ECLI:CZ:US:2024:4.US.46.24.1
sp. zn. IV. ÚS 46/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy, soudce Milana Hulmáka a soudce zpravodaje Zdeňka Kühna o ústavní stížnosti stěžovatele P. O., t. č. Vazební věznice Praha - Ruzyně, zastoupeného Mgr. Miroslavem Krutinou, advokátem, sídlem Vyšehradská 423/27, Praha 2 - Nové Město, proti jinému zásahu Policie České republiky a Městského soudu v Praze, a s ní spojeným návrhem na zrušení §3d odst. 3 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů, za účasti Policie České republiky a Městského soudu v Praze, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti věci a obsah napadených rozhodnutí
1. Stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že zásahem Policie České republiky a Městského soudu v Praze byla porušena jeho ústavně zaručená práva podle čl. 8 odst. 1 a odst. 2, čl. 36 odst. 1 a odst. 2 a čl. 43 Listiny základních práv a svobod.
2. Z ústavní stížnosti a předložených listin plyne, že stěžovatel je občan Gruzie. Policie České republiky jej dne 4. 1. 2023 zadržela na základě mezinárodního zatykače. Stěžovatel byl vzat do předběžné vazby, která započala dne 4. 1. 2023. Republika Kazachstán, Gruzie a Spojené státy americké postupně požádaly o vydání stěžovatele k trestnímu stíhání.
3. Městský soud v Praze usnesením ze dne 25. 5. 2023, sp. zn. Nt 401/2023, rozhodl podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb., o mezinárodní justiční spolupráci ve věcech trestních, že je přípustné vydání stěžovatele do Spojených států amerických na základě žádosti prokuratury pro jižní okrsek státu New York ze dne 6. 2. 2023 a žádosti prokuratury pro východní okrsek státu New York ze dne 31. 1. 2023. Téhož dne rozhodl městský soud samostatnými usneseními o přípustnosti vydání stěžovatele do Republiky Kazachstán, resp. do Gruzie. Proti žádnému z těchto usnesení se stěžovatel nebránil.
4. Ministr spravedlnosti rozhodnutím ze dne 17. 7. 2023 povolil vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spojených států amerických a naopak nepovolil stěžovatelovo vydání do Republiky Kazachstán či Gruzie (§97 odst. 1, odst. 2 a §102 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb.). V návaznosti na rozhodnutí ministra přeměnil městský soud usnesením ze dne 20. 7. 2023 vazbu předběžnou na vazbu vydávací.
5. Dne 18. 7. 2023 stěžovatel podal žádost o mezinárodní ochranu. Ministerstvo vnitra dne 16. 10. 2023 stěžovatelovu žádost zamítlo jako zjevně nedůvodnou podle §16 odst. 1 písm. g) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu (tedy z důvodu, že stěžovatel podal žádost účelově pouze s cílem vyhnout se vydání do jiného státu, nebo takové vydání pozdržet, přestože mohl podat žádost o mezinárodní ochranu dříve). Rozhodnutí ministerstva stěžovatel napadl žalobou, kterou Městský soud v Praze zamítl rozsudkem ze dne 27. 12. 2023, sp. zn. 20 Az 24/2023, tedy ještě před podáním ústavní stížnosti. Rozsudek nabyl právní moci dne 15. 1. 2024, kasační stížnost proti rozsudku stěžovatel nepodal.
6. Před podáním nynější ústavní stížnosti již stěžovatel podal dvě ústavní stížnosti. První ústavní stížností napadl v bodě 4 uvedené rozhodnutí ministra spravedlnosti. Ústavní soud tuto ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh podaný někým k tomu zjevně neoprávněným a zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný usnesením ze dne 5. 9. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1904/23. Druhou ústavní stížností se stěžovatel bránil proti tvrzenému protiústavnímu zásahu Policie České republiky a Městského soudu v Praze spočívajícímu v jeho vydání k trestnímu stíhání do USA na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti. Tuto ústavní stížnost Ústavní soud odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný, a to usnesením ze dne 20. 9. 2023, sp. zn. IV. ÚS 1923/23.
II.
Argumentace stěžovatele
7. Stěžovatel v ústavní stížnosti uvádí, že se snaží zabránit zásahu Policie České republiky a Městského soudu v Praze. Zásah spočívá ve vydání stěžovatele k trestnímu stíhání do Spojených států amerických na základě rozhodnutí ministra spravedlnosti. Neústavnost zásahu plyne z kolize zákona č. 104/2013 Sb. a zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, a to především §3d odst. 3 písm. b) tohoto zákona, který umožňuje stěžovatele vydat i za probíhajícího azylového řízení. To je podle stěžovatele v rozporu s judikaturou Ústavního soudu a Evropského soudu pro lidská práva. Stěžovatel považuje §3d odst. 3 písm. b) zákona o azylu za neústavní. Pokud by naopak v testu ústavnosti toto ustanovení zákona o azylu obstálo, nemůže být ústavně konformní stěžovatelova trvající vydávací vazba. Zákon č. 104/2013 Sb. totiž staví maximální dobu vydávací vazby jen v případě, že řízení o mezinárodní ochraně chrání stěžovatele před vydáním. Maximální doba vydávací vazby tak podle stěžovatele uplynula, a to dokonce již na konci listopadu 2023.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
8. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatel je zastoupen v souladu s §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu. Ústavní stížnost je tedy přípustná.
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
9. Stěžovatel se brání proti tvrzenému protiústavnímu zásahu ze strany Policie a městského soudu v podobě hrozby vydání k trestnímu stíhání do Spojených států amerických. Význam obou orgánů v tomto zásahu stěžovatel odvozuje od jejich role v zajištění samotného vydání po rozhodnutí ministra spravedlnosti. Podle §10 odst. 2 zákona č. 104/2013 Sb. osobu předávanou do cizího státu převezme Policie České republiky od věznice nebo zařízení pro výkon ochranného opatření a předá ji cizozemskému orgánu. V souvislosti s předáním této osoby předá Policie České republiky cizozemskému orgánu i věci náležející této osobě a věci, včetně listin, související s úkonem mezinárodní justiční spolupráce, pro který je osoba předávána. Podle §101 odst. 4 téhož zákona poté, co ministerstvo dohodne s příslušnými orgány cizího státu termín vydání osoby, vydání osoby příslušným orgánům cizího státu a s tím související propuštění osoby z vydávací vazby zajistí předseda senátu.
10. Ústavní soud předně připomíná ustálenou judikaturu ohledně subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci Ústavním soudem a zdrženlivosti v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Ústavní soud je povolán korigovat pouze takové excesy, které jsou výrazem libovůle či svévole orgánů veřejné moci. Kasační zásah Ústavního soudu je namístě pouze ve výjimečných případech, kdy je s rozhodnutím, které ústavní stížnost napadá, spojen nepřijatelný zásah do základních práv a svobod stěžovatele (srov. usnesení IV. ÚS 1923/2023, bod 8).
11. Je třeba připomenout, že ústavní stížností proti zásahu obou nynějších účastníků, který spočíval v předpokládaném vydání k trestnímu stíhání do Spojených států amerických (rovněž již poté, co stěžovatel požádal o mezinárodní ochranu), se Ústavní soud zabýval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 1923/2023. Tam Ústavní soud dospěl k závěru, že podstata ústavní stížnosti směřovala jen proti potenciálnímu provedení rozhodnutí ministra spravedlnosti, a proto ústavní stížnost odmítl (ústavní stížnost proti rozhodnutí ministra odmítl usnesením sp. zn. IV. ÚS 1904/23).
12. Byť nyní stěžovatel oproti předchozí ústavní stížnosti argumentaci mírně upravil, Ústavní soud nemá důvod se odchýlit od svých dosavadních závěrů. Stěžovatel oproti věci IV. ÚS 1923/2023 vznáší dvě nové námitky. Jednak se vymezuje proti §3d odst. 3 písm. b) zákona o azylu, jednak dovozuje, že pokud Ústavní soud nebude sdílet jeho výhrady proti tomuto ustanovení, musí nutně dojít k závěru o nezákonnosti (dalšího trvání) vydávací vazby.
13. Ústavní soud však tento náhled nesdílí. V prvé řadě §3d odst. 3 písm. b) zákona o azylu nelze vykládat tak, že z něj plyne neomezená možnost (či dokonce pokyn) vydat k trestnímu stíhání žadatele o mezinárodní ochranu. V každém případě musí orgány veřejné moci v extradičním řízení vykládat toto ustanovení ústavně konformně, respektovat judikaturu Ústavního soudu k problematice extradicí. Současně Ústavní soud dodává, že nemá v nynější věci indicie svědčící o tom, že by takto české orgány snad nehodlaly postupovat. Pokud jde naopak o výhrady stěžovatele k trvání vydávací vazby, stěžovatel je musí směřovat nikoli do této ústavní stížnosti (kterou se brání proti jinému zásahu do svých ústavně zaručených práv), ale do žádosti o propuštění z vydávací vazby a případné stížnosti proti rozhodnutí o zamítnutí propuštění z vydávací vazby podle §101 odst. 3 zákona č. 104/2013 Sb.
14. Přes úpravu argumentace tak i nyní spočívá podstata ústavní stížnosti jen v nesouhlasu s potenciálním provedením rozhodnutí ministra spravedlnosti, které Ústavní soud již potvrdil jako ústavně konformní. Ústavnímu soudu tak nezbývá, než odkázat na závěry z usnesení IV. ÚS 1923/2023.
15. Jádro stěžovatelovy argumentace spočívá opět především v tom, že podání žádosti o mezinárodní ochranu, včetně následného soudního přezkumu rozhodnutí o mezinárodní ochraně, představuje překážku pro vydání do cizího státu. Stěžovatel stejně jako v předchozí ústavní stížnosti odkazuje na nález Ústavního soudu ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1924/18 a na stanovisko pléna ze dne 13. 8. 2013 sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13.
16. Ústavní soud nicméně stejně jako ve věcech IV. ÚS 1904/23 a IV. ÚS 1923/23 zdůrazňuje, že úprava vydání v zákonu č. 104/2013 Sb. má určitou strukturu. Klíčovou fází v extradičním řízení z hlediska výhrad cizince představuje rozhodování soudu o přípustnosti vydání podle §95 odst. 1 zákona č. 104/2013 Sb. Právě v tomto řízení soud posuzuje, zda nejsou dány překážky vydání osoby do cizího státu uvedené v §91 téhož zákona. V soudní fázi extradičního řízení má osoba, o jejíž vydání jde, právo vyjádřit se k přípustnosti vydání a navrhovat důkazy na podporu svých tvrzení. Soud o přípustnosti vydání rozhoduje ve veřejném zasedání. A především, osoba, jejíž vydání žádá cizí stát, má možnost proti usnesení soudu o přípustnosti vydání podle §95 odst. 1 poslední věty zákona č. 104/2013 Sb. podat stížnost, která má odkladný účinek, a případně proti rozhodnutí soudu o stížnosti podat též ústavní stížnost (srov. přiměřeně usnesení IV. ÚS 1904/23, bod 24).
17. Jak rozhodování ministra spravedlnosti o povolení vydání, tak přirozeně i jakýkoli další postup orgánů veřejné moci na rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání navazuje. Ani rozhodování ministra, natožpak další postup orgánů veřejné moci ale neslouží k (plnému) přezkumu rozhodnutí soudu o přípustnosti vydání.
18. K rozhodování ministra spravedlnosti již Ústavní soud uvedl, že ministr sám nepřehodnocuje ani nenahrazuje rozhodnutí soudů. Jejich věcnou správností se zabývá zpravidla jen s ohledem na možnost využití své pravomoci podat Nejvyššímu soudu podle §95 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb. návrh na přezkoumání takovéhoto rozhodnutí (má-li o jeho správnosti pochybnost). I případné zjištění změny okolností podle §101 odst. 7 tohoto zákona může vést jen k závěru ministra spravedlnosti, že rozhodnutí soudu není aktuální a pro účely povolení vydání z něj nelze vycházet. Nemůže však vést k tomu, aby nové posouzení přípustnosti vydání provedl ministr samostatně bez předchozího rozhodnutí soudu (srov. stanovisko Pl. ÚS-st. 37/13, bod 9).
19. Vlastní rozhodování ministra o povolení vydání se omezuje na zjištění, zda soud pravomocně rozhodl, že vydání je přípustné, dále zda nenastala některá ze skutečností uvedených v §97 odst. 5 zákona č. 104/2013 Sb. a zda případně není dána jiná skutečnost, která by zakládala právní překážku povolení vydání. Takovou skutečností je i dodatečné udělení mezinárodní ochrany osobě, o jejíž vydání jde, nebo samotné neskončené řízení o její žádosti o udělení mezinárodní ochrany, včetně případného soudního přezkumu, ledaže jde o opakovanou žádost [stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13, zejména výrok II a body 14 a násl. odůvodnění; též nález ze dne 2. 4. 2019 sp. zn. III. ÚS 1924/18 (N 51/93 SbNU 183), bod 34 odůvodnění].
20. Zákon ministru spravedlnosti umožňuje vydání nepovolit i za situace, kdy je podle soudu vydání přípustné. Činí tak ale především s ohledem na to, že rozhodnutí o povolení vydání má určitý politický rozměr a ve věcech extradičních v něm lze spatřovat projev státní suverenity [srov. nález ze dne 29. 1. 2008 sp. zn. Pl. ÚS 63/06 (N 21/48 SbNU 223; 90/2008 Sb.), bod 26]. Ministr spravedlnosti při svém rozhodování zkoumá i další, tj. politická (a z nich především zahraničněpolitická) hlediska vydání konkrétní osoby do cizího státu. Ta z povahy věci nemohou být zákonem blíže vymezena a podléhají kontrole především v rovině ústavně-politické odpovědnosti. Soudům naopak hodnocení politických hledisek vydání nepřísluší (srov. Pl. ÚS-st. 37/13, bod 10).
21. Stejně tak Ústavní soud vysvětlil, že postup Policie České republiky podle zákona č. 104/2013 Sb. spočívá především v realizaci rozhodnutí ministra o povolení vydání. Právě rozhodnutí ministra je titulem, od kterého se odvíjí kroky policie (IV. ÚS 1923/23, body 10-11). To samé pak logicky platí i pro výše zmíněnou roli městského soudu, resp. předsedy senátu. V těchto případech ale již nelze mluvit o nějakém rozhodování, ale pouze o provádění samotného vydání na základě rozhodnutí ministra. Jakýkoli prostor pro přehodnocení či pozastavení vydání je zde proto minimální.
22. K uvedené struktuře (kterou obsahoval původně trestní řád, a která se ve výše nastíněných obrysech s přesunem úpravy do samostatného zákona podstatně nezměnila) Ústavní soud uvedl, že "smyslem soudního posouzení otázky přípustnosti vydání ještě před jeho rozhodnutím je poskytnutí nejvyšší možné garance z hlediska vnitrostátního práva, že v případě konkrétní osoby nedojde povolením jejího vydání k porušení jejích ústavně zaručených práv. Zákon totiž předpokládá, že v době rozhodování ministra spravedlnosti o povolení vydání již bude otázka přípustnosti vydání vyřešena, a tedy k realizaci vydání bude moci dojít v relativně krátké době, což by z povahy věci jakoukoliv následnou ochranu práv této osoby přinejmenším ztěžovalo nebo dokonce znemožňovalo." (Pl. ÚS-st. 37/13, bod 9).
23. Pokud jde o postup stěžovatele v nynější věci, proti rozhodnutí (resp. rozhodnutím) městského soudu o přípustnosti vydání stížnost nepodal. Nebránil se tedy ani rozhodnutí, že je přípustné jeho vydání do Spojených států amerických. V ústavní stížnosti k tomu nyní jen uvedl, že předpokládal, že bude vydán do Gruzie. To však nemůže omlouvat stěžovatelovu pasivitu v extradičním řízení a vytvářet prostor pro přehodnocení závěru o přípustnosti vydání do Spojených států amerických mimo příslušnou fázi takového řízení.
24. Přímo k rozhodnutí ministra ve věci stěžovatele pak Ústavní soud uvedl, že "nebylo povinností ministra spravedlnosti, aby jakkoli přehodnocoval posouzení důvodů nepřípustnosti vydání podle §91 odst. 1 písm. f) a o) zákona o mezinárodní justiční spolupráci, které provedl městský soud. Domníval-li se stěžovatel, že některý z těchto důvodů je dán, měl svá tvrzení uplatnit v řízení před městským soudem." Ústavní soud rovněž dodal, že pokud se stěžovatel proti rozhodnutí městského soudu o přípustnosti vydání nebránil "nelze případný závěr o porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod, který by byl následkem nesprávného posouzení přípustnosti vydání, spojovat s rozhodnutím ministra spravedlnosti. Neústavnost napadeného rozhodnutí nemůže založit ani stěžovatelem tvrzená skutečnost, že stěžovatel podal dne 18. 7. 2023, tedy den po vydání tohoto rozhodnutí, žádost o mezinárodní ochranu podle §3 zákona o azylu z důvodu podle §14 téhož zákona. Ústavní soud nemůže vytknout ministru spravedlnosti, že nezohlednil řízení o žádosti, která v době jeho rozhodování nebyla podána." (usnesení IV. ÚS 1904/23, body 24-25).
25. Stěžovatel rovněž v ústavní stížnosti zmínil mj. stanovisko pléna Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS-st. 37/13. Stěžovatel z něj dovozuje, že pokud probíhá řízení o udělení mezinárodní ochrany na základě žádosti, kterou podal až po rozhodnutí ministra o povolení vydání, není možné jej vydat do Spojených států amerických. K tomu lze uvést následující. Ve stanovisku Ústavní soud připouští, že je nutné, aby bylo řízení o udělení mezinárodní ochrany ukončeno, než bude osoba vydána. Zároveň ale zdůraznil, že smyslem této podmínky je zachování zásady non-refoulement, nikoli přezkum rozhodnutí soudu, kterým bylo toto vydání posouzeno jako přípustné: "Smyslem obou uvedených podmínek povolení vydání je garance, že jeho realizace nebude znamenat porušení závazku vyplývajícího ze zásady non-refoulement ve smyslu čl. 33 odst. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků [...] a čl. 2 a 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, jenž má jako závazek ze smlouvy o ochraně lidských práv přednost před jinými závazky z mezinárodních smluv. Ústavní soud však v tomto řízení ani nepřezkoumává ani nepřehodnocuje právní závěry obsažené v rozhodnutí soudu, kterým bylo vysloveno, že vydání je přípustné." (výrok II. stanoviska Pl. ÚS-st. 37/13, a usnesení IV. ÚS 1923/2023, bod 9).
26. Pouze na okraj lze dodat, že přehodnotit či pozastavit vydání v nynější fázi extradičního řízení by Ústavní soud mohl jen výjimečně, např. pokud by stěžovatel vznesl důvodné obavy ohledně situace v zemi, do které má být vydán, které dosud nemohl vznést v extradičním řízení (tedy např. obavy založené na nějaké náhlé změně poměrů v dané zemi, kterou dosud nebylo možné zohlednit). Podstata nynější ústavní stížnosti ale tímto směrem nejde. Ústavní soud proto neshledal žádný racionální důvod, pro který by měl své dosavadní závěry ve věci stejného stěžovatele jakkoli zpochybňovat.
27. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
28. Ústavní soud nerozhodoval o návrhu na vydání předběžného opatření (§80 zákona o Ústavním soudu), protože bez zbytečného odkladu rozhodl o ústavní stížnosti.
29. Stěžovatel rovněž s ústavní stížností spojil návrh na zrušení §3d odst. 3 písm. b) zákona o azylu (§74 zákona o Ústavním soudu). Tento návrh však sdílí osud ústavní stížnosti, kterou Ústavní soud odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu