ECLI:CZ:US:2024:4.US.3331.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3331/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudkyně zpravodajky Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti OLMAN SERVICE s. r. o., sídlem Jakuba Obrovského 1389/1b, Brno, zastoupené Mgr. Eliškou Barthelemy, advokátkou, sídlem Národní 58/32, Praha 1 - Nové Město, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 4 Ads 53/2023-37 ze dne 18. října 2023 a rozsudku Krajského soudu v Brně č. j. 30 Ad 19/2020-97 ze dne 15. prosince 2022, za účasti Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, a Státního úřadu inspekce práce, sídlem Kolářská 451/13, Opava, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její základní práva zaručená čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i její právo podle čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a připojených listin se podává, že rozhodnutím Oblastního inspektorátu práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj č. j. 27463/9.30/19-15 ze dne 8. července 2020 byla stěžovatelka uznána vinnou ze spáchání přestupku podle §140 odst. 1 písm. c) zákona č. 435/2004 Sb., o zaměstnanosti (dále jen "zákon o zaměstnanosti"). Za uvedený přestupek byla stěžovatelce uložena podle §35 písm. b) a §46 zákona 250/2016 Sb., o odpovědnosti za přestupky a řízení o nich, a podle §140 odst. 4 písm. f) zákona o zaměstnanosti pokuta ve výši 350 000 Kč. Proti tomuto rozhodnutí podala stěžovatelka odvolání, které vedlejší účastník rozhodnutím č. j. 5783/1.30/20-5 sp. zn. S9-2019-463 ze dne 24. září 2020 zamítl a odvoláním napadené rozhodnutí potvrdil.
3. Rozhodnutí vedlejšího účastníka napadla stěžovatelka žalobou, kterou Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") v záhlaví uvedeným rozsudkem jako nedůvodnou zamítl. Dospěl k závěru, že znaky závislé práce ukrajinských pracovnic ve vztahu ke stěžovatelce ve smyslu §2 odst. 1 zákoníku práce byly naplněny.
4. Proti rozsudku krajského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost, kterou Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem zamítl. Ztotožnil se se závěry krajského soudu. S odkazem na svou judikaturu, z níž krajský soud při rozhodování vycházel, dovodil, že znaky závislé práce podle §2 odst. 1 zákoníku práce byly ve věci naplněny, jelikož ukrajinské pracovnice práci vykonávaly osobně a soustavně v rozmezí jednoho týdne až několika let jménem a podle pokynů stěžovatelky.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Stěžovatelka namítá, že se krajský soud ani Nejvyšší správní soud řádně nevypořádaly s jejími argumenty, zejména krajský soud se při posuzování naplnění znaků závislé práce nezabýval jednotlivými aspekty u každé z pracovnic a nevyjádřil se k námitkám stěžovatelky týkajících se paní Hodya. Stěžovatelka také nesouhlasí s postupem vedlejšího účastníka a krajského soudu, odmítli-li stěžovatelkou navržené výslechy pana Svobody a pana Hurala pro nadbytečnost. Krajský soud se rovněž dostatečně nevypořádal s námitkou stěžovatelky, že výpovědi ukrajinských pracovnic mohou být nedůvěryhodné pro jazykové překážky a že pokuta má pro ni likvidační povahu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
6. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž byla vydána rozhodnutí napadená ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
7. Ústavní soud předesílá, že napadená rozhodnutí posuzuje kritériem, jímž je ústavní pořádek a jím zaručená základní práva a svobody, není tedy jeho věcí perfekcionisticky přezkoumat případ sám z pozice podústavního práva. Ústavní soud totiž není primárně povolán k výkladu právních předpisů v oblasti veřejné správy, nýbrž ex constitutione k ochraně práv a svobod zaručených ústavním pořádkem. Naproti tomu právě Nejvyšší správní soud je tím orgánem, jemuž přísluší výklad podústavního práva v oblasti veřejné správy a sjednocování judikatury správních soudů, k čemuž slouží i mechanismus předvídaný v §12 soudního řádu správního. V kontextu své dosavadní judikatury je Ústavní soud oprávněn k výkladu podústavního práva v oblasti veřejné správy pouze tehdy, jestliže by jeho aplikace v daném konkrétním případě učiněná Nejvyšším správním soudem byla důsledkem interpretace, která by extrémně vybočila z kautel zakotvených v hlavě páté Listiny, a tudíž by ji bylo možno kvalifikovat jako aplikaci práva mající za následek porušení základních práv a svobod [srov. nález sp. zn. II. ÚS 262/06 ze dne 23. srpna 2007 (N 132/46 SbNU 237); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz].
8. Ústavní soud ve věci stěžovatelky žádné z takových pochybení neshledal a dospěl k závěru, že napadená rozhodnutí z ústavněprávního hlediska obstojí a do základních práv stěžovatelky zasaženo nebylo. Stěžovatelka v ústavní stížnosti stěžejně pouze opakuje argumentaci, kterou uplatnila již před Nejvyšším správním soudem a krajským soudem, s níž se soudy obsáhle a ústavně konformním způsobem vypořádaly. Stěžovatelka polemizuje s rozhodnutími správních soudů v rovině jednoduchého podústavního práva, nesouhlasí s tím, jak aplikovaly §140 odst. 1 písm. c) zákona o zaměstnanosti a nastiňuje vlastní právní názor, který jediný považuje za správný.
9. Krajský soud v odůvodnění svého rozsudku pečlivě odůvodnil, z jakých důvodů se ztotožnil se závěrem vedlejšího účastníka, že ukrajinské pracovnice jménem stěžovatelky (na které byly hospodářsky či osobně fakticky závislé a podílely se na plnění jejího podnikatelského záměru) vykonávaly úklidové práce osobně a soustavně (byť v případě paní Hodya po dobu pouze jednoho týdne, kdy i výkon práce v takovém časovém úseku může představovat soustavný výkon práce). Rozhodnutí krajského soudu není formalistické ani rozporné s obecnými zásadami spravedlnosti, soud ústavně konformním způsobem odůvodnil, proč vyhodnotil žalobu stěžovatelky proti rozhodnutí vedlejšího účastníka jako nedůvodnou.
10. Namítá-li stěžovatelka, že vedlejší účastník i krajský soud odmítli její návrh na výslech pana Svobody a pana Hurala, krajský soud se ztotožnil s vedlejším účastníkem, že vyjádření navrhovaných svědků by nemohla ke skutkovému stavu přinést ničeho nového, neboť zde nebyla rozumná pochybnost o tom, že se stěžovatelka dopustila deliktního jednání (její tvrzení o výkonu závislé práce kontrolovaných cizinek pro obchodní společnost BA-ST vyhodnotil vedlejší účastník jako nevěrohodné) a za této situace navrhovaný výslech svědků provádět nemusel. Stěžovatelce se v této souvislosti připomíná, že z ústavního principu nezávislosti soudů (čl. 82 Ústavy) vyplývá i zásada volného hodnocení důkazů, podle níž soud - a v tomto případě i správní orgán - rozhoduje, které skutečnosti jsou k dokazování relevantní a které z navržených (případně i nenavržených) důkazů provede, případně zda a nakolik se jeví nezbytné (žádoucí) dosavadní stav dokazování doplnit, které skutečnosti má za zjištěné, které dokazovat netřeba. Neplatí pak, že je procesní povinností správního orgánu či soudu vyhovět každému důkaznímu návrhu; oproti tomu je zcela regulérní navržený důkaz neprovést, jestliže skutečnost, k jejímuž ověření nebo vyvrácení je navrhován, nemá relevantní souvislost s předmětem řízení, není-li navržený důkaz způsobilý ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, anebo je odůvodněně nadbytečný, jelikož skutečnost, k níž má být proveden, byla již v dosavadním řízení bez důvodných pochybností ověřena nebo vyvrácena jinak. Tak tomu bylo i v nyní posuzované věci, kdy z výpovědí paní Pitra, Selianchyk a Yatsyschyn vyplynulo, že se podřizovaly pokynům osob, které si spojovaly se stěžovatelkou, rovněž pan Šmíd, zaměstnanec obchodní společnosti BAUHAUS a vedoucí obchodního centra uvedl, že ukrajinské pracovnice má na starosti zaměstnanec stěžovatelky pan Pavlík.
11. Stěžovatelce nelze přisvědčit ani v tom, že by se krajský soud nedostatečně vypořádal s námitkou týkající se možné nedůvěryhodnosti výpovědi ukrajinských pracovnic z důvodu jazykových překážek. V bodě 96 odůvodnění krajský soud uvedl, že pracovnice odpovídaly jednoznačně a věcně na otázky, které byly jednoduché a zcela přirozeně vycházely ze subjektivního vnímání skutečností týkajících se výkonu jejich práce. Krajský soud neshledal, že by za účelem relevantních odpovědí na tyto otázky musely pracovnice disponovat odbornými znalostmi ohledně problematiky zaměstnanosti a nelegální práce, nadto pro posouzení dané věci bylo rozhodné, jak fakticky činnost cizinek pro stěžovatelku probíhala.
12. Namítá-li stěžovatelka, že se při posuzování naplnění znaků závislé práce správní soudy nezabývaly jednotlivými aspekty u každé z pracovnic, nelze této její námitce přisvědčit. Nejvyšší správní soud poukázal v odůvodnění napadeného rozsudku na výpověď paní Yatsyshyn, která uvedla, že pracuje pro stěžovatelku cca 2,5 roku, rozpis práce má od stěžovatelky a kontakt má na zaměstnance stěžovatelky pana Svobodu. Paní Selianchyk uvedla, že pracuje pro stěžovatelku cca 5 měsíců, práci ji přiděluje a kontroluje ji pan Svoboda, paní Hymon uvedla, že se domluvila přes známé, paní Pitra vypověděla, že jejím zaměstnavatelem je stěžovatelka a kvalitu její práce kontrolovali zaměstnanci stěžovatelky. Nejvyšší správní soud dále odkázal na pracovní oděv uvedených pracovnic (trička s logem stěžovatelky) a shodnou náplň i způsob jejich práce (provádění úklidových prací). Nejvyšší správní soud rovněž reagoval na námitku stěžovatelky týkající se výpovědi paní Hodya, která jediná uvedla, že pro stěžovatelku nepracuje a má smlouvu s Halynou Popovych. Nejvyšší správní soud dovodil, že uvedená výpověď nic nemění na závěru, že stěžovatelka ukrajinským pracovnicím zadávala práci a kontrolovala je, neboť postavení ostatních pracovnic (které shodně vypovídaly odlišně od paní Hodya) a jimi vykonávaná činnost byly totožné. Paní Hodya navíc úklidové práce vykonávala pouze týden, tudíž nemusela být v daných záležitostech doposud plně zorientována.
13. Námitka o likvidační povaze pokuty, tato nebyla správními soudy pominuta, nýbrž byla posouzena jako opožděně (v replice k vyjádření k žalobě) podaná. Ústavní soud z textu (k ústavní stížnosti přiložené) žaloby ověřil, že námitku likvidačního důsledku vykonatelnosti zaplacení uložené pokuty uplatnila stěžovatelka skutečně v návrhu na přiznání odkladného účinku žalobě, jak konstatoval Nejvyšší správní soud. Argumentace stěžovatelky spočívala v tom, že v důsledku okamžitého výkonu rozhodnutí vedlejšího účastníka by byla ve fázi před uskutečněním soudního přezkumu zásadním a nevratným způsobem negativně ovlivněna možnost faktického výkonu hospodářské činnosti stěžovatelky, či spíše přímo ohrožena její samotná existence (mimo jiné z důvodu vypovězení závazku z dohody s Úřadem práce České republiky o uznání stěžovatelky za zaměstnavatele na chráněném trhu práce) a návrat do předchozího stavu by byl v případě pro nezákonnost zrušeného rozhodnutí nemožný nebo neúměrně složitý. Krajský soud tomuto návrhu stěžovatelky na přiznání odkladného účinku žalobě vyhověl.
14. Ústavní soud nepřisvědčil ani námitce stěžovatelky, že bylo porušeno její legitimní očekávání, že věc bude řešena jako v případě jiné kontroly provedené taktéž Oblastním inspektorátem práce pro Jihomoravský kraj a Zlínský kraj, kdy v obdobné situaci postačilo předložení smlouvy se subdodavatelem stěžovatelky, a umožnění výkonu nelegální práce shledáno nebylo. Stěžovatelka poukazuje na závěry rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Ans 1/2009-71 ze dne 31. května 2010, o legitimním očekávání nejen ve spojení s očekáváním meritorního či příznivého rozhodnutí orgánu veřejné moci, ale též s očekáváními procedurálního charakteru. Jak však vyplývá z napadených rozhodnutí, ve věci stěžovatelky byly oproti zmiňované věci dány odlišnosti, plynoucí z obsahu výpovědí ukrajinských pracovnic, byly-li dotázány na jméno svého zaměstnavatele (ve věci stěžovatelky žádná z nich jako svého zaměstnavatele subdodavatele stěžovatelky neoznačila).
15. Ústavní soud neshledal důvodu, pro který by závěry krajského soudu a Nejvyššího správního soudu bylo možno označit za svévolné či extrémní, resp. excesivní, neboť mají racionální základnu a jsou logicky a srozumitelně odůvodněny, což je z pohledu zásad ústavněprávního přezkumu rozhodné. Odůvodnění napadených rozhodnutí neshledal Ústavní soud vybočující z mezí ústavnosti, neboť správní soudy při svém rozhodování vyšly z dostatečných skutkových zjištění a aplikovaly odpovídající zákonné normy i judikaturu. Právo na spravedlivý proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, neznamená, že je jednotlivci zaručováno přímo a bezprostředně právo na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale je mu zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení.
16. Ústavní soud neshledal žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky. Ústavní stížnost proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu