ECLI:CZ:US:2024:4.US.3428.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3428/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Veroniky Křesťanové a Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Bc. Miroslava Klatovského, zastoupeného Mgr. Radkem Zapletalem, advokátem, sídlem Arne Nováka 3/4, Brno, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2023, č. j. 20 Cdo 3022/2023-558, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 13. 6. 2023, č. j. 26 Co 317/2019-541, a usnesení Okresního soudu Brno-venkov ze dne 31. 5. 2019, č. j. 55 EXE 1348/2013-343, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně a Okresního soudu Brno-venkov, jako účastníků řízení, a obchodní společnosti IFIS investiční fond, a. s., sídlem Čechyňská 419/14a, Brno, a Petra Lejnara, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona o Ústavním soudu se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně (dále jen "krajský soud") a Okresního soudu Brno-venkov (dále jen "okresní soud").
2. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, okresní soud stěžovaným usnesením částečně zastavil exekuci, jejímž vedením byl dne 12. 12. 2013 pověřen soudní exekutor JUDr. Petr Kocián, Exekutorský úřad Brno-venkov (výroky I. a II.). Okresní soud současně zamítl návrh stěžovatele, jakožto povinného, na zastavení exekuce ve zbývajícím rozsahu (výrok III.).
3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval krajský soud, který rozhodnutí okresního soudu v odvoláním napadeném výroku III. potvrdil.
4. Dovolání stěžovatele Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné.
5. Stěžovatel s těmito závěry obecných soudů nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení svých základních práv zaručených čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i ústavních principů zakotvených v čl. 2 odst. 3 a čl. 90 Ústavy. Předkládá přitom obdobné námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení, tj. v jím podaném dovolání i odvolání. Obecným soudům tudíž opětovně vytýká, že nezastavily nařízenou exekuci, ačkoliv IFIS investiční fond, a. s. (dále jen "oprávněná") nesplnila svou povinnost předložit kvalifikovanou listinu pro nařízení exekuce prokazující, že ke splnění podmínky vykonatelnosti exekučního titulu došlo předtím, než byl podán exekuční návrh (pozn. Ústavního soudu: jednalo se o listinu ve smyslu §262 odst. 2 o. s. ř. a §43 odst. 2 exekučního řádu, jež by potvrdila, že ze strany předchůdce oprávněné došlo ve prospěch stěžovatele formou úvěru k poskytnutí finančních prostředků), resp. že tuto povinnost splnila až téměř 10 let po nařízení exekuce. Stěžovatel nesouhlasí s tím, že obecné soudy oprávněnou opětovně vyzvaly k předložení důkazů, čímž dle jeho názoru překročily meze své poučovací povinnosti vyplývající z ustanovení §5 o. s. ř. a narušily rovnost účastníků řízení.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve kterém Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
7. Jádrem stěžovatelovy argumentace je nesouhlas s procesním postupem krajského soudu, který dle jeho názoru překročil meze své poučovací povinnosti.
8. Ústavní soud ovšem shora reprodukované námitky nepovažuje za případné. Stěžovatel totiž přehlíží, že krajský soud postupoval striktně v mezích zákonné úpravy, která vyžaduje, aby soud při výkonu rozhodnutí poskytnul účastníkům, jakož i dalším osobám, kterých se výkon rozhodnutí týká, poučení o jejich procesních právech a povinnostech (srov. §254 odst. 3 o. s. ř.). Tato poučovací povinnost plyne rovněž z judikatury obecných soudů, na niž ostatně odkázal krajský soud (srov. usnesení krajského soudu, bod 4 a zde citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 2. 2015, sp. zn. 31 Cdo 2184/2013, v němž tento soud výslovně vytýká exekučnímu i odvolacímu soudu, že neposkytly oprávněnému v řízení o zastavení exekuce poučení o povinnosti uvedené v §43 exekučního řádu ve spojení s §254 odst. 3 o. s. ř.).
9. Postup krajského soudu, souladný - jak plyne z předchozího odstavce - s judikaturou Nejvyššího soudu, dostojí rovněž požadavkům plynoucím z nálezové judikatury zdejšího soudu, který vyžaduje poučení za situace, v níž je "třeba odstranit vady procesních úkonů již učiněných, aby vyvolaly zamýšlené procesní účinky" (srov. nález ze dne 25. 6. 1997, sp. zn. I. ÚS 63/96; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz). O takový případ se jednalo i nyní, neboť oprávněné bylo nutno umožnit, aby v průběhu exekučního řízení v rámci obrany proti zastavení exekuce doložila kvalifikovanou listinu, že ke splnění podmínky vykonatelnosti exekučního titulu došlo předtím, než byl podán exekuční návrh. Vyjádřeno ještě jinak, byla-li v nyní posuzovaném exekučním řízení exekuce nařízena, navzdory tomu, že oprávněná ve svém návrhu nedoložila potřebnou listinu podle §262 odst. 2 o. s. ř., soudy měly povinnost poučit ji o vadě procesního úkonu a vyzvat ji k předložení této listiny. Přesně to také krajský soud učinil, přičemž jeho postup, včetně navazujících procesních úkonů zahrnujících mj. přerušení řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu, s. 2) aproboval rovněž Nejvyšší soud.
10. Ústavní soud tudíž v postupu obecných soudů neshledal cokoliv nezákonného a tím méně pak protiústavního, co by odůvodnilo uplatnění jeho kasační pravomoci. Připomíná přitom své předchozí závěry, v nichž zdůraznil, že postupují-li obecné soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, tak jako ve stěžovatelově věci, nemůže na sebe Ústavní soud atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností a přehodnocovat jejich právní či skutkové závěry. Do rozhodovací činnosti obecných soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byl-li by jejich postup natolik vybočující, že by překročil meze ústavnosti, což se nicméně v nyní posuzovaném případě nestalo (srov. např. nález ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. III. ÚS 224/98).
11. Lze rovněž připomenout, že právo na spravedlivý proces, resp. na soudní ochranu, jehož se stěžovatel nyní dovolává, není a logicky ani být nemůže nárokem na úspěch ve věci či na rozhodnutí podle představ toho kterého účastníka řízení.
12. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 17. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu