ECLI:CZ:US:2008:2.US.144.08.1
sp. zn. II. ÚS 144/08
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Jiřího Nykodýma a soudců Stanislava Balíka a Dagmar Lastovecké ve věci ústavní stížnosti manželů J. F. a M. F., oba zastoupeni JUDr. Antonínem Mimochodkem, advokátem se sídlem Pekárenská 12, Brno, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. 9. 2003 č.j. 21 Co 365/2000-98, rozsudku Okresního soudu Brno-venkov ze dne 16. 2. 2005 č.j. 7 C 538/98-152 a rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 25. 9. 2007 č.j. 21 Co 292/2005-193, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů. Tvrdí, že jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva, vyplývající z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a dále čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Navrhli, aby Ústavní soud napadená rozhodnutí zrušil.
Ústavní soud si k projednání a rozhodnutí věci vyžádal spis Okresního soudu Brno-venkov, sp. zn. 7 C 538/98, z něhož zjistil následující skutečnosti:
Žalobou podanou dne 11. 2. 1998 domáhal se Ing. D. L. (dále jen "vedlejší účastník") po stěžovatelích v roli žalovaných zaplacení částky 17.000,- Kč s příslušenstvím z titulu nedoplatku ceny za provedení díla. Dle jeho tvrzení došlo mezi účastníky řízení k uzavření ústní smlouvy o dílo, jejímž předmětem bylo zpracování projektu rodinného domu dle požadavku stěžovatelů jako objednatelů. Na jejím základě vypracovaný projekt byl posléze předán stěžovatelům, ti však dohodnutou cenu za dílo uhradili jen částečně a ve zbytku, tj. v částce 17.000,- Kč, požadovali slevu z kupní ceny, a to až do odstranění jimi reklamovaných vad díla (elektroinstalace, použití materiálů, řešení oken a dveří, oplocení pozemku a celková cena vyprojektovaného domu, jež byla překročena). Vedlejší účastník naopak trval na tom, že dílo provedl zcela podle požadavků stěžovatelů a s jeho splněním se nikdy neocitl v prodlení.
Okresní soud Brno-venkov (dále jen "okresní soud") ve věci nejprve rozhodl dne 22. 11. 1999 tak, že žalobu zamítl. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že mezi účastníky řízení byla platně uzavřena smlouva o dílo, přičemž před samotným zhotovením díla došlo mezi smluvními stranami k další dohodě ohledně jeho vlastností, a to takové, že projekt neměl zahrnovat střešní okna. Nerespektoval-li tedy vedlejší účastník při vypracování zadaného díla pokyny dle této dohody, nemohlo dojít k jeho řádnému zhotovení, a tudíž mu ani nevzniklo právo na zaplacení ceny za dílo. Z uvedeného důvodu nebylo rovněž možné, aby stěžovatelé reklamovali vady díla.
K odvolání vedlejšího účastníka Krajský soud v Brně (dále jen "krajský soud") svým usnesením ze dne 4. 9. 2003 č.j. 21 Co 365/2000-98 poté, co zaujal odlišný právní názor, rozsudek soudu prvního stupně v souladu s ust. §221 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále jen "občanský soudní řád"), zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí na rozdíl od okresního soudu dospěl k závěru, že předáním díla vedlejší účastník splnil svoji povinnost vyplývající ze smlouvy o dílo a má tak právo na zaplacení ceny, resp. doplatku dohodnuté ceny. Soudu prvního stupně naopak uložil, aby se v dalším řízení zabýval otázkou, které vzhledem ke svému odlišnému právnímu názoru nevěnoval v předchozím řízení přílišnou pozornost, tj. zda reklamace vad díla proběhla řádně a včas, popřípadě i důvodně. Tvrzení stěžovatelů shledal odvolací soud v tomto směru jako neúplná, a proto je bylo třeba doplnit.
Nalézací soud, jsa vázán závazným právním názorem odvolacího soudu jak po stránce hmotněprávní, tak i procesněprávní, projednal opětovně žalobu a rozsudkem ze dne 16. 2. 2005 č.j. 7 C 538/98-152, uložil stěžovatelům zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 17.000,- Kč s příslušenstvím. Na základě dokazování provedeného soudem do rozhodnutí dne 22. 11. 1999 a po doplnění dokazování v intencích rozhodnutí odvolacího soudu dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť stěžovatelé neunesli důkazní břemeno ve vztahu k uplatněné reklamaci.
Proti tomuto rozhodnutí si podali odvolání stěžovatelé, pročež krajský soud svým rozhodnutím ze dne 25. 9. 2007 č.j. 21 Co 292/2005-193 rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé již potvrdil.
Stěžovatelé poté napadli v záhlaví uvedená rozhodnutí obecných soudů projednávanou ústavní stížností, v níž podrobně rekapitulují vývoj případu, obsah jednotlivých vydaných rozhodnutí, jakož i podstatu své argumentace, s níž se v řízení bránili. Porušení svého práva na spravedlivý proces spatřují pak ve skutečnosti, že odvolací soud nerespektoval základní zásady důkazního řízení, a to zásadu ústnosti a přímosti. Pochybení krajského soudu stěžovatelé spatřují konkrétně v tom, že jeho rozhodnutí ze dne 4. 9. 2003 se neopírá o řádné zjištění skutkového stavu, naopak odvolací soud se zásadně odchýlil od hodnocení důkazů soudu prvního stupně, aniž tyto důkazy v nařízeném jednání opakoval nebo doplnil. Odchylné skutkové zjištění odvolacího soudu přitom může být dle názoru stěžovatelů jen výsledkem vlastního dokazování, jenž však krajský soud neprovedl.
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížnost spolu s napadenými rozhodnutími z hlediska kompetencí daných mu Ústavou, t.j z pozice soudního orgánu ochrany ústavnosti, který není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem nadřízeným obecným soudům a jako takový je oprávněn do jejich rozhodovací pravomoci zasahovat pouze za předpokladu, že nepostupují v souladu s principy obsaženými v hlavě páté Listiny, a dospěl k závěru, že není opodstatněná.
Stěžovatelé se v daném případě domáhají přehodnocení dokazování provedeného především odvolacím soudem a právních závěrů z toho vyplývajících, a to i přesto, že ve své ústavní stížnosti tvrdí opak. Jádro jejich podání tvoří nesouhlas s tím, jak odvolací soud hodnotil provedené důkazy a k jakým právním závěrům (v otázce řádného splnění díla) z provedených důkazů dospěl, a také skutečnost, že soud nevzal v úvahu všechny skutkové okolnosti, které jsou podle jejich názoru pro posouzení věci významné. Jsou tedy přesvědčeni, že vykonaná skutková zjištění odvolacího soudu nemají v podstatné části oporu v provedeném dokazování a důsledkem toho je i nesprávné právní posouzení věci. Touto námitkou ovšem staví Ústavní soud do role třetí soudní instance, která mu, jak již dal opakovaně najevo v řadě svých rozhodnutí, nepřísluší. Jak plyne z ustálené rozhodovací praxe Ústavního soudu, polemika stěžovatele se zjištěným skutkovým stavem nesvědčí sama o sobě o porušení jeho ústavně zaručených práv. Ústavní soud není zásadně oprávněn zasahovat do úvah, jaké důkazy soud v řízení provede, neboť je to pro rozhodnutí ve věci potřebné, ani přehodnocovat myšlenkové operace obecných soudů ve smyslu přisuzování různé váhy tomu či onomu provedenému důkazu a činit odlišné skutkové závěry. Výjimka z tohoto pravidla přichází v úvahu pouze v případě, kdy jsou v rozhodnutích obecných soudů zřejmé extrémní rozpory mezi důkazní situací, skutkovými zjištěními a následnými právními závěry soudu. Takové pochybení obecných soudů však Ústavní soud neshledal. Ústavní stížností napadená rozhodnutí jsou řádně a přesvědčivě odůvodněna, z ústavního hlediska tedy plně přijatelná. Zejména lze v této souvislosti odkázat na rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 25. 9. 2007, v němž se tento dostatečně podrobně vypořádává s jednotlivými odvolacími námitkami stěžovatelů.
Stěžovatelé dále vytýkají odvolacímu soudu, že ačkoliv okresní soud provedl rozsáhlé dokazování a po zhodnocení provedených důkazů dospěl k závěru, že v daném případě dosud nedošlo k zhotovení díla, odvolací soud ve svém zrušujícím usnesení zhodnotil důkazy provedené tímto soudem odlišně, aniž tyto důkazy opakoval nebo doplnil, čímž porušil ústavní práva stěžovatelů spočívající v zásadě ústnosti a přímosti jednání před soudem a práva na spravedlivý proces. V tomto směru dlužno na základě přezkoumání příslušného spisového materiálu konstatovat, že krajský soud sice došel k závěru odlišnému od závěru přijatého soudem prvního stupně, avšak toliko na základě odlišného právního posouzení věci. Vycházeje ze skutkového stavu zjištěného nalézacím soudem, jež však nepřehodnocoval, zaujal ve věci stanovisko, že dílo bylo řádně předáno a tedy zhotoveno. Ústavní soud neshledává pochybení ani pokud jde o jeho další postup ve věci, kdy v souladu s ustanovením §221 odst. 1 občanského soudního řádu přistoupil z důvodu změny právního náhledu na projednávanou věc ke kasaci rozhodnutí soudu prvního stupně. Umožnil tak účastníkům řízení vyjádřit se k nově přijaté právní kvalifikaci, případně předložit nové důkazy, které z pohledu dosavadního nebyly relevantní. Po změně právního hodnocení odvolacím soudem byla věc následně v řádném důkazním řízení projednána, přičemž soud prvního stupně splnil svou povinnost uloženou mu odvolacím soudem a v intencích jeho zrušujícího rozhodnutí doplnil dokazování ve vztahu k obraně uplatňované v řízení samotnými stěžovateli. Účastníkům řízení bylo umožněno vyjádřit se k provedeným důkazům, ke skutkové i k právní stránce věci. Dané možnosti stěžovatelé také hojně využívali, jak vyplývá ze spisu. Vytvořil se rovněž prostor pro další posouzení rozsudku soudu prvního stupně, v jehož rámci se odvolací soud podrobně zabýval všemi námitkami stěžovatelů a zopakoval i některé z důkazů.
Nelze tedy přisvědčit stěžovatelům, že byla v projednávaném případě porušena jejich ústavně zaručená práva. Postupoval-li odvolací soud v souladu s příslušnými ustanoveními občanského soudního řádu, jež upravují průběh řízení, svůj postup řádně odůvodnil, nemohl Ústavní soud dospět k závěru, že proces byl veden způsobem, který nezajistil spravedlivý výsledek. Postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu a výklad jiných než ústavních principů a jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou především záležitostí obecných soudů. Z obecného pohledu je si třeba uvědomit, že rozsah práva na spravedlivý proces, jak vyplývá z čl. 36 Listiny a též z čl. 6 odst. 1 Úmluvy, není možno vykládat tak, jako by se garantoval úspěch v řízení. Právo na spravedlivý proces znamená zajištění práva na spravedlivé občanské soudní řízení, v němž se uplatňují všechny zásady správného soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy.
Ústavní soud v rámci projednávání ústavní stížnosti stěžovatelů dospěl k přesvědčení, že obecné soudy ve svých rozhodnutích posoudily projednávanou věc ústavně konformním způsobem. Argumenty, které vznášely stěžovatelé v průběhu řízení, se obecné soudy řádně zabývaly a v odůvodnění svých rozhodnutí se s nimi také náležitě vypořádaly. Skutková zjištění jsou v souladu s provedenými důkazy, a pokud jde o jejich hodnocení, je nutno konstatovat, že bylo postupováno v souladu s ustanovením §132 občanského soudního řádu.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti, Ústavnímu soudu tedy nezbylo, než ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. července 2008
Jiří Nykodým, v.r.
předseda senátu