ECLI:CZ:US:2024:4.US.2779.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2779/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně Veroniky Křesťanové a soudkyně zpravodajky Kateřiny Ronovské o ústavní stížnosti stěžovatelky Mgr. Věry Klímové, zastoupené JUDr. Tomášem Průšou, advokátem, sídlem Puškinovo náměstí 681/3, Praha 6 - Bubeneč, proti usnesení Nejvyššího soudu č. j. 24 Cdo 453/2023-1687 ze dne 27. července 2023, usnesení Městského soudu v Praze č. j. 29 Co 305/2022-1658 ze dne 9. září 2022 a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 č. j. 26 D 13/2009-1642 ze dne 17. června 2022, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníků řízení, a Jolany Morley, Ing. Karolíny Bartošové, Ing. Evy Klímové a Jiřího Klímy, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (vdova po zůstaviteli) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 1 odst. 1, čl. 2 odst. 3, čl. 4 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Stěžovatelka dále navrhuje odložit vykonatelnost napadeného usnesení Nejvyššího soudu.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") č. j. 26 D 13/2009-1144 ze dne 7. 3. 2018 bylo podle §175k odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen "o. s. ř."), rozhodnuto, že se stěžovatelkou nebude jednáno jako se závětní dědičkou, ale jako s dědičkou ze zákona. Toto usnesení bylo následně potvrzeno usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") č. j. 29 Co 239/2018-1215 ze dne 31. 1. 2019. Stěžovatelčino dovolání odmítl Nejvyšší soud usnesením č. j. 24 Cdo 3264/2019-1303 ze dne 19. 11. 2019, ústavní stížnost byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 522/20 ze dne 16. 6. 2020.
3. Výše zmíněné usnesení obvodního soudu napadla stěžovatelka dne 20. 4. 2021 žalobou na obnovu řízení s tvrzením, že jsou zde nové skutečnosti a důkazy zpochybňující věrohodnost důkazů, z nichž obvodní soud vycházel. Napadeným usnesením obvodní soud žalobu zamítl a v odůvodnění uvedl, že žaloba na obnovu řízení proti usnesení vydanému podle §175k odst. 1 o. s. ř. není přípustná, neboť usnesení vydané podle uvedeného ustanovení není rozhodnutím ve věci samé tak, jak má na mysli §228 odst. 1 o. s. ř. Usnesením podle §175k odst. 1 o. s. ř. není podle obvodního soudu otázka dědického práva řešena definitivně, ale jde o rozhodnutí, kterým jsou podmínky dědického práva řešeny jen pro účely postupu v řízení o dědictví a které má význam pouze z hlediska vymezení účastníků řízení. Obvodní soud dále zdůraznil, že konečné řešení dědického práva představuje usnesení o dědictví.
4. Proti usnesení obvodního soudu podala stěžovatelka odvolání, o kterém městský soud napadeným usnesením rozhodl tak, že usnesení obvodního soudu potvrdil. Městský soud souhlasil se závěrem obvodního soudu, že usnesení vydané podle §175k odst. 1 o. s. ř. je procesním rozhodnutím řešícím účastenství v dědickém řízení a že věcí samou jsou v dědickém řízení práva a povinnosti majetkové povahy tvořící dědictví po zůstaviteli. Městský soud zdůraznil, že stěžovatelka je nadále účastnicí dědického řízení a má zachováno právo podat opravné prostředky proti konečnému rozhodnutí o dědictví.
5. Napadeným usnesením Nejvyššího soudu bylo stěžovatelčino dovolání zamítnuto. Nejvyšší soud potvrdil právní závěr městského soudu, že usnesení podle §175k odst. 1 o. s. ř. je rozhodnutím, kterým se řeší podmínky dědického práva jen pro účely postupu v řízení o dědictví a které má význam pouze pro vymezení účastníků tohoto řízení. Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu nepředstavuje takové usnesení konečné řešení dědického práva.
II. Argumentace stěžovatelky
6. S odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 1847/2002 ze dne 27. 1. 2004 a sp. zn. 21 Cdo 4758/2009 ze dne 28. 2. 2012 stěžovatelka namítá, že Nejvyšší soud při rozhodování její věci nerespektoval svoji judikaturu, podle níž lze rozhodnutí podle §175k odst. 1 o. s. ř. považovat za rozhodnutí ve věci samé za předpokladu, že po jeho vydání vyjdou dodatečně najevo nové skutečnosti, které zakládají změněný skutkový stav, na jehož základě bylo rozhodnuto o tom, kdo bude nadále považován za účastníka řízení a na základě jakého právního titulu. Podle stěžovatelky však Nejvyšší soud v její věci podmínil možnost považovat rozhodnutí podle §175k odst. 1 o. s. ř. za rozhodnutí ve věci samé skutečností, že v řízení vznikne nový, další spor o dědické právo.
7. Stěžovatelka konstatuje, že v případě, kdy nenastane důvod pro vznik nového, dalšího sporu, mohou obecné soudy rozhodnout o její účasti nebo neúčasti v řízení o dědictví na základě skutečností, jež se později ukáží být nepravdivé, a to za situace, kdy o takovém rozporu skutkového stavu obecné soudy věděly. Stěžovatelka tvrdí, že na základě výkladu Nejvyššího soudu jí není umožněno uplatnit nové skutečnosti, neboť zároveň nedochází ke vzniku nového, dalšího sporu.
8. Stěžovatelka namítá, že postupem Nejvyššího soudu jsou omezena procesní práva účastníků řízení o dědictví oproti účastníkům jiných soudních řízení, kteří se mohou bez omezení domáhat nápravy rozhodnutí, které bylo založeno na skutečnostech, jež se později ukážou jako nepravdivé.
9. Stěžovatelka má za to, že právní řád nestanoví žádnou podmínku, za jejíhož splnění může být při existenci nových skutečností znovu rozhodováno o tom, s kým bude nadále jednáno jako s účastníkem dědického řízení. Touto podmínkou nemůže být ani existence nového, dalšího sporu, jak ve svém usnesení vyložil Nejvyšší soud.
10. Stěžovatelka podává návrh na odložení vykonatelnosti napadeného usnesení Nejvyššího soudu, neboť se obává, že jako zákonná dědička bude mít v nemovitosti, v níž bydlí a která je předmětem dědictví, minoritní spoluvlastnický podíl. Tato skutečnost může vést k tomu, že ostatní zákonní dědicové a někdejší manželka zůstavitele mohou s nemovitostí nakládat bez ohledu na stěžovatelku.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
11. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Její ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv.
IV. Posouzení důvodnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není součástí soustavy obecných soudů a nepřísluší mu právo zasahovat do jejich rozhodovací činnosti, nejde-li o otázky ústavněprávního významu. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízeních nebyla dotčena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatelky a zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy. Ústavněprávním požadavkem též je, aby vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Těmto požadavkům přitom obecné soudy dostály.
13. Obsahem ústavní stížnosti je pouze polemika stěžovatelky se závěry napadených rozhodnutí. Úkolem Ústavního soudu však není opětovně přezkoumávat důvodnost námitek stěžovatelky, s nimiž se jak městský soud, tak i Nejvyšší soud náležitě a dostatečně přesvědčivě vypořádaly. Závěry obecných soudů jsou jednotlivě i ve svém souhrnu logické a srozumitelné, což je rozhodné z hlediska ústavněprávního přezkumu. Uvedená rozhodnutí Ústavní soud neshledal vybočujícími z mezí ústavnosti, neboť soudy při svém rozhodování vycházely z platného práva v souladu s čl. 95 odst. 1 Ústavy a při výkladu podústavního práva šetřily jeho podstatu a smysl. Stěžovatelka přitom nepředkládá žádnou ústavněprávní argumentaci, kterou by výše popsaný závěr obecných soudů mohla vyvrátit.
14. Podle §228 odst. 1 o. s. ř. lze žalobou na obnovu řízení za splnění dalších podmínek napadnout pravomocný rozsudek nebo usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé. Obecné soudy v napadených rozhodnutích srozumitelně a logicky vysvětlily, že usnesení podle §175k odst. 1 o. s. ř. je procesním rozhodnutím, kterým soud rozhoduje o tom, s kým bude v dědickém řízení jednat, tedy že má význam pouze pro vymezení účastníků řízení. Vyjdou-li však dodatečně najevo nové skutečnosti rozhodné pro posouzení dědického práva a vznikne nový spor o dědické právo, ztrácí takové usnesení své právní účinky a a soud může znovu posoudit, s kým bude dále jednat jako s účastníkem řízení. Ústavní soud k tomu poznamenává, že toto nové posouzení se však nemůže uskutečnit na základě žaloby na obnovu řízení, jak se mylně domnívá stěžovatelka.
15. Městský soud i Nejvyšší soud ve vztahu ke stěžovatelkou předkládané judikatuře Nejvyššího soudu poukázaly na skutečnost, že v uvedených rozhodnutích posuzoval Nejvyšší soud otázku, zda lze usnesení vydané podle §175k odst. 1 o. s. ř. považovat za rozhodnutí ve věci samé, pouze pro účely posouzení přípustnosti dovolání, neboť občanský soudní řád ve znění účinném do 31. 12. 2012 v ustanovení §237 odst. 1 podmiňoval přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu tím, že jde o usnesení ve věci samé. Závěr obou soudů, že stěžovatelkou uváděná rozhodnutí nelze bez dalšího použít na posouzení otázky přípustnosti žaloby na obnovu řízení, shledává Ústavní soud logickým a ústavně konformním.
16. Ústavní soud ve shodě s Nejvyšším soudem konstatuje, že stěžovatelka zůstává účastnicí stále probíhajícího dědického řízení, že ani vůči ní nepředstavovalo usnesení podle §175k odst. 1 o. s. ř. konečné rozhodnutí ve věci samé, a že jí tak zůstává zachována možnost napadnout konečné rozhodnutí, kterým bude rozhodnuto ve věci samé, řádnými či mimořádnými opravnými prostředky.
17. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře opakovaně formuloval požadavky na úplnost a přesvědčivost odůvodnění rozhodnutí obecných soudů [např. nález sp. zn. III. ÚS 405/03 ze dne 23. 2. 2006 (N 45/40 SbNU 373)]. Ústavní soud dospěl k závěru, že obecné soudy se s argumentací stěžovatelky ústavně konformním způsobem vypořádaly a své závěry řádně, logicky a srozumitelně odůvodnily. V postupu obecných soudů Ústavní soud neshledal prvky svévole, libovůle, překvapivosti nebo nepředvídatelnosti, či přílišný formalistický postup.
18. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků.
19. O návrhu na odložení vykonatelnosti Ústavní soud samosatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bez zbytečného odkladu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu