ECLI:CZ:NSS:2014:1.ADS.86.2014:40
sp. zn. 1 Ads 86/2014 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobkyně: M. B., zastoupena
Mgr. Stanislavem Bodlákem, advokátem se sídlem Sobotín 270, Petrov nad Desnou, proti
žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 1/376,
Praha 2, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 1. 2013,
čj. MPSV-UM/13257/12/9S-MSK, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2014, čj. 38 Ad 9/2013 – 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovanému se nepřiznává náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, advokátu Mgr. Stanislavu Bodlákovi,
se p ř i z n á v á odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti v částce 1.300 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu ve lhůtě do 30 dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Úřad práce ČR – krajská pobočka v Ostravě (dále jen „správní orgán I. stupně“)
rozhodnutím ze dne 14. 9. 2012, čj. 6416/2012/BRU, nepřiznal žalobkyni příspěvek na péči
dle zákona č. 108/2006 Sb., o sociálních službách, neboť na základě sociálního šetření
v domácnosti žalobkyně ze dne 26. 6. 2012 a posudku posudkového lékaře okresní správy
sociálního zabezpečení Bruntál zjistil, že žalobkyně nesplňuje podmínky pro přiznání této sociální
dávky stanované v §8 odst. 2 zákona o sociálních službách. Žalobkyně v důsledku svého těžkého
zrakového postižení (praktické slepoty) nezvládne pouze dvě základní životní potřeby: orientaci
a péči o domácnost. Nenaplnila tak podmínku pro prohlášení prvního stupně závislosti,
a to neschopnosti zvládat tři nebo čtyři základní životní potřeby [§8 odst. 2 písm. a) zákona
o sociálních službách].
[2] Proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně podala žalobkyně odvolání, které žalovaný
v záhlaví specifikovaným rozhodnutím zamítl. Jako podklad mu sloužil posudek vypracovaný
Posudkovou komisí Ministerstva práce a sociálních věcí (dále jen „Posudková komise MPSV“),
jež potvrdil závěry správního orgánu I. stupně.
[3] Žalobu proti uvedenému rozhodnutí žalovaného krajský soud zamítl jako nedůvodnou.
V odůvodnění rozsudku nicméně poznamenal, že posudkové orgány neprovedly vlastní vyšetření
žalobkyně. Dle judikatury Nejvyššího správního soudu by vyšetření posuzované osoby lékařem
mělo být pravidlem, jež však neplatí bezvýjimečně a vždy musí být zohledněny konkrétní
okolnosti posuzovaného případu. Krajský soud v tomto případě nepovažoval vyšetření žalobkyně
za nutné, neboť sociální pracovnice i posudkové orgány dospěly ke shodnému závěru ohledně
zvládání základních životních potřeb. Námitky týkající se neschopnosti žalobkyně zvládat i další
základní životní potřeby (vedle orientace a péče o domácnost) krajský soud shledal nedůvodnými.
Posudek Posudkové komise MPSV byl plně dostačujícím důkazním prostředkem pro rozhodnutí
žalovaného v předmětné věci.
II. Argumenty kasační stížnosti žalobkyně
[4] Proti rozsudku podala žalobkyně (stěžovatelka) kasační stížnost pro vady dle §103 odst. 1
písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (dále jen „s. ř. s.“), a navrhla,
aby Nejvyšší správní soud rozsudek zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[5] Ve své kasační stížnosti popsala, že není schopna zvládat ani další základní životní
potřeby. V souvislosti s životní potřebou mobility uvedla, že jí dělá obtíže v noci docházet
na toaletu, vstup do vany, rozbitá láhev, kdy nemůže najít střepy, častokrát upadne a nemůže
nalézt mobilní telefon, aby si opatřila pomoc, nevidí přechod pro chodce, nerozezná uražený kraj
schodu atd. Nezvládá ani potřebu komunikace. Dovede sice hovořit, ale nepozná a nerozliší
symboly, problémem je pro ni také vyřizování na úřadech. Snaží se o komunikaci přes PC
a mobilní telefon, ale kvůli oteklým prstům a kloubům se jí to těžko učí. Číst s lupou vydrží
pouze deset minut, poté jí slzí oči. Používá glukometr a už se jí stalo, že si místo jednoho prášku
vzala dva. Nerozezná zelený a oranžový inzulín. Má problém učesat se. Nevidí skvrny od zubní
pasty na tváři, skvrny na oblečení, špinavé ruce apod. Bez pomoci vůbec nezvládá administrativu,
neboť nepřečte pokyny a legendy a není schopna vyplnit formuláře. Problematická je pro
ni i životní potřeba stravování, neboť je schopna se opařit, vajíčko rozbije vedle hrnku, nemůže
uchopit sklenici (je průhledná) a nalít ji. Potraviny jí často padají na zem, v restauraci musí žádat
o pomoc personálu. Životní potřebu oblékání a obouvání také nezvládá, protože není schopna
rozlišit barvy a špinavé prádlo, ani si vzít stejné boty. Pro stěžovatelku je to velmi traumatizující,
neboť to ve společnosti působí nepatřičně. Nezvládá ani životní potřebu tělesné hygieny.
Například si vyrazila zub z čočky, kterou nedokázala zbavit kamínku, nedokáže si vyčistit zuby
mezizubním kartáčkem, nemůže nosit náušnice ani řetízky, protože je nezapne. Nepozná peníze,
často o ně přišla. K fyziologické potřebě stěžovatelka uvedla, že ji taktéž nezvládá, protože
v cizím prostředí není sto najít toaletu. Ve vlaku jednou málem vypadla. Má také problém najít
své kupé či přestoupit do jiného vlaku, často jí ujedou. Věčně má modřiny od pádů. Potřeba péče
o zdraví je pro stěžovatelku nezvladatelná, neboť nepozná léky, nemá hmat, neumí vyměnit
kartuši v inzulínovém peru; totéž se týká i jehly. K jejím problémům se navíc přidala
klaustrofobie. Nezvladatelná je pro stěžovatelku i potřeba osobních aktivit. Nemá zázemí lektorů,
chybí jí duševní zaměstnání – studium. Bez asistenta to prakticky nelze.
[6] Stěžovatelka vytýká krajskému soudu, že nebyla řádně vyšetřena, a požaduje proto řádné
šetření a znalecký posudek. K věci se nemohla vyjádřit před vydáním rozhodnutí, nic si nemohla
přečíst. Požaduje tlumočníka.
[7] Shrnula, že soud nesprávně posoudil její schopnost zvládat základní životní potřeby,
a neprovedl dostatečné dokazování, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti.
III. Vyjádření žalovaného ke kasační stížnosti
[8] Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že posudkovým závěrem
Posudkové komise MPSV ze dne 7. 12. 2012 bylo zjištěno, že stěžovatelka nezvládá dvě základní
životní potřeby: orientace a péče o domácnost, čímž nesplnila zákonnou podmínku pro přiznání
příspěvku na péči podle §8 odst. 2 zákona o sociálních službách. Žalovaný nesouhlasí s tím,
že by stěžovatelka nezvládala ani další základní životní potřeby a odkazuje na své vyjádření
k žalobě. Z posudku je zcela zřejmé, že Posudková komise MPSV postupovala v souladu s §25
odst. 3 zákona o sociálních službách, pokud vycházela ze zdravotního stavu stěžovatelky
doloženého lékařskými nálezy ošetřujícího lékaře i odborných lékařů a z výsledků sociálního
šetření správního orgánu I. stupně. V posudku jsou dostatečně vysvětleny důvody posudkového
zhodnocení. Žalovaný proto považuje posudek Posudkové komise MPSV, na jehož základě
rozhodoval, za úplný a přesvědčivý.
[9] V průběhu správního řízení žalovaný nezaznamenal ztíženou komunikaci
se stěžovatelkou z důvodu jejího zdravotního postižení. Samotná stěžovatelka ani nenamítala
nesrozumitelnost ve vzájemné komunikaci a při provádění úkonů správního řízení vystupovala
aktivně a jednala samostatně. Zaměstnanci žalovaného jsou zvyklí komunikovat se žadateli
o sociální dávky, kteří trpí různými druhy zdravotního postižení. V případě potřeby jsou schopni
zajistit specializovaného konzultanta, k tomu je ovšem nutná součinnost ze strany účastníka
řízení. Stěžovatelka si v průběhu celého správního řízení nestěžovala na problémy s komunikací
se správními orgány, jež by jí bránila ve výkonu svých zákonných práv, a ani nikdy nenamítala
nesrozumitelnost prováděných úkonů správního řízení. Tvrdí-li nyní opak, je to nové tvrzení,
ke kterému by se ve smyslu §109 odst. 5 s. ř. s. nemělo přihlížet.
[10] Vzhledem k uvedenému žalovaný navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost
zamítl jako nedůvodnou. Pro úplnost dodal, že stěžovatelce nic nebrání v tom, aby podala novou
žádost o příspěvek na péči. V novém správním řízení by mohla být posouzena její schopnost
zvládat základní životní potřeby s přihlédnutím k aktuálnímu zdravotnímu stavu.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[11] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Dospěl k závěru, že kasační stížnost má požadované náležitosti, byla podána
včas a osobou oprávněnou, a není důvodné kasační stížnost odmítnout pro nepřípustnost.
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[12] Kasační stížnost není důvodná.
[13] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval otázkou, zda správní orgány a následně krajský
soud na základě nashromážděných podkladů správně zhodnotily, že stěžovatelka nezvládá pouze
dvě z deseti základních životních potřeb (potřebu orientace a péče o domácnost) stanovených
v §9 zákona o sociálních službách. Tento závěr je nezbytný pro posouzení, zda je stěžovatelka
osobou starší 18 let věku závislou na pomoci jiné osoby ve smyslu §8 odst. 2 uvedeného zákona
a splňuje tak předpoklady pro přiznání příspěvku na péči. Pro naplnění prvního stupně závislosti
(lehká závislost) je třeba, aby žadatel o příspěvek na péči nezvládal sám bez pomoci jiné osoby
tři nebo čtyři základní životní potřeby.
[14] Při hodnocení schopnosti zvládat základní životní potřeby (tj. potřebu mobility, orientace,
komunikace, stravování, oblékání a obouvání, tělesné hygieny, výkonu fyziologické potřeby, péče
o zdraví, osobní aktivity a péče o domácnost) „se hodnotí funkční dopad dlouhodobě nepříznivého
zdravotního stavu na schopnost zvládat základní životní potřeby; přitom se nepřihlíží k pomoci, dohledu nebo
péči, která nevyplývá z funkčního dopadu dlouhodobě nepříznivého zdravotního stavu. Pro uznání závislosti
v příslušné základní životní potřebě musí existovat příčinná souvislost mezi poruchou funkčních schopností
z důvodu nepříznivého zdravotního stavu a pozbytím schopnosti zvládat základní životní potřebu v přijatelném
standardu. Funkční schopnosti se hodnotí s využíváním zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby
a využíváním běžně dostupných pomůcek, prostředků, předmětů denní potřeby nebo vybavení v domácnosti,
veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku“ (viz §9 odst. 4 a 5 zákona o sociálních
službách).
[15] Bližší vymezení schopností zvládat základní životní potřeby a způsob jejich hodnocení
upravuje vyhláška č. 505/2006 Sb., kterou se provádějí některá ustanovení zákona o sociálních
službách. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby se dle §1 odst. 4 uvedené vyhlášky
považuje „stav, kdy porucha funkčních schopností dosahuje úrovně úplné poruchy nebo poruchy těžké, kdy i přes
využívání zachovaných potenciálů a kompetencí fyzické osoby a využívání běžně dostupných pomůcek, prostředků,
předmětů denní potřeby nebo vybavení domácnosti, veřejných prostor nebo s využitím zdravotnického prostředku
nelze zvládnout životní potřebu v přijatelném standardu. Za neschopnost zvládání základní životní potřeby
se považuje rovněž stav, kdy režim nařízený odborným lékařem poskytujícím specializované zdravotnické služby
neumožňuje provádění základní životní potřeby v přijatelném standardu“. Příloha 1 této vyhlášky upravuje
určitý základní rozsah zvládání základních životních potřeb a vymezuje aktivity, které by měl
žadatel o příspěvek na péči zvládat, aby byl schopen si samostatně obstarat konkrétní životní
potřebu. Soud považuje za podstatné zdůraznit, že správní orgány při posuzování stupně
závislosti žadatele o příspěvek na péči zkoumají zvládání základních životních potřeb
v přijatelném standardu (tedy pouze v určitém základním rozsahu), nikoliv, jestli je posuzovaná
osoba schopna tyto své potřeby obstarávat ve stejné míře, jako v případě absence zdravotního
postižení.
[16] Na základě shromážděné spisové dokumentace i tvrzení stěžovatelky uvedených v kasační
stížnosti dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že stěžovatelka zvládá zbylé základní potřeby
v rozsahu, v jakém je vymezuje vyhláška č. 505/2006 Sb.
[17] Za schopnost zvládat základní životní potřebu komunikace se dle bodu c) uvedené
vyhlášky považuje stav, kdy je osoba „schopna dorozumět se a porozumět, a to mluvenou srozumitelnou řečí
a psanou zprávou, porozumět všeobecně používaným základním obrazovým symbolům nebo zvukovým signálům,
používat běžné komunikační prostředky“. Kasační soud je přesvědčen, že stěžovatelka tuto potřebu
zvládá. Stěžovatelka se nepochybně dokáže dorozumět mluvenou srozumitelnou řečí a stejně
tak i psanou zprávou (neuvádí, že by nemohla psát, a je schopna si psanou zprávu přečíst – byť
jen v omezeném rozsahu, protože není schopná číst s lupou déle než 10 minut). Dovede
porozumět zvukovým signálům (uvádí, že má dobrý sluch). Pro hodnocení zvládnutí potřeby
komunikace není rozhodné, že stěžovatelka nerozezná symboly či dopravní značky, neboť
vyhláška požaduje alternativně buď porozumění základním obrazovým symbolům, nebo
zvukovým signálům. Stěžovatelka je schopna používat běžné komunikační prostředky, jako
např. mobilní telefon (má speciální mobilní telefon pro nevidomé) a počítač, byť s určitými
obtížemi způsobenými mimo jiné problémy s oteklými klouby. Se zvládnutím potřeby
komunikace vymezené ve vyhlášce nijak nesouvisí další stěžovatelkou tvrzené skutečnosti, jako
nerozeznání léků, problémy s česáním, s nerozeznáním skvrn na oblečení a podobně. Rozhodná
není ani neschopnost zvládat administrativu, vyplňovat formuláře či ztížená komunikace s úřady.
[18] Za zvládání potřeby stravování je považován „stav, kdy osoba je schopna vybrat si ke konzumaci
hotový nápoj a potraviny, nápoj nalít, stravu naporcovat, naservírovat, najíst se a napít, dodržovat stanovený
dietní režim [bod d) přílohy 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb.]. Stěžovatelka sama v žalobě uvedla,
že je schopna si ohřát jídlo, které si sama přinese z jídelny v jídlonosiči, a dovede si připravit
pouze jednoduché pokrmy (např. si namaže chleba máslem). Z jejích tvrzení je zřejmé,
že si nezvládá sama uvařit složitější pokrm (vajíčko rozbije mimo hrnek, potraviny jí padají
na zem atd.), nicméně tato aktivita se stejně jako nakupování potravin, se kterým má stěžovatelka
obtíže, posuzuje v rámci životní potřeby péče o domácnost, jíž správní orgány vyhodnotily jako
nezvládnutou. Ze spisové dokumentace a tvrzení stěžovatelky vyplývá, že si s vynaložením
přiměřeného úsilí dovede stravu a nápoj naservírovat, dokáže se samostatně najíst a napít.
Problém s nerozeznáním čiré sklenice může vyřešit používáním barevného nádobí.
[19] V rámci potřeby oblékání a obouvání musí osoba v souladu s bodem e) zmiňované
vyhlášky zvládat tyto aktivity: „vybrat si oblečení a obutí přiměřené okolnostem, oblékat se a obouvat
se, svlékat se a zouvat se, manipulovat s oblečením v souvislosti s denním režimem“. Stěžovatelka uvedla
již v žalobě, že se zvládá sama obléci i obout a rozezná špinavé prádlo od čistého, byť ne pomocí
zraku. Dokáže také rozeznat bílé prádlo od barevného. Lze též dovodit, že je schopna si vybrat
oblečení přiměřené okolnostem (tj. dokáže oblečení přizpůsobit počasí, společenské příležitosti
atd.). Za podružný je již nutno pro účely posouzení základní schopnosti zvládat tuto potřebu
považovat problém s nerozeznáním konkrétní barvy oblečení nebo skvrny na oblečení.
[20] Stěžovatelka zvládá i výkon fyziologické potřeby (což sama uznává v žalobě), pro jejíž
hodnocení je podstatná schopnost používat WC, vyprázdnit se, provést očistu, používat
hygienické pomůcky [viz bod g) přílohy 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb.], nikoliv dovednost nalézt
toaletu v cizím prostředí, ve vlaku a podobně.
[21] Stejně tak i potřebu osobních aktivit považuje Nejvyšší správní soud za zvládnutou.
Z nashromážděných podkladů a stěžovatelčiných tvrzení vyplývá, že stěžovatelka je schopna, byť
v omezeném rozsahu, vstupovat do vztahů s jinými osobami, stanovit si a dodržet denní
program, vykonávat aktivity obvyklé věku a prostředí jako např. vzdělávání, zaměstnání,
volnočasové aktivity, vyřizovat své záležitosti [viz bod i) přílohy 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb.].
Je samozřejmé, že tyto své aktivity musí v potřebné míře přizpůsobit svému zdravotnímu stavu
a omezit tak některé činnosti, které jí tento stav nedovoluje.
[22] V souvislosti s tvrzeným nezvládnutím životní potřeby mobility, tělesné hygieny a péče
o zdraví kasační soud uvádí, že tyto námitky stěžovatelka poprvé uplatnila až v kasační stížnosti
a soud je proto musí odmítnout jako nepřípustné dle §109 odst. 5 s. ř. s. (podle tohoto
ustanovení „[k]e skutečnostem, které stěžovatel uplatnil poté, kdy bylo vydáno napadené rozhodnutí, Nejvyšší
správní soud nepřihlíží“). Smyslem tohoto ustanovení je zamezit situaci, kdy by Nejvyšší
správní soud rozhodoval o kvantitativně i kvalitativně bohatším návrhu stěžovatele, než o jakém
mohl rozhodovat soud v předchozím řízení (viz rozsudek NSS ze dne 18. 3. 2004,
čj. 4 Azs 1/2004 - 68).
[23] Případné nové skutečnosti ohledně zdravotního stavu a s tím související schopnosti
zvládat základní životní potřeby stěžovatelka může uplatnit v nové žádosti o přiznání příspěvku
na péči.
[24] Jakkoliv tedy Nejvyšší správní soud chápe stěžovatelkou popsané každodenní obtíže
vyplývající z jejího zrakového postižení, neshledal, že by jí vylíčené skutečnosti vypovídaly
o neschopnosti zvládat další základní životní potřeby stanovené v §9 zákona o sociálních
službách, jejichž rozsah konkretizuje příloha 1 vyhlášky č. 505/2006 Sb.
[25] Stěžovatelka dále brojí proti nedostatečnému zjištění skutkového stavu, o němž nejsou
důvodné pochybnosti, požaduje řádné šetření a znalecký posudek. Kasační soud k této námitce
poznamenává, že stěžovatelka uvedené skutečnosti v celém tomto rozsahu nezmiňovala ve své
žalobě, nicméně krajský soud se této otázce věnoval, a proto se Nejvyšší správní soud uvedenými
námitkami bude zabývat.
[26] Podle §25 odst. 3 zákona o sociálních službách správní orgán I. stupně při posuzování
stupně závislosti osoby na pomoci jiné fyzické osoby pro účely přiznání příspěvku na péči
vychází „ze zdravotního stavu osoby doloženého nálezem vydaným poskytovatelem zdravotních služeb, z výsledku
sociálního šetření a zjištění potřeb osoby, popřípadě z výsledků funkčních vyšetření a z výsledku vlastního vyšetření
posuzujícího lékaře“. Z těchto podkladů vychází následně také odvolací správní orgán.
[27] Krajský soud při přezkumu rozhodnutí žalovaného vycházel zejména z posudku
Posudkové komise MPSV, který byl vypracován na základě sociálního šetření u stěžovatelky
ze dne 26. 6. 2012, zdravotní dokumentace praktického lékaře MUDr. V. a jeho nálezu ze dne
4. 4. 2012, z nálezů oční ambulance MUDr. K. ze dne 10. 5. 2012, zprávy doc. MUDr. V. ze dne
17. 9. 2012 a z nálezu diabetologické ambulance MUDr. H. ze dne 21. 5. 2012. Nejvyšší správní
soud se ztotožňuje s krajským soudem v tom, že posudek Posudkové komise MPSV je
srozumitelný, úplný, neobsahuje žádné vnitřní rozpory a zohledňuje všechny podstatné
skutečnosti případu. Stěžovatelka ani nepředložila žádnou lékařskou zprávu či posudek, které by
zjištění Posudkové komise MPSV nějakým způsobem zpochybňovaly. Proto nebylo nutné
provádět další vyšetření stěžovatelky, neboť to by z hlediska věrohodnosti posudku nemohlo
přinést nic nového (obdobně viz rozsudek NSS ze dne 14. 9. 2011, čj. 4 Ads 82/2011 - 44).
Stěžovatelka spíše ve svých soudních podáních (žalobě a kasační stížnosti) zpochybňuje samotné
hodnocení shromážděných podkladů a jejich posouzení ve vztahu ke zvládání jednotlivých
základních životních potřeb, než že by rozporovala své konkrétní schopnosti uvedené v posudku.
Kasační soud proto považuje námitku týkající se nedostatečného šetření za nedůvodnou.
[28] Z hlediska procesního postupu správních orgánů stěžovatelka v kasační stížnosti uvádí,
že se k věci nemohla vyjádřit před vydáním rozhodnutí, nebyla poučena, nemohla si nic přečíst
a požaduje tlumočníka. Nejvyšší správní soud upozorňuje, že se jedná o námitky poprvé
uplatněné až v kasační stížnosti, které musí v souladu s §109 odst. 5 s. ř. s. odmítnout pro jejich
nepřípustnost. Nad rámec však dává za pravdu žalovanému v tom, že ze správního spisu neplyne,
že by stěžovatelka průběhu řízení nerozuměla, že by se objevily nějaké závažnější komunikační
problémy nebo že by nebyla seznámena s podklady rozhodnutí (viz protokol vypracovaný
správním orgánem I. stupně ze dne 4. 9. 2012 – seznámení s podklady - příspěvek na péči,
písemnost žalovaného ze dne 12. 12. 2012 - vyrozumění o právu vyjádřit se k podkladům
rozhodnutí).
V. Závěr a náklady řízení
[29] Nejvyšší správní soud s ohledem na výše uvedené neshledal námitky stěžovatelky
důvodnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo ani žádné vady, k nimž musí kasační soud přihlížet
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou (§110
odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
[30] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud na základě §60 odst. 1
ve spojení s §120 s. ř. s. Žalovanému v tomto řízení žádné náklady převyšující náklady
běžné administrativní činnosti nevznikly, a proto mu soud náhradu nákladů řízení
nepřiznal. Stěžovatelce byl usnesením Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 7. 2014,
čj. 1 Ads 86/2014 - 17, ustanoven zástupce Mgr. Stanislav Bodlák, advokát. Nejvyšší správní
soud přiznal ustanovenému zástupci stěžovatelky odměnu za jeden úkon právní služby (sepsání
kasační stížnosti) podle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátní tarif,
a to ve výši 1.000 Kč (srov. §9 odst. 2, §7 bod 3 advokátního tarifu) a náhradu hotových výdajů
ve výši 300 Kč (srov. §13 odst. 3 advokátního tarifu). Ze soudního spisu neplyne,
že by ustanovený zástupce byl plátcem DPH. Celková výše odměny ustanoveného zástupce
stěžovatelky tedy činí 1.300 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. září 2014
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu