ECLI:CZ:US:2024:4.US.80.24.1
sp. zn. IV. ÚS 80/24
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Zdeňka Kühna (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Danuše Vavrečkové, zastoupené advokátem Mgr. Jaroslavem Mackem, sídlem nám. Svobody 829/17, Jeseník, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. října 2023, č. j. 33 Cdo 3590/2022-138, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení, a obchodní společnosti SAVING EUROPE s. r. o., sídlem Gen. Svobody 48/22, Šumperk, Kamily Schrammové a Gabriely Vavrečkové, jako vedlejších účastnic řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označeného usnesení Nejvyššího soudu. Tvrdí, že Nejvyšší soud porušil její ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 11 Listiny základních práv a svobod, neboť jí odepřel přístup k soudu.
2. Z ústavní stížnosti a připojeného rozhodnutí plyne, že Okresní soud v Jeseníku rozsudkem ze dne 31. 1. 2022, č. j. 103 C 30/2018-87, uložil žalovaným (tj. stěžovatelce, Kamile Schrammové a Gabriele Vavrečkové) povinnost zaplatit žalobkyni (obchodní společnosti SAVING EUROPE s. r. o.) společně a nerozdílně částku ve výši 14 000 Kč s příslušenstvím. Nárok společnosti vznikl z prodeje kuchyňských spotřebičů v roce 2017 právnímu předchůdci žalovaných (původnímu žalovanému, tehdejšímu manželovi stěžovatelky). Spor vznikl o to, zda právní předchůdce žalovaných od kupní smlouvy platně odstoupil, zda společnost uvedla v omyl právního předchůdce žalovaných, respektive zda je smlouva neplatná z důvodů naplnění skutkové podstaty lichvy (§1796 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník). Podle okresního soudu z dokazování neplyne, že by při uzavírání kupní smlouvy byl původní žalovaný rozrušený nebo lehkomyslný, nejsou dány ani jiné podmínky neplatnosti smlouvy a právní předchůdce žalovaných od smlouvy odstoupil neplatně.
3. Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci k odvolání mimo jiné stěžovatelky potvrdil rozsudek okresního soudu. S odkazem na závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, nepovažoval odvolací soud kupní smlouvu za lichevní. Z okolností případu nevyplývá, že by byla krácena smluvní svoboda původního žalovaného a v jeho jednání nelze spatřovat lehkomyslnost ani rozrušenost.
4. Stěžovatelka napadla rozsudek odvolacího soudu dovoláním, které Nejvyšší soud odmítl podle §243c odst. 1 občanského soudního řádu. Stěžovatelka totiž Nejvyššímu soudu nepředložila k řešení žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, jež by zakládala přípustnost dovolání ve smyslu §237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud upozornil, že se v dovolání namítá, že při řešení otázky objektivních a subjektivních znaků lichevní smlouvy krajský soud nerespektoval závěry rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2009, sp. zn. 33 Cdo 1371/2007, ze dne 26. 1. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4665/2009, a ze dne 3. 5. 2021, sp. zn. 24 Cdo 411/2021, a nálezu Ústavního soudu ze dne 19. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 3308/16. Stěžovatelka ovšem staví její názor na vlastní skutkové verzi: podle dovolání byl právní předchůdce žalovaných ke koupi přesvědčen zmanipulovaným losováním o slevy. Rozhodnutí okresního i krajského soudu jsou ovšem založena na jiném skutkovém závěru. Podle obou soudů původní žalovaný uzavřel kupní smlouvu po vzájemné dohodě s manželkou (nynější stěžovatelkou), aniž by byl při jejím uzavírání rozrušený nebo lehkomyslný. Podle Nejvyššího soudu platí, že skutkový základ sporu nelze dovoláním úspěšně zpochybnit. Výjimkou z tohoto pravidla je případ extrémního rozporu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, kdy hodnocení důkazů je založeno na libovůli. Takový případ však v souzené věci nenastal. Argumentuje-li stěžovatelka v tomto směru nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom smyslu, že pokud by odvolací soud vyšel ze správně zjištěného skutkového stavu (z jejich skutkové verze), musel by nutně dospět k odlišnému právnímu posouzení věci.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti, kterou napadá toliko usnesení Nejvyššího soudu, obsáhle rekapituluje průběh dosavadních řízení a vysvětluje, v čem se obecné soudy mýlí. Stručně pak říká, že Nejvyšší soud jí odepřel právo na věcné posouzení její věci. Stěžovatelka hodnotí jednotlivé důkazy a z nich dovozuje, že kupní smlouva byla uzavřena za lichevních podmínek (§1796 občanského zákoníku), proto byla smlouva neplatná.
6. Ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou. Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelka je řádně zastoupena (§29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu) a vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svých práv (§75 odst. 1 téhož zákona).
7. K samotné ústavní stížnosti lze jen stručně uvést, že se míjí s rozhodovacími důvody Nejvyššího soudu. Stěžovatelka napadá jen usnesení Nejvyššího soudu jako soudu dovolacího, svou argumentaci přitom vztahuje v podstatě jen k rozhodnutím okresního soudu a krajského soudu. Nijak nevysvětluje, v čem Nejvyšší soud pochybil, pokud její dovolání nepřijal k věcnému posouzení. Uvádí sice, že dovolání naplnilo kritéria §237 občanského soudního řádu (stěžovatelka v něm tvrdila rozpor závěrů rozhodnutí odvolacího soudu s judikaturou), nepolemizuje však s konkrétním důvodem odmítnutí, jak jej podal Nejvyšší soud.
8. Jinak řečeno, byť stěžovatelka napadá jen rozhodnutí Nejvyššího soudu, nepředkládá proti němu žádné argumenty. Ústavní stížnost v podstatné části jen doslovně reprodukuje důvody dovolání a na rozhodnutí Nejvyššího soudu vlastně nijak nereaguje.
9. Ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným, Ústavní soud ji proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl [§43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 24. ledna 2024
Josef Fiala v. r.
předseda senátu