ECLI:CZ:US:2024:4.US.2850.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2850/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Cikánka, zastoupeného JUDr. Anitou Pešulovou, advokátkou, sídlem Rumunská 1798/1, Praha 2 – Nové Město, proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 24. srpna 2023 č. j. 7 Ads 302/2022-27 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 29. září 2022 č. j. 13 Ad 17/2020-30, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Ministerstva práce a sociálních věcí, sídlem Na Poříčním právu 376/1, Praha 2 – Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností (v doplněném znění) podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces (sc. soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatel dne 21. 10. 2019 požádal o přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného výdaje, kterou mu Úřad práce České republiky, krajská pobočka pro hlavní město Prahu (dále jen „úřad práce“) rozhodnutím ze dne 23. 12. 2019 č. j. 21974/2019/AAI nepřiznal. Stěžovatel podal proti tomuto rozhodnutí odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím ze dne 17. 4. 2020 č. j. MPSV-2020/80189-911 zamítl a potvrdil rozhodnutí úřadu práce.
3. Proti rozhodnutí vedlejšího účastníka podal stěžovatel žalobu, kterou Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) napadeným rozsudkem zamítl (I. výrok), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok), a přiznal ustanovené zástupkyni stěžovatele odměnu za zastupování (III. výrok). Městský soud vyšel z obsahu správního spisu a zjistil, že stěžovateli bylo dne 27. 6. 2019 oznámeno, že k prodloužení nájemní smlouvy nedojde a sjednaný nájem mu tak ke dni 30. 6. 2019 skončil. Stěžovatel uzavřel dne 21. 6. 2019 smlouvu o zápůjčce a obstaral si tak potřebné finanční prostředky ve výši 35 000 Kč, jež následně použil na zaplacení přestěhování nábytku, osobních věcí, uložení do skladu a nájemného za červenec 2019, to vše v celkové výši 28 350 Kč. Dne 21. 10. 2019 stěžovatel požádal úřad práce o úhradu nákladů na stěhování do nového bytu. S ohledem na zjištěné skutečnosti dospěl městský soud k závěru, že stěžovatel nesplnil podmínky vymezené zákonem č. 111/2006 Sb., o pomoci v hmotné nouzi, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pomoci v hmotné nouzi“), neboť mimořádná okamžitá pomoc [§36 odst. 1 písm. b) ve spojení s §2 odst. 5 písm. a) tohoto zákona] je jednorázovou dávkou pro osoby, které se nacházejí ve výjimečné situaci vyžadující bezprostřední pomoc, přičemž musí jít o osobu, která nemá dostatečné finanční prostředky ani majetek, aby mohla nepříznivou situaci řešit vlastními silami. Zároveň jde o dávku subsidiární, kterou lze poskytnout jen tehdy, nelze-li prostředky k úhradě nezbytných nákladů získat jinak. Také jde o dávku fakultativní, jejíž poskytnutí je závislé na správním uvážení orgánu pomoci v hmotné nouzi a nárok na ni vzniká až samotným rozhodnutím o jejím přiznání (k tomuto odkázal na řadu rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, např. na rozsudek ze dne 23. 8. 2018 č. j. 5 Ads 7/2017-39). Městský soud v plné shodě se správními orgány shledal, že stěžovatelem požadovaný výdaj na stěhování nebyl spojen s náhle vzniklou jednorázovou situací a ani nejde o nepředvídaný výdaj, neboť stěžovatel byl seznámen se skutečností, že mu nájem končí a je zřejmé, že s touto situací počítal a potřebné finanční prostředky si dopředu obstaral. Městský soud uvedl, že dávka mimořádné okamžité pomoci není založena na principu zajištění optimálního komfortu stěžovatele, ale slouží výhradně k nezbytně nutné finanční pomoci pro překonání tíživé sociální situace. Zjištěné okolnosti vypovídají o tom, že v posuzované věci nešlo o nezbytný, jednorázový a v podstatě nahodilý výdaj, který by vznikl v důsledku náhlé negativní životní situace, se kterou by se stěžovatel s ohledem na své majetkové a sociální poměry nebyl schopen jinak vypořádat. Městský soud považuje odůvodnění rozhodnutí správních orgánů obou stupňů za výstižné, podrobně odůvodněné, shledal, že nevykazují znaky nepřezkoumatelnosti a jsou srozumitelná i dostatečně odůvodněná.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku městského soudu kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost (I. výrok), rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok), a ustanovené zástupkyni stěžovatele přiznal odměnu za zastupování v řízení o kasační stížnosti (III. výrok). Nejvyšší správní soud připomněl, že se již v minulosti opakovaně zabýval obdobnými případy a poukázal na recentní judikaturu (srov. usnesení ze dne 29. 3. 2023 č. j. 10 Ads 347/2022-27), podle které sice lze náklady stěhování považovat za nezbytný výdaj, avšak stále jde o dávku fakultativní, jejíž přiznání je ponecháno na uvážení příslušného správního orgánu a nárok na ni vzniká až rozhodnutím o jejím přiznání, přičemž účelem této dávky je hradit výdaje, které jsou jednorázové a nahodilé (srov. rozsudek ze dne 22. 4. 2021 č. j. 9 Ads 250/2020-40). Záleží tak na úvaze správního orgánu, zda a v jaké výši tuto dávku pomoci v hmotné nouzi poskytne, přičemž tento postup může správní soud přezkoumávat pouze z hlediska překročení případných mezí správního uvážení. Platí, že dávka mimořádné okamžité pomoci se zpravidla neposkytne, pokud žadatel již uhradil náklady, které zamýšlel touto dávkou pokrýt. Nejvyšší správní soud uzavřel, že městský soud posoudil otázku (ne)přiznání dávky mimořádné okamžité pomoci v souladu se shora uvedenou judikaturou a nelze mu nic vytknout.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel podal blanketní ústavní stížnost, kterou následně doplnil, a namítl, že mu nebyla poskytnuta náležitá pomoc, která je nezbytná pro zajištění základních životních podmínek, a že rozhodnutí soudů jsou stižena vadami, které mají vliv na zákonnost jejich rozhodnutí. Stěžovatel je přesvědčen, že správní orgán překročil meze správního uvážení a došlo k libovůli, která je zapovězena. Konkrétní porušení práva na spravedlivý proces (na soudní ochranu) spatřuje zejména v postupu městského soudu, který odhlédl od jeho argumentů a od skutkového stavu věci. Stěžovatel připomněl okolnosti, které předcházely podání žádosti o mimořádnou okamžitou pomoc, a poukázal na svou svízelnou ekonomickou situaci, ve které se nachází. Připomněl také nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2023 sp. zn. II. ÚS 2533/20 (pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), jehož obsahem byla kritika nedostatečné zákonné úpravy sociálního bydlení v České republice. Závěrem uvedl, že všechny soudní spory, které vede proti rozhodnutí ministerstva, jsou důsledkem chybějícího sociálního poradenství a skutečnosti, že nebyl správním orgánem rozhodujícím o žádostech srozumitelně a jednoduše poučen.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána napadená rozhodnutí. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Jeho ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario), neboť vyčerpal všechny procesní prostředky k ochraně svých práv, resp. proti napadenému usnesení Nejvyššího správního soudu takový prostředek neměl k dispozici.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud připomíná, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 a čl. 91 odst. 1 Ústavy) není součástí soustavy obecných soudů a není povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu toho, zda v řízení nebo rozhodnutími v něm vydanými nebyla dotčena předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody účastníka tohoto řízení, a zda bylo řízení vedeno v souladu s ústavními principy (zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené). Ústavněprávním požadavkem též je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla dostatečně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
8. Ústavní soud s odkazem na zásadu zdrženlivosti a princip sebeomezení je oprávněn posuzovat výklad podústavního práva (předpisů z oblasti veřejné správy) pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v posuzované věci byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z požadavků obsažených v hlavě páté Listiny. Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti ve stejném rozsahu, jako to činí správní soudy a fungoval jako další instance. Takový mechanismus, předvídaný v §12 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, přísluší právě Nejvyššímu správnímu soudu, jenž vydal napadené rozhodnutí.
9. Předmětem věci bylo určení, zda stěžovatel splnil podmínky nároku na mimořádnou okamžitou pomoc podle zákona o pomoci v hmotné nouzi, tj. výklad ustanovení podústavního práva. Ústavní soud se proto zaměřil toliko na přezkum, zda soudy nevybočily z požadavků práva na řádný proces [srov. nálezy ze dne 13. 3. 2013 sp. zn. IV. ÚS 512/12 (N 41/68 SbNU 419) nebo ze dne 20. 1. 2015 sp. zn. II. ÚS 2610/14 (N 6/76 SbNU 99)].
10. Ústavní soud poté, co posoudil obsah ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí správních soudů dospěl k tomu, že ústavní stížnost z hlediska svého obsahu nepřináší žádné nové argumenty a představuje pouze polemiku s výsledkem rozhodnutí správních soudů. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí a stěžovatelem tvrzené vady, které by mohly nepřípustně postihnout právo stěžovatele na soudní ochranu, neshledal. Odůvodnění napadených rozhodnutí považuje Ústavní soud za řádné a vyčerpávající s tím, že postačuje na jejich právní závěry odkázat, nadto samotnou argumentaci obou soudů hodnotí jako srozumitelnou a ústavně souladnou.
11. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo a právo stěžovatele na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny tak porušeno nebylo; stěžovatel ostatně přehlíží, že obsahem tohoto práva není garance úspěchu v řízení (např. usnesení ze dne 30. 6. 2020 sp. zn. III. ÚS 1171/20 nebo ze dne 23. 11. 2021 sp. zn. III. ÚS 2954/21).
12. Ústavní soud z vlastní činnosti zjistil, že rozhodoval o stěžovatelově ústavní stížnosti v souvislosti s (ne)přiznáním dávky pomoci v hmotné nouzi – mimořádné okamžité pomoci na úhradu nezbytného jednorázového výdaje již ve věci sp. zn. II. ÚS 1387/23 (usnesení ze dne 7. 9. 2023 sp. zn. II. ÚS 1387/23), přičemž stejně jako v nyní posuzované věci šlo o náklady na stěhování a uložení jeho věcí a za nájemné, které stěžovateli vznikly taktéž v létě 2019. Ústavnímu soudu nepřísluší zkoumat, zda jde o totožný návrh, který byl uplatněn opakovaně, nicméně s ohledem na zásadní podobnost toliko plně odkazuje na odůvodnění svého dřívějšího usnesení, se kterým se plně ztotožnil.
13. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu