ECLI:CZ:NSS:2006:1.AFS.154.2005
sp. zn. 1 Afs 154/2005 - 64
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Marie Žiškové
a soudců JUDr. Lenky Kaniové a JUDr. Josefa Baxy v právní věci žalobce J. K.,
zastoupeného JUDr. Ing. Vladimírem Nedvědem, advokátem se sídlem Litoměřice, Zítkova 9,
proti žalovanému Finančnímu úřadu v Libochovicích, se sídlem Libochovice, Náměstí
5. května 50, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 10. 2004,
č. j. 23219/04/197970/431, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí
nad Labem ze dne 16. 6. 2005, č. j. 15 Ca 263/2004-29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Odměna advokáta JUDr. Ing. Vladimíra Nedvěda se u r č u je částkou 1 075 Kč,
která bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Žalobou ze dne 28. 12. 2004 se žalobce domáhal přezkoumání rozhodnutí žalovaného
ze dne 26. 10. 2004, č. j. 23219/04/197970/431, kterým byla zamítnuta žalobcova námitka
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 26. 5. 2004, č. j. 15820/04/197970/2862, o pokračování
daňové exekuce nařízené exekučním příkazem na prodej nemovitostí ze dne 28. 2. 2002,
č. j. 5968/02/197970/2862, a odložené rozhodnutím ze dne 24. 5. 2002,
č. j. 14830/02/197970/2862.
Usnesením ze dne 16. 6. 2005 krajský soud žalobu odmítl pro nepřípustnost podle §46
odst. 1 písm. d), §68 písm. e) a §70 písm. c) s. ř. s. Uvedl, že rozhodnutí o pokračování
daňové exekuce představovalo pouze procesní úkon učiněný v rámci vymáhacího řízení
vedeného k vymožení vykonatelného nedoplatku a jako takové nemohlo zasáhnout
do žalobcových hmotných subjektivních práv. Toto rozhodnutí se tedy týkalo pouze vedení
řízení před správním orgánem a proto je vyloučeno ze soudního přezkoumání.
Proti tomuto usnesení žalobce (dále též stěžovatel) brojil včasnou kasační stížností.
Namítl, že daňová exekuce byla od počátku vedena v rozporu s právním řádem. Daňové
exekuci předcházelo vydání zajišťovacího příkazu, jenž byl následně zrušen, a dodatečných
platebních výměrů ze dne 5. 12. 2001, č. 1010000104 a č. 1010000105. Daň byla stanovena
podle pomůcek, přestože pro tento postup správce daně nebyly splněny zákonné podmínky.
Se žalobcem nebylo vedeno žádné vytýkací řízení. Rozhodnutí žalovaného bylo vydáno
v rozporu se zprávou o daňové kontrole a bylo věcně nesprávné, neboť byla vyměřena vyšší
daň. Současně bylo žalobci odepřeno nahlédnutí do daňového spisu a seznámení s použitými
pomůckami. Na daňové řízení se přitom v plném rozsahu vztahuje nález Ústavního soudu
sp. zn. IV. ÚS 29/05. Žalobce navíc nebyl daňovým subjektem v působnosti žalovaného.
Všichni pracovníci žalovaného jsou pak vůči žalobci podjatí.
V řízení vedeném pod sp. zn. 15 Ca 525/2002 krajský soud nepřezkoumal žalobu proti
uvedeným dodatečným platebním výměrům v požadovaném rozsahu, tj. z věcné a skutkové
stránky, když to neumožnila protiústavnost o. s. ř., jak rozhodl Ústavní soud nálezem
sp. zn. Pl. ÚS 16/99. Krajský soud se nezabýval tím, že v daňovém řízení došlo k závažným
vadám, přičemž odmítnutí důkazů v rozsudku nijak neodůvodnil. Nejvyšší správní soud
pak v řízení vedeném pod sp. zn. 3 Afs 23/2004 pouze převzal závěry krajského soudu,
aniž provedl potřebné dokazování.
Napadené usnesení popírá čl. 90 Ústavy České republiky, čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37
odst. 2, 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod a je v rozporu se základními
principy soudního řízení. Soudy žalobci neposkytly od roku 2001 ochranu před nezákonnými
postupy správců daně.
Napadeným usnesením tak bylo žalobci opakovaně znemožněno přezkoumání žaloby
soudem, čímž mu byla odmítnuta soudní ochrana dle čl. 36 odst. 1, 2 Listiny. Uvedené
rozhodnutí soudu pak vyvolává stav právní nejistoty.
Dále uvedl, že krajský soud mu odmítl ustanovit advokáta, čímž mu v podstatě
znemožnil podání opravného prostředku a znemožnil mu tak přístup k soudu.
Z výše uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení zrušil
a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení. Dále navrhl, aby kasační soud podal
Ústavnímu soudu návrh na zrušení §70 písm. c) s. ř. s. pro rozpor s čl. 4, čl. 10 Ústavy
a čl. 36 odst. 1, 2, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny.
Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti navrhl její zamítnutí.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí krajského soudu v mezích
důvodů vymezených stížnostními body (§109 odst. 3 s. ř. s.) a shledal kasační stížnost
nedůvodnou.
Ve správním soudnictví jsou kontrole zákonnosti podrobena rozhodnutí orgánů veřejné
správy, jimiž bylo rozhodnuto o právech a povinnostech fyzických a právnických osob,
ve smyslu generální klauzule obsažené v čl. 36 odst. 2 Listiny základních práv a svobod.
Současně však uvedené ustanovení připouští možnost, aby na základě výjimek zákonem
výslovně stanovených byla některá rozhodnutí z přezkoumání vyloučena.
Jedná se o kompetenční výluku uvedenou v ust. §70 s. ř. s., kdy ze soudního přezkumu
jsou vyloučeny mimo jiné úkony správního orgánu, jimiž se upravuje vedení řízení
před správním orgánem [§70 písm. c) s. ř. s.]. Žaloba napadající rozhodnutí, které spadá
pod kompetenční výluku, je nepřípustná dle §68 písm. e) s. ř. s. a soud ji odmítne dle §46
odst. 1 písm. d) s. ř. s.
Co se týče samotné podstaty souzené věci, tedy důvodu odmítnutí žaloby krajským
soudem, a zároveň důvodu tvrzeného odmítnutí soudní ochrany, nutno se zabývat povahou
předmětného rozhodnutí o pokračování daňové exekuce.
Ustanovení §73 odst. 9 daňového řádu umožňuje správci daně odložit za určitých
okolností již nařízenou daňovou exekuci (v daném případě žalovaný odložil exekuci na dobu
vyřešení žalobcovy žádosti o prominutí daně). Správce daně pak po stanovenou dobu
v jejím provádění nepokračuje. Účelem odkladu daňové exekuce je předcházet nepříznivým
a mnohdy již neodčinitelným následkům neprodleného výkonu rozhodnutí. Postup v případě
pominutí důvodu pro odložení exekuce a následného pokračování v jejím provádění
však daňový řád výslovně neřeší.
Podle §73 odst. 7 daňového řádu se pro výkon daňové exekuce použije přiměřeně
občanského soudního řádu. Institutem přiměřeně použitelným pro daný případ je odklad
provedení výkonu rozhodnutí podle §266 o. s. ř. Ani občanský soudní řád však expressis
verbis nestanoví procesní postup pro případ pokračování v provádění odloženého výkonu
rozhodnutí. Nicméně, odpověď na předmětnou otázku poskytuje civilistická judikatura
(viz stanovisko Nejvyššího soudu ČSR ze dne 18. 2. 1981, sp. zn. Cpj 159/79, publikované
jako Rc 21/1981 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, str. 174),
podle níž o pokračování v provádění výkonu rozhodnutí soud vydá vždy usnesení, i když byl
odklad povolen na přesně vymezenou dobu, a dodává, že proti tomuto usnesení není přípustné
odvolání, neboť se jím upravuje vedení řízení [§202 odst. 1 písm. a) o. s. ř.].
Je-li rozhodnutí o pokračování civilní exekuce obecně považováno za rozhodnutí,
jímž se upravuje vedení řízení a není-li mezi odložením civilní a daňové exekuce zásadního
rozdílu co do jejich funkce a podstaty, není ani důvodu považovat rozhodnutí o pokračování
daňové exekuce za rozhodnutí jiné povahy než to, jímž se upravuje vedení řízení.
Krajský soud tak postupoval správně, pokud žalobcem napadené rozhodnutí
žalovaného o zamítnutí námitky proti rozhodnutí o pokračování v daňové exekuci klasifikoval
jako úkon správního orgánu, jímž se upravuje vedení řízení před správním orgánem,
a na základě toho žalobu napadající toto rozhodnutí odmítl.
Napadené rozhodnutí se nedotýká přímo těch práv účastníka, která zakládá hmotné
právo, ale zasahuje jen do práv daných pro vlastní vedení řízení. Podle čl. 36 odst. 2 věty
druhé Listiny základních práv a svobod nesmí být z pravomoci soudu vyloučeno
přezkoumávání rozhodnutí týkajících se základních práv a svobod podle Listiny.
Toto ustanovení však navazuje na první větu uvedeného článku. Druhá věta tohoto ustanovení
má na mysli jiná základní práva a svobody než základní právo na soudní ochranu,
neboť v opačném případě by vyloučení práva na soudní ochranu bylo vždy v rozporu
s Listinou a dovětek první věty druhého odstavce čl. 36 Listiny by neměl smysl (srov. nález
pléna Ústavního soudu ze dne 3. 11. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 8/99, in Sb. n. u. ÚS, svazek č. 16,
nález č. 153, str. 135; publikováno též pod č. 291/1999 Sb.). Právo fyzické i právnické osoby
na soudní ochranu je však dostatečně zajištěno tím, že z pravomoci soudu není vyňato
přezkoumání rozhodnutí správního orgánu, jímž mohou být zasažena veřejná subjektivní
práva této osoby, v daném případě tedy exekučního příkazu vydaného dle §73 odst. 6
daňového řádu (srov. č. 791/2006 Sb. NSS).
Ustanovení §70 písm. c) s. ř. s. o kompetenční výluce rozhodnutí upravujících vedení
řízení před správním orgánem představuje omezení dosahu generální přezkumné klauzule
v §65 s. ř. s.; i ono ale vychází z dovolenosti dané ústavním pořádkem státu, jak shora
naznačeno. Stejný postup byl volen i za dříve platné právní úpravy [§248 odst. 2 písm. e)
o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2002] a ani podle stávající zákonné úpravy tomu není
jinak. Pro jiný výklad ani postup soudu tak není místo.
Lze tedy uzavřít, že vyloučení soudního přezkumu u rozhodnutí o pokračování
v daňové exekuci je ústavně konformní, a proto není ani z tohoto důvodu možno rozhodnutí
krajského soudu považovat za nezákonné. Vzhledem k tomuto závěru pak kasační soud
neshledal potřebným předkládat věc Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení §70 odst. c)
s. ř. s.
Na základě závěru o správnosti odmítnutí žaloby kasační soud dále shledal,
že neustanovením advokáta pro řízení o žalobě ze dne 28. 12. 2004 žalobci nemohla být
způsobena žádná újma na jeho procesních právech, neboť případné ustanovení zástupce
by vzhledem k nepřípustnosti žaloby bylo ve vztahu k nutnému výsledku řízení zjevně
neefektivní a nadbytečné a vedlo by pouze k neopodstatněnému zvyšování nákladů řízení.
Pokud žalobce tvrdí, že mu tímto postupem soudu bylo v podstatě znemožněno podání
kasační stížnosti (o níž je v tomto rozsudku pojednáváno - sic!), je nutno poukázat
na mechanismus rozhodování o žádosti účastníka řízení na ustanovení zástupce zakotvený
v §35 odst. 7 s. ř. s., jenž v sobě zahrnuje též stavění lhůty stanovené pro podání návrhu
na zahájení řízení, a dále zejména na skutečnost, že pro řízení o této kasační stížnosti byl
žalobci usnesením ze dne 1. 8. 2005 advokát ustanoven.
Dále žalobce brojil proti rozhodnutím žalovaného ze dne 5. 12. 2001, dodatečným
platebním výměrům č. 1010000104 a č. 1010000105, kterým byla žalobci doměřena daň
z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 1997 a 1998 v celkové výši 824 220 Kč.
Žalobce přitom poukazoval na vady daňového řízení a na nesprávnost doměřené výše daně.
Dalšími námitkami pak napadal vady řízení před Krajským soudem v Ústí nad Labem
při rozhodování o jeho žalobě, kterou se domáhal přezkumu posledně jmenovaných
rozhodnutí žalovaného, vedené pod sp. zn. 15 Ca 525/2002, a dále vady řízení
před Nejvyšším správním soudem při rozhodování o následné žalobcově kasační stížnosti
(sp. zn. 3 Afs 23/2004) proti rozsudku v této věci. Tyto stížní důvody jsou nepřípustné,
jsou totiž bez vztahu k napadenému usnesení o odmítnutí žaloby.
V nyní posuzované věci měl krajský soud k žalobě ze dne 28. 12. 2004 přezkoumávat
rozhodnutí správce daně, na jehož základě bylo pokračováno v daňové exekuci. Avšak poté,
co soud shledal kompetenční výluku dle §70 písm. c) s. ř. s. a z toho pramenící nepřípustnost
žaloby [§68 písm. e) s. ř. s.], nemohl se již zabývat věcí samou a musel žalobu odmítnout.
Předmětné námitky ale míří do předcházející fáze daňového řízení, totiž do řízení
vyměřovacího, skončeného vydáním dodatečných platebních výměrů, a dále do následného
soudního přezkumu.
Z §103 odst. 1 s. ř. s. vyplývá, že námitky kasační stížnosti se musí vztahovat
k napadenému rozhodnutí krajského soudu a dále též k rozhodnutí, které bylo napadeno
žalobou v řízení před krajským soudem [v daném případě navíc krajský soud napadeným
usnesením žalobu odmítl, rozhodl tedy o tom, že v soudním řízení nebude pokračováno;
z povahy věci tak pro stěžovatele přicházel v úvahu pouze kasační důvod dle §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu.
Tento důvod je ve vztahu k důvodům podle písmen a) až d) téhož ustanovení důvodem
speciálním. Je-li dán důvod podle písmene e), vylučuje to důvody podle písmen a), c) a d),
neboť nezákonným je rozhodnutí o odmítnutí návrhu v každém případě i tehdy, byla-li v něm
soudem nesprávně posouzena právní otázka ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s, bylo-li
řízení u krajského soudu zmatečné ve smyslu §103 odst. 1 písm. c) s. ř. s. nebo trpělo-li
řízení před krajským soudem vadami ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Důvod podle
§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s. je u kasační stížnosti proti rozhodnutí krajského soudu
o odmítnutí návrhu (na zahájení řízení) z povahy věci vyloučen (srov. č. 524/2005,
č. 625/2005 Sb. NSS)]. Brojil-li stěžovatel kasační stížností proti rozhodnutím jiným,
tedy proti dodatečným platebním výměrům a následným rozsudkům krajského soudu
a kasačního soudu, byť s posuzovanou věcí do určité míry souvisejícím, jde o jiné důvody
kasační stížnosti než ty, které jsou uvedeny v §103 s. ř. s. Jak bylo uvedeno již výše,
takové důvody jsou nepřípustné (§104 odst. 4 s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud tedy shledal stěžovatelovy námitky dílem nedůvodnými,
dílem nepřípustnými. Jelikož v řízení nevyšly najevo žádné vady, k nimž musí kasační soud
přihlížet z úřední povinnosti (§109 odst. 3 s. ř. s.), zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou
(§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
O náhradě nákladů řízení soud rozhodl podle §60 odst. 1 za použití §120 s. ř. s.
Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť ve věci neměl úspěch; žalovanému
správnímu orgánu, kterému by jinak jakožto úspěšnému účastníku řízení právo na náhradu
nákladu řízení příslušelo, náklady řízení nevznikly.
Žalobci byl pro řízení o kasační stížnosti ustanoven zástupcem advokát; v takovém
případě platí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát (§35 odst. 7, §120 s. ř. s.).
Výše odměny byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu,
ve znění účinném do 31. 8. 2006 (jak plyne z čl. II. vyhlášky č. 276/2006 Sb.), a to za jeden
úkon právní služby spočívající v převzetí a přípravě právního zastoupení, a náhrady hotových
výdajů, tedy ve výši 1 x 1 000 Kč a 1 x 75 Kč [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. b),
§13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem 1 075 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do šedesáti dnů
od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. září 2006
JUDr. Marie Žišková
předsedkyně senátu