ECLI:CZ:NSS:2015:1.AFS.162.2015:50
sp. zn. 1 Afs 162/2015 - 50
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Lenky Kaniové
a soudců JUDr. Marie Žiškové a JUDr. Filipa Dienstbiera v právní věci žalobce: INJURED,
s. r. o., se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, zastoupený JUDr. Janem Žákem, advokátem
se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství,
se sídlem Masarykova 31, Brno, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 7. 2013,
čj. 18569/13/5000-14402-704389, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 29. 6. 2015, čj. 15 Af 123/2013 – 71,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení částku 4.114 Kč,
a to ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám zástupce žalobce
JUDr. Jana Žáka, advokáta se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2.
Odůvodnění:
I. Vymezení věci
[1] Finanční úřad pro Ústecký kraj, Územní pracoviště v Kadani (dále jen „správce daně“)
dne 19. 9. 2012 vyzval žalobce k podání daňového přiznání k dani z nemovitostí zapsané
na LV 5451 v k.ú. Miřetice u Klášterce nad Ohří, obec Klášterec nad Ohří. Žalobce na tuto výzvu
reagoval přípisem, ve kterém vysvětlil, že je sice jako vlastník předmětných nemovitostí zapsán
v katastru nemovitostí, nicméně reálně vlastníkem není, a nemůže tak být ani poplatníkem daně
z nemovitostí. Tyto nemovitosti nabyl na základě smlouvy o prodeji podniku ze dne 30. 8. 2002,
která je však absolutně neplatná, jak vyplývá z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010,
čj. 29 Cdo 1599/2008 - 702. Správce daně žalobci odpověděl, že doposud neexistuje pravomocné
rozhodnutí soudu, které by vlastnictví k uvedeným nemovitostem zrušilo; rozsudkem Nejvyššího
soudu bylo řízení vráceno ke Krajskému soudu v Ústí nad Labem, jehož konečné stanovisko
nelze předjímat.
[2] Správce daně tedy vydal dne 17. 1. 2013 platební výměr, kterým podle §13b zákona
č. 338/1992 Sb., o dani z nemovitostí, ve znění účinném do 31. 12. 2013, a podle §98 ve spojení
s §145 odst. 1 a §147 zákona č. 280/2009 Sb., daňového řádu, vyměřil žalobci podle pomůcek
daň z nemovitostí za rok 2012 v celkové výši 2.210.615 Kč.
[3] Žalobce podal proti tomuto platebnímu výměru odvolání, které žalovaný v záhlaví
specifikovaným rozhodnutím zamítl.
II. Stručné shrnutí rozsudku krajského soudu
[4] Proti rozhodnutí žalovaného brojil žalobce žalobou u krajského soudu, ve které zejména
namítal, že vlastnictví předmětné nemovitosti si měl žalovaný posoudit jako předběžnou otázku.
Krajský soud shledal žalobu důvodnou, a proto rozhodnutí žalovaného pro nezákonnost zrušil
a vrátil mu věc k dalšímu řízení.
[5] Krajský soud konstatoval, že plátcem daně z nemovitostí je skutečný vlastník, tj. osoba,
která nabyla vlastnické právo k nemovitosti a jejíž vlastnické právo k 1. 1. příslušného
kalendářního roku trvá. Posouzení existence vlastnického práva bylo předběžnou otázkou
ve smyslu §99 daňového řádu. Vzhledem k tomu, že před vydáním žalobou napadeného
rozhodnutí nebylo o této otázce rozhodnuto příslušným orgánem veřejné moci (soudem), bylo
namístě, aby si daňové orgány tuto otázku posoudily samy. Žalobcem zmiňovaný rozsudek nelze
považovat za rozhodnutí příslušného orgánu, neboť Nejvyšší soud se k otázce vlastnictví
předmětných nemovitostí ani k otázce platnosti smlouvy o prodeji podniku nevyslovil ve výroku
tohoto rozsudku.
[6] Při posuzování předběžné otázky, zda byl žalobce ke dni 1. 1. 2012 vlastníkem
předmětných nemovitostí, tak byly daňové orgány povinny zkoumat nejen stav zápisu v katastru
nemovitostí k uvedenému datu (tj. modus, resp. způsob vzniku tohoto práva), ale také existenci
a platnost titulu, na základě kterého měl žalobce vlastnictví nabýt. Tato povinnost daňových
orgánů vyplývala z toho, že žalobce v průběhu celého daňového řízení upozorňoval na neplatnost
smlouvy o prodeji podniku, která byla titulem pro vznik jeho vlastnického práva. Její platnost
navíc zpochybnil v rozsudku ze dne 10. 11. 2010 Nejvyšší soud, jehož závěry posléze potvrdil
Ústavní soud v usnesení ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. II. ÚS 1789/11.
III. Důvody kasační stížnosti
[7] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu
jeho nezákonnosti dle §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního
(dále jen „s. ř. s.“), a navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek zrušil a vrátil
věc krajskému soudu k dalšímu řízení.
[8] Nezákonnost rozsudku spatřuje stěžovatel v nesprávném posouzení otázky týkající
se určení vlastníka předmětných nemovitostí, jako poplatníka daně z nemovitostí. Daňové orgány
vycházely z toho, že převody vlastnického práva jsou založeny na dvoufázové konstrukci
využívající učení o titulu a modu acquirendi dominii. K tomu stěžovatel odkázal na §133 odst. 2
zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění do 31. 12. 2013, které uvádí: „Převádí-li
se movitá věc na základě smlouvy, nabývá se vlastnictví vkladem do katastru nemovitostí podle zvláštních
předpisů, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak.“ Samotnou smlouvou (první fáze) vlastnické právo
ještě nevznikne, to se stane až vkladem do katastru nemovitostí na základě rozhodnutí
katastrálního úřadu (druhá fáze). Katastr nemovitostí je založen na právní domněnce správnosti
jednotlivých zápisů, tj. pokud není předložen důkaz opaku, jsou v katastru nemovitostí obsažené
informace v souladu se skutečností (princip materiální publicity). Tato právní konstrukce byla
posílena účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, který upravuje tzv. úplný princip
materiální publicity.
[9] Ke dni vydání rozhodnutí stěžovatele, tj. dne 17. 7. 2013, byl plně aplikovatelný
tzv. neúplný princip materiální publicity upravený v §11 zákona č. 265/1992 Sb., o zápisech
vlastnických a jiných věcných práv k nemovitostem, dle kterého ten, kdo vychází ze zápisu
v katastru nemovitostí, učiněném po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav zápisů v katastru
odpovídá skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů neodpovídá skutečnosti.
Uvedené stěžovatel doložil také judikaturou Ústavního soudu. Daňové orgány tedy mohly plně
spoléhat na správnost a pravdivost zápisu v katastru nemovitostí, pokud jim nebyl prokázán
nesoulad se skutečností, který by musel být jednoznačný a nepochybný, což se však nestalo.
[10] Stěžovatel upozornil, že rozsudek Nejvyššího soudu čj. 29 Cdo 1599/2008 – 702 sice
konstatoval absolutní neplatnost smlouvy o prodeji podniku, nicméně na základě tohoto
rozsudku žalobce požádal katastrální úřad o znovuzapsání vlastnického práva k daným
nemovitostem, což bylo provedeno záznamem ke dni 23. 5. 2011. Nesoulad zápisu v katastru
se skutečností tak nebyl v souzené věci jednoznačný a nepochybný. Správce daně ani stěžovatel
nebyli oprávněni činit si úsudek o sporných skutečnostech a v případě důvodných pochybností
o předkládaných důkazech či jejich spornosti, měli být oprávněni předpokládat, že zápis
v katastru nemovitostí odpovídá skutečnosti. V souvislosti s tím stěžovatel odkázal na rozsudky
Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2012, čj. 21 Cdo 656/2012, ze dne 22. 6. 2007,
čj. 22 Cdo 1675/2006 a nález Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2012, sp. zn. I. ÚS 3061/11.
[11] Závěrem stěžovatel shrnul, že v rámci předběžné otázky nebyl povinen posuzovat
ve smyslu §99 odst. 1 daňového řádu absolutní neplatnost smlouvy o prodeji podniku.
V opačném případě by dle stěžovatele došlo nejen k narušení principu materiální publicity
katastru nemovitostí, principu právní jistoty, důvěry v akty státu a ochrany dobré víry,
ale i vyvolání nejistoty v právním postavení jednotlivých vlastníků nemovitostí a k možnosti
ohrožení jejich vlastnického práva.
IV. Vyjádření žalobce ke kasační stížnosti
[12] Žalobce ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že se plně ztotožňuje s právním
názorem krajského soudu. Odkázal přitom na rozhodovací praxi Ústavního soudu, Krajského
soudu v Brně i Nejvyššího správního soudu. Princip materiální publicity se na stěžovatele, jako
orgán státní správy, který je v pozici vrchnostenské moci, vůbec nevztahuje. I kdyby se však
na něj vztahoval, v dané věci by se neuplatnil, neboť žalobce neplatností smlouvy a nesprávností
svého zápisu v katastru nemovitostí argumentoval ještě před vydáním platebního výměru.
Stěžovatel tak nemohl být v dobré víře. I kdyby snad byl, nemělo by to žádný vliv na zákonné
určení poplatníka daně z nemovitostí, kterým je výhradně vlastník nemovitosti.
[13] Mylný a účelový je argument stěžovatele, že závěr o neplatnosti smlouvy o prodeji
podniku není jednoznačný a nepochybný. Řešení předběžné otázky se nelze vyhnout
tak, že stěžovatel konstatuje, že si není jist, a proto bude vycházet ze zápisu v katastru
nemovitostí. Stěžovatel od počátku řízení nesdělil ani jednu skutkovou okolnost, která by doložila
platnost smlouvy o prodeji podniku, a vyvrátila závěry Nejvyššího soudu a Ústavního soudu
o neplatnosti této smlouvy.
[14] Vzhledem k uvedenému žalobce navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl
a uložil stěžovateli povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení.
V. Posouzení věci Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud při posuzování kasační stížnosti hodnotil, zda jsou splněny
podmínky řízení. Zjistil, že kasační stížnost má požadované náležitosti a je projednatelná.
Důvodnost kasační stížnosti soud posoudil v mezích jejího rozsahu a uplatněných důvodů
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
[16] Kasační stížnost není důvodná.
[17] Ze správního spisu vyplynulo, že žalobce neplatnost smlouvy o převodu podniku,
na základě které měl nabýt vlastnické právo k nemovitostem, z nichž mu posléze byla vyměřena
daň z nemovitostí, konzistentně namítal již od počátku daňového řízení. Tuto neplatnost také
dokládal rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 10. 11. 2010. Předmětem sporu v posuzované věci
je, zda měl správce daně jako předběžnou otázku ve smyslu §99 daňového řádu zkoumat,
kdo byl skutečným vlastníkem předmětných nemovitostí, nebo jestli se měl v takovém případě
spokojit s údaji uvedenými v katastru nemovitostí.
[18] K této otázce existuje poměrně ustálená judikatura Nejvyššího správního soudu.
V rozsudku ze dne 3. 2. 2005, čj. 2 Afs 94/2004 – 50, publ. pod č. 979/2006 Sb. NSS, kasační
soud upozornil, že „nelze […] pominout, že ne vždy musí být zápis vkladu do katastru v souladu
se skutečným stavem věcí; zákon č. 265/1992 Sb. to zohledňuje ve svém §11, který stanovuje,
že ten, kdo vychází ze zápisu v katastru učiněného po 1. lednu 1993, je v dobré víře, že stav katastru odpovídá
skutečnému stavu věci, ledaže musel vědět, že stav zápisů v katastru neodpovídá skutečnosti. Zápis v katastru
může být v rozporu se skutečným stavem věcí ohledně vlastnického práva k nemovitosti právě kupříkladu
z důvodu absolutní neplatnosti právního úkonu, který měl být právním podkladem převodu vlastnického práva
(viz zejm. §37 až 40 občanského zákoníku); v takovém případě věcněprávní účinky právního úkonu vůbec
nikdy nenastanou, třebaže v rámci vkladového řízení tato skutečnost nemusí být zjištěna, a nemůže tedy ani dojít
ke změně v osobě vlastníka, jakkoli v katastru nemovitostí bude vklad vlastnického práva pro tohoto vlastníka
ve vkladovém řízení proveden.“
[19] V rozsudku ze dne 18. 10. 2006, čj. 1 Afs 46/2006 – 80, publ. pod č. 1114/2007 Sb. NSS,
dále Nejvyšší správní soud upozornil, že katastrální úřad zkoumá otázku povolení vkladu
vlastnického práva do katastru nemovitostí výlučně z hledisek vymezených v §5 odst. 1 zákona
č. 265/1992 Sb. [Konkrétně katastrální úřad dle tohoto ustanovení v řízení o povolení vkladu
zkoumá, zda: „a) navrhovanému vkladu není na překážku stav zápisů v katastru, b) navrhovaný vklad
je odůvodněn obsahem předložených listin, c) právní úkon týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo
zániku jiného práva je určitý a srozumitelný, d) právní úkon je učiněn v předepsané formě, e) účastníci řízení jsou
oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu, f) účastník řízení není omezen právními předpisy, rozhodnutím
soudu nebo rozhodnutím státního orgánu ve smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního úkonu,
g) k právnímu úkonu účastníka řízení byl udělen souhlas podle zvláštního předpisu“.] Není proto oprávněn
tak činit z pohledu celé škály dalších podmínek, vztahujících se například k platnosti uzavírané
smlouvy (k tomu viz také nález Ústavního soudu ze dne 8. 7. 1999, sp. zn. Pl. ÚS 11/99).
Nejvyšší správní soud tedy v uvedeném rozsudku poznamenal, že nezabýval-li se katastrální úřad
ve svém rozhodnutí platností kupní smlouvy, nemůže správce daně tuto otázku pominout. Musí
si ji tak posoudit jako předběžnou otázkou a v rozhodnutí o vyměření daně (ve zmiňovaném
případě se jednalo o daň z převodu nemovitostí) uvést, proč kupní smlouvu považuje za platnou.
[20] Od citované judikatury neměl Nejvyšší správní soud důvod se odchýlit ani v nyní
posuzovaném případě. Zcela proto souhlasí s krajským soudem v tom, že daňové orgány měly
otázku platnosti smlouvy o převodu podniku, na základě které měly být předmětné nemovitosti
převedeny na žalobce, posuzovat jako předběžnou otázku ve smyslu §99 daňového řádu.
[21] Podle §99 daňového řádu „vyskytne-li se v řízení otázka, o které již pravomocně rozhodl příslušný
orgán veřejné moci, je správce daně takovým rozhodnutím vázán. Ostatní otázky, o nichž přísluší rozhodnout
jinému orgánu veřejné moci, může správce daně posoudit sám“ (mimo otázky, zda byl spáchán trestný
čin, přestupek, nebo jiný správní delikt a kdo za něj odpovídá, a otázky osobního stavu).
[22] Správce daně tak byl povinen se spornou otázkou vlastnictví předmětných nemovitostí
v souladu s §99 daňového řádu zabývat. Při posouzení platnosti právního úkonu, kterým bylo
převedeno vlastnické právo k nemovitosti, je správce daně vázán pravomocným výrokem
příslušného soudu o takové otázce. Takové rozhodnutí soudu však v době daňového řízení
vydáno nebylo, neboť Nejvyšší soud se zabýval platností smlouvy o prodeji podniku toliko
v odůvodnění rozsudku ze dne 10. 11. 2010, čj. 29 Cdo 1599/2008 - 702. Bylo tedy na správci
daně, aby si tuto otázku posoudil sám. Při svém hodnocení přitom mohl vyjít právě z úvah
uvedených ve zmiňovaném rozsudku Nejvyššího soudu, resp. z následného odmítavého usnesení
Ústavního soudu.
[23] Zcela nesprávným je tak argument stěžovatele, že v případě, kdy nesoulad zápisu
v katastru nemovitostí se skutečností nelze považovat za jednoznačný a nepochybný, měl správce
daně předpokládat, že zápis v katastru odpovídá skutečnosti. Naopak je nutno uvést, že pouze
za situace, kdy by stěžovatel neměl žádné pochybnosti o tom, že stav zapsaný v katastru
nemovitosti odpovídá skutečnosti, by otázku vlastnictví nemusel posuzovat jako předběžnou
otázku.
[24] Podle zákona č. 265/1999 Sb. katastrální úřad platnost převodních smluv při zápisu
do katastru neposuzoval, neboť mu to ani neukládal §5 odst. 1 tohoto zákona, který stanovuje,
jaké skutečnosti má úřad zkoumat v řízení o povolení vkladu. Pokud stěžovatel měl důvodné
pochybnosti o tom, kdo je vlastníkem předmětných nemovitostí (což v nyní posuzovaném
případě, vzhledem k tomu, že mu to žalobce od počátku přesvědčivě namítal, zcela jistě
měl), bylo namístě, aby si tuto otázku posoudil. Nebyl tedy důvod, proč by správce daně
měl v případě stěžovatelem tvrzených pochybností o platnosti smlouvy o převodu podniku
spoléhat na správnost zápisu v katastru. Jiný přístup neodůvodňují ani stěžovatelem odkazované
judikáty Nejvyššího soudu či nález Ústavního soudu, které se problémem řešení předběžné
otázky vůbec nezabývaly.
[25] Na uvedeném nic nemění ani stěžovatelův odkaz na §133 odst. 2 starého občanského
zákoníku, podle něhož se v případě převodu nemovitosti na základě smlouvy nabývá vlastnictví
k této nemovitosti vkladem do katastru nemovitostí. Pokud je totiž smlouva o převodu
nemovitostí absolutně neplatným právním úkonem, který nemůže vyvolat žádné právní účinky,
nemůže na základě něj vzniknout ani vlastnické právo nabyvatele, byť by bylo (nesprávně)
zapsáno v katastru nemovitostí.
[26] Nejvyšší správní soud dále nepovažuje za relevantní poznámku stěžovatele, že žalobce
po vydání rozsudku Nejvyššího soudu požádal katastrální úřad o „znovuzapsání“ vlastnického
práva k daným nemovitostem. Ta totiž nemá žádný vliv na skutečnost, že zde byly zřejmé
pochybnosti ohledně vlastnictví předmětných nemovitostí, které si měl správce daně vyřešit.
[27] Řešení předběžné otázky dle §99 daňového řádu ohledně vlastnictví nemovitostí nelze
považovat za zásah do zásady materiální publicity katastru nemovitostí. Správce daně totiž
za dané situace ani nemohl být v dobré víře, že zapsaný stav odpovídá skutečnosti, neboť věděl
o skutečnostech zakládajících pochybnosti o vlastnictví nemovitostí. Proto nemohl vyřešení
takové předběžné otázky pominout. Nejvyšší správní soud neshledal ani porušení žádných dalších
stěžovatelem uváděných principů.
VI. Závěr a náklady řízení o kasační stížnosti
[28] Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
námitky stěžovatele nejsou důvodné. Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost podle
§110 odst. 1 s. ř. s., poslední věty, zamítl jako nedůvodnou.
[29] O náhradě nákladů řízení rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, a nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti. Žalobce ve věci úspěch měl, a proto mu vůči
stěžovateli náleží právo na náhradu nákladů řízení. Náklady spočívají v odměně advokáta
žalobce za jeden úkon právní služby (vyjádření ke kasační stížnosti) dle §7, §9 odst. 4
a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Náklady řízení dále tvoří paušální částka
náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu ve výši 300 Kč za jeden úkon právní
služby. Advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, a proto se náklady řízení zvyšují o částku
odpovídající této dani. Celkové náklady řízení včetně daně z přidané hodnoty tak činí 4.114 Kč.
Stěžovatel je povinen uhradit žalobci uvedenou částku na náhradě nákladů řízení ve lhůtě 30 dnů
od právní moci tohoto rozsudku, a to k rukám zástupce žalobce JUDr. Jana Žáka, advokáta
se sídlem Anny Letenské 34/7, Praha 2.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. listopadu 2015
JUDr. Lenka Kaniová
předsedkyně senátu