ECLI:CZ:US:2024:4.US.376.24.1
sp. zn. IV. ÚS 376/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Vojtěchem Šimíčkem o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) V. Z. a 2) Š. S., obou zastoupených Mgr. Pavlem Kopou, advokátem, sídlem Hlinky 57/142a, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 5. 12. 2023, č. j. 2 To 180/2023-2020, a usnesení Okresního soudu v Jeseníku ze dne 26. 9. 2023, č. j. 7 T 66/2023-1978, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Oomouci a Okresního soudu v Jeseníku, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených usnesení. Tvrdí, že jimi soudy porušily jejich základní právo domáhat se ochrany u nezávislého a nestranného soudu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. V řízení, které předcházelo podání ústavní stížnosti, Okresní soud v Jeseníku rozhodl o tom, že předseda senátu JUDr. Martin Záliš a přísedící Petr Mišun nejsou vyloučeni z vykonávání úkonů trestního řízení v trestní věci obžalovaných stěžovatelů. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci následně zamítl stížnosti obou stěžovatelů.
3. Ústavní soud při své rozhodovací činnosti jako nepřípustné opakovaně odmítá ústavní stížnosti v případech, kdy existuje pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však řízení nebylo ukončeno, nýbrž byla věc vrácena soudu k dalšímu řízení. Takto Ústavní soud přistupuje i k rozhodnutím (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 2236/22 ze dne 19. 9. 2022 a tam citovaná judikatura; rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na https://nalus.usoud.cz), jimiž je v průběhu soudního řízení - stejně jako v nyní posuzovaném případě - rozhodnuto o nepodjatosti soudce. Ústavní soud v těchto případech vychází z toho, že řízení ve věci doposud neskončilo a případné vadné posouzení námitky podjatosti mohou příslušné orgány napravit v průběhu řízení; teprve po skončení celého řízení může být Ústavní soud povolán ke kontrole jejich postupu. Rozhodnutím o námitce podjatosti řízení ve věci samé nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky, kterými je tvrzené pochybení napravitelné.
4. Tento právní názor potvrdilo plénum Ústavního soudu ve stanovisku ze dne 7. 2. 2023 sp. zn. Pl. ÚS-st. 58/23: "Ústavní stížnost směřující proti usnesení soudu, kterým bylo rozhodnuto, že soudce není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat nebo v ní má činit úkony podle rozvrhu práce, a kterým byl zamítnut opravný prostředek proti takovému usnesení, je nepřípustná (§75 odst. 1 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů)." V odůvodnění stanoviska plénum mj. zdůraznilo, že pro posouzení nestrannosti (nepodjatosti) soudců právní řád předvídá na zákonné úrovni definované postupy, kterými lze podle subjektivních a objektivních kritérií posoudit, zda je možné jednotlivé úkony a rozhodnutí soudce v konkrétní věci hodnotit jako nestranné. Kromě těchto speciálních postupů lze pochybnost o nestrannosti soudce namítat společně s ostatními vadami i v řádných a mimořádných opravných prostředcích. Vydáním rozhodnutí ve věci nepodjatosti soudce přitom soudní řízení nekončí a stěžovateli jsou nadále k dispozici procesní prostředky ochrany. Teprve po vyčerpání těchto opravných prostředků, bude-li se stěžovatel i nadále domnívat, že jejich prostřednictvím tvrzený stav protiústavnosti napraven nebyl, by se mu proto otevřela cesta k podání věcně projednatelné ústavní stížnosti. Dle Ústavního soudu je tedy třeba vycházet ze zásady, že ústavní stížností by měla být napadána konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, nikoli rozhodnutí dílčí, i když jsou sama o sobě pravomocná, tedy přestože proti nim byly vyčerpány všechny dostupné opravné prostředky [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. 9. 2005 sp. zn. III. ÚS 292/05 (U 23/38 SbNU 587)].
5. Z tohoto pravidla činí Ústavní soud výjimky, jež umožňují napadnout i pravomocné rozhodnutí, které pouze uzavírá určitou část řízení, nebo které řeší procesní otázku, ačkoli řízení ve věci samé ještě neskončilo. Musí však být kumulativně splněny dvě podmínky: (1.) rozhodnutí musí být způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do ústavně zaručených základních práv či svobod, a dále je třeba, aby (2.) se námitka porušení základních práv nebo svobod omezovala jen na příslušné stádium řízení, v němž bylo o takové otázce rozhodnuto, tedy aby již nemohla být v rámci dalšího řízení (např. při použití opravných prostředků proti meritorním rozhodnutím) efektivně uplatněna [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. 1. 2005 (N 6/36 SbNU 53)]. V případě rozhodnutí soudu o nepodjatosti soudce však tyto podmínky nejsou splněny, jelikož (1.) samotné rozhodnutí o nepodjatosti ještě není způsobilé se jakkoliv negativně projevit v právní sféře stěžovatelů (ty může zasáhnout teprve rozhodnutí meritorní, resp. kvazimeritorní, v jehož důsledku budou např. odsouzeni v trestním řízení anebo jim bude pravomocně uložena nějaká povinnost), a současně platí, že (2.) tuto námitku mohou stěžovatelé uplatňovat i v dalším řízení (o řádném či mimořádném opravném prostředku a v konečném důsledku i v řízení o ústavní stížnosti, brojící proti konečnému rozhodnutí).
6. Na druhou stranu i v případech, směřuje-li ústavní stížnost proti dílčímu procesnímu usnesení, kterým bylo rozhodnuto, že soudce obecného soudu není vyloučen z projednání a rozhodnutí věci, o níž má rozhodovat, se může uplatnit výjimka obsažená v §75 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, podle kterého Ústavní soud neodmítne přijetí ústavní stížnosti, i když stěžovatelé nevyčerpali všechny procesní prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práva poskytuje, jestliže stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele. Je však věcí stěžovatelů, aby v ústavní stížnosti tento "přesah vlastních zájmů" řádně, přesvědčivě a s využitím judikatury vyložili. Nic takového se však z nyní posuzované ústavní stížnosti nepodává a ani Ústavní soud sám nezjistil žádné indicie, které by nasvědčovaly existenci přesahu vlastních zájmů stěžovatelů v právě uvedeném smyslu.
7. Uvedeným stanoviskem pléna (které je stěžovatelům známo: srov. bod 12 ústavní stížnosti) je Ústavní soud vázán a proto na ně pro stručnost v plném rozsahu odkazuje. Tato okolnost konkrétně znamená, že z důvodu principu subsidiarity je ústavní stížnost, brojící proti rozhodnutí, kterým soudce obecného soudu nebyl vyloučen pro podjatost, nepřípustná.
8. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako nepřípustnou podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. února 2024
Vojtěch Šimíček v. r.
soudce zpravodaj