ECLI:CZ:US:2024:4.US.3150.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3150/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelů spolku a) Asociace komerčních televizí, z. s., sídlem Vinohradská 3217/167, Praha 10 - Strašnice, a obchodních společností b) FTV Prima, spol. s r. o., sídlem Vinohradská 3217/167, Praha 10 - Strašnice, a c) TV Nova, s. r. o., sídlem Kříženeckého náměstí 1078/5a, Praha 5 - Hlubočepy, zastoupených doc. JUDr. Danou Ondrejovou, Ph.D., advokátkou, sídlem V Jámě 699/1, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. srpna 2023 č. j. 2 Co 26/2023-229, 2 Co 27/2023, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti New Mind, s. r. o., sídlem Bělehradská 858/23, Praha 2 - Vinohrady, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví uvedeného usnesení Vrchního soudu v Praze (dále jen "vrchní soud") s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich ústavně garantované právo na soudní ochranu zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a svobod (správně "Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod", dále jen "Úmluva") a v důsledku porušení procesních práv došlo také k porušení jejich práva na ochranu vlastnictví (čl. 11 Listiny) a svobody podnikání (čl. 26 Listiny). Podle stěžovatelů má spor unijní dimenzi, a proto se dovolávají i ochrany svých práv chráněných Listinou základních práv Evropské unie, zejména čl. 16, 17, 20 a 47. Stěžovatelé také požádali o odložení vykonatelnosti napadeného usnesení.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelé se u Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") návrhem na nařízení předběžného opatření z titulu ochrany proti nekalé soutěži domáhali, aby se vedlejší účastnice zdržela bez předchozího souhlasu některé ze stěžovatelek umožnění nahrávání a/nebo stahování a/nebo online zhlédnutí souborů obsahujících konkretizovaná audiovizuální díla. Městský soud usnesením ze dne 7. 2. 2023 č. j. 1 Nc 21/2023-49 (dále jen "první usnesení") návrhu částečně vyhověl a vedlejší účastnici uložil povinnost zdržet se na stránkách
www. prehraj.to a www.prehrajto.cz bez předchozího souhlasu stěžovatelky b) umožnění nahrávání a/nebo stanování a/nebo online zhlédnutí specifikovaných souborů (I. výrok), zamítl návrh požadující zdržení se uvedených činností bez souhlasu stěžovatelky b) a stěžovatelky c) u dalších souborů (II. a III. výrok) a uložil stěžovatelům povinnost podat žalobu ve věci samé v určené lhůtě (IV. výrok). V odůvodnění uvedl, že ohledně specifikovaných souborů v I. výroku stěžovatelé prokázali, že existuje potřeba zatímní úpravy poměrů, u ostatních souborů tuto potřebu neosvědčili. Následně městský soud usnesením ze dne 15. 2. 2023 č. j. 1 Nc 21/2023-69 (dále jen "druhé usnesení") zrušil II. a III. výrok prvního usnesení a řízení v tomto rozsahu zastavil (I. výrok), a to pro částečné zpětvzetí návrhu, a ve vztahu mezi stěžovatelkou c) a vedlejší účastnicí nepřiznal žádné z nich právo na náhradu nákladů řízení (II. výrok).
3. Proti oběma usnesením městského soudu podala vedlejší účastnice odvolání, a protože vrchní soud shledal, že odvolání proti druhému usnesení není důvodné, ale je důvodné odvolání proti prvnímu usnesení, napadeným usnesením potvrdil I. výrok druhého usnesení a II. výrok tohoto usnesení zrušil (I. výrok), změnil I. výrok prvního usnesení a návrh na nařízení předběžného opatření zamítl (II. výrok) a stěžovatelům uložil povinnost společně a nerozdílně zaplatit náhradu nákladů řízení vedlejší účastnice před soudy obou stupňů (III. výrok). V odůvodnění uvedl, že se domnívá, že podmínky nutné pro nařízení předběžného opatření nebyly splněny ani u souborů specifikovaných v I. výroku prvního usnesení městského soudu, neboť je zřejmé, že stěžovateli předložená tvrzení a důkazy nejsou dostatečná k tomu, aby byl soudem učiněn zásadní zásah do sféry vedlejší účastnice spočívající v navržených povinnostech.
II.
Argumentace stěžovatelů
4. Stěžovatelé, s vědomím omezeného testu ústavnosti rozhodnutí o předběžných opatřeních, namítají, že vrchní soud pochybil v několika ohledech, a proto je napadené usnesení projevem svévole. Konkrétně uvádějí, že napadené usnesení není dostatečně odůvodněné, neboť vrchní soud se nezabýval argumentem pirátskou platformou a nevypořádal se s argumentací o nekalé soutěži, svévoli spatřují v odklonu od předchozí judikatury, v odepření ochrany s odkazem na nutnost složitého dokazování, přičemž věc není důkazně složitá. Podle stěžovatelů došlo postupem vrchního soudu k flagrantnímu porušení řádného procesu "ve formě opomenutého důkazu". Argumenty k jednotlivým skupinám námitek a důsledku vedoucího k porušení jejich substantivních práv věnují stěžovatelé samostatné partie odůvodnění (část VI. až IX. ústavní stížnosti).
5. Stěžovatelé napadli usnesení vrchního soudu ve všech jeho výrocích, nicméně proti jeho I. výroku žádné argumenty neformulují.
6. Žádost o odložení vykonatelnosti stěžovatelé odůvodňují vznikem újmy stěžovatelky b) odlivem diváků, dopadem napadeného usnesení do řady dalších běžících sporů, včetně zániku všech exekučních příkazů ukládajících vedlejší účastnici pokuty, což bude znamenat, že vedlejší účastnice, ač dlouhodobě porušovala předběžné opatření, nebude za porušení vykonatelného rozhodnutí žádným způsobem sankcionována.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovateli, kteří byli účastníky řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou právně zastoupeni v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu (po odstranění vad plných mocí). Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelé před jejím podáním vyčerpali veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv, resp. žádné další prostředky neměli (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy), který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice, oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady, jde lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
9. Proces výkladu a použití podústavního práva bývá stižen kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně přijímanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů [srov. nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06 (N 148/46 SbNU 471)].
10. Ústavní soud se ve své judikatuře [pozn. Ústavní soud oceňuje znalost této judikatury právní zástupkyní stěžovatelů (viz např. V. část ústavní stížnosti)] opakovaně vyjádřil k rozhodování soudů o předběžných opatřeních a zdůraznil, že obecně nelze vyloučit způsobilost předběžného opatření, jako opatření prozatímní povahy, zasáhnout do základních práv a svobod účastníků řízení. Nicméně předběžné opatření zpravidla nedosahuje takové intenzity, aby mohlo porušit ústavně zaručená práva účastníků řízení, neboť při rozhodování o jeho nařízení se nerozhoduje o jejich právech a povinnostech s konečnou platností, nýbrž jde o opatření dočasné, jímž není prejudikován konečný výsledek sporu. Jeho účelem je zatímní úprava práv a povinností, která nevylučuje, že ochrana práv dotčenému účastníkovi bude posléze poskytnuta konečným rozhodnutím ve věci. Ústavní soud zastává názor, že posouzení podmínek pro vydání předběžného opatření a jeho konkrétní podoby z hlediska správnosti přijatého řešení se jeho přezkumné pravomoci v zásadě vymyká a je věcí obecného soudu, neboť závisí na konkrétních okolnostech věci [srov. nález ze dne 10. 11. 1999 sp. zn. II. ÚS 221/98 (N 158/16 SbNU 171)]. Ústavnímu soudu tedy, z hlediska ústavněprávního, nepřísluší přehodnocovat názor obecných soudů o důvodnosti návrhu na vydání předběžného opatření, nýbrž je povolán pouze ke zjištění, zda rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření, včetně rozhodnutí o jeho zamítnutí, mělo zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), bylo vydáno příslušným orgánem (čl. 38 odst. 1 Listiny), a současně nebylo projevem svévole podle čl. 1 Ústavy a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny [viz nálezy ze dne 4. 6. 2019 sp. zn. IV. ÚS 802/19 (N 106/94 SbNU 297), bod 13. a 14. odůvodnění, ze dne 25. 6. 2019 sp. zn. III. ÚS 743/19 (N 118/94 SbNU 400)]. Předmětem tohoto přezkumu může být i procesní postup, který rozhodnutí o návrhu na vydání předběžného opatření předcházel [např. nález ze dne 19. 1. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 16/09 (N 8/56 SbNU 69; 48/2010 Sb.)].
11. V kontextu těchto kritérií ústavněprávního přezkumu Ústavní soud konstatuje, že stěžovateli napadené usnesení bylo vydáno příslušným orgány a mělo zákonný podklad (o naplnění těchto postulátů nemají stěžovatelé pochybnosti - bod 1.3. ústavní stížnosti), přičemž důvody, pro které by je bylo možno označit jako svévolné, nejsou dány. Lze odkázat na příslušné partie odůvodnění napadeného usnesení (srov. bod 96. a násl.), v nichž vrchní soud konstatoval, že stěžovatelé neosvědčili naplnění předpokladů odpovědnosti poskytovatele služeb pro sdílení obsahu online podle §46 a 47 zákona č. 121/2000 Sb., o právu autorském, o právech souvisejících s právem autorským a o změně některých zákonů (autorský zákon), ve znění pozdějších předpisů, ani nedostatečné plnění povinností vedlejší účastnice obsažených v §5 odst. 1 písm. b) zákona č. 480/2004 Sb., o některých službách informační společnosti a o změně některých zákonů (zákon o některých službách informační společnosti). Vrchní soud též vysvětlil, proč podle něj nebylo možno aplikovat závěry Nejvyššího soudu vyjádřené v rozsudku ze dne 31. 8. 2021 sp. zn. 23 Cdo 2793/2021. Z tohoto hlediska Ústavní soud neshledal, že by napadené usnesení svými právními důsledky bylo způsobilé porušit základní práva stěžovatelů. Usnesení nestojí na závěru, že vedlejší účastnice se závadného jednání nedopouští, nýbrž (pouze) na závěru, že stěžovatelé dostatečně neosvědčili skutečnosti, které jsou rozhodující pro uložení povinnosti předběžným opatřením, a že dostatečně neprokázali, že je třeba, aby byly navrhovaným způsobem zatímně upraveny poměry účastníků. Současně vrchní soud podrobně vysvětlil, co k tomu, aby bylo potřebné osvědčeno/prokázáno, postrádá. Budiž tedy zdůrazněno, že vrchní soud v závěru odůvodnění napadeného usnesení (bod 105.) konstatoval, že jeho závěry byly učiněny jen ohledně podmínek pro nařízení předběžného opatření, že se nevztahují k věci samé a že jeho rozhodnutí nebrání tomu, aby stěžovatelé podali nový návrh na nařízení předběžného opatření.
12. Za relevantní okolnost považuje Ústavní soud také soulad s předchozí rozhodovací praxí vrchního soudu [usnesení ze dne 8. 10. 2021 č. j. 3 Co 89/2021-120 a ze dne 3. 4. 2023 č. j. 3 Co 6/2023-269, když ústavní stížnosti proti nim Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost usneseními ze dne 25. 1. 2022 sp. zn. II. ÚS 3420/21 a ze dne 20. 7. 2023 sp. zn. I. ÚS 1742/23 (rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná z https://nalus.usoud.cz)]. Poukazují-li stěžovatelé na skutečnost, že v těchto řízeních dosud nebylo rozhodnuto (dokonce se nekonalo ani jediné ústní jednání, zejména z důvodu procesních obstrukcí vedlejší účastnice nebo z důvodu soudních průtahů), nejde o důvod pro kasaci napadeného usnesení. Stěžovatelé mají náležité procesní prostředky k ochraně svých práv.
13. K námitce stěžovatelů týkající se dlouhotrvající existence vykonatelného usnesení o nařízení předběžného opatření, které vrchní soud napadeným usnesením změnil a návrh zamítl, Ústavní soud dodává, že podle jeho názoru vrchní soud rozhodoval o odvolání vedlejší účastnice až extrémně dlouho. Občanský soudní řád sice stanoví lhůtu pro rozhodnutí o návrhu na nařízení předběžného opatření pouze pro soud prvního stupně, když v §75c odst. 2 ukládá předsedovi senátu rozhodnout o návrhu na předběžné opatření bezodkladně s tím, že není-li tu nebezpečí z prodlení, může předseda senátu o návrhu na předběžné opatření rozhodnout až do uplynutí 7 dnů poté, co byl podán. Z povahy věci je vyloučeno, aby odvolací soud rozhodl o odvolání nejpozději do 7 dnů od podání, avšak i pro odvolací soud platí povinnost urgentního rozhodnutí; také on je povinen rozhodovat bezodkladně či alespoň s nejvyšším urychlením poté, co je mu věc předložena soudem prvního stupně [srov. nález Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2017 sp. zn. IV. ÚS 736/17 (N 76/85 SbNU 325)]. Z veřejně přístupných zdrojů (https://infosoud.justice.cz) Ústavní soud zjistil, že vrchní soud rozhodl až po více než čtyřech měsících, avšak nepřiměřená délka řízení není sama o sobě důvodem pro kasaci napadeného usnesení.
14. Ústavní soud uzavírá, že přezkoumal ústavní stížnost z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, tj. z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, a protože ze shora uvedených důvodů nezjistil namítaná porušení základních práv stěžovatelů (viz sub 1), dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
15. O žádosti stěžovatelů na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť o ústavní stížnosti rozhodl bezprostředně po odstranění vad plných mocí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu