečnosti, že byl již v minulosti odsouzen za spáchání trestného činu, ačkoli toto odsouzení (v roce 1995) již bylo zahlazeno (v roce 2007). Zdůraznil, že tento trestný čin spáchal ve věku blízkém věku mladistvého a od té doby prošel duševním a osobnostním vývojem a vedl řádný život, o čemž svědčí mimo jiné jeho stabilní rodinné zázemí.
III.
Předpoklady řízení před Ústavním soudem
10. Ústavní stížnost byla podána včas stěžovatelem, který byl účastníkem předchozího řízení, a byl tak oprávněn k jejímu podání. Stěžovatel je řádně zastoupen advokátem v souladu s §29 až §31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Protože vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), je ústavní stížnost přípustná a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný.
11. Z obsahu ústavní stížnosti vyplývá, že se stěžovatel v rozsudku vrchního soudu domáhá jen zrušení výroku I. Ve vztahu k rozsudku městského soudu pak napadá rozsudek v části, v níž městský soud rozhodl o stěžovatelově vině pod bodem I. a v celém výroku o uloženém trestu a ochranném opatření. V této části však byl rozsudek městského soudu zrušen už rozsudkem vrchního soudu, a Ústavní soud tak není k projednání této části ústavní stížnosti příslušný, protože nemůže zrušit rozhodnutí, které již bylo zrušeno [srov. k tomu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy argumentem a contrario].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud připomíná, že je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřízen a do rozhodovací činnosti soudů zasahuje až tehdy, dojde-li k porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 45/94 ze dne 25. 1. 1995 (N 5/3 SbNU 17); všechna v tomto usnesení odkazovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
13. Účelem zásady obžalovací a zásady totožnosti stíhaného skutku, které spolu s ostatními zásadami zajišťují spravedlivost trestního řízení, je, mimo jiné, zajištění možnosti obviněného vyvracet tvrzení obžaloby, že stíhané jednání naplnilo znaky trestného činu uvedeného v trestním zákoně, a to předtím, než soud dospěje k závěru o jeho vině. Pokud tedy před vynesením pravomocného rozhodnutí dojde ke změně právní kvalifikace stíhaného jednání, je nutno dát obviněnému možnost na takovou situaci reagovat [nález sp. zn. I. ÚS 639/03 ze dne 21. 7. 2004 (N 102/34 SbNU 79)]. To umožňuje zabránit překvapivosti rozhodnutí (k pojmu překvapivých rozhodnutí viz např. nález sp. zn. II. ÚS 3257/21 ze dne 13. 6. 2022) a zajistit kontradiktornost řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 2300/21 ze dne 8. 11. 2023).
14. Ústavní soud přisvědčuje Nejvyššímu soudu, že právní kvalifikace §283 odst. 3 písm. c) trestního zákoníku byla obsažena už v obžalobě. Z ní plyne, že státní zástupce jednání vymezené pod bodem I. rozsudku městského soudu kvalifikoval jako pokus zločinu nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami a jedy podle §21 odst. 1 ve spojení s §283 odst. 1, odst. 3 písm. c) a odst. 4 písm. c) trestního zákoníku. V době podání obžaloby však bylo možné spojovat použití této kvalifikované skutkové podstaty s tím, že součástí jednání zahrnutého do bodu I. byl i pokus o dovoz 3 kg kokainu ze zahraničí, jehož trestnost podle městského soudu i vrchního soudu zanikla.
15. Ústavní soud proto považuje za podstatné, že návrh na zpřísnění právní kvalifikace jednání vymezeného pod bodem I. rozsudku městského soudu, z něhož byl shledán vinným, byl obsažen také v odvolání podaném státním zástupcem v neprospěch stěžovatele. Státní zástupce tuto část odvolání odůvodnil tím, že soud měl přihlédnout k celkovému množství drog nalezených u stěžovatele. Vrchní soud této argumentaci přisvědčil a podrobněji odůvodnil, proč neobstojí závěr městského soudu, že stěžovatel trestný čin nedovolené výroby a jiného nakládání s omamnými a psychotropními látkami spáchal "pouze" ve značném rozsahu. Rozhodnutí vrchního soudu proto nemohlo být pro stěžovatele překvapivé a v odvolacím řízení měl prostor se bránit použití přísnější kvalifikované skutkové podstaty, a tím i hrozícímu zvýšení trestu odnětí svobody.
16. Ústavní soud také neshledal, že by do práva na účinné vedení obhajoby mohlo být zasaženo způsobem vymezení skutku v obžalobě. Z protokolu z hlavního líčení konaného dne 22. 2. 2022 se nejeví, že by měl stěžovatel problém se orientovat v jednání, jež mu bylo kladeno za vinu, neboť dokázal rozlišit, ke kterým částem jednání chce prohlásit svou vinu a označit související skutečnosti za nesporné a ke kterým nikoli. Ačkoli vymezení skutku není tak přehledné, jak by bylo vhodné, nejsou pochyby o tom, že popis skutku zůstal od podání obžaloby nezměněn a že soudy rozhodly o skutku tak, jak byl popsán v obžalobě.
17. Vyjádření Nejvyššího soudu v bodě 42 jeho usnesení nemohlo porušit stěžovatelovo právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny). Nejvyšší soud nijak nezpochybnil, že rozhodnutí o vině a trestu vyžaduje zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a to v rozsahu, který je nezbytný pro jejich rozhodnutí [§2 odst. 5 trestního řádu], ani že stanovení druhu a výše trestu vyžaduje posoudit povahu a závažnost trestného činu s přihlédnutím k okolnostem věci a pečlivě zvážit přitěžující i polehčující okolnosti (§39 trestního zákoníku). Nejvyšší soud pouze konstatoval, že není třeba posuzovat další tzv. terciální kritéria pro stanovení rozsahu trestného činu, protože už dosavadní zjištění potvrzovala závěr vrchního soudu o "velkém rozsahu" a posouzení dalších pomocných kritérií už nebylo způsobilé jej zvrátit.
18. Stěžovatel dále namítal, že v řízení před městským soudem ani vrchním soudem nebylo prokázáno (ani prokazováno), že by jakkoli nakládal s konopím a extází, a to v množství "nikoli zanedbatelném", jak uvedl Nejvyšší soud. Jak Ústavní soud ověřil z částí soudního spisu, které si vyžádal, stěžovatel v předchozím řízení dosud nenamítal, že by nebyla prokázána ani prokazována část jednání vymezená pod bodem I. rozsudku městského soudu, týkající se nakládání s konopím a extází a jejich distribuce. Proto námitku chápe tak, že směřuje k přehodnocení, zda šlo, či nešlo o zanedbatelné množství těchto drog, jež měl provést Nejvyšší soud, nikoli k tomu, zda bylo jednání prokázáno. Ústavní soud však nespatřuje jakýkoli podstatný významový rozdíl mezi tím, jak tuto skutečnost hodnotil vrchní soud a Nejvyšší soud. Nejvyšší soud totiž v bodě 41 svého usnesení, který stěžovatel v ústavní stížnosti citoval, použil obrat "nikoli nezanedbatelné", ne "nikoli zanedbatelné", jak ho stěžovatel reprodukoval. Jinými slovy i podle Nejvyššího soudu stěžovatel s těmito drogami nakládal v rozsahu zanedbatelném, což však z nepříliš šťastně zvolené formulace Nejvyššího soudu nebylo dobře zřejmé.
19. Co se dále týče stanovení rozsahu, v němž byl trestný čin spáchán, náleží toto posouzení obecným soudům, neboť jde o věc podústavního práva. Ústavní soud proto jen konstatuje, že shledává jejich úvahu řádně odůvodněnou a logickou, a to včetně posouzení množství již distribuovaného kokainu podle celkového množství distribuované látky.
20. Stěžovatel brojil též proti tomu, že městský soud a vrchní soud dovodily sklon stěžovatele k páchání trestné činnosti, respektive že spáchání trestného činu není v jeho životě zcela náhodné, ze stěžovatelova již zahlazeného dřívějšího odsouzení, což považovaly za přitěžující okolnost (viz rozsudek městského soudu v bodě 42, shodně rozsudek vrchního soudu v bodě 17). Ústavní soud již v minulosti vyslovil, že takový postup nepovažuje za porušení základních práv (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 1797/23 ze dne 5. 9. 2023 nebo sp. zn. I. ÚS 3365/21 ze dne 11. 1. 2022). Lze souhlasit s tím, že takové hodnocení trestného činu spáchaného dvacet pět let před trestnou činností, o niž šlo v projednávané věci, se jeví jako přísné. Nicméně odůvodnění trestu uloženého vrchním soudem z ústavních hledisek obstojí i tehdy, pokud by v něm toto hodnocení vůbec zahrnuto nebylo.
21. Ústavní soud uzavírá, že v části týkající se rozsudku městského soudu ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu jako návrh, k jehož projednání není Ústavní soud příslušný. Ve zbývající části ji odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu