ECLI:CZ:US:2024:4.US.4.24.1
sp. zn. IV. ÚS 4/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Bc. Bohumila Kučery, zastoupeného Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem, sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 - Nové Město, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 5. prosince 2023, č. j. 28 Cdo 3415/2023-133, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 5. dubna 2023, č. j. 68 Co 44/2023-80 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 8. prosince 2022, č. j. 17 C 370/2021-56, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, jako účastníků řízení, a České republiky - Ministerstva spravedlnosti, sídlem Vyšehradská 427/18, Praha 2 - Nové Město, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví. Tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila jeho práva podle čl. 1, čl. 36 odst. 1 a odst. 3 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel se u Obvodního soudu pro Prahu 10 domáhal po vedlejší účastnici částky 200 000 Kč z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Nesprávný úřední postup stěžovatel viděl v nepřiměřené délce řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 38 C 832/2013 (dále jen "průtažné řízení"). V průtažném řízení se Nadace Divoké husy po stěžovateli domáhala úhrady dlužného nájemného a nedoplatku za služby ve výši 266 837 Kč s příslušenstvím za užívání bytu v jejím vlastnictví. Průtažné řízení trvalo celkem 7 let a 7 měsíců, což stěžovatel považoval za nepřiměřené.
3. Obvodní soud pro Prahu 10 nicméně stěžovatelovu žalobu zamítl a podrobně vysvětlil, že vzhledem k množství souvisejících sporů mezi Nadací Divoké husy a stěžovatelem a stěžovatelovu chování nebyla celková délka průtažného řízení nepřiměřená. Z celkové doby 7 let a 7 měsíců bylo toto řízení celkem pět let přerušeno (prakticky od začátku řízení), a to do pravomocného skončení dvou souvisejících řízení u Obvodního soudu pro Prahu 4. V prvním souvisejícím řízení sp. zn. 38 C 285/2013 (dále jen "první související řízení") se Nadace Divoké husy domáhala zvýšení nájemného, a to i za část období, kterého se týkala žaloba v průtažném řízení. Byť první související řízení trvalo přes pět let, k jeho délce významně přispěl sám stěžovatel. Ten mj. opakovaně podával žádosti o ustanovení zástupce, aniž by je odůvodnil či doložil své poměry, a následně opravnými prostředky (neúspěšně) napadal rozhodnutí o neustanovení zástupce. První související řízení navíc bylo zhruba na rok přerušeno kvůli dalšímu sporu mezi nadací a stěžovatelem, tentokrát ohledně určení neplatnosti výpovědi z nájmu. Mimo tyto prodlevy související řízení probíhalo plynule. V druhém souvisejícím řízení, sp. zn. 42 C 273/2011 (dále jen "druhé související řízení"), se stěžovatel domáhal určení, že je nájemcem bytu. Podle Obvodního soudu pro Prahu 10 v druhém souvisejícím řízení již k určitým neopodstatněným průtahům došlo, na přiměřenost délky nyní průtažného řízení to ale nemohlo mít vliv. I po skončení druhého souvisejícího řízení totiž bylo nutné vyčkat na vyřešení sporu v prvním souvisejícím řízení.
4. Od rozhodnutí o pokračování v řízení v prosinci 2018 trvalo průtažné řízení zhruba 2 roky a 6 měsíců, a to včetně rozhodnutí odvolacího a dovolacího soudu. Soud prvního stupně přitom musel opakovaně odročit jednání (na žádost stěžovatelova zástupce či kvůli opatřením souvisejícím s pandemií Covid-19). Sám stěžovatel pak přispěl k dalšímu zpoždění, když se dostal do konfliktu s ustanoveným zástupcem a bylo nutné ustanovit zástupce nového. Soud prvního stupně se pak dopustil jen dílčího pochybení při doručování, které navíc způsobilo prodlevu jen několika málo měsíců. Obvodní soud pro Prahu 10 tedy délku průtažného řízení neshledal jako nepřiměřenou.
5. Městský soud ke stěžovatelovu odvolání závěry obvodního soudu potvrdil, pouze mírně korigoval některé jeho úvahy (mj. vysvětlil, že výsledek prvního souvisejícího řízení byl pro průtažné řízení významný, protože soud o zvýšení nájemného rozhoduje ke dni podání návrhu a nadace podala návrh během období, za které požadovala neuhrazené nájemné). Nejvyšší soud poté odmítl dovolání jako nepřípustné, obvodní soud ani městský soud se totiž neodchýlily od jeho ustálené judikatury.
II.
Argumentace stěžovatele
6. Napadená rozhodnutí jsou dle stěžovatele projevem přepjatého formalismu a jsou extrémně nespravedlivá. Délka řízení 7 let a 7 měsíců je vždy nepřiměřená, bez ohledu na to, co ji způsobilo. Za přiměřenou považuje délku řízení 2 let. Obecné soudy ignorovaly, že k přerušení průtažného řízení došlo na základě úvahy soudu, nikoli k návrhu stěžovatele. Pro přerušení průtažného řízení nebyly splněny podmínky, jde o exces obecných soudů. Dále popírá, že by rozhodnutí o zvýšení nájemného soudem (v prvním souvisejícím řízení) mělo význam pro rozhodnutí o dlužném nájemném v průtažném řízení. O zvýšení nájemného totiž soud rozhoduje s účinky až do budoucna, dlužné nájemné je přitom nájemné, které nebylo zaplaceno v minulosti. Kromě toho odkazuje na řadu rozhodnutí Ústavního soudu a Nejvyššího soudu, se kterými jsou podle něj rozhodnutí obecných soudů v rozporu.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Vyčerpal též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
8. K ústavní stížnosti Ústavní soud nejprve uvádí, že obecné soudy se přiměřeností délky průtažného řízení zabývaly velmi podrobně. Posuzovaly průběh nejen průtažného řízení, ale i řízení, kvůli kterým bylo průtažné řízení přerušeno. Stejně tak se detailně zabývaly chováním stěžovatele v jednotlivých řízeních a jeho vlivem na celkovou délku řízení. Navíc, přestože dospěly k závěru, že průtažné řízení ve výsledku trvalo přiměřenou dobu, některé dílčí kroky kritizovaly (viz bod 3 výše). Stěžovatel však v ústavní stížnosti s tímto posouzením polemizuje jen minimálně. Podstatnou část ústavní stížnosti tvoří kompilát citací obecných závěrů Ústavního soudu, které však v kontextu nynější věci nejsou nijak sporné a napadená rozhodnutí obecných soudů s nimi nejsou v rozporu. Mimo to ústavní stížnost stojí jen na dvou relativně povšechných námitkách ohledně samotné délky řízení a důvodů pro přerušení průtažného řízení. Tomu nicméně Ústavní soud přizpůsobil odůvodnění nynějšího usnesení. A dodává, že není jeho rolí, aby snad za stěžovatele domýšlel jeho argumentaci či hledal vady, které stěžovatel nenamítá.
9. Pokud jde o námitku ohledně samotné délky řízení, Ústavní soud uznává, že délku průtažného řízení 7 let a 7 měsíců nelze označit za banální. To však ani obecné soudy nečiní. Ze samotné délky průtažného řízení však nelze automaticky dovozovat, zda trvalo přiměřenou dobu, jak tvrdí stěžovatel. Mimo délky řízení je potřeba, vždy s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem každého případu, vzít v úvahu též další kritéria, která vycházejí z judikatury Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva, a která jsou dnes koneckonců také uvedena v §31a odst. 3 zákona č. 82/1998 Sb. [tedy složitost řízení, jednání stěžovatele i orgánů veřejné moci a význam předmětu řízení pro stěžovatele; srov. např. nálezy ze dne 15. 2. 2012 sp. zn. I. ÚS 2427/11 (N 33/64 SbNU 349), bod 13, a ze dne ze dne 9. 4. 2015 sp. zn. I. ÚS 1822/14 (N 75/77 SbNU 119), bod 30, dále srov. rozsudek velkého senátu ESLP ze dne 27. 6. 2000, Frydlender proti Francii, č. 30979/96, §43, pro shrnutí judikatury ESLP též novější rozsudek ze dne 21. 7. 2022, Bieliński proti Polsku, č. 48762/19, §42 až §44].
10. O výjimečný případ, kdy tato kritéria není vzhledem ke zcela mimořádné délce řízení nutné podrobně zkoumat, nyní nejde [srov. k délce řízení přes 25 let nález ze dne 24. 11. 2005 sp. zn. II. ÚS 168/05 (N 211/39 SbNU 249); ani ve stěžovatelem citovaném nálezu ze dne 5. 10. 2011 sp. zn. I. ÚS 1531/11 (N 172/63 SbNU 19), Ústavní soud takový závěr neučinil, ale uložil Nejvyššímu soudu, aby přiměřenost délky řízení přes 10 let s ohledem na okolnosti tamější věci účastníkům pečlivě odůvodnil].
11. Z výše uvedených kritérií obecné soudy vycházely. Rovněž správně vycházely ze závěru, že do doby řízení je zásadně třeba započítávat i dobu, po niž bylo řízení přerušeno z důvodu probíhajícího jiného řízení a že v takovém případě se zkoumá, zda délka souvisejících řízení byla přiměřená (opět nález I. ÚS 1822/14, bod 31 a judikatura tam citovaná).
12. A proti posouzení přiměřenosti délky průtažného řízení Ústavní soud nemá žádné zásadní výhrady. Zjednodušeně řečeno, průtažné řízení se protáhlo jednak kvůli množství sporů, které mezi sebou Nadace Divoké husy a stěžovatel vedli (a ve kterých se řešily otázky významné pro průtažné řízení). Průtažné řízení tak bylo po procesní stránce složitější. V rámci možností však jednotlivá řízení probíhala plynule (mimo druhého souvisejícího řízení, které však na přiměřenost průtažného řízení nemohlo mít vliv, viz k tomu výše). Zároveň soudy přihlédly k tomu, že sám stěžovatel se zásadním způsobem podílel na délce řízení, a to svým postupem či chováním hned v několika posuzovaných řízeních (do té míry, že jeho konflikt s ustanoveným zástupcem musela řešit policie). Nutno dodat, že proti tomuto aspektu věci stěžovatel žádné výhrady nevznesl.
13. Jedinou další konkrétnější výhradu (mimo samotné délky řízení) stěžovatel směřoval proti tomu, že soud prvního stupně přerušil průtažné řízení kvůli prvnímu souvisejícímu řízení (ve kterém nadace navrhla, aby soud zvýšil nájemné). Přerušení podle stěžovatele nebylo důvodné. Městský soud ale podrobně vysvětlil, že v prvním souvisejícím řízení podala nadace návrh na zvýšení nájemného podle §2249 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, podle jehož poslední věty soud rozhodne o zvýšení nájemného s účinky ode dne podání návrhu soudu. Nadace návrh na zvýšení nájemného podala dne 1. 7. 2013. V průtažném řízení se pak domáhala nájemného za období od září 2011 do října 2013. Soudy v průtažném řízení navíc z rozhodnutí o výši nájemného, které vzešlo z prvního souvisejícího řízení, skutečně vycházely (srov. k tomu bod 12 odůvodnění rozsudku městského soudu).
14. Pokud jde pak o údajný rozpor napadených rozhodnutí s judikaturou Nejvyššího soudu, stěžovatel přehlíží logiku jím citovaných rozhodnutí (konkrétně rozsudků ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 348/2010, a ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 30 Cdo 3044/2016). Ta totiž stojí na tom, že při posuzování délky řízení nelze přerušení řízení přičítat tomu účastníku, který jej navrhnul, pokud důvody pro přerušení zároveň odpovídají důvodům v §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu. V průtažném řízení přerušení navrhla nadace, nikoli stěžovatel. Uvedený závěr však nijak nebrání tomu, aby byla délka řízení, byť bylo přerušeno podle §109 odst. 2 písm. c) občanského soudního řádu, později shledána jako přiměřená.
15. Ústavní soud žádné porušení základních práv stěžovatele neshledal. Proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu