ECLI:CZ:US:2024:4.US.351.24.1
sp. zn. IV. ÚS 351/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Milanem Hulmákem o ústavní stížnosti stěžovatelky Ing. Bc. Nicoletty Tiekuové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2023 č. j. 25 Cdo 3226/2023-209, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a České advokátní komory, sídlem Národní 118/16, Praha 1 – Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu), se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Nejvyššího soudu označeného v záhlaví s tvrzením, že jí byla odmítnuta soudní ochrana před vedlejší účastnicí, a žádá o ustanovení zástupce.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a její přílohy se podává, že stěžovatelka podává blanketní ústavní stížnost proti denegatio iustitiae – odmítnutí soudní ochrany stěžovatelce před vedlejší účastnicí znalou práva a proti druhotnému diskriminačnímu a segregačnímu zásahu vedlejší účastnice a následně ze strany nedemokratických, průtahových a podjatých obecných soudů uplatňujících non bis in idem aplikované právo útrpné a žádá o ustanovení advokáta zjevně diskriminované, segregované, vážně nemocné a nemajetné stěžovatelce jiné rasy.
3. Ústavní stížnost však fakticky směřuje pouze proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo rozhodnuto o zastavení řízení o dovolání podané stěžovatelkou pro nezaplacení soudního poplatku. Dovolání přitom směřovalo proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za žalobu, když obecné soudy posoudily její nárok na jako zjevně bezúspěšný a stěžovatelku z tohoto důvodu neosvobodily od soudních poplatků.
4. Dříve než se Ústavní soud může zabývat podstatou ústavní stížnosti, je třeba zkoumat, zda návrh splňuje náležitosti předpokládané zákonem o Ústavním soudu. Nejsou-li tyto náležitosti splněny, je stěžovatel zpravidla vyzván k odstranění vad v určené lhůtě.
5. Stěžovatelčino podání nelze považovat za řádný návrh na zahájení řízení před Ústavním soudem, jelikož trpí řadou obsahových i formálních nedostatků (viz §30 odst. 1, §34 zákona o Ústavním soudu), např. z návrhu není zjevné na základě jakých důvodů a čeho se domáhá stěžovatelka ve vztahu k napadenému rozhodnutí (jejím výhrady směřují primárně vůči vedlejší účastnici), není zastoupena advokátem.
6. Úřední činností soudu bylo zjištěno, že stěžovatelka se opakovaně obrátila na Ústavní soud s ústavními stížnostmi trpícími vadami, a na tyto nedostatky byla vícekrát upozorňována s poučením, že jejich neodstranění ve stanovené lhůtě je důvodem odmítnutí podané ústavní stížnosti (např. ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 3637/16, sp. zn. IV. ÚS 731/17, sp. zn. II. ÚS 1863/17, sp. zn. II. ÚS 941/18). Stěžovatelka však i nadále a setrvale volí postup, kterým ignoruje zákonem předepsané náležitosti ústavní stížnosti, ačkoli byla soudem dostatečně poučena o tom, jaké náležitosti vyžaduje zákon pro podání řádné ústavní stížnosti, včetně povinnosti být v řízení před Ústavním soudem zastoupena advokátem, a to již při podání ústavní stížnosti.
7. Obecně platí, že podaný návrh lze odmítnout, neodstranil-li navrhovatel vady ve lhůtě k tomu určené. Ústavní soud je přesvědčen, že v řízení o ústavní stížnosti není nevyhnutelnou podmínkou, aby se poučení o obsahových náležitostech ústavní stížnosti, včetně povinného zastoupení advokátem, dostávalo totožnému stěžovateli vždy v každém individuálním řízení, stalo-li se tak již v předcházejících případech. Lze-li vycházet ze spolehlivého předpokladu, že dříve poskytnuté informace byly objektivně způsobilé zprostředkovat stěžovateli zásadu, že na Ústavní soud se nelze obracet jinak než v zastoupení advokátem a že ústavní stížnost musí obsahovat i další náležitosti, pak se jeví setrvání na požadavku vždy nového a přitom stále stejného poučení jako postup neefektivní a formalistický.
8. Nad nutný rámec odůvodnění Ústavní soud sděluje, že Nejvyšší soud v napadeném usnesení srozumitelně vysvětlil důvody, pro které stěžovatelka nebyla osvobozena od soudních poplatků. Stěžovatelka přehlíží, že majetkové poměry účastníka řízení jsou pouze jedním z hledisek, které jsou při posuzování žádosti hodnoceny. Nejvyšší soud dostatečně objasnil důvody, pro které jde v projednávané věci o zřejmě bezúspěšné uplatňování práva ve smyslu §138 odst. 1 o. s. ř. Ústavní soud pak podle pravomocí, které jsou mu svěřeny jak Ústavou České republiky, tak zákonem o Ústavním soudu, není oprávněn poskytovat stěžovatelce právní služby ani přidělovat (ustanovovat) advokáta, o čemž byla stěžovatelka opakovaně poučena.
9. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud, stejně jako ve věcech vedených pod sp. zn. I. ÚS 3022/22, sp. zn. II. ÚS 2308/23, sp. zn. IV. ÚS 3100/23 (srov. rozhodnutí v těchto věcech, která jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz), uchýlil k přiměřenému použití §43 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu a návrh mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. února 2024
Milan Hulmák, v. r.
soudce zpravodaj