ECLI:CZ:US:2024:4.US.3214.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3214/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky L. E., zastoupené Mgr. Ivou Němcovou, advokátkou, sídlem Škroupova 441/12, Hradec Králové, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem č. j. 13 Co 244/2022-1331 ze dne 25. července 2023, vyjma části výroku I potvrzující výrok IV rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 0 P 70/2020-816 ze dne 6. června 2022, a výroku I, II a IV rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích č. j. 0 P 70/2020-816 ze dne 6. června 2022, za účasti Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Litoměřicích, jako účastníků řízení, a P. E. a nezletilých P. E. a L. E., jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka (matka) domáhá zrušení v záhlaví označených rozsudků [s výjimkou zamítnutí návrhu prvního vedlejšího účastníka (otce) na snížení výživného]. Tvrdí, že uvedenými rozhodnutími došlo k porušení jejích ústavně zaručených práv a práv nezletilých zakotvených v čl. 36 odst. 1, čl. 41 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 3 odst. 1 a 2, čl. 18 odst. 1 a čl. 27 odst. 1 a 2 Úmluvy o právech dítěte.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že Okresní soud v Litoměřicích (dále jen "okresní soud") napadeným rozsudkem zvýšil výživné pro každého z nezletilých od 1. 9. 2021 z 20 000 Kč na 25 000 Kč (výrok I), určil nedoplatek na výživném a uložil otci povinnost ho doplatit ve splátkách (výrok II), takto změnil rozsudek okresního soudu č. j. 11 Nc 2482/2017-78 ze dne 28. února 2017 (výrok III). Návrh otce na snížení výživného zamítl (výrok IV). O nákladech řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků na jejich náhradu nemá právo (výrok V).
3. K odvolání obou rodičů Krajský soud v Ústí nad Labem (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu ve výrocích I, III a IV potvrdil a ve výroku II změnil jen tak, že nově určil nedoplatek na výživném a uložil otci ho doplatit (výrok I). Dále rozhodl, že soudkyně okresního soudu Mgr. Markéta Bitterová není vyloučena z projednávání a rozhodnutí věci (výrok II) a že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III).
II.
Argumentace stěžovatelky
4. Stěžovatelka namítá, že obecné soudy dostatečně neodůvodnily, proč nezvýšily výživné od nástupu každého z nezletilých do školy, tj. září 2019 a září 2020, ale až od září 2021. Rozhodnutí jsou pro ni překvapivá a nepřezkoumatelná, poukazuje, a to i na konkrétních příkladech, že soudní praxe běžně považuje nástup do školy za podstatnou změnu poměrů. Obecné soudy nedostály vyšetřovací zásadě, nezjistily skutečné příjmy a majetek otce, které měly od 2019 (11,3 až 13,8 milionů korun) narůstat a které měl otec soudům tajit. Stěžovatelka vypočítává, z čeho otci příjmy plynou, a obecným soudům vytýká, že nesprávně zohlednily daňový základ, nezjistily otcovy náklady na podnikání, příjmy družky, ani zdroj pasivního příjmu z nájmu a neopatřily si výpisy z účtů otce, pouze jejich zůstatky. Namítá, že určené výživné neodpovídá životní úrovni otce. Pochybuje o nepodjatosti soudců s ohledem na kontakty, které otec jako notář má.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byly vydány rozsudky napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný s výjimkou výroků II a V rozsudku okresního soudu, neboť ty byly rozsudkem krajského soudu změněny či nahrazeny. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
6. K tvrzením stěžovatelky o porušení základních práv nezletilých Ústavní soud dodává, že pro jejich procesní účastenství nebyly splněny procesní předpoklady vzhledem k předmětu řízení, v němž proti sobě stojí zájmy rodičů ve vztahu k jejich dětem. Nezletilí v takovém případě musí mít opatrovníka a musí být zastupováni na základě plné moci, která splňuje podmínky pro řízení před Ústavním soudem. Nezletilí nemohou být vtaženi do řízení jedním z rodičů na jeho straně. Rozhodnutí o ústavních právech jednoho z rodičů je s ohledem na provázanost práv a povinností rodičů a dětí v rodině charakterizováno vzájemností, takže je de facto rozhodováno o ústavní úpravě vztahů v rodině v jejich vzájemné podmíněnosti. Vzhledem ke zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti, k čemuž Ústavní soud dospěl (viz níže), nebylo nutno uvedené procesní úkony učinit [srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3374/20 ze dne 26. ledna 2021; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud zastává zdrženlivý postoj k přezkumu rozhodování ve věcech týkajících se stanovení výživného. Posuzování těchto otázek je především v kognici obecných soudů, které v řízení mají odpovídající podmínky pro dokazování a pro následné rozhodnutí věci. Do jejich rozhodování Ústavní soud zasahuje toliko při extrémním vykročení z pravidel řádně vedeného soudního řízení.
8. V rámci přezkumu Ústavní soud proto také vždy posuzuje, zda soudy v řízení konaly a přijímaly opatření v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte) a zda shromáždily veškeré potřebné důkazy za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte a veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení náležitě odůvodnily [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. května 2014 (N 105/73 SbNU 683)]. Další přehodnocování jejich závěrů Ústavnímu soudu nepřísluší, jelikož jsou to právě tyto soudy, které jsou na základě bezprostředního kontaktu s účastníky nejlépe vybaveny k tomu, aby dokázaly vhodně zohlednit a upravit aktuální rodinné poměry.
9. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti je tak v daném ohledu povolán korigovat pouze excesy obecných soudů [nález sp. zn. IV. ÚS 570/03 ze dne 30. června 2004 (N 91/33 SbNU 377)]. O nic takového ale v posuzovaném případě nejde.
10. Ústavní soud se k rozhodování soudů o nadstandardním výživném vyjadřoval opakovaně, přičemž v klíčovém nálezu sp. zn. IV. ÚS 650/15 ze dne 16. prosince 2015 (N 217/79 SbNU 489) zdůraznil, že základními hledisky pro určení výše výživného nesporně jsou odůvodněné potřeby dítěte, jeho majetkové poměry a schopnosti, možnosti a majetkové poměry povinného rodiče. Platí i pravidlo, že životní úroveň rodičů a dětí má být v zásadě stejná. V případě výjimečně vysokých příjmů povinného rodiče však nelze postupovat mechanicky.
11. Soud je tedy povinen důsledně zkoumat, zda nastala alespoň relativně trvalá změna poměrů od doby posledního rozhodování, která změnu (nadstandardně vysokého) dohodnutého výživného odůvodňuje. K takovému závěru nestačí pouhé porovnání čísel, neboť při standardním výživném takovou změnou může být i jen dočasný pokles příjmů povinného rodiče např. již o několik tisíc korun měsíčně, zatímco u nadstandardních příjmů (a výživného) takovou změnu nemusí představovat ani dočasný pokles příjmů vyjádřený v milionech korun. Ústavní soud považuje za ústavně konformní, je-li rodiči s nadstandardními příjmy stanoveno i nadstandardně vysoké výživné, nicméně jeho výše by měla mít určité hranice. Nejde však o její objektivizování právním předpisem, nýbrž o to, aby ve věci rozhodující soudce nebyl prostým počtářem (iudex non calculat), ale aby se v souvislosti se stanovením výše výživného zamýšlel též nad jeho smyslem a účelem, stejně jako nad konkrétními okolnostmi případu [nález sp. zn. IV. ÚS 797/20 ze dne 2. června 2020 (N 117/100 SbNU 311)].
12. Ve stěžovatelčině věci Ústavní soud neshledal v postupu obecných soudů a jejich rozhodnutích žádné kvalifikované pochybení, jež by mělo vést ke kasaci napadených rozsudků.
13. Obecné soudy provedly podrobné dokazování o majetkových a osobních poměrech obou rodičů, jejich výdělkových schopnostech a potřebách nezletilých (viz body 7 až 49 odůvodnění rozsudku okresního soudu a body 10 a 23 odůvodnění rozsudku krajského soudu). Oba soudy se zabývaly podstatnými kritérii pro úpravu vyživovací povinnosti vedlejšího účastníka k nezletilým (body 57 až 63 rozsudku okresního soudu a body 22 až 27 rozsudku krajského soudu) včetně jeho nadstandardní výše odrážející vysokou životní úroveň otce. Z odůvodnění obou napadených rozsudků plyne, že soudy učinily úvahu o reálných, nikoli pouze otcem tvrzených příjmech, dále o uplatňovaných nákladech majících vliv na daňový základ otce a o vlastnictví vozidel se stále vysokou hodnotou, a důvodně předpokládaly vzrůst příjmů partnerky otce. Jestliže poté uzavřely, že životní úroveň otce je vysoká, a navíc vzrostla, nepominuly tedy ani principy plynoucí ze stanoviska Nejvyššího soudu sp. zn. Cpjn 204/2012 ze dne 19. října 2016, na něž stěžovatelka odkazuje. Stejně tak přihlédly ke změnám na straně matky, tj. že matka dva měsíce po schválení dohody rodičů soudem z února 2018 začala být opět výdělečně činná. Vzal-li soud při stanovení data pro zvýšení výživného na straně jedné školní docházku nezletilých (září 2019 a září 2020), na straně druhé další tři vyživovací povinnosti otce (vzniknuvší postupně k březnu 2019 a lednu 2021) a vlastnictví domu s pozemky (od srpna 2020), nelze z ústavněprávního hlediska jejich úvaze nic vytknout. Obecné soudy tedy vzaly správně v potaz proměnu poměrů dětí i rodičů v čase a zamýšlely se nad smyslem a účelem takto vysokého výživného a potřebou jeho zvýšení. Stěžovatelčiny námitky, a to i k podjatosti soudců, jsou pouhou polemikou se závěry obecných soudů a jsou vedeny na úrovni podústavního práva, byť se stěžovatelka snaží (s odkazy na řadu usnesení Ústavního soudu a srovnání jiných rozsudků okresního soudu a krajského soudu v jiných věcech) povýšit svoje námitky na ústavněprávní úroveň. Ústavní soud však nezjistil porušení základních práv jejích a ani nezletilých.
14. Ze zásady volného hodnocení důkazů vyplývá, že obecné soudy nejsou povinny provést všechny navrhované důkazy, jsou však v rámci odůvodnění svého rozhodnutí povinny uvést důvody, proč tak neučinily. Z napadených rozhodnutí je zjevné, že obecné soudy dostatečně odůvodnily, proč stěžovatelkou navrhované důkazy nebylo nutno provádět. K porušení práva stěžovatelky a nezletilých na soudní ochranu nedošlo.
15. Ústavní soud tak ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl, a to zčásti pro nepříslušnost [§43 odst. 1 písm. d) zákona o Ústavním soudu] a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) téhož zákona].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu