ECLI:CZ:US:2024:4.US.3087.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3087/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Středočeský kraj, sídlem Zborovská 81/11, Praha 5 - Smíchov, zastoupeného Mgr. Pavlem Říčkou, advokátem, sídlem Türkova 2319/5b, Praha 11 - Chodov, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2023 č. j. 21 Cdo 3731/2022-353, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2022 č. j. 62 Co 90/2022-309 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 14. října 2021 č. j. 11 C 234/2019-251, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 5, jako účastníků řízení, a Ing. Zdeňka Štětiny, Mgr. Roberta Georgieva, Mgr. Lukáše Kopřivy, Mgr. Oldřicha Vytisky, Mgr. Michaely Březinové, Ing. Miluše Maláskové, Robina Povšíka a Zuzany Moravčíkové, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i práva na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a veškerých jejích příloh se podává, že stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 5 (dále jen "obvodní soud") domáhal náhrady škody po vedlejších účastnících, zaměstnancích Krajského úřadu Středočeského kraje, kteří podle jeho tvrzení spolupracovali na přijetí účelové organizační změny s cílem zrušení pracovního místa vedoucího oddělení veřejné správy a následným rozvázáním pracovního poměru s vedoucím zaměstnancem oddělení veřejné správy. Tento vedoucí zaměstnanec se v soudním řízení domohl určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. V návaznosti na toto rozhodnutí mu byla vyplacena náhrada ušlého platu za období let 2013 až 2016, jež představuje škodu, které se stěžovatel domáhal u obvodního soudu. Obvodní soud žalobu zamítl, neboť dospěl k závěru, že uplatněný nárok je promlčen podle §106 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 13. 12. 2013, přičemž za rozhodný okamžik považoval okamžik porušení povinnosti, nikoliv až vznik škody.
3. Stěžovatel podal proti rozsudku obvodního soudu odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") neshledal důvodným, a proto rozsudek obvodního soudu potvrdil. V odůvodnění korigoval závěry obvodního soudu o běhu promlčecí lhůty. Pro běh objektivní promlčecí lhůty je podstatné, kdy skutečně stěžovateli škoda vznikla, V tomto případě dnem vyplacení náhrady ušlého platu zaměstnanci, s nímž byl neplatně rozvázán pracovní poměr, nikoliv již den právní moci rozhodnutí o určení neplatnosti rozvázání pracovního poměru. Dále také uvedl, že pro to, aby nárok stěžovatele nebyl promlčen, musí být současně zachována jak dvouletá tzv. subjektivní lhůta (běžící od okamžiku, kdy se poškozený dozví o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá), tak tříletá objektivní promlčecí lhůta.
4. Následně podal stěžovatel dovolání k Nejvyššímu soudu, který dovolání odmítl pro nepřípustnost, neboť shledal, že rozsudek městského soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Nejvyšší soud zdůraznil, že podle §3079 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, v případě práva na náhradu škody vzniklé v důsledku porušení zákona je rozhodným okamžikem pro určení, jaká hmotně právní úprava se použije, okamžik porušení povinnosti, nikoli až vznik škody samotné. Vzhledem k tomu, že k porušení právních předpisů zde došlo přijetím předstírané organizační změny rozhodnutím ředitele ze dne 5. 10. 2012 ve spojení s výpovědí z pracovního poměru ze dne 7. 12. 2012, použije se zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů.
II.
Argumentace stěžovatele
5. Stěžovatel namítá, že došlo k ústavně nesouladné aplikaci §3079 občanského zákoníku, neboť podle jeho názoru škoda vznikla nikoliv v souvislosti s neplatným ukončením pracovního poměru, ale až následným nepřidělováním práce podle §38 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a neplacením platu ve smyslu §69 zákoníku práce. Pakliže by zaměstnanci byla od oznámení, že považuje skončení pracovního poměru za neplatné a trvá na svém zaměstnávání, přidělována práce a dostával zaplacenou mzdu, žádná škoda by nevznikla. Neplatná výpověď může mít jako porušení povinnosti vedlejších účastníků řízení příčinnou souvislost a vazbu na případnou škodu stran nákladů přiznaných v soudním řízení o neplatnosti skončení pracovního poměru, nikoliv však již na porušení povinností stanovených v §38 a §69 zákoníku práce.
6. Škoda jednoznačně vznikla tím, že vedlejší účastníci, jako škůdci, úmyslně ignorovali tato ustanovení, když mohli kdykoliv přestat porušovat své zákonné povinnosti a přidělovat zaměstnanci práci až do skončení soudního řízení o určení neplatnosti skončení pracovního poměru. Tedy porušovali každý den svoji povinnost stanovenou §38 a §69 zákoníku práce a za každý takový jednotlivý den porušování povinností vznikala škoda. Stěžovatel je přesvědčen, že obecné soudy na nárok stěžovatele, resp. jeho převážnou část, aplikovaly nesprávné právní předpisy.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel před jejím podáním vyčerpal veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené. Z těchto důvodů je oprávněn do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahovat jen tehdy, postihují-li chybný výklad nebo použití podústavního práva nepřípustně některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo jsou v rozporu s požadavky řádného procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich použití při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. Z ústavního principu nezávislosti soudů vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád. Postupuje-li civilní soud v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu, Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit" hodnocení důkazů, ani kdyby měl ohledně provedeného dokazování pochybnosti. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (viz výše), a proto mu nepřísluší ingerovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, nedošlo-li jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího, k zásahu do ústavně zaručených práv.
9. Těžištěm ústavní stížnosti je otázka, jaká hmotněprávní úprava promlčení nároku na náhradu škody vzniklé porušením zákonných povinností se zde použije, neboť podle občanského zákoníku č. 89/2012 Sb. je úprava promlčení odlišná od regulace v občanském zákoníku č. 40/1964 Sb. Jak uvedl městský soud, k protiprávnímu jednání, tj. k porušení povinnosti, došlo neplatnou výpovědí z pracovního poměru jako důsledku rozhodnutí o předstírané organizační změně. Výpověď z pracovního poměru byla vedoucímu zaměstnanci dána před účinností zákona č. 89/2012 Sb. a soudy správně dovodily, že na skutkový stav se bude aplikovat zákoník práce a subsidiárně občanský zákoník č. 40/1964 Sb. Nutno také dodat, že sám stěžovatel skutkově vymezil protiprávní jednání, za nějž podle tvrzení stěžovatele odpovídají vedlejší účastníci, jako podílení se na přijetí účelové organizační změny s cílem zrušení pracovního místa výpovědí z pracovního poměru.
10. Jestliže obecné soudy řádně a přesvědčivě odůvodnily, podle jakého předpisu se bude režim odpovědnosti za škodu posuzovat, učinily tak způsobem, jemuž nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska co vytknout. Rozdílný názor na interpretaci podústavního práva sám o sobě nemůže způsobit porušení práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. Je především v pravomoci Nejvyššího soudu, jako vrcholného soudního orgánu, sjednocovat judikaturu nižších soudů a jimi prováděný výklad práva podústavního.
11. Je známo, že posouzení přípustnosti dovolání přísluší Nejvyššímu soudu. V posuzované věci Ústavní soud nespatřuje v jeho postupu odepření práva na soudní ochranu a přístup k soudu. Nejvyšší soud srozumitelně a v souladu se svou judikaturou objasnil důvody, které jej vedly k tomu, že stěžovatelovo dovolání odmítl jako nepřípustné.
12. Ústavní soud uzavírá, že v této věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny nedosahují. Obecné soudy, včetně Nejvyššího soudu, zaujaly ústavně souladný právní názor a svá rozhodnutí patřičně odůvodnily,
13. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení základních práv stěžovatele, a proto odmítl jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu