ECLI:CZ:US:2024:4.US.2849.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2849/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Josefa Baxy (soudce zpravodaj) a soudkyně Veroniky Křesťanové o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti NewCo Immo CZ GmbH, sídlem In der Buttergrube 9, Weimar - Legefeld, Spolková republika Německo, jednající v České republice prostřednictvím NewCo Immo CZ GmbH odštěpný závod, sídlem Obchodní zóna 266, Otvice, zastoupené Mgr. Tamarou Rajchl, advokátkou, sídlem Na Hřebenech II 1718/10, Praha 4 - Nusle, proti výroku I. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 27. července 2023 č. j. 17 Co 33/2023-150, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti Sconto Nábytek, s. r. o., sídlem Jeremiášova 947/16, Praha 13 - Stodůlky, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
I. Ústavní stížnost se odmítá.
II. Stěžovatelka nemá právo na náhradu nákladů řízení před Ústavním soudem.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení výroku jednoho z výroků v záhlaví uvedeného rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení jejích základních práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a uložení povinnosti Krajskému soudu v Ústí nad Labem nahradit jí náklady řízení před Ústavním soudem. Přestože stěžovatelka v ústavní stížnosti navrhuje zrušení výroku II. napadeného rozhodnutí, z ústavní stížnosti je zřejmé, že brojí proti výroku I. Stěžovatelka v ústavní stížnosti nesprávně uvádí také formu napadeného rozhodnutí. Nejde totiž o rozsudek, ale usnesení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že Okresní soud v Chomutově (dále jen "okresní soud") usnesením ze dne 11. 1. 2023 č. j. 31 C 151/2020-123 zastavil řízení pro úplné zpětvzetí žaloby vedlejší účastnicí (výrok I.), vedlejší účastnici uložil povinnost nahradit stěžovatelce náklady řízení ve výši 157 853 Kč (výrok II.) a zaplatit doplatek soudního poplatku za žalobu ve výši 148 011 Kč (výrok III.). Proti výrokům o nákladech řízení se odvolala stěžovatelka i vedlejší účastnice. Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") změnil usnesení okresního soudu ve výroku II. tak, že vedlejší účastnici uložil povinnost zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení částku 14 333 Kč (výrok I.), ve výroku III. změnil usnesení okresního soudu tak, se vedlejší účastnici povinnost zaplatit doplatek soudního poplatku neukládá (výrok II.) a stěžovatelce uložil povinnost nahradit vedlejší účastnici náklady odvolacího řízení (výrok III.).
3. Krajský soud dospěl při rozhodování o náhradě nákladů řízení ve shodě s okresním soudem k závěru, že zastavení řízení zavinila vedlejší účastnice, která vzala žalobu zpět, a to nikoli pro chování stěžovatelky. Je to tedy vedlejší účastnice, kdo je povinen hradit náklady řízení před okresním soudem (§146 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále jen "o. s. ř."). Stejně jako okresní soud nepovažoval za účelně vynaložené náklady výdaje stěžovatelky na znalecký posudek. Odlišně přistoupil krajský soud ke stanovení sazby mimosmluvní odměny a povinnosti doplacení soudního poplatku.
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že náhrada nákladů řízení byla vedlejší účastnici přiznána v rozporu s §146 odst. 2 o. s. ř. Stěžovatelce měla být v souladu s tímto ustanovením přiznána plná náhrada nákladů řízení, protože vedlejší účastnice vzala podanou žalobu zpět nikoli pro chování stěžovatelky. Krajský soud se nijak nezabýval tím, zda byly náklady na znalecký posudek účelně vynaloženými náklady. Vedlejší účastnice se žalobou domáhala změny dosavadního závazku vyplývajícího z uzavřené nájemní smlouvy, a to snížení nájemného. Znaleckým úkolem bylo stanovení obvyklého nájemného v daném období za obdobný pronajímaný prostor a do budoucna. Znaleckým posudkem mělo být prokázáno, že nedošlo k tak podstatné změně, která by odůvodňovala snížení nájemného. Stěžovatelka odmítá, že by náklady na znalecký posudek byly vynaloženy předčasně. V souladu s právními předpisy i judikaturou by stěžovatelce měly náležet veškeré náklady, které ve sporu vynaložila. Náklady na vypracování znaleckého posudku je třeba hodnotit jako náklad podle §137 odst. 1 o. s. ř. a odvolací soud by měl postupovat podle §142 odst. 1 o. s. ř.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní stížnost má náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a Ústavní soud je příslušný k jejímu projednání. Je přípustná (stěžovatelka neměla k dispozici jiné zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu), byla podána oprávněnou navrhovatelkou a včas. Stěžovatelka je zastoupena advokátem (§29 až 31 zákona o Ústavním soudu).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybná interpretace nebo aplikace podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, příslušejí civilním soudům. Zřetelně tak zdůrazňuje zásadu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy soudů (čl. 83 a 91 odst. 1 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, nedošlo k porušení ústavně zaručených práv.
7. Doktrína minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti jiných orgánů veřejné moci se ještě markantněji promítá do rozhodování o nákladech řízení, neboť otázku náhrady nákladů řízení, resp. její výše, nelze z hlediska kritérií spravedlivého (řádného) procesu klást na stejnou úroveň, jako na proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02, III. ÚS 106/11, III. ÚS 255/05 a další). Z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že rozhodování o nákladech soudního řízení, je výhradně doménou obecných soudů. Ústavní soud tak dal opakovaně najevo, že při posuzování problematiky nákladů řízení, tj. problematiky ve vztahu k předmětu řízení před ostatními soudy jednoznačně podružné, postupuje nanejvýš zdrženlivě a ke zrušení napadeného výroku o nákladech řízení se uchyluje pouze výjimečně. Posouzení náhrady nákladů řízení by proto mohlo nabýt ústavněprávní dimenze pouze v případě extrémního vybočení ze zákonných procesních pravidel. Žádné takové pochybení však Ústavní soud v nyní posuzované věci nezjistil.
8. K námitce stěžovatelky, že náhrada nákladů řízení byla vedlejší účastnici přiznána v rozporu s §146 odst. 2 o. s. ř., Ústavní soud upozorňuje, že náhrada nákladů řízení nebyla přiznána vedlejší účastnici, ale stěžovatelce. Pokud stěžovatelka zdůrazňuje, že vedlejší účastnice vzala podanou žalobu zpět nikoli pro chování stěžovatelky, je závěr soudu, že to byla vedlejší účastnice, kdo zapříčinil zastavení řízení, s tímto tvrzením zcela v souladu. Protože při zastavení řízení nelze určit úspěch účastníků ve věci samé, nelze na rozhodování o náhradě nákladů řízení aplikovat stěžovatelkou zmiňované ustanovení §142 o. s. ř.
9. Stěžovatelka se domnívá, že jí měla být přiznána plná náhrada nákladů řízení. Byť to zákon v §146 odst. 2 o. s. ř. výslovně nestanoví (na rozdíl od §142 o. s. ř.), soud může i v tomto případě účastníkovi přiznat náhradu pouze těch nákladů, které byly vynaloženy účelně. Měřítkem účelnosti je proto nezbytné poměřovat veškeré náklady, které účastníkovi v průběhu řízení vznikly [srov. nález ze dne 10. 1. 2012 sp. zn.
III. ÚS 3000/11 (N 6/64 SbNU 61)].
10. Ústavní soud ověřil, že krajský soud při posuzování účelnosti nákladů vynaložených na znalecký posudek zvážil všechny konkrétní okolnosti případu a řádně vysvětlil, proč došel k závěru, že šlo v tomto případě o neúčelně vynaložený náklad. Znalecký posudek směřoval k určení obvyklé výše nájemného v rozhodném období a do budoucna, žaloba směřující na změnu závazku obnovením rovnováhy práv a povinností stran však byla odůvodněna zejména sérií opatření vydaných vládou v souvislosti s probíhající pandemií. Výše obvyklého nájemného navíc nebyla ve fázi, kdy si stěžovatelka nechala zpracovat znalecký posudek, nijak rozporována. Soud tedy správně dospěl k závěru, že je výše obvyklého nájemného ve vztahu k posuzování změny poměrů až otázkou subsidiární. Pokud stěžovatelka argumentuje, že neměla určité důkazy k dispozici, nevylučuje to, že by je na její návrh opatřil soud.
11. Protože Ústavní soud ze shora uvedených důvodů nezjistil namítané porušení základních práv stěžovatelky, dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jej mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl. S ohledem na to, že stěžovatelka s ústavní stížností neuspěla, nelze stěžovatelce přiznat náhradu nákladů řízení podle §62 odst. 4 zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu