ECLI:CZ:US:2024:4.US.432.24.1
sp. zn. IV. ÚS 432/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Šimice, zastoupeného JUDr. Ivanou Sittkovou, advokátkou, sídlem Medkova 913/48, Praha 4, proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 12. 12. 2023, č. j. 23 Co 251/2023-159, a rozsudku Okresního soudu Praha-západ ze dne 26. 7. 2023, č. j. 10 C 88/2022-115, za účasti Krajského soudu v Praze a Okresního soudu Praha-západ, jako účastníků řízení, a Lucie Šimicové Málkové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti a přiložených listin, Okresní soud Praha-západ ("okresní soud") a Krajský soud v Praze ("krajský soud") v nyní posuzovaném řízení rozhodovaly o žalobě, jíž se L. Šimicová Málková ("žalobkyně") domáhala vůči stěžovateli zaplacení částky 40 698 Kč s příslušenstvím z titulu regresního nároku podle §1876 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník.
2. Okresní soud napadeným rozsudkem žalobě vyhověl a uložil stěžovateli zaplatit žalobkyni částku 40 698 Kč s příslušenstvím.
3. K odvolání stěžovatele ve věci rozhodoval krajský soud, který stěžovaným rozsudkem rozhodnutí okresního soudu potvrdil.
4. Pro vypořádání ústavní stížností není podrobnější rekapitulace průběhu řízení a napadených rozhodnutí účelná, jelikož účastníkům jsou všechny podstatné skutečnosti známy (ke skutkovým okolnostem případu srov. zejména rozsudek okresního soudu, bod 21).
5. Stěžovatel se závěry okresního a krajského soudu nesouhlasí a napadá je ústavní stížností, v níž se dovolává porušení základních práv zaručených čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod ("Listina").
6. Předkládá přitom obdobné námitky, které uplatnil již v průběhu předchozího řízení, tj. v jím podaném odvolání. Obecným soudům vytýká, že dostatečně nevysvětlily, "na základě jakého konkrétního důkazu má jít o solidární závazek vůči bance, když pro nalézání spravedlivého rozhodnutí je významné posouzení smlouvy o úvěru a osob dlužníků vůči bance - tato okolnost není hodnocena zákonným způsobem." Dále uvádí, že obecné soudy nevysvětlily, proč není pro regresní náhradu důležitá okolnost, že úvěrovou smlouvu nepodepsal, resp. namítá, že v rozhodnutích není vysvětleno, z jakých důvodů měl převzít úplnou úhradu dluhu z úvěrové smlouvy.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti (a jejího doplnění) a dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
8. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky ("Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy). Vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další instanci v systému obecné justice oprávněnou vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je toliko přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Proto vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad podústavního práva a jeho použití na jednotlivý případ je v zásadě věcí soudů, a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat, jen je-li jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady).
9. Proces výkladu a použití podústavního práva pak bývá stižen takovouto kvalifikovanou vadou zpravidla tehdy, nezohlední-li obecné soudy správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska řádně vedeného soudního řízení - nepřijatelné libovůle, spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi podáván, resp. který odpovídá všeobecně uznávanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná pod https://nalus.usoud.cz).
10. Z práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny pak vyplývají kromě požadavku náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí také některé požadavky vztahující se ke skutkovým zjištěním a jejich právnímu hodnocení. Skutková zjištění musí být výsledkem takového hodnocení provedených důkazů, které je logicky správné a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě i ve vzájemných souvislostech. Právní hodnocení se pak musí vztahovat k takto učiněným skutkovým zjištěním a nesmí být s nimi v rozporu. Případný rozpor mezi obecnými soudy provedenými důkazy a jejich skutkovými zjištěními nebo mezi jejich skutkovými zjištěními a právními závěry může mít za následek porušení základního práva účastníka řízení, jestliže jde o rozpor extrémní, který zpochybňuje výsledek soudního řízení (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 150/93 ze dne 3. 11. 1994).
11. Ústavní soud tedy shrnuje, že základní ústavněprávní požadavek ve vztahu k právu na soudní ochranu spočívá v tom, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základ, zda právní závěry soudů z nich vyvozené nejsou s nimi v extrémním nesouladu a zda podaný výklad práva je i ústavně souladný, resp. není-li naopak zatížen libovůlí. Takové pochybení přitom Ústavní soud v nyní posuzované věci neshledal.
12. Ústavní soud nezjistil, že by v závěrech napadených rozhodnutí došlo k ústavněprávnímu pochybení, přičemž ani stěžovatel v ústavní stížnosti nepředkládá jakoukoliv kvalifikovanou námitku, která by jeho věc posunula do ústavněprávní roviny. Z podání stěžovatele je naopak zřejmé, že právo na spravedlivý proces (resp. na soudní ochranu) zaměňuje s neexistujícím právem na úspěch ve věci. Jak se přitom podává již ze shora uvedeného, Ústavní soud považuje napadená rozhodnutí za pečlivě odůvodněná a neshledává, že by byla projevem svévole či byla v extrémním rozporu s principy spravedlnosti. Obecné soudy se přesvědčivě vypořádaly jak s námitkou týkající se platnosti smlouvy o úvěru, tak s námitkou týkající se právního základu převzetí úplné náhrady dluhu z úvěrové smlouvy a regresního nároku žalobkyně. Na závěrech okresního a krajského soudu přitom neshledal Ústavní soud nic, co by odůvodnilo jeho případný kasační zásah.
13. Ústavní soud současně připomíná, že nezbytným předpokladem meritorního zkoumání předmětné věci je vyloučení tzv. bagatelnosti. Přestože úprava řízení před Ústavním soudem tento pojem nezná, není možné nepřihlížet k hranicím, které zákonodárce v civilním řízení ve smyslu bagatelnosti vymezil. Brání-li totiž občanský soudní řád podání dovolání u sporů o částku nepřevyšující 50 000 Kč [srov. §238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], jistě nebylo záměrem zákonodárce, aby roli další přezkumné instance nahrazoval Ústavní soud. Částku, o kterou jde v tomto řízení (40 698 Kč), lze v tomto ohledu považovat za bagatelní (srov. k tomu kupř. usnesení sp. zn. II. ÚS 1383/19 ze dne 28. 5. 2019).
14. Ústavní soud sice v minulosti dovodil, že při splnění určitých zvláštních okolností je oprávněn meritorně přezkoumat též věci bagatelního rázu (typicky byl-li by dán přesah vlastního zájmu stěžovatele, byla by dána potřeba na důsledném respektování judikatury Ústavního soudu nebo by vznikla potřeba ústavněprávního výkladu některých právních institutů). Stěžovatel však žádné takové zvláštní okolnosti, které by teprve byly způsobilé ústavněprávně "povýšit" relevanci tohoto případu, v ústavní stížnosti neuvádí.
15. Ze všech shora vyložených důvodů proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
16. Nad rámec uvedeného lze dodat, že naznačuje-li stěžovatel, že zamýšlí podat ústavní stížnost rovněž proti rozhodnutí o náhradě nákladů řízení státu, jež navazuje na nákladový výrok III. stěžovaného rozsudku okresního soudu (srov. usnesení okresního soudu ze dne 2. 2. 2024, č. j. 10 C 88/2022-165) a jež stěžovatel napadl odvoláním, Ústavní soud se touto (zcela obecnou) námitkou nezabýval, neboť by to bylo vzhledem k probíhajícímu odvolacímu řízení předčasné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. února 2024
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu