ECLI:CZ:US:2024:4.US.3467.23.1
sp. zn. IV. ÚS 3467/23
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje), soudkyně Veroniky Křesťanové a soudce Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti GATLING HOLDING S.A., sídlem Třída Samuela Lewise, 58. Ulice, P.H. Torre ADR Kancelář 600-A, Panama, Panamská republika, zastoupené Mgr. Svatoplukem Šplechtnou, advokátem, sídlem Na Příkopě 857/18, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. října 2023 č. j. 23 Cdo 248/2023-531, rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. září 2022 č. j. 2 Cmo 118/2022-485 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2022 č. j. 21 Cm 14/2019-456, za účasti Nejvyššího soudu, Vrchního soudu v Praze a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Městské části Praha 1, sídlem Vodičkova 681/18, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti posuzované věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její základní právo zakotvené v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Z ústavní stížnosti a jejích příloh se podává, že stěžovatelka se žalobou domáhala zrušení rozhodčího nálezu vydaného Rozhodčím soudem při Hospodářské komoře ČR a Agrární komoře ČR (dále jen "rozhodčí soud") podle §31 písm. c), e), i) zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o rozhodčím řízení"), s tím, že rozhodování se účastnil rozhodce, který nebyl podle rozhodčí smlouvy ani jinak povolán k rozhodování, rozhodčí senát vydal rozhodčí nález, aniž vydal usnesení, že projednávání sporu je skončeno, ani nerozhodl, že stranám sporu bude písemný rozhodčí nález doručen bez ústního jednání a konečně předsednictvo rozhodčího soudu se nezabývalo stěžovatelkou vznesenou námitkou podjatosti proti všem členům rozhodčího senátu. Z uzavřené rozhodčí smlouvy vyplývá, že vůle stran rozhodčího řízení byla taková, že se má řídit výlučně řádem rozhodčího soudu. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") žalobu napadeným rozsudkem zamítl s odůvodněním, že podle §33 zákona o rozhodčím řízení měla stěžovatelka námitku podjatosti uplatnit u soudu nejpozději, než začal jednat ve věci samé. Z provedeného dokazování vyplynulo, že rozhodčí senát ukončil dokazování a vyzval účastníky k předložení závěrečných návrhů, včetně specifikace nákladů řízení. Městský soud proto nepovažoval za vadu, pokud rozhodčí senát vyhlásil usnesení mimo ústní jednání a neshledal proto důvod pro jeho zrušení; neshledal ani aktivní legitimaci stěžovatelky ke zrušení rozhodčího nálezu z důvodu neprojednání protinávrhu, který uplatnila vedlejší účastnice a nikoli stěžovatelka.
3. Stěžovatelka podala proti rozsudku městského soudu odvolání k Vrchnímu soudu v Praze (dále jen "vrchní soud"), který napadeným rozsudkem potvrdil rozsudek městského soudu, protože se plně ztotožnil s jeho odůvodněním.
4. Následně stěžovatelka podala proti rozsudku vrchního soudu dovolání, v němž namítala, že vrchní soud nesprávně posoudil otázku, zda jí byla poskytnuta možnost projednat věc před rozhodci ve smyslu §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, jestliže rozhodčí soud v rozporu s čl. 34 odst. 1 Řádu rozhodčího soudu (dále jen "řád") neukončil projednávání sporu usnesením a v rozporu s čl. 37 odst. 2 téhož předpisu doručil účastníkům rozhodčího řízení rozhodčí nález písemně bez ústního vyhlášení, aniž by svůj postup patřičně odůvodnil. Přípustnost dovolání shledávala stěžovatelka v řešení otázky, zda je k podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu aktivně legitimována kterákoliv strana rozhodčího řízení. Dovolání stěžovatelky Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963, občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2022 (dále jen "o. s. ř."), neboť nebyly naplněny podmínky přípustnosti dovolání stanovené v §237 o. s. ř. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že jestliže soudy nižších stupňů na provedeném skutkovém základě uzavřely, že v projednávané věci stěžovatelka nebyla zkrácena na právu věc před rozhodci projednat (účastnila se ústních jednání, ze kterých byly pořízeny zápisy, na základě výzvy soudu sdělila, že nemá návrhy na doplnění dokazování a zaslala závěrečný návrh), neodchýlily se od judikatury Nejvyššího soudu. Od platné judikatury se soudy neodchýlily ani závěrem, že jsou usnesením rozhodčího soudu o zastavení rozhodčího řízení o protinávrhu vedlejší účastnice pro nedostatek pravomoci rozhodčího soudu vázány.
II.
Argumentace stěžovatelky
5. Argumentuje-li Nejvyšší soud v napadeném usnesení, že stěžovatelka staví svou dovolací argumentaci na kritice správnosti skutkového stavu věci, zjištěného v řízení před soudy nižších stupňů, musí své závěry jasně vysvětlit a případně uvést i citaci přiléhavé judikatury. Nejvyšší soud by měl navíc jasně a nepochybně vysvětlit, proč stěžovatelkou položená právní otázka v dovolání, je otázkou směřující do skutkového stavu věci, a nikoliv do procesního režimu dovolacího řízení.
6. Stejně tak tomu je i u druhé položené právní otázky v dovolání, ke které argumentuje rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2012 sp. zn. 23 Cdo 2950/2010. V něm se soud zabýval právní otázkou, zda porušení povinnosti rozhodčího soudu vydat usnesení o skončení projednávání podle §34 a §40 odst. 3 rozhodčího řádu, lze považovat za důvod pro zrušení rozhodčího nálezu, popř. usnesení soudem podle §31 písm. e) zákona o rozhodčím řízení, tak došel k závěru, že rozhodčí soud nepochybil, když nepostupoval v rozhodčím řízení podle §34 a §40 odst. 3 rozhodčího řádu, pakliže vydal v rozhodčím řízení usnesení o zastavení řízení.
7. Stěžovatelka spatřuje zásah do práva na soudní ochranu a spravedlivý proces i v tom, že městský soud v rozsudku a v úvahách nad ním nemá na výběr, které z provedených důkazů vyhodnotí a které nikoliv, nebo o které z provedených důkazů opře své skutkové závěry a které opomene. Procesnímu právu stěžovatelky navrhovat důkazy v řízení odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích rozhodnout, ale také -
nevyhoví-li jim - v rozhodnutí vyložit proč, z jakých důvodů tak činí. Stěžovatelka je přesvědčena, že stejnou vadou trpí i rozsudek vrchního soudu, když v něm opět absentuje hodnocení faktů doložených relevantními (navíc soudem provedenými) důkazy, avšak ani tento soud je nezhodnotil, aniž by dostatečným způsobem odůvodnil jejich irelevantnost.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka před jejím podáním vyčerpala veškeré zákonné procesní prostředky ochrany svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]; není povolán k instančnímu přezkumu rozhodnutí obecných soudů. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu, zda v řízení nebo rozhodnutím v něm vydaným nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatelů a zda je lze jako celek pokládat za řádně vedené.
10. Ústavní soud se již v minulosti vyjadřoval k rozsahu přezkumu rozhodčího nálezu před obecnými soudy [např. nález ze dne 8. 3. 2011 sp. zn. I. ÚS 3227/07 (N 37/60 SbNU 441)]. Konstatoval, že rozhodčí řízení je druhem civilního procesu, což však samo o sobě vůbec neznamená, že soudy mohou do rozhodčího řízení libovolně zasahovat. Právní řád dává stranám možnost, aby rozhodčí smlouvou zrušily pravomoc soudu a založily pravomoc rozhodce, jenž bude v jejich věci nalézat právo a výsledek této činnosti promítne do rozhodčího nálezu. Uzavření smlouvy je výsledkem svobodného rozhodnutí stran, které zvažují výhody a nevýhody projednání věci v rozhodčím řízení. Jedním z principů právního státu je princip autonomie vůle, jenž se vztahuje i na sjednání rozhodčí smlouvy. Vzhledem k tomu, že projednání věci před rozhodci nemá být popřením právní ochrany, ale toliko jejím přenesením ze soudů na rozhodce, se stát nemůže zcela zbavit ingerence v této oblasti, ale musí si prostřednictvím soudů podržet určitou kontrolní funkci. Rozsah této kontroly přitom musí být pečlivě vyvážen tak, aby na jedné straně nebylo popřeno pravidlo, že i v řízení před rozhodci má být poskytována právní ochrana, a na straně druhé aby tím nebyly setřeny výhody rozhodčího řízení, a tak i jeho praktická využitelnost. Z uvedeného vyplývá, že přezkum rozhodčího nálezu soudem podle §31 zákona o rozhodčím řízení se tak omezuje na ověření stěžejních procesních otázek, zejména pravomoci rozhodce a dodržení významných procesních práv stran, naopak je z něj vyloučena věcná správnost po stránce hmotněprávní.
11. Podle Ústavního soudu obecné soudy v posuzované věci srozumitelně a přesvědčivě odůvodnily, že poté, co rozhodčí senát ukončil dokazování a vyzval účastníky k předložení závěrečných návrhů, včetně specifikace nákladů řízení, bylo možné rozhodčím senátem vyhlásit rozhodnutí mimo ústní jednání a tento postup rozhodčího senátu nebylo možné shledat vadným. Srozumitelně a přesvědčivě na základě provedeného dokazování a zjištění skutkového stavu odůvodnily, proč se rozhodčí senát nezabýval vznesenou námitkou podjatosti všech členů rozhodčího senátu; nebylo prokázáno, že by námitka podjatosti byla rozhodčímu soudu doručena před skončením rozhodčího řízení (před vydáním rozhodčího nálezu). Posouzení, zda navrhované důkazy budou nebo nebudou provedeny, spadá do výlučné kompetence rozhodce (rozhodčího soudu) a obecnému soudu nepřísluší přezkoumávat, zda jsou tato skutková zjištění dostatečná. U těch důkazů, které nebyly provedeny, rozhodčí soud vysvětlil, z jakého důvodu se tak stalo. Tyto důvody pro zamítnutí důkazních návrhů považovaly obecné soudy za určité a vyhovující požadavkům soudní praxe.
12. Stěžovatelka v ústavní stížnosti pouze polemizuje se závěry a hodnocením věci obecnými soudy, přičemž svoje námitky v průběhu řízení stále opakuje. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry obecných soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí obecných soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti.
13. Ústavní soud uzavírá, že napadené usnesení Nejvyššího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudky vrchního soudu a městského soudu, považuje za ústavně konformní výraz jejich nezávislého rozhodování (čl. 81 a 82 Ústavy), jež není poznamenáno žádným pochybením, které by nasvědčovalo porušení práv stěžovatelky zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny a odůvodnilo zásah Ústavního soudu kasačním nálezem.
14. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. března 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu