ECLI:CZ:US:2024:4.US.3276.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3276/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Kateřinou Ronovskou o ústavní stížnosti stěžovatelky METALIS Nejdek s.r.o., sídlem Závodu míru 340, Nejdek, zastoupené Mgr. Šárkou Gregorovou, LL.M., advokátkou se sídlem Vodičkova 710/31, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Vrchního soudu v Praze č. j. 4 Cmo 132/2023-217 ze dne 27. 9. 2023 a usnesení Městského soudu v Praze č. j. 79 Cm 50/2018-173 ze dne 25. 5. 2023, spojené s návrhem na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, za účasti Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. U Městského soudu v Praze se stěžovatelka jakožto žalobkyně domáhala zaplacení peněžité částky s příslušenstvím. V řízení bylo stěžovatelce přiznáno osvobození od placení soudního poplatku. Nicméně v dalším průběhu řízení městský soud rozhodl napadeným usnesením o odnětí přiznaného osvobození od soudního poplatku. Svůj postup městský soud odůvodnil tím, že bylo zjištěno, že ve vlastnictví stěžovatelky je takový majetek (rekreační objekty), který je způsobilý náklady na soudní poplatek pokrýt a zároveň není předpokladem pro pokračování její podnikatelské činnosti. K odvolání stěžovatelky rozhodl Vrchní soud v Praze napadeným rozhodnutím, že usnesení soudu prvního stupně se potvrzuje.
II.
Argumentace stěžovatelky
2. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá, že obecné soudy nerespektovaly kogentní ustanovení §138 odst. 1 a odst. 2 občanského soudního řádu. Městský soud podle názoru stěžovatelky svévolně posoudil údajné zatajení majetkových poměrů stěžovatelky, neboť jeho rozhodnutí nemá oporu v provedením dokazování. Obecné soudy tak postupovaly v hrubém rozporu se stěžovatelčiným právem na soudní ochranu zaručeným v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
3. Spolu s ústavní stížností stěžovatelka podala návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
4. Ústavní soud se nejprve zabýval otázkou, zda jsou v předmětné věci splněny všechny procesní předpoklady meritorního posouzení ústavní stížnosti stanovené zákonem o Ústavním soudu a dospěl k závěru, že tomu tak není.
5. Ústavní stížnost podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy představuje procesní prostředek ochrany základních práv a svobod stěžovatele. Z §72 odst. 1, odst. 3 a odst. 4 a §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu vyplývá, že ústavní stížnost je subsidiárním prostředkem, který lze využít až po vyčerpání všech právních prostředků poskytnutých zákonem. To zdůrazňuje i §75 odst. 1 téhož zákona, podle nějž platí, že ústavní stížnost je nepřípustná, nevyčerpal-li stěžovatel všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. S řízením o ústavní stížnosti by proto paralelně nemělo ve stejné věci probíhat řízení před obecnými soudy.
6. V ústavní stížnosti stěžovatelka uvádí, že proti ústavní stížností napadenému usnesení vrchního soudu podala dovolání. Stěžovatelka poukazuje na to, že podle poučení obsaženého v napadeném usnesení vrchního soudu je proti tomuto rozhodnutí dovolání přípustné, sama je však přesvědčena o vadnosti tohoto poučení, a tvrdí, že dovolání přípustné není. Z tohoto důvodu podává z opatrnosti ve lhůtě stanovené zákonem proti usnesení vrchního soudu současně dovolání i tuto ústavní stížnost.
7. Za dané procesní situace, kdy stěžovatelka podala proti napadenému usnesení vrchního soudu dovolání, o kterém dosud nebylo, jak Ústavní soud zjistil dne 8. 1. 2024 ze své úřední činnosti, Nejvyšším soudem rozhodnuto, nemůže Ústavní soud zasahovat do řízení, neboť toto řízení doposud není skončeno. Nejvyšší soud se podaným dovoláním bude muset zabývat. Ústavní soud tak nemůže přistoupit k meritornímu projednání ústavní stížnosti, byť by se výsledek řízení před Nejvyšším soudem mohl zdát sebezjevnějším, a to i z důvodu, že přípustnost dovolání je oprávněn posuzovat toliko Nejvyšší soud. Ústavní soud výsledek dovolacího řízení jednoduše nemůže presumovat.
8. Lze tedy shrnout, že napadená rozhodnutí mohou být dotčena rozhodovací činností Nejvyššího soudu, a proto stěžovatelka za dané procesní situace podala ústavní stížnost předčasně. Odmítnutí stávající ústavní stížnosti však nepoškozuje stěžovatelku na jejích právech. Je totiž nutné dodat, že i kdyby Nejvyšší soud posoudil podané dovolání jako nepřípustné, stěžovatelka by neztratila možnost podat ústavní stížnost, a to vzhledem k (nesprávnému) poučení odvolacího soudu o tom, že dovolání za podmínek §237 občanského soudního řádu přípustné je. Lhůta pro podání ústavní stížnosti proti napadeným rozsudkům soudů nižších stupňů by v takovém případě počala běžet až po doručení příslušného rozhodnutí dovolacího soudu o dovolání.
9. Soudkyně zpravodajka proto ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítla podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný. O návrhu stěžovatelky na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí Ústavní soud samostatně nerozhodoval, neboť tento návrh sdílí osud ústavní stížnosti.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. ledna 2024
Kateřina Ronovská v. r.
soudkyně zpravodajka