ECLI:CZ:US:2024:4.US.3382.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3382/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Zdeňka Kühna a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Jakuba Dümlera, zastoupeného Mgr. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2023, č. j. 30 Cdo 1273/2023-118, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 1. 2023, č. j. 11 Co 286, 287/2022-85, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 3. 5. 2022, č. j. 45 C 78/2021-55 a doplňujícímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 24. 5. 2022, č. j. 45 C 78/2021-59, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se žalobou domáhal po České republice - Ministerstvu spravedlnosti zaplacení částky 150 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která mu měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného u Krajského soudu v Brně ("krajský soud") pod sp. zn. 18 Nc 6/2017 (o nařízení předběžného opatření), na něž navazovalo řízení o věci samé vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 18 Cm 151/2017 ("posuzované řízení").
2. Obvodní soud pro Prahu 2 ("obvodní soud") napadeným rozsudkem konstatoval, že v řízeních před krajským soudem bylo porušeno právo stěžovatele na projednání věci v přiměřené lhůtě a uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení. Doplňujícím rozsudkem soud zamítl žalobu co do zaplacení částky 150 000 Kč s úrokem z prodlení ve výši 10 % z této částky od 10. 11. 2020 do zaplacení a opět uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů řízení ohledně vydání doplňujícího rozsudku. K odvolání stěžovatele i žalované Městský soud v Praze ("městský soud") rozsudek obvodního soudu potvrdil a změnil ho pouze co do výše nákladů řízení a uložil žalované povinnost zaplatit stěžovateli náhradu nákladů odvolacího řízení.
3. Následné dovolání stěžovatele Nejvyšší soud dle §243c odst. 1 občanského soudního řádu odmítl zčásti jako nepřípustné, a zčásti pro vady, pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a které nebyly stěžovatelem v zákonné lhůtě odstraněny (§241b odst. 3 o. s. ř.). Stěžovatel totiž explicitně nevymezil žádnou konkrétní právní otázku, která by měla být dovolacím soudem zodpovězena, a rovněž výslovně neuvedl některý z předpokladů přípustnosti dovolání vymezených v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud připomenul, že k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu §237 o. s. ř., aniž by bylo z dovolání zřejmé, od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odvolací soud odchýlil, která konkrétní otázka hmotného či procesního práva má být dovolacím soudem vyřešena nebo je rozhodována rozdílně, případně od kterého (svého dříve přijatého) řešení se dovolací soud má odchýlit. V tomto rozsahu shledal Nejvyšší soud dovolání vadným. Ve zbývající části konstatoval, že se městský soud při řešení předložených otázek neodchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.
4. Uvedl, že stanovení formy nebo výše přiměřeného zadostiučinění je především úkolem soudu prvního stupně a přezkumu odvolacím soudem. Přípustnost dovolání tak nemůže založit pouhý nesouhlas s formou přisouzeného zadostiučinění, neboť ta se odvíjí od okolností každého konkrétního případu a nemůže sama o sobě představovat otázku hmotného práva ve smyslu §237 o. s. ř. Nejvyšší soud připomenul, že při přezkumu formy zadostiučinění v zásadě posuzuje právní otázky spojené s výkladem podmínek obsažených v §31a odst. 2 a 3 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem ("zákon č. 82/1998 Sb."), přičemž zvolenou formou se zabývá až tehdy, byla-li by vzhledem k aplikaci tohoto ustanovení na konkrétní případ zcela zjevně nepřiměřená, což se ale v případě stěžovatele nestalo. Jinými slovy, Nejvyšší soud posuzuje v dovolacím řízení jen správnost úvah soudu, jež jsou podkladem pro stanovení formy přiměřeného zadostiučinění.
5. Přípustnost dovolání nezakládá ani otázka přičítání postupu soudu při doručování v posuzovaném řízení k tíži stěžovatele. Vzhledem k tomu, že městský soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu uzavřel, že se při doručování obvodní soud žádného pochybení nedopustil, nemohl se odchýlit od stěžovatelem odkazované judikatury, která se věnuje tomu, komu lze přičítat k tíži pochybení soudu spočívající v postupu v rozporu s procesními předpisy, které vedlo k prodloužení řízení. Ani otázka posouzení kritéria postupu orgánů veřejné moci [§31a odst. 3 písm. d) zákona č. 82/1998 Sb.] přípustnost dovolání nezakládá, neboť při jejím řešení se městský soud neodchýlil od ustálené judikatury Nejvyššího soudu, uzavřel-li, že ze strany soudu skutečně došlo k průtahům.
6. Přípustnost dovolání konečně není založena ani samotnou otázkou posouzení kritéria významu předmětu posuzovaného řízení pro stěžovatele [§31a odst. 3 písm. e) zákona č. 82/1998 Sb.], neboť ani při jejím řešení se odvolací soud od judikatury Nejvyššího soudu neodchýlil, dospěl-li k závěru, že význam předmětu řízení pro stěžovatele byl zcela zanedbatelný, poněvadž činnost, jež mu měla být v posuzovaném řízení zakázána, stěžovatel již od dubna 2017 nevykonával, čímž předmět posuzovaného řízení odpadl, ale soudu toto oznámil až v dubnu 2021, na což žalobkyně v posuzovaném řízení neprodleně reagovala zpětvzetím žaloby. Odvolací soud tudíž posoudil věc dle konkrétních okolností případu (odpadnutí předmětu řízení na jeho samotném počátku i přístup stěžovatele svědčící o jeho nezájmu o předmět řízení), které svědčily o pouze nepatrném významu předmětu posuzovaného řízení. Nejvyšší soud dodal, že uznal-li po vyhodnocení kritéria významu předmětu řízení pro stěžovatele odvolací soud (stejně jako soud prvního stupně) za dostačující pouze konstatování porušení práva, nemohl se odchýlit ani od stěžovatelem uváděné judikatury zohledňující kritéria postupu orgánů veřejné moci při výpočtu peněžitého zadostiučinění.
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá pochybení obvodního soudu při doručování písemností v řízení o žalobě proti stěžovateli, neboť namísto doručování právnímu zástupci, kterému stěžovatel již v řízení o předběžném opatření udělil plnou moc a doložil ji soudu, byly písemnosti (výzvy k vyjádření) opakovaně doručovány pouze stěžovateli. Stěžovatel nesouhlasí se závěrem soudů, že v řízení o věci samé, které na řízení o předběžném opatření navazovalo, nebyl zastoupen, neboť plnou moc k tomuto řízení znovu nedoložil. Pochybení soudu při doručování by nemělo být stěžovateli přičítáno k tíži při posuzování složitosti řízení a ani když na vadně doručené výzvy nereagoval. Stěžovatel upozorňuje na odklon od judikatury Nejvyššího soudu, která nemajetkovou újmu za nepřiměřenou délku řízení presumuje, a peněžní náhradu za nepřiměřenou délku řízení umožňuje neposkytnout jen výjimečně, a to pouze byla-li délka řízení v nezanedbatelné míře způsobena samotným poškozeným, nebo je význam předmětu řízení pro poškozeného nepatrný, tedy doba řízení nemohla negativně zasáhnout psychickou sféru poškozeného (rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 4362/2013). Stěžovatel k tomu uvádí skutečnosti svědčící o významu věci, zejména že mu hrozilo hrazení nákladů řízení protistraně, řízení pro něj jako pro studenta s dosud žádnou zkušeností s justicí bylo stresující apod. Další stěžovatelovy námitky pak směřují proti nedostatečnému vyhodnocení průtahů řízení, či přímo jejich "bagatelizování" soudy.
8. Ze všech těchto důvodů se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí pro porušení čl. 1 a čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve které Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
10. Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc jako soudního orgánu ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Oproti tomu postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší obecným soudům. To je výrazem zásady minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud je tedy oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, postihuje-li chybná interpretace či aplikace podústavního práva některé z ústavně zaručených základních práv, a to včetně požadavků spravedlivého (řádného) procesu. K tomu však v nyní posuzované věci nedošlo.
11. Jak již bylo výše uvedeno, v posuzované věci odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro nepřípustnost a částečně pro vady. V nyní rozhodované věci jde tedy o to, zda se Nejvyšší soud při posuzování přípustnosti dovolání stěžovatele podle §237 občanského soudního řádu, které má částečně povahu kvazimeritorního posouzení, ale i soudy nižších stupňů v řízení před nimi, nedopustily pochybení, s nímž by bylo možné spojovat tvrzené porušení základních práv stěžovatele.
12. K tomu je předně zapotřebí uvést, že je to pouze Nejvyšší soud, který je oprávněn rozhodovat o obsahu dovolání, resp. o tom, zda je dovolání přípustné a důvodné. Není přitom úkolem Nejvyššího soudu přezkoumávat z moci úřední správnost (věcného) rozhodnutí odvolacího soudu při sebemenší pochybnosti dovolatele, nýbrž je naopak povinností dovolatele, aby způsobem předvídaným v §241a ve vazbě na §237 o. s. ř. vymezil předpoklady přípustnosti dovolání z hlediska konkrétně odvolacím soudem vyřešené právní otázky z oblasti hmotného či procesního práva. Přístup k Nejvyššímu soudu je totiž zákonem záměrně omezen a formalizován tak, aby se mohl v rámci své primární role sjednocování judikatury obecných soudů podrobněji zabývat skutečně jen vybranými, právně složitými a soudní praxí dosud neřešenými případy.
13. Jak nicméně Ústavní soud zjistil, je podstatou ústavní stížnosti pokračující polemika stěžovatele se závěry obecných soudů. Ústavní soud přitom v napadených rozhodnutích žádné ústavněprávní deficity neshledal. Jak Nejvyšší soud, tak i městský a obvodní soud se v napadených rozhodnutích podrobně zabývaly přiměřeností přiznané formy zadostiučinění za nemajetkovou újmu, která stěžovateli vznikla nepřiměřenou délkou řízení, ale i dalšími námitkami, které stěžovatel nyní pouze zopakoval. Nutno uvést, že mezi stěžovatelem a obecnými soudy nebylo sporu o tom, že v posuzovaném řízení docházelo k průtahům. Soudy daly stěžovateli za pravdu i v tom, že mu z nepřiměřené délky nemajetková újma vznikla. V těchto otázkách se soudy neodchýlily od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, na kterou ostatně i stěžovatel sám odkazoval. Právě tato okolnost byla ostatně důvodem odmítnutí stěžovatelova dovolání.
14. Otázkou, při jejímž hodnocení se stěžovatel a soudy naopak neshodly, je zejména samotná forma přisouzeného zadostiučinění, tedy konstatování porušení práva, na kterou mělo patrně největší vliv posouzení významu předmětu posuzovaného řízení pro stěžovatele. Jak k tomu uvedl Nejvyšší soud, pouze byla-li by zvolená forma přisouzeného zadostiučinění zjevně nepřiměřená konkrétním okolnostem posuzované věci, teprve tehdy by se touto otázkou mohl zabývat. To však v daném případě nenastalo a Ústavní soud tento závěr považuje za ústavněprávně plně akceptovatelný. Byl-li by totiž význam řízení pro stěžovatele natolik zásadní, jak nyní tvrdí, a průtahy řízení mu způsobovaly tak značnou újmu, jak prezentuje v ústavní stížnosti, lze jen stěží pochopit jeho procesní chování. I kdyby přitom bylo stěžovateli skutečně doručováno nesprávně, nelze rozumně vysvětlit jeho pasivitu. Postačovalo totiž informovat soud o tvrzeném zastoupení a nic stěžovateli rovněž nebránilo v tom, aby s výzvou právního zástupce seznámil. Neučinil-li to, tedy nijak na výzvu nereagoval, nevypovídá to o tvrzeném významu řízení pro stěžovatele, ani o jeho zájmu na urychlení řízení, jako spíše o účelovém jednání kalkulujícím s využitím vadného postupu soudu v dalších řízeních.
15. Ústavní soud nehodlá relativizovat pochybení soudu, který (mimo další zjevné průtahy) neměl důvod vyčkávat déle na vyjádření stěžovatele k žalobě a určitě měl nařídit jednání dříve, než po dvou letech a čtyřech měsících od zaslané výzvy k vyjádření. Ústavní soud však stejně jako soudy obecné neshledal ve věci takový význam řízení pro stěžovatele, a ani takovou újmu mu způsobenou, aby přiznanou formu zadostiučinění, tedy konstatování porušení práva, považoval za zjevně nepřiměřenou. Jinak řečeno, posoudily-li obecné soudy všechny okolnosti na straně stěžovatele (blíže viz str. 4 odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu) za takové, pro které se přiznání zadostiučinění v penězích nepřiznává, není takový závěr excesivní, ani nelogický či vůči stěžovateli zjevně nespravedlivý.
16. Ústavní soud za dané situace považuje závěry Nejvyššího soudu za odpovídající zákonné úpravě, ustálené judikatuře, a tedy i za ústavně souladné. Ústavní soud podotýká, že v nyní posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které ústavněprávní roviny zjevně nedosahují. Obecné soudy totiž srozumitelně a logicky uvedly, z jakých skutečností vycházely a jakými úvahami se při rozhodování řídily, jejich závěry jsou plně akceptovatelné a nelze je považovat ani za jakkoliv vybočující či překvapivé. Ústavní soud tak neshledává, že by ústavní stížností napadená rozhodnutí byla projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti.
17. Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodl-li proto obecné soudy jinak, než stěžovatel očekával, nejde o porušení jeho základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá (a ani zakládat nemůže) důvodnost ústavní stížnosti.
18. Rovněž usnesení Nejvyššího soudu o odmítnutí dovolání pro nepřípustnost (závěr o vadách části dovolání nebyl stěžovatelem napaden) je z hlediska zákonné úpravy plně akceptovatelné a odpovídá standardu stanovenému ve stanovisku pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16 a nelze jej považovat za jakkoliv vybočující z mezí ústavnosti či za projev přepjatého formalismu.
19. Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněný návrh a proto ji usnesením mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu