ECLI:CZ:US:2024:4.US.60.24.1
sp. zn. IV. ÚS 60/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Milana Hulmáka a Zdeňka Kühna (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatelky obchodní společnosti DIDO-Financial s. r. o., sídlem Vrbenského 1551/30, Praha 7 - Holešovice, zastoupené JUDr. Ing. Janem Matysem, advokátem, sídlem Sokolovská 25/18, Praha 8 - Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. října 2023, č. j. 27 Cdo 1967/2023-308, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. ledna 2023, č. j. 29 Co 438/2022-286, a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 6. října 2022, č. j. 26 C 308/2016-261, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 2, jako účastníků řízení, a Richarda Žižky, zastoupeného prof. JUDr. Janem Křížem, CSc., advokátem, sídlem Dlouhá 741/13, Praha 1 - Staré Město, jako vedlejšího účastníka, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení rozhodnutí uvedených v záhlaví. Tvrdí, že napadená rozhodnutí porušila její práva podle čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Stěžovatelka se žalobou u Obvodního soudu pro Prahu 2 domáhala po vedlejším účastníkovi zaplacení částky 1 566 792 Kč s příslušenstvím, a to (původně) z titulu smluvní pokuty za neuhrazení ceny ze smlouvy o díle. Obvodní soud výrokem I. napadeného rozsudku stěžovatelce částečně vyhověl a uložil vedlejšímu účastníkovi zaplatit stěžovatelce částku 173 704 Kč s příslušenstvím. Výrokem II. naopak zamítl žalobu co do částky 1 393 088 Kč, výrokem III. rozhodl o náhradě nákladů řízení. Ve smlouvě mezi vedlejším účastníkem a zhotovitelem, který později postoupil pohledávku (neuhrazenou část ceny za dílo) stěžovatelce, byla sjednána smluvní pokuta ve výši 0,9% denně z dlužné částky. Smluvní pokutu však obvodní soud vyhodnotil jako nepřiměřeně vysokou a na základě §301 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, její výši upravil na 0,1% denně z dlužné částky. Současně se již obvodní soud odmítl zabývat návrhem vedlejšího účastníka na započtení jeho pohledávky, a sice smluvní pokuty z titulu prodlení s předáním díla ve výši 767 438 Kč (podle obvodního soudu by si totiž takový návrh mj. vyžádal další dokazování; ani městský soud tento závěr následně nezpochybnil). Proti rozsudku obvodního soudu se jak stěžovatelka, tak vedlejší účastník odvolali (stěžovatelka se odvolala proti výroku II. a na něm závislém výroku o nákladech řízení III.). Městský soud potvrdil oba výroky rozsudku obvodního soudu ve věci samé, pouze změnil jeho nákladový výrok a rozhodl též o nákladech odvolacího řízení.
3. Proti rozsudku městského soudu (a to všem jeho výrokům) následně stěžovatelka podala dovolání. Nejvyšší soud její dovolání odmítl, v různých částech z různých důvodů. V části dovolání, která fakticky směřovala proti přiznání části smluvní pokuty (tedy výroku I. rozsudku obvodního soudu a jeho potvrzení městským soudem), Nejvyšší soud dovolání odmítl pro subjektivní nepřípustnost. Soudy zde stěžovatelce vyhověly a nemohla u ní nastat jakákoli újma. V další části dovolání, směřující proti zamítnutí zbytku stěžovatelčina nároku (tedy výroku II. obvodního soudu, také potvrzeného městským soudem), Nejvyšší soud dovolání odmítl s odkazem na §237 občanského soudního řádu. Městský soud se totiž při použití §301 obchodního zákoníku neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, jak tvrdila stěžovatelka. Zbylou část dovolání odmítl, protože směřovala proti výrokům o nákladech řízení (objektivní nepřípustnost).
4. V ústavní stížnosti stěžovatelka nesouhlasí s tím, že Nejvyšší soud odmítl její dovolání z důvodu subjektivní nepřípustnosti. Uvádí, že soudy její žalobu z podstatné části zamítly, což způsobilo na její straně majetkovou újmu. Obecné soudy podle ní též nesprávně aplikovaly §301 obchodního zákoníku. Vedlejší účastník v průběhu řízení před obvodním soudem vznesl nárok na započtení vlastní pohledávky (také smluvní pokuty), k jejímuž výpočtu použil stejnou procentuální sazbu jako stěžovatelka. Vedlejší účastník tak vlastně sám akceptoval již dříve sjednanou výši smluvní pokuty a obecné soudy do ní neměly zasahovat.
5. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou [ovšem vyjma té části, ve které napadá výrok I. rozsudku obvodního soudu, neboť zde byla stěžovatelka úspěšná; v tomto rozsahu je proto ústavní stížnost podána někým zjevně neoprávněným, viz §43 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu]. Ústavní soud je k projednání ústavní stížnosti příslušný. Stěžovatelka je zastoupena v souladu s §29 až 31 zákona o Ústavním soudu. Vyčerpala též všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv ve smyslu §75 odst. 1 téhož zákona.
6. Pokud jde o výhrady stěžovatelky proti závěru o subjektivní nepřípustnosti dovolání, Ústavní soud nejprve připomíná, že Nejvyšší soud z tohoto důvodu odmítl pouze část stěžovatelčina dovolání (srov. výše bod 3). Argumenty, které stěžovatelka vznesla, se pak Nejvyšší soud zabýval (resp. na jejich základě zkoumal přípustnost dovolání) až ve vztahu k jiné části dovolání, která ve výsledku směřovala proti výroku II. rozsudku obvodního soudu následně potvrzeného městským soudem. Na tom není samo o sobě nic neústavního, stěžovatelka ostatně ani žádné konkrétní argumenty proti usnesení Nejvyššího soudu v tomto ohledu nevznesla (srov. podobně nález ze dne 31. 10. 2023 sp. zn. III. ÚS 647/23, bod 44).
7. Ve zbytku ústavní stížnosti pak stěžovatelka nesouhlasí se způsobem, kterým obecné soudy použily §301 obchodního zákoníku. Stěžovatelka proti rozhodnutím obecných soudů fakticky vznáší pouze jednu konkrétní námitku. Tvrdí, že vedlejší účastník akceptoval původní sazbu smluvní pokuty tím, že ji použil pro výpočet své vlastní pohledávky, kterou chtěl v průběhu řízení před obvodním soudem započíst oproti stěžovatelčině pohledávce (mimo tuto námitku stěžovatelka jen opakuje, že se vedlejší účastník dlouhodobě vyhýbal plnění svých povinností).
8. Ústavní soud již uvedl, že postup podle §301 obchodního zákoníku je otázkou výkladu a použití podústavního práva. Obecné soudy při tomto postupu musí stále vzít v úvahu všechny podstatné okolnosti dané věci a zdůvodnit, které z nich jejich rozhodnutí ovlivnily a které nikoli. Současně "vznese-li účastník řízení významné námitky, jež reálně mohou ovlivnit právní posouzení věci, je nezbytné, aby soud na tyto námitky reagoval a svůj závěr (byť stručně, přesto však přesvědčivě) odůvodnil. Jinak soud zbavuje své rozhodnutí základních atributů v podobě přesvědčivosti a přezkoumatelnosti" [srov. nález ze dne 6. 3. 2018 sp. zn. III. ÚS 2860/17 (N 42/88 SbNU 581), bod 16, srov. též dřívější nález ze dne 17. 9. 2002 sp. zn. I. ÚS 645/2000 (N 110/27 SbNU 221)].
9. K jediné okolnosti, na kterou stěžovatelka v souvislosti s tvrzenou neústavností postupu podle §301 obchodního zákoníku poukazuje, však ani obecné soudy přihlédnout nemohly. Podle ustálené civilní judikatury při použití §301 obchodního zákoníku nešlo přihlížet k okolnostem, které nastaly až po sjednání smluvní pokuty (srov. opět nález III. ÚS 2860/17, bod 17, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 5. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2192/2009, nebo nejnověji ze dne 11. 1. 2023, sp. zn. 31 Cdo 2273/2022, bod 36). Tohoto závěru civilní judikatury se přitom paradoxně sama stěžovatelka dovolávala před Nejvyšším soudem, nemůže tak nyní obecným soudům vytýkat, že se od něj neodchýlily (srov. bod 13 napadeného usnesení Nejvyššího soudu).
10. Ústavní soud proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost odmítl dílem jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], dílem jako návrh zjevně neopodstatněný [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. února 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu