ECLI:CZ:US:2024:4.US.2877.23.1
sp. zn. IV. ÚS 2877/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky M. J., zastoupené Mgr. Martinem Krabcem, advokátem, sídlem Bohdalecká 1460/8, Praha 10 - Michle, proti usnesení Nejvyššího správního soudu č. j. 9 Ads 107/2023-35 ze dne 27. srpna 2023 a rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 2 Ad 16/2017-163 ze dne 23. února 2023, za účasti Nejvyššího správního soudu a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a České správy sociálního zabezpečení, sídlem Křížová 1292/25, Praha 5 - Smíchov, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená v čl. 30 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozhodnutím vedlejší účastnice č. j. X ze dne 11. října 2016 byl stěžovatelce ode dne 13. února 2015 zvýšen invalidní důchod pro změnu z invalidity stupně prvního na třetí.
3. Rozhodnutí napadla stěžovatelka žalobou. Namítala, že invalidní důchod pro invaliditu třetího stupně jí měl být přiznán již k datu 1. ledna 2010. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") napadeným rozsudkem zamítl žalobu jako nedůvodnou. K přezkumu zdravotního stavu stěžovatelky pověřil posudkovou komisi Ministerstva práce a sociálních věcí v Praze a posudkovou komisi téhož ministerstva v Plzni vypracováním posudků. Oba posudky potvrdily, že stěžovatelka je invalidní, že jde o invaliditu třetího stupně (její pracovní schopnosti poklesly nejméně o 70 %), a jako okamžik vzniku invalidity třetího stupně určily shodně den 13. února 2015. Městský soud současně odkázal (k roku 2010, od něhož nárokuje stěžovatelka přiznání invalidity třetího stupně) na posudky posudkových komisí, jejichž závěry jsou podrobně popsány v rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 121/2011-164 ze dne 21. prosince 2011. Ty také potvrzovaly, že duševní porucha stěžovatelky nebyla v té době zdaleka natolik vážná, aby odůvodňovala přiznání invalidního důchodu nejvyššího stupně.
4. Rozsudek městského soudu napadla stěžovatelka kasační stížností. Nejvyšší správní soud ji napadeným usnesením odmítl pro nepřijatelnost podle §104 a odst. 1 soudního řádu správního (dále jen "s. ř. s"). Shledal, že svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelky. Připustil, že vedlejší účastnice pochybila, když nezohlednila lékařskou zprávu MUDr. Ivo Klára ze dne 6. listopadu 2009, avšak za situace, kdy městským soudem zadané posudky tuto lékařskou zprávu v potaz vzaly, a přesto dospěly ke shodnému závěru jako vedlejší účastnice, byl skutkový stav věci i přes pochybení vedlejší účastnice zjištěn úplně. Posudkový závěr o poklesu míry pracovní schopnosti v posudku pražské posudkové komise ze dne 20. září 2017 hodnotil jako řádně odůvodněný, a to včetně okamžiku změny stupně invalidity z prvního na třetí. Posudková komise dostatečným způsobem odůvodnila, z jakého důvodu pokles míry pracovní schopnosti stěžovatelky odpovídal do dne 13. února 2015 pouze prvnímu stupni invalidity. Posudek vyčerpávajícím způsobem rekapituloval anamnestické údaje stěžovatelky, diagnostický souhrn i obsah zdravotnické dokumentace, kterou posudková komise vzala v potaz, a to včetně zprávy MUDr. Klára. Posudek plzeňské posudkové komise ze dne 18. července 2019 se se závěry ztotožnil.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že již v roce 2008 byla shledána částečně invalidní, když u ní byla opakovaně diagnostikována těžká úzkostně depresivní porucha spolu s dalšími závažnými onemocněními a odkazuje k tomu na zprávu MUDr. Klára a posudky posudkových komisí z let 2009 a 2010. Správnost závěrů posudkových komisí byla potvrzena rovněž v řízení vedeném Krajským soudem v Hradci Králové pod sp. zn. 29 Cad 24/2009 i v dalších řízeních [rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 121/2011-164 ze dne 21. prosince 2011, usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 858/12 ze dne 2. ledna 2013 (všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz) i rozsudek Evropského soudu pro lidská práva - stížnost č. 43820/12 Johanesová proti České republice]. S ohledem na potvrzenou těžkou úzkostně depresivní poruchu měla být invalidita třetího stupně stěžovatelce přiznána již ode dne 1. ledna 2010, kdy vstoupila v účinnost vyhláška č. 359/2009 Sb., kterou se stanoví procentní míry poklesu pracovní schopnosti a náležitosti posudku o invaliditě a upravuje se posuzování pracovní schopnosti pro účely invalidity (vyhláška o posuzování invalidity). Závěry posudků obou posudkových komisí hodnotí jako zcela nepřesvědčivé a v hrubém rozporu se skutkovým stavem, konkrétně se shora uvedenými lékařskými zprávami. Pouhou zmínkou o tom, že "k závažnosti příznaků (vyšetření MUDr. Klára ze dne 23. června 2011) bylo přihlédnuto v celkovém hodnocení zdravotního stavu", nelze odůvodnit odchýlení se od závěrů tehdejšího ošetřujícího lékaře, který v době sepisování zpráv vycházel z tehdy aktuálního zdravotního stavu stěžovatelky.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 s. ř. s. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud cítí být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nálezy sp. zn. III. ÚS 173/02 ze dne 10. října 2002 (N 127/28 SbNU 95) či sp. zn. IV. ÚS 239/03 ze dne 6. listopadu 2003 (N 129/31 SbNU 159) a další].
8. Ústavní soud ve věci stěžovatelky žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti v podstatě pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před Nejvyšším správním soudem a která jím byla dostatečně vypořádána. Nejvyšší správní soud při odmítnutí kasační stížnosti postupoval v mezích §104a odst. 1 s. ř. s. Podle něj platí, že jestliže kasační stížnost ve věcech, v nichž před krajským soudem rozhodoval specializovaný samosoudce (což byla podle §31 odst. 2 s. ř. s. i věc stěžovatelky), svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele, Nejvyšší správní soud ji odmítne pro nepřijatelnost. S ohledem na funkci, kterou institut nepřijatelnosti kasační stížnosti plní, tj. snížení zátěže pro Nejvyšší správní soud, lze z ústavního hlediska považovat za dostačující i odůvodnění, jehož podstatou je zejména krátké shrnutí dosavadních judikaturních závěrů k otázkám, jichž se týkají kasační námitky, a odkaz na příslušná rozhodnutí, jimiž tyto otázky byly v minulosti řešeny (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2923/21 ze dne 7. prosince 2021). V posuzované věci se Nejvyšší správní soud s námitkami stěžovatelky, které uplatnila i v ústavní stížnosti, navíc vypořádal podrobně (viz bod 4).
9. Odmítl-li Nejvyšší správní soud kasační stížnost postupem podle §104a s. ř. s., nelze v tom spatřovat cokoli neústavního. Nejvyšší správní soud při svém rozhodování postupoval v intencích příslušného ustanovení soudní řádu správního, tedy ústavně konformním způsobem, a své odmítavé stanovisko řádně odůvodnil tím, že případné zrušení napadeného rozhodnutí vedlejší účastnice městským soudem by na její hmotněprávní postavení nemělo prakticky žádný dopad, a vedlo by toliko k dalšímu prodloužení řízení. Ústavní soud se interpretací §104a s. ř. s. v judikatuře již dříve zabýval a dospěl k závěru, že uvážení Nejvyššího správního soudu není Ústavní soud oprávněn jakkoli přezkoumávat nejen proto, že k němu je povolán výlučně Nejvyšší správní soud, ale především z toho důvodu, že jím z povahy věci žádné ústavně chráněné právo zasaženo být nemůže, pouze zcela výjimečně by mohlo představovat zásah do práva na spravedlivý proces zneužití soudního uvážení (usnesení sp. zn. I. ÚS 597/06 ze dne 9. listopadu 2006 nebo sp. zn. II. ÚS 2283/11 ze dne 22. března 2012).
10. Ohledně napadeného rozsudku městského soudu Ústavní soud nemá důvod odchýlit se od závěrů Nejvyššího správního soudu, kterými se vypořádal s námitkami uplatněnými stěžovatelkou již v kasační stížnosti a odkazuje na ně. Městský soud vyšel z řádně zjištěného skutkového stavu, všechny v řízení zadané posudky (stěžovatelkou, vedlejší účastnicí i soudem) shodně konstatovaly, že stěžovatelka byla invalidní ve třetím stupni až ode dne 13. února 2015, a to i za situace, kdy v nich byla zohledněna lékařská zpráva MUDr. Klára. Závěr městského soudu, postavený na úvaze, že objektivizace duševní poruchy na základě lékařského vyšetření psychologem či psychiatrem je zcela nevyhnutelnou podmínkou její uznatelnosti, nelze označit za svévolný či extrémní, resp. excesivní či přehnaně formalistický, neboť má racionální základnu a je logicky a srozumitelně odůvodněn. To je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné.
11. V rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 121/2011-164, na jehož závěry stěžovatelka odkazuje, sice posudkové orgány určily jako rozhodující zdravotní postižení stěžovatelky úzkostně depresivní poruchu, nešlo však o zvlášť těžkou poruchu (jak tvrdí stěžovatelka v ústavní stížnosti), u stěžovatelky nebyla zjištěna obsedantní neuróza ani zvlášť těžká kompulsivní porucha, stěžovatelka nebyla se svými problémy hospitalizovaná, proto nebyla ke dni 19. února 2009 shledána plně invalidní. Ústavní stížnost proti rozsudku byla odmítnuta usnesením sp. zn. IV. ÚS 858/12.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu