ECLI:CZ:NSS:2007:1.AFS.15.2007
sp. zn. 1 Afs 15/2007 - 60
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce O. c. Z., a. s.,
zastoupeného Ing. R. L., proti žalovanému Finančnímu ředitelství v Brně, se sídlem
nám. Svobody 4, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 6. 2003,
č. j. 6804/02/FŘ/120, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu
v Brně ze dne 12. 9. 2006, č. j. 31 Ca 186/2005-23,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 12. 9. 2006, č. j. 31 Ca 186/2005 - 23,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobou napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání žalobce proti rozhodnutí
Finančního úřadu ve Zlíně ze dne 2. 7. 2002, č. j. 144730/02/303918/5098 - dodatečnému
platebnímu výměru, kterým byla žalobci dodatečně vyměřena daň z příjmů právnických osob
za zdaňovací období roku 1999 ve výši 8 899 100 Kč a dodatečně zrušena daňová ztráta
na této dani ve výši 18 636 015 Kč.
O žalobě rozhodl krajský soud již dříve rozsudkem ze dne 22. 11. 2004,
č. j. 30 Ca 239/2003 - 55, tak, že dle ustanovení §76 odst. 2 s. ř. s. vyslovil nicotnost
rozhodnutí žalovaného, jakož i jemu předcházejícího prvoinstančního rozhodnutí správce
daně. Důvod nicotnosti spatřoval v absenci uvedení právních předpisů, podle nichž správci
daně obou stupňů rozhodovali. Nejvyšší správní soud tento rozsudek ke kasační stížnosti
žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 76/2005 - 96 (dále také „první
rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci“), a věc vrátil k dalšímu řízení,
v němž byl krajský soud právním názorem Nejvyššího správního soudu vázán
(§110 odst. 3 s. ř. s.). Konstatoval, že rozhodnutí finančního úřadu, jakož i žalovaného
nelze považovat za nicotná ani z materiálního ani z čistě formálního hlediska a krajský soud
se jimi měl zabývat meritorně.
Krajský soud pokračoval v řízení, o žalobě rozhodl znovu nyní napadeným
rozsudkem. Opětovně zrušil jak rozhodnutí žalovaného tak i rozhodnutí prvostupňového
správce daně, a to pro nepřezkoumatelnost, a tedy nezákonnost, rozhodnutí správce daně
prvního stupně. Protože rozhodnutí prvostupňového a druhostupňového správního orgánu
zde tvoří jeden celek, krajský soud přihlédl při přezkumu rozhodnutí žalovaného i k vadám
jemu předcházejícího platebního výměru. Vyšel přitom z názoru Nejvyššího správního soudu,
že rozhodnutí správců daně nebyla nicotná. Nicméně dospěl k závěru, že pouze takový výrok,
jehož součástí je i konkrétní ustanovení hmotněprávního a procesního předpisu, je dostatečně
konkrétní, jednoznačný a srozumitelný, přestože ustanovení §32 zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků (dále jen „daňový řád“), výslovně takový požadavek obligatorně
nestanoví. Tento požadavek je zdůrazněn i skutečností, že prvostupňové rozhodnutí správce
daně nemusí obsahovat odůvodnění, a také tím, že daňové předpisy procházejí
častými změnami. V intencích prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu ve věci
nelze s tímto nedostatkem spojovat nicotnost rozhodnutí, jde však o správní akt,
který je sice existující a platný, avšak nezákonný z důvodů nepřezkoumatelnosti. Neuvedením
konkrétního ustanovení ve výroku rozhodnutí pak správce daně snížil žalobci možnost obrany
proti takovému rozhodnutí.
Dále krajský soud shledal, že rozhodnutí žalovaného je nepřezkoumatelné z důvodu
logického rozporu a bylo vydáno v řízení zatíženém procesními vadami majícími vliv
na zákonnost rozhodnutí. Logický rozpor krajský soud spatřoval v tom, že žalovaný na jednu
stranu „akceptoval“ podnikatelský záměr žalobce, ale na druhou stranu požadoval prokázání
souvisejících daňových nákladů v návaznosti na dosažení, zajištění a udržení příjmů,
které se k předmětné podnikatelské činnosti vztahují. Žalovaný tvrzení žalobce ohledně
jeho podnikatelského záměru nijak nezpochybnil ani nevyvrátil. Krajský soud
v této souvislosti též odcitoval ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních
z příjmů, ve znění účinném pro danou věc, a konstatoval, že nelze dovodit, že vynaložené
výdaje se vždy musí reálně projevit v příjmech daňového subjektu. Smyslem ustanovení
je, že se musí jednat o výdaje za tímto účelem vynaložené.
Dále krajský soud v této souvislosti poukázal na vadu odvolacího řízení spočívající
v tom, že se žalovaný nezabýval námitkami žalobce uplatněnými v odvolání, zejména pokud
šlo o odkaz žalobce na judikaturu Ústavního soudu v obdobné věci (nález Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 438/01). Žalovaný tyto námitky odmítl toliko s tím, že taková rozhodnutí
nejsou pramenem práva.
Dalšími žalobními námitkami se krajský soud nezabýval, protože rozhodnutí
žalovaného zrušil pro nepřezkoumatelnost; důvodnost námitek je možné zkoumat teprve
ve vztahu k rozhodnutí, které je přezkumu schopné.
Rozsudek krajského soudu napadl žalovaný včas podanou kasační stížností,
v níž jako důvod výslovně uvedl nesprávné posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě jiné vadě řízení před soudem, která mohla
mít za následek nezákonnost jeho rozhodnutí [§103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.]. Žalovaný
se domnívá, že jeho rozhodnutí přezkoumatelné je, protože netrpí žádnou z krajským soudem
tvrzených vad. Bylo tedy na místě, aby krajský soud přistoupil k přezkumu rozhodnutí
žalovaného z hlediska žalobních námitek.
Žalovaný v prvé řadě uvádí, že do doby doručení kasační stížností napadeného
rozsudku mu nebylo vůbec známo, že žalobce následně doplňoval žalobní námitky ohledně
vad rozhodnutí správce daně. Žalovaný se tedy až z tohoto rozsudku dozvěděl, že žalobce
namítá absenci základních náležitostí daňového rozhodnutí a nemohl se k této žalobní námitce
vyjádřit, ačkoli žalobci bylo umožněno žalobu opakovaně doplňovat, a to i několik měsíců
po jejím podání. Tím mělo být porušeno ustanovení §74 odst. 1 s. ř. s., neboť soud nedoručil
žalovanému do vlastních rukou žalobu, konkrétně podání žalobce ze dne 10. 12. 2003
a dne 19. 11. 2004, i ustanovení §36 odst. 1 s. ř. s., kdy nebylo zachováno rovné postavení
žalovaného před soudem. V tomto žalovaný spatřuje vadu řízení, která měla za následek
nezákonnost rozhodnutí ve věci samé.
Dále žalobce brojí proti závěru krajského soudu, že dodatečný platební výměr správce
daně prvého stupně je nepřezkoumatelný z důvodu neuvedení konkrétní ustanovení právního
předpisu ve výroku rozhodnutí. Povinnost uvedení konkrétního ustanovení zákona
v platebním výměru zákon nepožaduje; §32 odst. 2 písm. d) daňového řádu hovoří pouze
o právních předpisech, dle nichž bylo rozhodováno. Neuvedení zákonného ustanovení
ve výroku rozhodnutí není vadou, která by dosahoval takové intenzity, jež by mohla způsobit
nezákonnost rozhodnutí. Smyslem právní úpravy obsažené v §32 odst. 2 daňového řádu
je poskytnout daňovému subjektu spolehlivý a srozumitelný podklad pro zhodnocení
správnosti vydaného rozhodnutí a umožnit mu zvážit, zda bude proti rozhodnutí brojit
odvoláním.
Žalovaný poukázal na to, že krajský soud ani nezkoumal a v rozsudku neuvedl žádné
konkrétní okolnost svědčící o tom, že by rozhodnutí byla pro žalobce nesrozumitelná.
Žalovaný se však domnívá, že obecné požadavky na srozumitelnost rozhodnutí předmětný
dodatečný platební výměr splňuje, když bylo zcela zřejmé, (a to i žalobci coby adresátovi),
v jaké výši byla daň vyměřena, o jakou daň jde, v jaké věci a komu byla daň vyměřena.
V žalobě ani v jejím bezprostředně následujícím doplnění nesměřoval žalobce své námitky
proti základním náležitostem napadených rozhodnutí, naopak šlo v nich o zcela konkrétní
polemiku ryze věcného charakteru. Nicotnost či neplatnost rozhodnutí z důvodů absence
základních náležitostí ve výroku napadl žalobce až v pozdějších podáních. Do doby podání
oněch pozdějších doplnění žaloby považoval žalobce rozhodnutí za přezkoumatelná,
což se projevilo i v odvolacím řízení, kdy žalobce napadl platební výměr zcela konkrétním
způsobem. Z toho plyne, že rozhodnutí správce daně nebylo pro žalobce nesrozumitelné
a neuvedení konkrétního ustanovení právního předpisu správce daně nesnížil žalobci možnost
obrany proti nim. Stejný závěr pak učinil i Nejvyšší správní soud v prvním rozsudku ve věci,
proto je krajskému soudu třeba také vytknout to, že nerespektoval závazný právní názor
vyslovený v dané věci Nejvyšším správním soudem.
Žalovaný dále podotýká, že z hlediska legislativně technické konstrukce daňových
zákonů nelze požadavek na uvedení všech ustanovení, které v jednotlivém případě aplikuje,
beze zbytku splnit; naopak splnění takového požadavku by často vedlo ke značné
nepřehlednosti rozhodnutí.
Pokud jde o závěr krajského soudu ohledně existence logického rozporu odůvodnění
rozhodnutí žalovaného, namítl žalovaný, že krajský soud nepřesně interpretuje
jeho rozhodnutí. Žalovaný ve svém rozhodnutí „neakceptoval“ podnikatelský záměr žalobce,
jak uvádí krajský soud, ale vyjádřil se k transakci uzavřené na základě dohody o převzetí
dluhu mezi žalobcem a společností O. s., a. s., v likvidaci, která souvisí s úpravou základu
daně za rok 1999, a kterou nelze posuzovat v kontextu podnikatelského záměru jiného
daňového subjektu – S., a. s. Není pak zřejmé, zda má krajským soudem uvedený logický
rozpor za následek nepřezkoumatelnost rozhodnutí z důvodů nesrozumitelnosti
nebo nedostatku důvodů, neboť jestliže mohl krajský soud dospět k závěru, že žalovaný
„neakceptoval“ podnikatelský záměr žalobce, je rozhodnutí žalovaného přezkoumatelné.
Pokud pak krajský soud uvádí, že žalovaný tvrzení žalobce nevyvrátil či nezpochybnil,
a nepřihlédl k podnikatelskému záměru žalobce ani k tvrzení žalobce, že podnikatelský záměr
následně přinesl žalobci zdanitelné zisky, pak se krajský soud zabýval již věcí samou
a provedl zhodnocení, že žalovaný byl povinen k podnikatelskému záměru přihlédnout.
Tomu však odporuje závěr krajského soudu o nepřezkoumatelnosti. Žalovaný tak považuje
za logicky rozporný (resp. nepřezkoumatelný) rozsudek krajského soudu.
Konečně žalovaný nesouhlasí ani s tím, že se jako odvolací orgán ve svém rozhodnutí
nezabýval všemi připomínkami žalobce vznesenými v odvolání. Jestliže však krajský soud
konstatoval, že žalovaný se mýlil v tom, že nepovažoval nálezy Ústavního soudu za prameny
práva, značí to, že rozhodnutí je přezkoumatelné a že se krajský soud v tomto bodě rovněž
zabývá věcí samou.
Žalovaný rovněž požádal, aby stížnosti byl přiznán odkladný účinek.
Žalobce se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí z hlediska námitek
uplatněných v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že tato stížnost je důvodná.
Nejprve se Nejvyšší správní soud zabýval námitkou žalovaného ohledně vady řízení
spočívající v tom, že se o existenci námitek žalobce poukazujících na vady rozhodnutí
dozvěděl až z napadeného rozsudku a podání, v nichž tyto námitky (navíc opožděně) žalobce
uplatnil, nebyla žalovanému doručena k vyjádření. S touto námitkou nemůže Nejvyšší správní
soud souhlasit.
Z odůvodnění rozsudku, jímž krajský soud původně vyslovil nicotnost rozhodnutí
správců daně, bylo pro žalovaného jednoznačně seznatelné, že žalobce podal
k vyjádření žalovaného repliku, k níž námitky ohledně vad rozhodnutí připojil. Žalovaný
se tak o těchto dalších námitkách dozvěděl již před vydáním kasační stížností napadeného
rozhodnutí.
Jestliže replika žalobce obsahovala kromě argumentů rozvíjejících námitky uvedené
v žalobě, ještě další, resp. nové žalobní námitky, a tato replika byla podána až po lhůtě
pro podání žaloby, byly tyto nové žalobní námitky uplatněny opožděně (§71 odst. 2
a 72 odst. 1 s. ř. s.). Řízení před správními soudy je ovládáno zásadou koncentrace řízení,
k námitkám uplatněným po lhůtě stanovení výše citovanými ustanoveními soudního řádu
správního soud nepřihlíží, a proto ani není nutné, aby opožděná podání zasílal žalovanému
k vyjádření. Nicméně nepřezkoumatelnost jako vada rozhodnutí správního orgánu
ve své podstatě vylučuje možnost přezkumu takového rozhodnutí soudem; soud tedy učiní
závěr o nepřezkoumatelnosti i bez námitky žalobce (srov. rozhodnutí publikované
pod č. 359/2004 Sb. NSS). Žalovaný však správně poukazuje, že krajský soud v nyní
přezkoumávaném rozsudku výslovně poukázal na námitky žalobce týkající se vad rozhodnutí,
aniž by se jakkoli zabýval jejich přípustností, resp. aniž by zmínil možnost přihlédnout
k vadám způsobujícím nepřezkoumatelnost bez ohledu na námitky žalobce. To oprávněně
vzbuzuje určité pochyby o správnosti postupu soudu, avšak nikoli nezákonnost jeho postupu
jako takového.
Nejvyšší správní soud nicméně přisvědčil žalovanému, pokud jde o námitku,
že neuvedení konkrétního ustanovení hmotněprávního předpisu ve výroku rozhodnutí správce
daně prvého stupně nezpůsobilo jeho nepřezkoumatelnost, resp. nepřezkoumatelnost
rozhodnutí žalovaného.
Smyslem požadavku §32 odst. 2 písm. d) daňového řádu, aby ve výroku
byly uvedeny právní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno, je zajistit informovanost
příjemce rozhodnutí o tom, podle jakého předpisu mu byla daň vyměřena.
Není tedy rozhodující, zda tato informace je obsažena ve výroku platebního výměru či v jiné
jeho části, např. podrobně v odůvodnění, jako tomu je v souzené věci; rozhodující naopak
je, že se této informace žalobci dostalo. Navíc nelze pominout ani námitku žalovaného,
že uvedení všech ustanovení daňového zákona, podle nichž byla daň stanovena,
by mělo na srozumitelnost rozhodnutí zcela opačný efekt, než který zřejmě zamýšlel krajský
soud. Vyčerpávající popsání všech správcem daně použitých paragrafů, odstavců a písmen
příslušného zákona by neúměrně prodloužilo výrok rozhodnutí, který by se sám stal
nepřehledným; ačkoliv z formálního hlediska by byl dokonalý, z praktického pohledu
naprosto nepoužitelný. Je-li pak použití těchto ustanovení přehledně a jasně vysvětleno
v odůvodnění rozhodnutí, je nutné uzavřít, že zákonným požadavkům bylo učiněno zadost.
Tento závěr podporuje i judikatura Nejvyššího správního soudu; je třeba uvést zejména
rozsudek ze dne 28. 7. 2005, č. j. 8 Afs 18/2005 - 78, publikovaný pod č. 699/2005 Sb. NSS.
Podle něj rozhodnutí orgánu státní finanční správy, jakkoli jeho náležitosti daňový řád vypočítává
detailněji a důkladněji než obecný procesní předpis (správní řád), nejsou podrobeny přísnosti
srovnatelné například s přísností směnečnou, a z práva také nelze dovodit formální zásadu
sint, ut sunt, aut non sint (ať jsou takové, jaké mají být, anebo ať nejsou), typickou
pro skripturní obligace. Smyslem právní úpravy je mj. poskytnout daňovému subjektu
spolehlivý a srozumitelný podklad pro zhodnocení správnosti vydaného rozhodnutí a umožnit
mu zodpovědně se rozhodnout pro to, zda bude proti výměru brojit odvoláním. Má-li vydané
rozhodnutí všechny zákonné náležitosti, pak jejich samotné grafické učlenění na hmotném
substrátu naprosto nelze zúžit na esenciální náležitost rozhodnutí, a jen z ní také dovozovat
platnost či neplatnost rozhodnutí. Stejně tak nelze dovozovat neplatnost rozhodnutí
z toho, že správce daně uvedl pouze název a číslo právního předpisu, podle něhož
bylo rozhodnuto; nedostatek údaje o paragrafu, odstavci či písmenu neplatnost nepůsobí.
K tomu lze uvést, že pokud krajský soud argumentuje nálezem Ústavního soudu
sp. zn. II. ÚS 157/97, jeho interpretace tohoto nálezu není důsledná. Ústavní soud
v tomto svém rozhodnutí uvádí, že absence konkrétního ustanovení ve výroku rozhodnutí
je nepochybně jeho vadou, která však nedosahuje stupně, jenž zákonodárce spojuje
s nicotností aktu, a může být odstraněna v odvolacím řízení, resp. v řízení před správním
soudem. Z toho však nelze dovodit, že každé rozhodnutí správního orgánu neobsahující
konkrétní ustanovení je vždy neplatné; naopak v takovém případě je nutné posuzovat
ad hoc, zda absence konkrétního ustanovení činí rozhodnutí správního orgánu natolik
neúplným, že vůbec nelze seznat, co je jeho předmětem, resp. jaká povinnost je jím ukládána.
Pokud soud dospěje k závěru, že absence konkrétního ustanovení zákona je na újmu
srozumitelnosti a jasnosti rozhodnutí, musí svůj závěr řádně odůvodnit, tj. sdělit autorovi
rozhodnutí, proč je v tom kterém případě nutné trvat na výslovném uvedení konkrétního
paragrafu, odstavce či písmena zákona a co jeho neuvedení způsobuje. Takovou situaci
popisuje např. krajským soudem rovněž zmiňované rozhodnutí Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 666/02. v tomto případě by totiž neuvedení ustanovení hmotněprávního
předpisu v rozhodnutí by mělo za následek dvojí zdanění daňového subjektu,
a proto bylo na místě vyslovení neplatnosti tohoto rozhodnutí. Tento postoj Ústavního soudu
nelze generalizovat. Samotná absence individuálně určeného ustanovení zákona není prima
facie způsobilá založit neplatnost rozhodnutí; takový přístup by znamenal přepjatý
formalismus, který jak Ústavní soud, tak Nejvyšší správní soud zásadně odmítá.
Navíc předmětný platební výměr splňuje požadavky formulované v rozhodnutích
Ústavního soudu (sp. zn. IV. ÚS 624/02, IV. ÚS 772/02), v rozhodnutí je jasně uvedeno,
že daň je vyměřena za zdaňovací období roku 1999 a je jím zcela konkrétně, jednoznačně
a srozumitelně daňová povinnost stanovena. Z obsahu správního spisu pak jednoznačně
vyplývá, že dodatečný platební výměr byl vydán na základě výsledků daňové kontroly
a zprávy z této kontroly ze dne 29. 3. 2002, č. j. 46102/02/303933/4002, kterou správce daně
se žalobcem projednal dne 11. 4. 2002, na niž také dodatečný platební výměr odkázal.
Rovněž je patrné, že proti dodatečnému platebnímu výměru žalobce podal velmi podrobné
odvolání, jež postupně doplnil, v němž polemizoval se samotnou výší daňové povinnosti
(ztráty) i se způsobem jejího stanovení. Již z těchto skutečností je tedy zřejmé, že se nejednalo
o rozhodnutí, které by bylo pro žalobce jakkoli překvapivé či nesrozumitelné. Žalovaný navíc
poukázal i na to, že prvotní žalobní námitky byly zcela věcného charakteru a svědčily
tak o tom, že rozhodnutí bylo pro žalobce zcela srozumitelné.
Je tedy třeba uzavřít, že z materiálního hlediska tedy bylo žalobci jasné, které právní
předpisy a která jejich konkrétní ustanovení správce daně aplikoval a k jakým skutkovým
a právním závěrům dospěl. Žalobce tak nebyl žádným způsobem zkrácen na svém právu
obrany proti platebnímu výměru, resp. rozhodnutí o odvolání proti němu.
Nejvyšší správní soud dále poukazuje na to, že již ve svém prvním rozsudku v dané
věci se přezkoumatelností rozhodnutí žalovaného do jisté míry zabýval. V tomto rozsudku
se sice zaměřil především na otázky spojené s institutem nicotnosti rozhodnutí,
avšak současně s objasněním této problematiky se sice nepřímo, ale zcela jasně vyjádřil
rovněž k otázce srozumitelnosti rozhodnutí. Výslovně uvedl, že předmětný platební výměr
obsahuje odkaz na hmotněprávní předpis a uvádí i konkrétní ustanovení procesního
předpisu, podle něhož bylo v řízení postupováno (§46 odst. 7 daňového řádu). Zdůraznil,
že z platebního výměru je tak zřejmé, o jaké právní předpisy se rozhodnutí opírá,
přičemž v jeho výroku jsou výslovně označeny oba aplikované právní předpisy (daňový řád
i zákon o daních z příjmů), a že tedy platební výměr z hlediska požadavků ustanovení
§32 odst. 2 písm. d) daňového řádu obstojí. Ohledně výkladu tohoto ustanovení vyjádřil
Nejvyšší správní soud názor, že uvedení konkrétního ustanovení výslovně nevyžaduje,
neboť stanoví toliko povinnost uvést právní předpisy, podle nichž bylo rozhodováno.
Z prvního rozsudku Nejvyššího správního soudu v dané věci tedy bylo zcela zřejmé,
že tento soud považuje předmětný platební výměr za meritorně přezkoumatelný.
Přestože krajský soud uvedl, že je právním názorem Nejvyššího správního soudu vázán,
fakticky tuto svou povinnost nerespektoval. Je tedy třeba přisvědčit také námitce žalovaného
týkající se vady řízení před krajským soudem spočívající v nerespektování závazného názoru
Nejvyššího správního soudu.
Konečně ve věci námitek směřující proti nepřezkoumatelnosti rozhodnutí z důvodu
jeho logické rozpornosti a nevypořádání se s odvolacími námitkami žalobce, musí Nejvyšší
správní soud žalovanému rovněž přisvědčit.
Závěr o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí žalovaného není na místě; není zřejmé,
jak dospěl krajský soud k závěru, že „žalovaný akceptoval podnikatelský záměr
žalobce“ když z rozhodnutí žalovaného je zcela jasně patrné, že za subjekt,
o jehož podnikatelský záměr mělo jít, považoval správce daně jinou právnickou osobu
než žalobce. Pokud pak jde o otázku, zda se žalovaný vypořádal s odvolacími námitkami
žalobce, je zřejmé, že tak učinil, i když tím vyjádřil jistě sporný názor na to, jakým způsobem
v našem právním řádu působí soudní rozhodnutí včetně nálezů Ústavního soudu.
Nelze nepoznamenat, že argumentací uvedenou ve své kasační stížnosti pak žalovaný
tento svůj názor do jisté míry popřel. Nejedená se nicméně o nepřezkoumatenost rozhodnutí
žalovaného, ale jde o otázku správnosti jeho právního názoru.
Krajský soud tedy v části odůvodnění svého rozsudku týkající se údajné logické
rozpornosti rozhodnutí žalovaného v podstatě částečně provedl samotný přezkum
ve věci samé, čímž připustil, že toto rozhodnutí přezkumu způsobilé je. V tomto ohledu
je, jak poukazuje žalovaný, „logicky rozporným“ právě rozsudek krajského soudu.
K tomu je ovšem třeba uvést, že samotný závěr o věci samé v rozsudku krajského
soudu chybí, stejně jako jeho náležité odůvodnění, které by umožnilo odpovídající meritorní
přezkum ze strany Nejvyššího správního soudu.
Vzhledem k tomu, že kasační stížnost je důvodná, Nejvyšší správní soud
pouze nad rámec samotného přezkumu poznamenává, že výroky ohledně náhrady nákladů
řízení v rozsudku krajského soudu rovněž trpěly logickými rozpory. Ve výroku III. krajský
soud přiznal žalobci náhradu nákladů řízení proti žalovanému ve výši 5500 Kč, nicméně
ve výroku IV. soud rozhodl, že žalobce právo na náhradu nákladů řízení nemá.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek
Krajského soudu v Brně a věc mu vrátil k dalšímu řízení, v němž bude tento soud vázán
názorem vysloveným v rozsudku zdejšího soudu a projedná žalobu meritorně.
Za situace, kdy rozhodl Nejvyšší správní soud ve věci samotné, nerozhodoval
již samostatně o žádosti o přiznání odkladných účinků této kasační stížnosti
V novém řízení rozhodne krajský soud i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti
(§110 odst. 2 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 23. května 2007
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu