ECLI:CZ:US:2024:4.US.3202.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3202/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Petrem Eliášem, advokátem, sídlem Václavské náměstí 807/64, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. srpna 2023 č. j. 8 Tdo 731/2023-41013 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 31. října 2022 sp. zn. 3 To 121/2018, a s ní spojeným návrhem na zrušení §265p trestního řádu, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Nejvyššího státního zastupitelství a Vrchního státního zastupitelství v Praze, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Řízení se zastavuje.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí s tvrzením, že jimi došlo k porušení jeho ústavně zaručených práv zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 a čl. 7 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel dále navrhuje, aby Ústavní soud zrušil ustanovení §265p trestního řádu z důvodu rozporu s čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozsudkem Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 16. 12. 2016 č. j. 40 T 16/2015-38177 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání zločinu zkrácení daně, poplatku a podobné povinné platby podle §240 odst. 1, odst. 2 písm. a), odst. 3 trestního zákoníku, za což mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání čtyř let, peněžitý trest v celkové výměře 1 000 000 Kč (200 denních sazeb po 5 000 Kč) a trest propadnutí náhradní hodnoty (peněžní hotovosti v celkové výši 15 898 700 Kč).
3. Vrchní soud v Praze (dále jen "vrchní soud") rozsudkem ze dne 29. 11. 2019 sp. zn. 3 To 121/2018 zamítl odvolání stěžovatele (podané proti výrokům o vině i o trestech) jako nedůvodné.
4. Proti rozsudku vrchního soudu podal stěžovatel dovolání, načež dne 14. 3. 2021 zemřel. Na podkladě podaného dovolání řízení pokračovalo (§265p odst. 3 trestního řádu) a Nejvyšší soud usnesením ze dne 14. 12. 2021 sp. zn. 8 Tdo 340/2021 dovolání částečně vyhověl a zrušil rozsudek vrchního soudu ve výroku, kterým bylo zamítnuto odvolání stěžovatele proti výroku o trestech uložených rozsudkem městského soudu, a přikázal vrchnímu soudu, aby v rozsahu zrušení o trestech stěžovatele znovu rozhodl. Ve výroku o vině ponechal rozsudek vrchního soudu ohledně stěžovatele nezměněn (a odmítl dovolání i dalších dovolatelů).
5. Vrchní soud napadeným rozsudkem zrušil rozsudek městského soudu ve vztahu ke stěžovateli ve výroku o uloženém trestu propadnutí náhradní hodnoty a jinak ponechal rozsudek městského soudu beze změn.
6. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání stěžovatele podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu odmítl jako zjevně neopodstatněné.
7. Jak bylo již zmíněno, stěžovatel zemřel dne 14. 3. 2021, tedy ještě před podáním ústavní stížnosti, resp. dokonce před vydáním napadených rozhodnutí. Ústavní stížnost za (zemřelého) stěžovatele podal advokát, který byl v řízení před obecnými soudy, včetně těch částí řízení, ze kterých vzešla napadená rozhodnutí, zástupcem stěžovatele (i po jeho smrti). K zastupování pro řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem advokát předložil plnou moc udělenou mu M. M., vdovou po stěžovateli.
8. Z §265p odst. 3 trestního řádu, upravujícího řízení o dovolání, vyplývá, že bylo-li dovolání podáno pouze ve prospěch obviněného, nepřekáží jeho smrt provedení řízení na podkladě dovolání, a trestní stíhání v takovém případě nelze zastavit proto, že obviněný zemřel. Jinak řečeno smrt (ztráta právní osobnosti) obviněného zde výjimečně nevyvolává nedostatek podmínky řízení. Citované ustanovení se pro řízení před Ústavním soudem nepoužije. Zákon o Ústavním soudu totiž žádnou takovou výjimku (způsobilost zemřelého být účastníkem řízení) nestanoví a nestanoví ji ani občanský soudní řád, který se podle §63 zákona o Ústavním soudu použije jako subsidiární předpis (srov. usnesení ze dne 30. 9. 2003 sp. zn. I. ÚS 295/02; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz).
9. Podle §19 občanského soudního řádu má způsobilost být účastníkem ten, kdo má právní osobnost; jinak ten, komu ji zákon přiznává. Podle §23 občanského zákoníku má člověk právní osobnost od narození až do smrti. Podle §103 občanského soudního řádu kdykoli za řízení přihlíží soud k tomu, zda jsou splněny podmínky, za nichž může rozhodnout ve věci samé (podmínky řízení). Jde-li o takový nedostatek podmínky řízení, který nelze odstranit, soud řízení zastaví (§104 odst. 1 věta první občanského soudního řádu). Jednou z podmínek řízení, kterou soud podle §103 občanského soudního řádu zkoumá z úřední povinnosti kdykoli v průběhu řízení, je i způsobilost být účastníkem řízení. Nedostatek podmínky řízení, spočívající ve způsobilosti být účastníkem řízení v den jeho zahájení, je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, pro který nepřichází v úvahu jiné rozhodnutí než zastavení řízení (§19 občanského soudního řádu).
10. Jestliže tedy zemřelý stěžovatel v den zahájení řízení o ústavní stížnosti neměl právní osobnost a v důsledku toho ani způsobilost být účastníkem řízení, pak nebyl účinně založen procesní vztah mezi tímto účastníkem a ostatními účastníky řízení (srov. takto usnesení ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. I. ÚS 484/2000, ze dne 23. 8. 2007 sp. zn. II. ÚS 1808/07 či ze dne 12. 4. 2012 sp. zn. III. ÚS 682/12). Ústavní soud ostatně pravidelně přistupuje k rozhodnutí o zastavení řízení pro nedostatek podmínky řízení i v případech, kdy stěžovatel zemřel až po podání ústavní stížnosti, což se týká i ústavních stížností směřujících proti rozhodnutí učiněných v trestním řízení (srov. např. usnesení ze dne 3. 3. 2004 sp. zn. II. ÚS 572/02, ze dne 14. 5. 2003 sp. zn. IV. ÚS 736/01 či ze dne 29. 1. 2002 sp. zn. II. ÚS 537/2000). Tím spíše musí dojít k zastavení řízení v situaci, kdy stěžovatel zemřel již před podáním ústavní stížnosti.
11. Pro úplnost věci je vhodné uvést, že v ústavní stížnosti je tvrzeno výhradně porušení ústavně zaručených práv (zemřelého) stěžovatele. V bodě 54 ústavní stížnosti se sice uvádí, že nevydáním uhrazeného peněžitého trestu poté, co byl usnesením Nejvyššího soudu (myšleno usnesením ze dne 14. 12. 2021 sp. zn. 8 Tdo 340/2021) zrušen výrok o zamítnutí odvolání proti výroku o trestech uložených výše uvedeným rozsudkem městského soudu, obsažený v rozsudku vrchního soudu ze dne 29. 11. 2019 sp. zn. 3 To 121/2018, došlo k omezení práva dědiců stěžovatele vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny. Z této formulace je však zřejmé, že tato námitka nesměřuje proti napadeným rozhodnutím, nýbrž proti postupu státu spočívajícímu v nevrácení/nevydání plnění stěžovatele na peněžitý trest poté, co výrok o tomto trestu zrušil Nejvyšší soud rozhodnutím o prvním dovolání. Z uvedeného pak vyplývá, že Ústavní soud ani teoreticky nemohl považovat za osobu podávající ústavní stížnost nikoho jiného než zemřelého stěžovatele, tedy např. jeho manželku, která se na ústavní stížnosti stěžovatele podílela výhradně tím, že zmocnila advokáta.
12. V návaznosti na argumentaci předestřenou v ústavní stížnosti (kterou není třeba podrobněji rekapitulovat) Ústavní soud toliko na okraj dodává, že trestní řád umožňuje projednání mimořádných opravných prostředků podaných výhradně ve prospěch obviněného, i když poškozený zemřel. To se týká nejen dovolání (srov. §265p odst. 3 trestního řádu), ale i stížnosti pro porušení zákona (srov. §275 odst. 1 trestního řádu); v případě obnovy řízení trestní řád dokonce připouští samotné podání tohoto mimořádného opravného prostředku i v situaci, kdy již obviněný nežije [srov. §279 písm. d) a contrario a §289 písm. c) trestního řádu]. Tato možnost však je zjevně zakotvena ve prospěch obviněného, tedy má sloužit k tomu, aby smrt obviněného nepřekážela případnému očištění jeho jména a zproštění obvinění, popř. zmírnění existujícího odsouzení. Zároveň ovšem v případech, kdy obviněný zemřel až poté, co byl pravomocně uznán vinným ze spáchání trestného činu, jej nemůže jeho smrt zvýhodňovat v tom směru, že by bylo jeho odsouzení již jen z tohoto důvodu zrušeno a stíhání bylo zastaveno; to ostatně vylučuje výslovné znění výše uvedených ustanovení §265p odst. 3, §275 odst. 1 a §289 písm. c) trestního řádu. Je-li např. povolena obnova řízení výhradně ve prospěch již zemřelého obviněného, je třeba v obnoveném řízení postupovat jako kdyby obviněný žil, tedy je možné jej (opětovně) uznat vinným a uložit mu trest (srov. např. ŠÁMAL, P. In ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 3435). Obdobně je nutno postupovat v případech, kdy Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudů nižších stupňů na základě dovolání podaného obviněným, který následně zemřel, jak se tomu stalo v nyní projednávané věci. Uložení trestu a vykonání trestu jsou přitom odlišné právní instituty.
13. Z výše uvedených důvodů proto Ústavnímu soudu nezbylo, než řízení podle §63 zákona o Ústavním soudu ve spojení s §104 odst. 1 občanského soudního řádu zastavit.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu