ECLI:CZ:US:2024:4.US.3260.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3260/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti LUMINEX, společnost s ručením omezeným, sídlem Petra Rezka 1203/10, Praha 4 - Nusle, zastoupené JUDr. Jiřím Pokorným, Ph.D., advokátem, sídlem Blanická 1008/28, Praha 2 - Vinohrady, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 26. října 2023 č. j. 9 As 159/2023-36, za účasti Nejvyššího správního soudu, jako účastníka řízení, a Ministerstva životního prostředí, sídlem Vršovická 1442/65, Praha 10 - Vršovice, jako vedlejšího účastníka řízení takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadeného rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její základní právo na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na spravedlivý proces (sc. na soudní ochranu) podle čl. 36 odst. 1 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že rozhodnutím České inspekce životního prostředí (dále jen "ČIŽP") byla stěžovatelce na základě kontroly provedené podle zákona č. 255/2012 Sb., o kontrole (kontrolní řád), uložena pokuta podle §122 odst. 2 zákona č. 542/2020 Sb., o výrobcích s ukončenou životností (dále jen "zákon o VUŽ"), ve spojení s §41 odst. 1 zákona č. 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, za to, že jakožto výrobce elektrozařízení a) nezajistila zpětný odběr elektrozařízení původem z Čínské lidové republiky, b) dovážela a uváděla na trh v České republice elektrozařízení nabytá z jiného státu a nepodala návrh na zápis do Seznamu výrobců elektrozařízení, a c) nesplnila svoji povinnost a nezpracovala roční zprávu o plnění povinností stanovených pro zpětný odběr, čímž porušila povinnosti podle zákona o VUŽ. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, o kterém rozhodlo Ministerstvo životního prostředí (dále jen "ministerstvo"), které snížilo pokutu uloženou ČIŽP a v ostatních bodech rozhodnutí potvrdilo.
3. Rozhodnutí ministerstva napadla stěžovatelka žalobou, kterou Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") rozsudkem ze dne 31. 5. 2023 č. j. 10 A 94/2022-108 zamítl s odůvodněním, že se stěžovatelka jako výrobce výrobků s ukončenou životností dopustila přestupků podle zákona o VUŽ. Stěžovatelka nebrojila proti tomu, že by nenaplnila skutkovou podstatu přestupků, namítala procesní pochybení správních orgánů a výši stanovené pokuty. Městský soud dospěl k závěru, že procesními postupy nebylo zasaženo do stěžovatelčiných práv a při výši stanovení pokuty postupovaly správní orgány plně v souladu se zákonem. S námitkami stěžovatelky proti protokolu o kontrole (souhlas nadřízené osoby podle §14 odst. 3 kontrolního řádu osobě rozhodující o přestupku) se správní orgán vypořádal v odůvodnění svého rozhodnutí, ve kterém uvedl, že se stěžovatelka v inkriminovaném období při své činnosti výrobce elektrozařízení nezapojila do žádného kolektivního systému a své povinnosti, vyplývající jí ze zákona o VUŽ, neplnila ani na individuální bázi. Městský soud vyhodnotil zamítnutí ústního jednání jako řádně odůvodněné, neboť správní orgán dospěl k závěru, že stav věci byl zjištěn dostatečně tak, že o něm nebyly důvodné pochybnosti a neshledal důvody pro nařízení ústního jednání. Také lhůta v délce 5 dní stanovená stěžovatelce správním orgánem pro doplnění odvolání proti rozhodnutí o nenařízení ústního jednání byla podle městského soudu adekvátní, vzhledem k tomu, že toto rozhodnutí bylo "jednoduchým" usnesením správního orgánu, kterým se upravuje vedení řízení, nikoliv rozhodnutí ve věci samé. Správní orgány se také řádně vypořádaly, resp. řádně odůvodnily, výši stanovené pokuty za přestupky, jichž se stěžovatelka dopustila a zohlednily polehčující i přitěžující okolnosti, které odůvodnily. Městský soud nepřisvědčil námitce stěžovatelky o nepřiměřenosti pokuty ve výši 40 % z horní hranice pokuty a dospěl k závěru, že její adekvátnost, resp. přiměřenost, byla v rozhodnutí správních orgánů přezkoumatelným způsobem odůvodněna.
4. Proti rozsudku městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen "s. ř. s."), kterou Nejvyšší správní soud napadeným rozsudkem zamítl shledav, že žádná ze stěžovatelčiných námitek důvodnost kasační stížnosti nezaložila, protože argumentace městského soudu jako celek z hlediska zákona plně obstála.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že v řízení o přestupku porušily správní orgány zásady správního řízení, zejména zásady vstřícnosti a hospodárnosti, které bezvýsledně namítala ve správní žalobě a kasační stížnosti. Městský soud a Nejvyšší správní soud potvrdily porušení těchto zásad a zároveň uvedly, že toto porušení nemá dopad na zákonnost rozhodnutí. Porušení těchto zásad spatřuje stěžovatelka v tom, že po celou dobu řízení před správním orgánem jí nebylo sděleno, zda osoba rozhodující o přestupku má souhlas nadřízené osoby podle §14 odst. 3 kontrolního řádu k vyřízení námitek proti protokolu o kontrole v přestupkovém řízení. Stěžovatelka pochybuje o skutečnosti, že souhlas v podobě razítka a podpisu vedoucího oddělení na oznámení o zahájení řízení o přestupku odpovídá souhlasu podle §14 odst. 3 kontrolního řádu.
6. Stěžovatelka spatřuje porušení práva na spravedlivý proces (na soudní ochranu) v tom, že Nejvyšší správní soud nepoložil předběžnou otázku Soudnímu dvoru Evropské unie. Jde o výklad evropského práva a stěžovatelka má za to, že současná právní úprava je v rozporu s čl. 5 odst. 2 písm. d) směrnice Evropského parlamentu a Rady 2012/19/EU ze dne 4. července 2012 o odpadních elektrických a elektronických zařízeních (dále jen "směrnice o odpadních elektrických a elektronických zařízeních"). Zodpovězení této otázky je významné pro posouzení případu, neboť nemožnost faktického výkonu zpětného odběru elektrozařízení skrze individuální systém či alespoň jeho významné omezení má mít vliv i na případné posouzení výše ukládané pokuty. Podle přesvědčení stěžovatelky nedošlo při stanovení výše pokuty k zohlednění polehčujících okolností a došlo k nesprávnému zohlednění přitěžujících okolností, které podle ní ovšem následně odpadly. Stěžovatelka je přesvědčena, že neoprávněné vytýkání recidivy a tvrzený postoj stěžovatelky v kontrolním řízení nelze hodnotit jako řádově nižší pro určení výše pokuty než povahu a rozsah protiprávního jednání.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byl vydán napadený rozsudek. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
9. V kontextu své dosavadní judikatury se Ústavní soud považuje být oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem výkladu, který by extrémně vybočil z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by jej bylo možno kvalifikovat jako výklad práva mající za následek porušení základních práv a svobod.
10. V posuzované věci Ústavní soud především zohlednil, že stěžovatelka shora předestřené námitky uplatnila již v řízení před správními soudy, proto se zaměřil pouze na to, zda se jimi správní soudy zabývaly a náležitě ústavně konformním způsobem se s nimi vypořádaly. Přitom zjistil, že Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek městského soudu v dostatečném rozsahu a v napadeném rozsudku řádně odůvodnil své závěry. K námitce údajného rozporu vnitrostátní právní úpravy se směrnicí o odpadních elektrických a elektronických zařízeních Nejvyšší správní soud uvedl, že stěžovatelce nic nebránilo uplatnit tuto námitku již v řízení před městským soudem, proto ji shledal nepřípustnou ve smyslu §104 odst. 4 s. ř. s., a proto ani nepoložil předběžnou otázku. Proti tomuto závěru nesnáší stěžovatelka relevantní ústavněprávní argumentaci.
11. Stěžovatelka v ústavní stížnosti toliko pokračuje v polemice se skutkovými a právními závěry správních soudů a obsahem ústavní stížnosti byly argumenty, které již vyvrátil Nejvyšší správní soud. Výklad Nejvyššího správního soudu tak, jak jej provedl v napadeném rozsudku, ale také odůvodnění rozsudku městského soudu podle Ústavního soudu z pohledu požadavků ochrany základních práv a svobod obstojí. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že argumenty stěžovatelky nedosahují ústavněprávní relevance.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud nezjistil porušení stěžovatelčiných základních práv, a proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu